Ernesto Sirolli: Chcete někomu pomoci? Zklapněte a poslouchejte.

Když se mnoho dobrovolníků dozví o problému, o kterém si myslí, že ho dokážou vyřešit, obvykle se dají do práce. Ernesto Sirolli to považuje za naivní. Ve své vtipné a vášnivé řeči navrhuje, aby prvním krokem bylo poslouchat ty, kterým se snažíte pomoci, a probudit v nich jejich vlastního podnikatelského ducha. Jeho rada k tomu, co opravdu funguje, pomůže každému podnikateli.

Vše co dělám a všechno co dělám profesionálně --

můj život -- byl formován

mými sedmi lety práce v Africe.

Během let 1971 až 1977 --

vypadám mladě, ale nejsem -- (Smích) --

pracoval jsem v Zambii, Keni, Pobřeží slonoviny, Alžírsku, Somálsku,

na projektech technické spolupráce s africkými zeměmi.

Pracoval jsem pro italskou nevládní organizaci

a každičký projekt, který jsme v Africe vytvořili,

ztroskotal.

Byl jsem zneklidněný.

Myslel jsem, ve 21 letech, že my Italové jsme dobří lidé

a odvádíme v Africe dobrou práci.

Místo toho, na co jsme šáhli, to jsme zničili.

Náš první projekt, který inspiroval mou první knihu,

"Vlnky ze Zambezi,"

byl projekt, kde jsme se my, Italové,

rozhodli naučit Zambijce pěstovat jídlo.

Takže jsme do jižní Zambie dorazili s italskými semeny,

do naprosto úchvatného údolí,

které schází k řece Zambezi,

a zde jsme učili místní lidi, jak pěstovat italská rajčata

a cukety a…

A samozřejmě místní lidé neměli žádný zájem

to dělat. Tak jsme jim platili, aby přišli a pracovali,

a někdy se dokonce objevili. (Smích)

Byli jsme překvapení, že místní lidé

v tak úrodném údolí nemají žádné pole.

Ale místo toho, abychom se jich zeptali, proč

tam nic nepěstují, jednoduše jsme řekli: "Díky Bohu, že jsme tady." (Smích)

"Za pět dvanáct zachráníme zambijské obyvatele od hladu."

A samozřejmě, všechno v Africe roste skvěle.

Máme tato úžasná rajčata. V Itálii rajčata

rostou do této velikost. V Zambii do takového.

Nemohli jsme tomu uvěřit a říkali jsme Zambijcům:

"Podívejte se, jak je zemědělství snadné."

Když byla rajčala hezká, zralá a červená,

tak v noci vylezlo z řeky 200 hrochů

a všechno snědli. (Smích)

Říkali jsme Zambijcům: "Bože, hroši!"

A Zambijci jen řekli: "Ano, to je důvod, proč tady nic nepěstujeme." (Smích)

"Proč jste nám to neřekli?" "Nikdy jste se nezeptali."

Myslel jsem, že jen my Italové klopýtáme v Africe,

ale pak jsem viděl, co dělali Američané,

co dělali Angličané, Francouzi

a potom, co jsem viděl, co udělali oni,

byl jsem docela pyšný na náš projekt v Zambii.

Protože, víte, my jsme přinejmenším nakrmili hrochy.

Měli byste vidět ty škody -- (Potlesk) --

Měli byste vidět ty škody, které jsme napáchali

na nic netušícím africkém lidu.

Měli byste si přečíst knihu

"Dead Aid," od Dambisa Moyo,
[Smrtelná pomoc]

zambijské ekonomky.

Kniha vyšla v roce 2009.

Západní svět daroval africkému kontinentu

dva biliony amerických dolarů za posledních 50 let.

Neřeknu vám, jakou škodu ty peníze napáchaly.

Prostě si přečtěte její knihu.

Přečtěte si od africké ženy, jakou škodu jsme napáchali.

My západní lidé jsme imperialisté, kolonisté, misionáři

a jsou jen dva způsoby, jak se vypořádáváme s lidmi:

Buď je sponzorujeme (patronize), nebo jim nařizujeme (paternalistic).

Tato dvě slova pocházejí z latinského kořene "pater",

což znamená "otec".

Ale znamenají dvě odlišné věci.

Nařizování: zacházím s kýmkoli z odlišné kultury,

jako kdyby byly mé děti. "Tak moc tě miluju."

Sponzor: zacházím s každým z odlišné kultury,

jako kdyby byli mí služebníci.

To je důvod, proč se bílým lidem v Africe říká "bwana", šéf.

Jako kdybych dostal facku, když jsem četl knihu

"Malé je krásné", kterou napsal Schumacher, který říká,

především v ekonomickém rozvoji, pokud si lidé

nepřejí pomoc, nechte je být.

Tohle by měla být první zásada pomoci.

První zásada pomoci je respekt.

Dnes ráno, gentleman, který zahájil tuto konferenci,

položil hůl na podlahu a řekl:

"Dokážeme si -- dokážete si představit město,

které není nekolonizované?"

Ve 27 letech jsem se rozhodl

jen reagovat na lidi

a vynalezl jsem systém zvaný Podnikatelský facilitátor,

kde nikdy nic nezahajujete,

nikdy nikoho nemotivujete, ale začnete sloužit

místní vášni, sloužit místním lidem,

kteří mají sen stát se lepším člověkem.

Takže co uděláte -- budete zticha.

Nikdy nevkročíte ke komunitě s žádným nápadem

a jen si sednete s místními lidmi.

Nepracujeme z kanceláře.

Setkáváme se v kavárně. Setkáváme se v hospodě.

Nemáme žádnou infrastrukturu.

Jediné, co děláme: stáváme se přáteli

a zjišťujeme, co daný člověk chce dělat.

Nejdůležitější věc je vášeň.

Někomu můžete dát nápad.

Pokud to ta osoba nechce dělat,

co budete dělat vy?

Vášeň, kterou ta osoba má pro svůj vlastní růst,

je tou nejdůležitější věcí.

Ta vášeň, kterou člověk má pro svůj osobní růst,

je tou nejdůležitější věcí.

Teprve pak jim pomůžeme jít a najít znalosti,

protože nikdo na světě nemůže uspět sám.

Osoba, která má nápad, možná nemá znalosti,

ale znalosti jsou dostupné.

Takže před mnoha lety jsem měl tento nápad:

Proč my, alespoň pro jednou, namísto příchodu do komunity

a říkání lidem co mají dělat, proč, pro jednou,

je nezačneme poslouchat? Ale ne na komunitním setkání.

Řeknu vám jedno tajemství.

Na komunitních setkáních je jeden problém.

Podnikatelé nikdy nepřijdou

a nikdy vám neřeknou, na veřejných setkáních,

co chtějí udělat se svými penězi,

jaké příležitosti rozpoznali.

Takže plánování má tento slepý bod.

Nejchytřejší lidi ve vaší komunitě dokonce ani neznáte,

protože nechodí na vaše veřejná setkání.

Děláme to, že pracujeme jeden na jednoho,

a když takto pracujeme, musíme vytvořit

sociální spojení, která ještě neexistují.

Musíme vytvořit nové profese.

Profese je rodinný doktor podniku,

rodinný doktor firmy, který s vámi sedí

ve vašem domě u kuchyňského stolu, na kávě,

a pomáhá vám nalézt zdroje k přeměně vaší vášně

na živobytí.

S tímto jsem začal na zkoušku v Esperance, v západní Austrálii.

V té době jsem dělal doktorát

a snažil se dostat pryč od těch blahosklonných keců,

že přijdeme a řekneme vám, co máte dělat.

A tak to, co jsem v Esperance udělal první rok bylo,

že jsem jen tak chodil ulicemi a během tří dnů

jsem měl svého prvního klienta, kterému jsem pomohl,

který udil ryby v garáži, byl to Maori chlápek

a pomohl jsem mu prodávat do restaurae v Perthu,

zorganizovat se, a pak přišli rybáři a říkali,

"Ty jsi ten chlap co pomohl tomu Maori? Můžeš pomoct i nám?"

Pomohl jsem těmto pěti rybářům se spojit

a dostat ty nádherné tuňáky né do konzerváren v Albaně

za 60 centů za kilo, ale našli jsme způsob,

jak dostat ryby do Japonska na sushi za 15 dolarů za kilo.

Přišli i farmáři a říkali:

"Hej, ty jsi jim pomohl. Pomůžeš i nám?"

Za rok jsem měl 27 běžících projektů,

pak přišla i vláda a říká:

"Jak to děláte?

Jak dokážete -- ?" Odpověděl jsem: "Dělám něco hodně, hodně, hodně složitého.

Držím hubu a poslouchám je." (Smích)

Takže -- (Potlesk) --

takže vláda řekla: "Udělejte to znovu." (Smích)

Toto jsem udělali už ve 300 komunitách po celém světě.

Pomohli jsme nastartovat 40 tisíc podniků.

Je zde nová vlna podnikatelů,

která umírá izolovaností.

Peter Drucker, jeden z největších managementových konzultantů v historii,

zemřel v 96 letech, před pár lety.

Peter Drucker byl profesor filozofie,

než se zapletl do podnikání.

A tohle Peter Drucker říká:

"Plánování je vlastně nekompatibilní

s podnikatelskou společností a ekonomikou."

Plánování je polibek smrti podnikání.

Takže nyní přebudováváte Christchurch,
(město na Novém Zélandu)

aniž byste věděli, co nejchytřejší lidé v Christchurch

chtějí dělat se svými penězi a svou energií.

Musíte se naučit, jak přimět tyto lidi

přijít a mluvit s vámi.

Musíte jim nabídnout důvěru, soukromí,

musíte být skvělí v pomáhání jim

a oni přijdou a přijdou v celých zástupech.

Ve společenství 10 tisíc lidí máme 200 klientů.

Dokážete si představit společenství o 400 tisících lidech,

tu inteligenci a tu vášeň?

Které prezentaci jste dneska ráno nejvíce tleskali?

Místním, vášnivým lidem. Těm jste tleskali.

Co tím chci říct je, že

podnikání je to místo, kde to celé je.

Jsme na konci první průmyslové revoluce --

neobnovitelná fosilní paliva, výroba --

a najednou máme systémy, které nejsou udržitelné.

Vnitřní spalovací motor není udržitelný.

Freony k zachování věcí nejsou udržitelné.

Na co se musíme zaměřit je, jak

nakrmit, pečovat, vzdělávat, dopravovat, komunikovat

pro 7 miliard lidí, a to udržitelným způsobem.

Technologie, které by to umožnily, zatím ještě neexistují.

Kdo vynalezne tuto technologii

pro zelenou revoluci? Univerzity? Na to zapomeňte!

Vláda? Na to zapomeňte!

Budou to podnikatelé a oni to dělají už teď.

Je tu jeden krásný příběh, který jsem četl v časopise o budoucnosti

před mnoha, mnoha lety.

Skupina expertů byla pozvána v roce 1860

prodiskutovat budoucnost města New York.

V roce 1860 se tito lidé sešli

a všichni spekulovali o tom, co by se mohlo stát

městu New York za 100 let

a řešení bylo jednomyslné:

Město New York za 100 let nebude existovat.

Proč? Protože se podívali na křivku a řekli,

že pokud bude populace takto růst,

bude se muset rozšířit kolem New Yorku

a budou potřebovat 6 milionů koní

a s hnojem vytvořeným 6 miliony koní

nebude možné se vypořádat.

Oni sami se už topili v hnoji. (Smích)

Rok 1860, viděli tuto špinavou technologii,

která se chystá ukončit život v New Yorku.

A co se stalo? Za 40 let, v roce 1900,

ve Spojených státech Amerických bylo 1001

společností na výrobu aut -- 1001.

Nápad najít jinou technologii

nebrali vůbec v potaz

a byly tam malé, malinkaté závody v zárodcích.

Dearborn, Michigan. Henry Ford.

Nicméně, zde je tajemství pro spolupráci s podnikateli.

Zaprvé, musíte jim nabídnout důvěru.

Jinak nepřijdou a nebudou s vámi mluvit.

Potom jim musíte nabídnout absolutní, vyhrazené,

vášnivé služby.

A pak jim musíte říct pravdu o podnikání.

Nejmenší společnost, největší společnost,

musí být schopna dělat pořádně tři věci:

Produkt, který chcete prodávat, musí být fantastický,

musíte mít fantastický marketing

a musíte mít skvělý finanční management.

Hádejte co?

Nikdy jsme na světě nepotkali jedinou lidskou bytost,

která by to dokázala vyrábět, prodávat a hlídat peníze.

Prostě neexistuje.

Takový člověk se ještě nenarodil.

Dělali jsme průzkum a dívali jsme se

na 100 vedoucích společností ve světě --

Carnegie, Westinghouse, Edison, Ford,

všechny nové společnosti, Google, Yahoo.

Je tu jen jediná věc, kterou mají tyto úspěšné společnosti

ve světě společného, pouze jedna:

Ani jedna nebyla založena jedním člověkem.

Nyní učíme 16leté v Northumberlandu

podnikat a začali jsme tím,

že jsme jim dali první dvě strany autobiografie Richarda Bransona.

Úkol těchto 16letých byl podtrhnout

na prvních dvou stranách autobiografie Richarda Bransona,

kolikrát Richard použil slovo "já"

a kolikrát použil slovo "my".

Ani jedno slovo "já" a slovo "my" 32krát.

On nebyl sám, když začínal.

Nikdo nezačínal společnost sám. Nikdo.

Takže můžeme vytvořit komunitu,

kde budou facilitátoři, kteří přijdou se zkušenostmi z malých podniků,

sednou si na kafe, k baru a budou vaši oddaní kamarádi,

kteří udělají to, co někdo udělal pro tohoto pána,

který mluvil o tomto eposu.

Někdo, kdo řekne, "Co potřebuješ?

Co dokážeš udělat? Zvládneš to?

Dobře, prodáš to? Pohlídáš peníze?"

"Oh, ne, tohle nedokážu." "Chtěl bys, abych někoho našel?"

My aktivujeme komunitu.

Máme skupiny dobrovolníků, kteří podporují Podnikatelské facilitátory,

které pomohou najít zdroje a lidi,

a zjistili jsme, že zázrak

inteligence místních lidí je,

že můžete změnit kulturu a ekonomiku

této komunity, právě tím, že zachytíte vášeň,

energii a představivost svých vlastních lidí.

Děkuji. (Potlesk)