Jak můžete změnou svého příběhu změnit svůj život

Příběhy pomáhají dát vašemu životu smysl – ale když jsou neúplné nebo zavádějící, mohou vás udržovat v pasti, místo aby vám poskytly náhled. Psychoterapeutka, poradkyně a autorka sloupků Lori Gottlieb ve svém praktickém vystoupení ukazuje, jak se osvobodit od příběhů, které sami sobě vyprávíte, a to tím, že se stanete editory vlastních příběhů a přepíšete svá vypravování z různých úhlů pohledu.

Začnu tím, že vám povím
o jednom e-mailu,

který jsem nedávno našla
ve své schránce.

Většinou mi chodí docela neobvyklá pošta,

protože pracuji jako terapeutka

a píšu poradenský sloupek
nazvaný "Drahá terapeutko",

takže si asi dokážete představit,
co mi píší.

Vlastně jsem četla
tisíce velmi osobních dopisů

od cizích lidí z celého světa.

V těch dopisech bývá vše možné,
od zlomených srdcí a ztrát

až po spory s rodiči nebo sourozenci.

Ukládám si je do složky v laptopu,

kterou jsem pojmenovala
"Problémy života".

Takže takové dopisy dostávám,
chodí mi takových mnoho.

Chci vás teď na chvilku
vzít s sebou do mého světa

a přečíst vám jeden z těchto dopisů.

A tohle v něm stojí:

"Drahá terapeutko,

jsem deset let vdaná

a až do doby před pár lety
bylo všechno v pohodě.

Tehdy ale můj manžel
přestal mít tolik zájem o sex

a teď už sotva nějaký ten sex máme."

Jsem si jistá, že tohle jste nečekali.

(Smích)

"Včera v noci jsem zjistila,
že posledních pár měsíců

mívá potají dlouhé a pozdní telefonáty

s jednou ženu ze své kanceláře.

Našla jsem si ji na googlu a je úžasná.

Nemohu uvěřit tomu, že se to děje.

Když jsem byla malá,
můj otec měl poměr se svou kolegyní

a to naši rodinu rozbilo.

Netřeba dodávat, že jsem zničená.

Jestli v tomhle manželství setrvám,

nikdy nebudu schopná
svému muži znovu věřit.

Ale nechci, aby se naše děti
musely potýkat s rozvodem,

nevlastní matkou atd.

Co bych měla dělat?"

No, co myslíte, že by měla dělat?

Když dostanete takový dopis,

možná si pomyslíte,
jak bolestná může být nevěra.

Nebo možná jak obzvlášť
bolestná je pro ni,

protože má zkušenost z dětství,
se svým tátou.

A stejně jako já byste asi
s touhle ženou soucítili,

a možná byste měli,

jak to říct slušně,

no řekněme "ne zrovna moc pozitivní"
pocity ohledně jejího manžela.

Tak tohle jsou věci,
které se mi také honí v hlavě,

když čtu takovou příchozí poštu.

Ale musím být opatrná,
když na tyto dopisy odpovídám,

protože vím, že každý takový dopis,
který dostanu, je jen příběh

napsaný konkrétním autorem.

A existuje tu také další verze
toho samého příběhu.

Vždycky existuje.

A já to vím,

protože jako terapeutka
jsem se naučila,

že my všichni jsme nespolehlivými
vypravěči svých vlastních životů.

I já jsem.

I vy jste.

A taky každý, koho znáte.

Což jsem vám asi neměla říkat,

protože teď nebudete věřit
tomu, o čem tu mluvím.

Víte, nemám tím na mysli,
že záměrně klameme.

Většina toho, co mi lidé říkají,
je naprostá pravda,

ale jen z jejich nynějšího úhlu pohledu.

Záleží na tom, co zdůrazňují,
či co odsouvají na okraj,

co přidávají, co zase vypouštějí,

co vidí a co chtějí, abych viděla já,

podle toho určitým způsobem
vyprávějí své příběhy.

Psycholog Jerome Bruner
to krásně popsal, když řekl:

"Vyprávět příběh nevyhnutelně znamená
zaujmout morální postoj."

Každý z nás má
svůj vlastní životní příběh.

Proč jsme si zvolili tohle,
proč se tohle pokazilo,

proč jsme s někým zacházeli
právě takhle

- protože si to samozřejmě zasloužili -,

proč s námi někdo zacházel takhle

- i když jsme si to samozřejmě
nezasloužili.

Příběhy jsou způsob,
jak dát svému životu smysl.

Ale co se stane, když jsou příběhy,
které vyprávíme,

zavádějící nebo neúplné
nebo prostě nesprávné?

Tyto příběhy nás místo toho,
aby nám poskytly jasné informace,

drží v pasti.

Předpokládáme, že naše příběhy
jsou formované okolnostmi.

Ale během své práce jsem zjistila,

že ve skutečnosti je to přesně naopak.

Způsob, jakým své příběhy vyprávíme,
formuje naše životy.

A to je riziko našich příběhů,

protože nás mohou
opravdu pěkně zničit,

ale také je v nich síla.

Protože to znamená, že pokud
zvládneme změnit své příběhy.

pak zvládneme změnit své životy.

A dnes vám chci ukázat jak.

Jak už jsem říkala, jsem terapeutka.

Opravdu jsem, nejde o nějaký
nespolehlivý příběh.

Ale když jsem třeba v letadle

a někdo se mě zeptá, co dělám,

obvykle říkám, že jsem editorka.

A částečně to říkám proto,
že když řeknu, že jsem terapeutka,

obvyklá trapná reakce je:

"Ach, terapeutka.

Budeš mi dělat psychoanalýzu?"

A já si říkám: "A) ne,

B) proč bych to dělala tady?

Kdybych řekla, že jsem gynekoložka,

zeptala by ses mě,
jestli ti udělám prohlídku čípku?"

(Smích)

Ale hlavním důvodem, proč říkám,
že jsem editorka,

je ten, že je to pravda.

Je prací každého terapeuta,
aby lidem pomohl s editací,

ale zajímavé na mé roli
"Drahé terapeutky" je to,

že když dělám editaci,
není to jen pro jednoho člověka,

snažím se celou skupinu čtenářů naučit,
jak editovat,

a jako příklad používám
každý týden jeden dopis.

A vždycky přemýšlím na tímhle:

Co je v příběhu nerelevantní?

Posouvá se hlavní postava vpřed,
nebo se točí na místě?

Jsou podpůrné postavy důležité,
nebo odvádějí pozornost?

Odhalují konkrétní body hlavní téma?

A všimla jsem si,

že většina příběhů má tendenci
točit se kolem dvou klíčových témat.

Prvním je svoboda,

druhým je změna.

Když edituji,

jsou tohle hlavní témata,
s nimiž začínám.

Pojďme se tedy na chvilku
zaměřit na svobodu.

Ve svých příbězích týkajících se svobody

obecně věříme,

že máme obrovskou spoustu svobody.

Tedy až do chvíle,
kdy je nablízku problém,

v takovém případě najednou cítíme,
že žádnou nemáme.

Ve spoustě svých příběhů
máme pocit, že jsme v pasti, že?

Cítíme se být vězni našich rodin,
našich profesí,

našich vztahů, naší minulosti.

Někdy dokonce sami sebe vězníme
v příbězích o sebepoznání

- vím, že vy všichni ty příběhy znáte.

Takové to: "Všichni si žijí lépe než já."

Zdrojem jsou sociální média.

Nebo "Jsem jenom podvodník.",
"Nikdo mě nemiluje.",

"Nikdy se mi nic nepovede.",

"Když řeknu 'Hej, Siri!'
a ona neodpoví,

znamená to, že mě nenávidí."

Vida, tak nejsem jediná.

Ta žena, která mi napsala onen dopis,

se také cítí být v pasti.

Když zůstane s manželem,
už nikdy mu nebude věřit,

ale když ho opustí,
její děti tím budou trpět.

Znám jednu animaci,
která podle mě dobře popisuje,

o čem vlastně všechny tyhle příběhy
skutečně jsou.

V té animaci je vězeň,
který třese mříží

a zoufale se snaží dostat ven.

Ale vpravo i vlevo je to otevřené.

Žádné mříže.

Ten vězeň není uvězněný.

A tak je to s většinou z nás.

Cítíme se naprosto v pasti,

uzavření v našem citovém vězení.

Ale neobejdeme mříže,
abychom se osvobodili,

protože víme, že je v tom háček.

Svoboda je spojená se zodpovědností.

A pokud vezmeme zodpovědnost
za svou roli v příběhu,

možná se budeme muset změnit.

A to je to druhé časté téma
v našich příbězích: změna.

V těchto příbězích

lidé říkají: "Chci se změnit."

Ale co tím ve skutečnosti myslí,

to je: "Chci, aby se někdo jiný
v mém příběhu změnil."

Terapeuti toto dilema popisují takto:

"Kdyby královna měla koule,
byla by králem."

Tedy -

(Smích)

Nedává to smysl, že?

Proč bychom neměli chtít,

aby se hlavní hrdina příběhu změnil?

Možná by to mohlo být tím,

že změna, dokonce
i velmi pozitivní změna,

v sobě skrývá překvapivě mnoho ztráty.

Ztráty něčeho známého.

Dokonce i když je to známé
nepříjemné nebo naprosto mizerné,

aspoň ty postavy, okolnosti
a děj známe,

a známe v příběhu i ty
opakující se dialogy.

"Ty nikdy nepereš!"

"Naposledy jsem vypral!"

"Vážně? A kdy?"

Je v tom něco podivně uklidňujícího,

když přesně víte, jak ten příběh

bude pokaždé pokračovat.

Napsat novou kapitolu
znamená riskovat něco neznámého.

Zírat na nepopsaný list.

A jak vám řekne každý spisovatel,

není nic děsivějšího,
než nepopsaný list.

Ale věc se má takhle.

Jakmile jednou revidujeme svůj příběh,

nová kapitola už se bude psát
mnohem snáze.

Naše společnost velmi často
mluví o sebepoznávání.

Jenže součástí sebepoznání
je také opuštění něčeho známého.

Opustit jednu verzi příběhu,
který jste sami sobě vyprávěli,

znamená, že můžete žít svůj život,

nikoli žít ten příběh,
který jste si o svém životě

jen vyprávěli.

A právě takhle lze obejít ty mříže.

Teď bych se ráda vrátila k onomu dopisu,
o nevěře manžela té ženy.

Ptala se mě, co by měla dělat.

Ve své kanceláři mám vylepený nápis:

"Ultracrepidarianismus".

Dávat radu nebo stanovisko k něčemu
nad rámec svých znalostí nebo kompetencí.

To je skvělé slovo, že?

A dá se použít v různém kontextu,

jsem si jistá, že ho po tomto
vystoupení využijete.

Používám ho, protože mi připomíná,
že jako terapeutka

mohu lidem pomáhat řešit to,
co chtějí udělat,

ale nemohu za ně dělat rozhodnutí.

Jen vy sami můžete psát svůj příběh

a jen k tomu potřebujete nástroje.

Takže bych chtěla,

abychom teď a tady společně editovali
dopis oné ženy,

abychom si ukázali,
jak každý může zrevidovat svůj příběh.

A chci začít tím, že vás poprosím,

abyste se zamysleli nad příběhem,
který si právě teď sami sobě vyprávíte

a který vám možná nedělá dobrou službu.

Může se to týkat situace,
v jaké se nacházíte,

může to být o nějaké osobě
ve vašem životě,

může to být dokonce i o vás.

A chci, abyste se podívali
na své podpůrné osoby.

Kdo jsou lidé, kteří vám pomáhají

udržovat si tuhle špatnou verzi
vašeho příběhu?

Pokud například pisatelka toho dopisu

řekla svým kamarádkám, co se stalo,

pravděpodobně jí poskytly to,
čemu se říká "idiotský soucit".

Při idiotském soucitu
se prostě poddáváme příběhu,

říkáme třeba:
"Máš pravdu, je to tak nefér,"

když nám kamarád poví, že
nebyl povýšen, jak předpokládal,

a to i když víme, že se to stalo
už několikrát,

protože on do toho ve skutečnosti
tolik nedává

a pravděpodobně i
krade kancelářské potřeby.

(Smích)

Říkáme "Jo, máš pravdu, je to blbec,"

když nám kamarádka vypráví,
jak se s ní rozešel partner,

a to i když víme,

že ve vztazích dělá určité věci,

jako třeba ustavičné psaní SMS
nebo procházení jeho zásuvek,

což většinou končí právě rozchodem.

Vidíme ten problém tak,

že když kdekoli, kam půjdete,
vypukne boj,

může jít o vás.

(Smích)

Abychom byli dobrými editory,
musíme nabídnout moudrý soucit,

a to nejen našim přátelům,
ale i sami sobě.

A tomu se říká - tedy myslím,
že by technický termín mohl být -

"poskytování soucitných náloží pravdy".

A tyhle nálože pravdy jsou soucitné,

protože nám pomáhají vidět,
co jsme ze svého příběhu vypustili.

Pravdou je,

že nevíme, jestli má
manžel té ženy nějaký poměr,

nebo jestli se jejich sexuální život
během dvou let změnil,

nebo o čem jsou ve skutečnosti
ony pozdní telefonáty.

A může jít o to,
že vzhledem k vlastní zkušenosti

píše zvláštní příběh o zradě,

ale pravděpodobně je v tom něco víc,

co v dopise neuvádí, protože nechce,
abych to věděla,

nebo to možná nechce vědět ani ona.

Je to jako s tím mužem,
co podstupuje Rorschachův test.

Víte všichni, co je Rorschachův test?

Psycholog vám ukazuje
takovéhle inkoustové skvrny

a ptá se: "Co vidíte?"

A ten muž se na tu skvrnu podívá
a řekne:

"No, rozhodně nevidím krev."

A psycholog na to:

"Dobře, řekněte mi,
co ještě tam určitě nevidíte."

Tomuhle se říká úhel pohledu.

Co vypravěč nechce vidět?

A chci vám přečíst ještě jeden dopis.

Jeho znění je následující:

"Drahá terapeutko,

potřebuji pomoc se svou ženou.

Poslední dobou jí na mě všechno vadí,

dokonce i maličkosti,
jako třeba zvuk, který dělám při žvýkání.

Při snídani jsem si všiml,

že se mi dokonce
snaží nalít více mléka do müsli,

aby nebylo tak křupavé."

(Smích)

"Mám pocit, že je ke mně tak kritická
od smrti mého otce před dvěma lety.

Byli jsme si velmi blízcí,

ale její otec odešel, když byla malá,

takže ona nemohla pochopit,
čím si procházím.

Mám v práci kamarádku,
jejíž otec před pár měsíci zemřel

a která mému žalu rozumí.

Kdybych si tak s manželkou mohl
promluvit tak, jako s tou kamarádkou,

ale mám pocit,
že mě teď sotva snese.

Jak svou ženu mohu získat zpět?"

OK.

Takže jak už vám určitě došlo,

je to ten stejný příběh,
který jsem četla předtím,

jen vyprávěný z pohledu
jiného vypravěče.

Její příběh byl o manželovi,
který ji podvádí,

jeho příběh je o ženě,
která nerozumí jeho zármutku.

Ale i přes všechny ty rozdíly
je patrné,

že oba tyto příběhy
jsou o touze po kontaktu.

Pokud zvládneme opustit
vyprávění z pohledu první osoby

a zpracujeme příběh
z pohledu osoby jiné,

náhle je nám ta druhá osoba
mnohem sympatičtější

a zápletka se vysvětlí.

To je ten nejtěžší krok
v procesu editace,

ale právě s ním začíná změna.

Co by se stalo,
kdybyste se podívali na svůj příběh

a sepsali ho z pozice někoho jiného?

Co byste pak
z té širší perspektivy viděli?

A právě proto někdy,
když vidím lidi v depresi,

říkám jim:

"Teď nejste zrovna tím, s kým
byste si měl promluvit sám o sobě,"

protože deprese velmi zvláštním
způsobem naše příběhy deformuje.

Zužuje náš pohled na svět.

A to samé platí,
když se cítíme osamocení nebo odmítaní.

Vytváříme si různé příběhy,

které jsou deformované
velmi zúženými čočkami,

o nichž ani nevíme, že se jimi díváme.

A tak se fakticky stáváme šiřiteli
našich vlastních fake-news.

Musím se k něčemu přiznat.

Manželovu verzi příběhu,
který jsem vám četla, jsem napsala já.

Mimochodem ani netušíte,
kolik času jsem strávila

rozhodováním mezi müsli
a rýžovými lupínky.

Napsala jsem to
podle různých vypravěčů,

jaké jsem za ta léta poznala,

a to nejen ve své terapeutické praxi,
ale také ve svém sloupku.

Stalo se mi,

že mi napsali dva lidé,
řešící jednu a tu samou situaci,

nemaje tušení o tom druhém,

a tak jsem měla ve své schránce

dvě verze toho samého příběhu.

To se opravdu stalo.

Nemám zdání,
jak vypadá jiná verze příběhu té ženy,

ale jedno vím:

právě ona ho musí napsat.

Protože s odvážnou editací

napíše mnohem vyváženější verzi
dopisu, který napsala mně.

I kdyby měl její manžel
jakýkoli poměr

- a možná ho má -

ona zatím nepotřebuje
znát zápletku.

Protože jen díky editaci

se jí naskytne
mnohem více možných vývojů děje.

Někdy narazím na lidi,
kteří jsou opravdu v pasti

a kteří si to v té pasti opravdu užívají.

Říkáme jim
pomoc odmítající stěžovatelé.

Jsem si jistá, že takové lidi taky znáte.

Jsou to ti, kterým se snažíte nabízet
řešení, ale oni je odmítají se slovy:

"Ale ne, tohle nikdy
nebude fungovat, protože..."

"Hm, ne, to není možné,
protože tohle já nedokážu."

"Jo, fakt chci víc kamarádů,
ale lidi jsou prostě tak protivní."

(Smích)

To, co ve skutečnosti odmítají,

je editace vlastního příběhu
o zoufalství a uvíznutí.

A tak k těmto lidem
obvykle přistupuji jinak.

Takže jim říkám něco jiného.

Říkám jim:

"Všichni jednou zemřeme."

Vsadím se, že jste fakt rádi,
že nejsem vaše terapeutka.

Protože oni se na mě dívají
přesně tak,

jak se na mě teď díváte vy,

s výrazem čistého zmatení.

Ale pak vysvětlím, že existuje příběh,

který se nakonec napíše o každém z nás.

Říká se tomu nekrolog.

A já říkám, že místo toho,
abychom byli autory vlastního neštěstí,

musíme dát těmto příběhům podobu,
dokud jsme stále naživu.

Ve vlastním příběhu musíme být
hrdinou, nikoli obětí,

musíme si sami zvolit, co bude napsáno
v příběhu, který žije v naší hlavě

a dává tvar naší realitě.

Říkám jim, že život je o rozhodování,
jakému příběhu budeme naslouchat

a jaké příběhy je třeba editovat.

A že to stojí za tu námahu,
udělat tu revizi,

protože pro kvalitu našich životů
není nic důležitějšího,

než příběhy, které si o nich vyprávíme.

Říkám, že když se jedná
o příběhy našich životů,

měli bychom usilovat
o svou vlastní Pulitzerovu cenu.

Většina z nás nejsou
pomoc odmítající stěžovatelé,

nebo aspoň věříme, že jimi nejsme.

Ale je to role,
do které je snadné vklouznout,

když cítíme úzkost
nebo zlost či zranitelnost.

Takže příště,
až se s něčím budete potýkat

nezapomeňte,

všichni jednou zemřeme.

(Smích)

A pak vytáhněte své editační nástroje

a zeptejte se sama sebe:

"Jak chci, aby vypadal můj příběh?"

A nyní jděte a napište své veledílo.

Děkuji.

(Potlesk)