Může nějaký lék předejít depresi a PTSD? | Rebecca Brachman | TEDxNewYork

Cesta k lepším lékům je dlážděna náhodnými, ale přesto revolučními objevy. V této dobře podané přednášce o tom, co se děje ve vědě, s námi neurovědkyně Rebecca Brachman sdílí novinu o nečekaně nalezené průlomové léčbě, která může zabránit duševním nemocem jako depresi a PTSD, aby se vůbec rozvinuly. Počkejte si na nečekaný - a kontroverzní - zvrat.

Tato přednáška proběhla na akci TEDx používající formát konferencí TED, ale orgnanizované nezávisle místní komunitou. Více na http://ted.com/tedx

Toto je oddělení tuberkulózy.

Na konci 19. století,
kdy byla tato fotografie pořízena,

každý sedmý člověk

umřel na tuberkulózu.

Neměli jsme ani ponětí,
co tuto nemoc způsobovalo.

Skutečně byla hypotéza,

že náchylnými nás činí
naše tělesná konstituce.

Byla to nemoc značně zromantizovaná.

Říkalo se jí také souchotiny

a byla to choroba básníků,

umělců a intelektuálů.

Někteří lidé se domnívali,
že přinášela zvýšenou citlivost

a propůjčovala kreativního ducha.

V padesátých letech

se zjistilo,
že tuberkulózu způsobovala

vysoce nakažlivá bakteriální infekce,

což je poněkud méně romantické,

ale mělo to světlou stránku

v podobě možnosti
vyvinout léky k její léčbě.

Doktoři pak objevili nový lék, iproniazid,

který, jak se optimisticky domnívali,
měl léčit tuberkulózu,

Dávali ho pacientům

a pacienti byli nadšení.

Byli více společenští, energetičtější.

Jedna lékařská zpráva dokonce říká,
že „tancovali po chodbách“.

Ale naneštěstí

to nebylo proto,
že by jim bylo lépe.

Spousta jich stále umírala.

Jiný lékařský záznam je popisuje
jako „nepatřičně šťastné“.

Takhle bylo objeveno první antidepresivum.

Náhodné objevy nejsou ve vědě
nikterak neobvyklé,

ale vyžaduje to víc,
než jen šťastnou náhodu.

Musíte být schopní to rozpoznat.
[Štěstěna přeje připraveným - Pasteur ]

Jako neurovědkyně vám
budu chvíli vyprávět

o mé osobní zkušenosti s něčím,

co by mohlo být opakem
šťastné náhody -

- říkejme tomu chytrá náhoda.

Nejdřív trochu o tom,
co stálo na pozadí.

Bohudík jsme od padesátých let vyvinuli

některé jiné léky a dnes už
skutečně umíme tuberkulózu léčit.

Alespoň ve Spojených státech,
i když ne ve všech zemích,

jsme zavřeli naše sanatoria

a většina z vás si nejspíš z TBC
příliš velkou hlavu nedělá.

Spoustu z toho,
co bylo na začátku 20. století

pravdou o infekčních nemocech,

lze dnes říct o psychických nemocech.

Jsme uprostřed epidemie poruch nálady

jako je deprese nebo posttraumatická
stresová porucha = PTSD.

Každý čtvrtý dospělý ve Spojených státech

trpí duševní chorobou.

Což znamená, že pokud jste to
nezažili osobně vy sami,

nebo někdo z vaší rodiny,

je stále velmi pravděpodobné,
že někdo, koho znáte, to zažil,

ačkoli o tom nemluví.

Deprese dnes ve skutečnosti poráží

HIV-AIDS, malárii, cukrovku a válku

coby celosvětově vedoucí příčina
zdravotní neschopnosti.

A stejně jako u tuberkulózy v 50. letech,

nevíme, co ji způsobuje.

Jak se jednou rozvine, je chronická,

trvá celý život

a neznáme žádnou léčbu.

V 50. letech jsme objevili
druhé antidepresivum,

také náhodou.

Antihistaminikum, které u lidí
způsobovalo mánii:

imipramin.

U tuberkulózy i u antihistaminika

někdo musel být schopný rozpoznat,

že lék vyvinutý k jednomu účelu,

léčit tuberkulózu nebo potlačit alergie,

může být použit k něčemu velmi odlišnému:

k léčbě deprese.

Tento způsob změny účelu je
skutečně docela náročný.

Když lékaři poprvé pozorovali tento
náladu pozvedající efekt iproniazidu,

nevěděli tak úplně, co vidí.

Byli tak zvyklí o něm přemýšlet

v rámci jeho funkce léku na tuberkulózu,

že to ve skutečnosti pouze zapsali

jako vedlejší efekt, a to jako
vedlejší efekt nepříznivý.

Jak tady můžete vidět,

hodně pacientů v roce 1954
zažívalo silnou euforii.

Panovala obava, že to může
nějakým způsobem narušovat

jejich zotavování z tuberkulózy.

Vydali tedy doporučení používat iproniazid
pouze v případech extrémní TBC

a jen u pacientů, kteří byli
vysoce emocionálně stabilní.

Což je samozřejmě úplný opak toho,
jak ho používáme jako antidepresivum.

Byli tak zvyklí uvažovat
z pohledu této jedné nemoci,

že nebyli schopni vidět širší dopady
u jiné nemoci.

Abychom byli spravedliví,
nebyla to jejich chyba.

Funkční fixace je předpojatost,
ovlivňující nás všechny.

Je to sklon být schopný přemýšlet o věci

pouze v rámci jejího tradičního použití
nebo funkce.

A mentální přednastavení je další věc.

Je to druh předem vytvořeného rámce,

se kterým přistupujeme k problémům.

To skutečně činí změnu zaměření
docela těžkou pro nás všechny,

což je, hádám, důvod, proč dali
vlastní TV show chlápkovi,

co v tom byl opravdu skvělý.

(smích)

Účinky jak u iproniazidu, tak u imipraminu

byly tak silné,

že z toho byly mánie
či lidé tancující po chodbách.

Není vlastně tak překvapující,
že si toho všimli.

Ale nutí vás to uvažovat,
čeho jiného jsme si nevšimli.

Takže iproniazid a imipramin

jsou víc než případové studie
změny zaměření.

Mají společné dvě další věci,
které jsou opravdu důležité.

Zaprvé, mají hrozné vedlejší účinky.

To zahrnuje otravu jater,

přibírání o více než 23 kilogramů,

sebevraždy.

Zadruhé, oba léky zvyšovaly
hladinu serotoninu,

který přenáší signály v mozku,

neboli je to neuropřenašeč.

Tyto dvě věci dohromady
- jedna nebo druhá -

nemusely být tak důležité,

ale obě dohromady znamenaly,
že musíme vyvinout bezpečnější léky

a serotonin vypadal jako
docela dobré místo, kde začít.

Tak jsme vyvinuli léky,
jež se soustředily výhradně na serotonin,

selektivní inhibitory zpětného zachytávání
serotoninu, tedy SSRI,

z nichž nejslavnější je Prozac.

To bylo před 30 lety

a od té doby jsme většinou pracovali
pouze na optimalizaci těchto léků.

SSRI jsou lepší než jejich předchůdci,

ale stále mají hodně vedlejších účinků,

včetně přibírání, nespavosti,

sebevražd.

A hodně dlouho jim trvá,
než začnou účinkovat,

u řady pacientů až kolem 4 až 6 týdnů,

a jen u těch pacientů, u kterých účinkují.

Je mnoho pacientů,
u kterých tyto léky nezabírají.

To znamená, že dnes, v roce 2016,

stále nemáme žádnou léčbu
pro žádnou z poruch nálady,

pouze léky, jež potlačují symptomy,

což je takový rozdíl jako mezi užitím
prášku proti bolesti na infekci

místo antibiotika.

Prášek proti bolesti vám uleví,

ale s nemocí, která za tím vězí,
neudělá nic.

Právě pružnost v našem myšlení

nám umožnila rozpoznat,
že iproniazid a imipramin

může být využit tímto způsobem,

což nás dovedlo k hypotéze o serotoninu,

na kterou jsme se potom,
ironií osudu, upnuli.

To jsou signály v mozku, serotonin,

z reklamy na SSRI.

Pokud to není jasné,
tohle je dramatizace.

Ve vědě se pokoušíme odstranit
naši předpojatost, že ano,

pomocí provádění dvojitých slepých pokusů

nebo tím, že jsme statisticky skeptičtí
k tomu, jaké budou výsledky.

Ale předpojatost se vkrádá ještě záludněji
do toho, co se rozhodneme studovat

a jak to budeme studovat.

Posledních 30 let
se soustředíme na serotonin a

často tím vylučujeme ostatní záležitosti.

Dodnes lék nemáme,

ale co když serotonin není to jediné,
co ovlivňuje depresi?

Co když není ani klíčovou součástí?

To znamená, že nehledě na množství času,

peněz či snahy, které tomu věnujeme,

nikdy to k léku nepovede.

V posledních pár letech lékaři objevili,

co je pravděpodobně prvním opravdu novým
antidepresivem po SSRI,

Calypsol,

Tento lék účinkuje velmi rychle,
během několika hodin či jednoho dne

a není založen na serotoninu.

Je založen na glutamátu,
což je další neuropřenašeč.

Také prošel změnou účelu.

Tradičně byl používán
v chirurgii jako anestetikum.

Ale na rozdíl od ostatních léků,

jež byly poznány poměrně rychle,

trvalo nám dvacet let si uvědomit,

že Calypsol je antidepresivum,

ačkoli je to zřejmě lepší antidepresivum,

než ty ostatní léky.

Možná právě kvůli tomu,
že je to lepší antidepresivum,

bylo pro nás obtížnější to poznat.

Nebyla žádná mánie indikující jeho účinky.

V roce 2013 jsem na Kolumbijské univerzitě

pracovala se svou kolegyní,

doktorkou Christine Ann Denny

a studovaly jsme Calypsol
jako antidepresivum u myší.

Calypsol má
opravdu rychlý poločas rozpadu,

což znamená, že zmizí z vašeho těla
během několika hodin.

Dělaly jsme úvodní pokusy.

Daly jsme myši injekci,

pak týden čekaly

a abychom ušetřily peníze,
použili jsme myš v dalším pokusu.

V jednom z pokusů, které jsem prováděla,

jsme myši vystavily stresu

a použily to jako model deprese.

Nejdřív to vypadalo,
jako že to vůbec nefunguje.

Tím jsme mohly skončit.

Ale já jsem s tímto modelem deprese
pracovala roky

a ta data prostě vypadala divně.

Skutečně nevypadala správně.

Tak jsem se k tomu vrátila

a udělaly jsme nové pokusy,

založené na tom, zda myši týden před tím

dostaly injekci Calypsolu.

A takhle nějak to vypadalo.

Když se kouknete úplně doleva,

pokud dáte myš do nového prostoru,

do krabice, je to velmi vzrušující,

myš bude chodit kolem a objevovat,

a můžete vidět, že růžová čára
vlastně zachycuje její pohyb.

Taky dáme další myš do košíku na tužky,

se kterou se může interagovat.

Je to taky dramatizace, v případě,
že to není jasné.

A normální myš bude zkoumat,

bude společenská.

Podívejte, co se bude dít.

Pokud myš vystresujete
v tomto modelu deprese,

to je prostřední krabice.

Nejsou společenské, nezkoumají.

Většinou se pouze schovají
do zadního rohu za kelímek.

Ale ty myši,
co dostaly jednu injekci Calypsolu,

na vaší pravé straně,

ty zkoumaly, ty byly společenské.

Vypadaly, jako by ve stresu nikdy nebyly.

Což je nemožné.

U toho jsme mohly skončit,

ale Christine už předtím Calypsol
používala také jako anestetikum

a před pár lety zpozorovala,

jako by měl
nějaké divné účinky na buňky

a na chování,

které přetrvaly i dlouho po podání léku,

možná několik týdnů.

Řekly jsme si, dobře,

možná to není zcela nemožné,

ale byly jsme opravdu skeptické.

Udělaly jsme, co se ve vědě dělá,
když si nejste jistí -

- zkusily jsme to znovu.

Vzpomínám si na místnost se zvířaty,

přemisťovala jsem myši do krabic
kvůli testování,

přičemž Christine s počítačem na klíně
seděla na zemi,

aby ji myši neviděly

a analyzovala data v reálném čase.

Pamatuji si, jak jsme křičely,

což by se v místnosti se zvířaty,
kde se testuje, dělat nemělo,

protože se to potvrdilo.

Vypadalo to, jako by tyto myši
byly chráněny proti stresu.

Nebo byly nepatřičně šťastné,
říkejte tomu, jak chcete.

Byly jsme opravdu vzrušené.

Měly jsme velké pochybnosti,
bylo to příliš dobré, aby to byla pravda.

Tak jsme to zkusily znovu.

Pak jsme to zkusily ještě v modelu PTSD

a znovu ve fyziologickém modelu,

kde jsme jenom podaly hormony stresu.

Nechaly jsme to provést naše studenty.

Potom naše spolupracovníky
na druhém konci světa, ve Francii.

Pokaždé, když to někdo provedl,
potvrdila se stejná věc.

Vypadalo to, že jedna injekce Calypsolu

nějakým způsobem chrání před stresem
po několik týdnů.

My jsme to zveřejnily až před rokem,

ale od té doby jiné laboratoře
nezávisle potvrdily tento účinek.

Nevíme, co způsobuje depresi,

ale víme, že stres je výchozím spouštěčem

v 80 procentech případů.

Deprese a PTSD jsou různé nemoci,

ale tohle mají společné.

Správně, je to traumatický stres

- jako válka nebo přírodní katastrofy,

násilí nebo sexuální napadení -

co způsobuje
posttraumatickou stresovou poruchu.

Ne u každého, kdo je vystaven stresu,
se vyvine porucha nálady.

A tato schopnost zažít stres,
být vůči němu odolný,

otřepat se a nedostat depresi či PTSD,

je známa jako odolnost vůči stresu

a u různých lidí se liší.

My jsme to vždy považovali
za pasivní vlastnost,

za absenci faktorů náchylnosti

a rizikových faktorů pro tyto poruchy.

Ale co kdyby byla aktivní?

Možná bychom ji mohli vylepšit,

něco jako nasadit si brnění.

Náhodou jsme objevily první lék
zvyšující odolnost.

Jak jsem řekla, podaly jsme
pouze maličké množství léku

a působilo to týdny

a to není podobné ničemu,
co vidíme u antidepresiv.

Je to ale ve skutečnosti podobné tomu,
co vidíme u ochranných očkování.

U těch dostanete svou injekci,

a po týdnech, měsících, letech,

když jste opravdu vystaveni bakteriím,

není to vakcína ve vašem těle,
co vás chrání.

Je to váš vlastní imunitní systém,

který si vyvinul vzdor a odolnost
vůči této bakterii, co ji porazí,

a vy ve skutečnosti ani nejste infikováni,

což je velmi odlišné od, řekněme,
našeho léčení, že ano.

V takovém případě jste infikováni,
vystaveni bakteriím,

onemocníte a potom si vezmete
například antibiotikum, které léčí

a tyto léky skutečně fungují
a bakterie zabijí.

Nebo podobně, jak jsem zmínila předtím
o utišujících lécích,

vezmete si něco, co potlačí symptomy,

ale nevyléčí za tím vězící infekci

a vy se budete cítit lépe
pouze po dobu, kdy to užíváte,

což je důvod,
proč musíte v užívání pokračovat.

U deprese a PTSD

- zde máme ono vystavení stresu -

máme pouze paliativní péči.

Antidepresiva pouze potlačují symptomy,

takže je musíte brát v podstatě neustále,

po celou dobu nemoci,

což je často celý váš život.

Proto nazýváme naše léky
zvyšující odolnost „paravakcínami“,

což znamená „jakoby vakcíny“,

protože to vypadá,
že by mohly mít potenciál

chránit proti stresu

a zamezovat „u myší“ rozvoji deprese

a posttraumatické stresové poruchy.

Ale ne všechna antidepresiva
jsou zároveň paravakcínami.

Vyzkoušely jsme i Prozac

a tam to bylo bez efektu.

Takže pokud si tohle převedeme na lidi,

mohli bychom být schopni chránit ty,

u kterých předpokláme ohrožení

stresem vyvolávanými poruchami
jako jsou deprese a PTSD.

To jsou záchranáři, hasiči,

uprchlíci, vězni a vězeňská stráž,

vojáci... pokračovat můžete sami.

Abyste měli představu
o rozsahu těchto nemocí,

v roce 2010 byla jejich globální zátěž

odhadována na 2,5 bilionů dolarů

a protože jsou chronické,

tyto náklady se násobí
a předpokládá se tedy jejich růst

až na šest bilionů dolarů
v příštích 15 letech.

Jak jsem již řekla,

změna využití léku může být náročná,
díky našim dřívějším předsudkům.

Calypsol má jiné jméno,

ketamin.

Známý také pod názvem,

Special K,

což je klubová a zneužívaná droga.

V celém světě je stále užíván
jako anestetikum.

Je používán u dětí.
Používáme ho na bojišti.

Ve skutečnosti je to lék preferovaný
v mnoha rozvojových zemích,

protože neovlivňuje dýchání.

Světová zdravotnická organizace ho má
na seznamu nezbytných léků.

Kdybychom ketamin objevili nejdřív
jako paravakcínu,

bylo by pro nás jednoduché ho šířit,

ale takhle musíme soupeřit
s naší funkční zafixovaností

a mentálním přednastavením,
které tomu překážejí.

Naštěstí to není jediná sloučenina,
kterou jsme objevili,

která má tyto preventivní
vlastnosti jako paravakcíny.

Ale všechny ostatní léky,
které objevujeme,

nebo chcete-li, sloučeniny,
které jsou zcela nové,

musejí projít
celým schvalovacím procesem FDA -

pokud se tam dostanou - před tím,
než mohou být vůbec použity u člověka.

To bude trvat roky.

Takže pokud chceme něco dřív,

ketamin je už FDA schválený.

Je generický, je k mání,

můžeme jej šířit
za zlomek ceny a času.

Doopravdy ale mimo funkční zafixovanost
a mentální přednastavení

existuje u léků jiná opravdová výzva
při změně jejich zaměření,

tou je politika.

Je-li lék generický, bez patentu
a už není exkluzivní,

neexistuje žádná motivace,
která by pobízela

farmaceutické společnosti k jeho šíření,

protože na tom nevydělají.

A to neplatí jen u ketaminu.
To platí pro všechny léky.

Samotná myšlenka používat léky
k prevenci duševních chorob

namísto k pouhé léčbě,

je v psychiatrii zcela neobvyklá.

Je možné, že za 20, 50, 100 let

se budeme na depresi a PTSD dívat tak,

jak se teď díváme na léčebny tuberkulózy -

jako na věc minulosti.

Mohl by to být začátek konce
epidemie duševních nemocí.

Ale jak jednou řekl jeden velký vědec:

„Jen blázen si je něčím jistý.“

„Moudrý člověk nepřestává pochybovat.“

Mac Gyver
(smích)

Děkuji vám.

(potlesk)