Caravaggio, Smrt Panny Marie, rok 1605-06

Caravaggio, Smrt Panny Marie, rok 1605-06, olej na plátně, přibližně 369 cm x 240 cm (Museum Louvre, Paříž)

Namalováno pro oltář rodinné kaple v kostele Saint Maria della Scala del Trastevere, Řím.

Provázejí: Drs. Beth Harris and Steven Zucker

Nacházíme se v Louvru a díváme se na

Caravaggiho malbu "Smrt Panny Marie"

z let 1605-1606 a je to velmi velký obraz.

Je celkem temný.

Caravaggio je znám pro temný způsob malby,

ale toto je speciálně temná malba
a možná by potřebovala prosvětlit.

Možná ano.
Můžeme vidět temné sklíčené pozadí

a postavy jsou velmi velmi blízko nám.

Ale neuvidíme nic,
co by jsme mohli očekávat

od malby zobrazující "Smrt Panny Marie".

Normálně bychom očekávali,
že bude poslána do nebe,

nebo že jí andělé budou přijímat do nebe
a typické pro Caravaggia

je vytvořit duchovní scenérii,
ale držící se při zemi

za použití velmi každodenně
používaného jazyka.

Sama Panna Marie vypadá,
že by mohla být soudobou Římankou.

Nevypadá zvlášť spirituálně

obklopená slabou svatozáří
kolem její hlavy,

kterou můžeme sotva rozeznat.

Její vlasy jsou neupravené,
vepředu jsou šaty vyhrnuté,

její nohy jsou bosé,
což bylo velmi nemravné.

Kněz jejích časů prý řekl, že vypadá
jako by jí Caravaggio vyobrazil

jako prostitutku,
která byla tažena dolů od řeky.

Takto by Panna Marie vypadat neměla.

Ve skutečnosti tento obraz mniši odmítli,
kvůli této fámě o knězi.

Malba se drží velice při zemi

a je ve smyslu katolického
vyobrazení přenesena

do našeho světa tím nejpřímějším způsobem,

a když se podíváte na velikost této malby

a způsob,
jakým ta mladá žena v popředí truchlí

a dopadá na kolena,
tak se zdá být virtuálně v našem prostoru.

Můžeme si všimnout té měděné mísy,
která je přímo u jejích nohou

a zdá se být přímo u nás.

Myslím, že Caravaggio úmyslně

nechal otevřený prostor pro nás.

Přímo v kruhu truchlících,
kteří jí obklopují.

Když se na ně podíváte,
zjistíte že jsou to očividně apoštolové.

Ale Caravaggio nechal světlo zaniknout

možná v těch nejvíce
nelichotivých aspektech

způsobem, který je myslím typický
pro tohoto malíře.

A jeho zájem o každodennost, běžnost,
ale také pokoru.

Ale to neznamená,
že by nezůstával mistrem kompozice.

Podíváte-li se na ty nádherné ozdobné
tkaniny výše,

ten způsob,
jakým je celá scéna elegantně orámována

také tvoří jakýsi druh jiskřivého oblouku,
který se odráží v těch holých hlavách,

které se zrovna obrací
a vedou nás dolů k Panně Marii.

Její tělo leží v rovině, která připomíná,
že už nejsme dále v renesanci.

Díváme se na více aktivní kompozici,
která je více typická pro baroko.

Její paže vytváří další rozdílnou rovinu,
která se pohybuje směrem k nám

a má tak neuvěřitelně vylomené zápěstí,

jenž nás pak přivádí dolů
k té ženě pod ní.

Myslím, že je to skoro jakoby se nám
Caravaggio snažil vnutit,

že by jsme se měli,
stejně jako tato mladá žena před námi,

sklonit ve smutku ze smrti Panny Marie.

Všimla jsem si rukou,
rukou apoštola ve zlatém.

Pro jistotu jí žehná rukou.
Je tu úžasné, že ano?

Muž před ním vlevo má hlavu v dlaních.

Další vedle něj pláče
a mne si oči.

Další vedle něj s hlavou
přímo nad jeho dlaněmi

a kloní se dolů k Panně Marii.

Jeho paže je pro jistotu svěšená,
ale druhá paže,

pravá ruka vypadá, jako by se jistým
způsobem přibližovala na její hruď.

Když sedíme, můžeme mít pocit,
že jde o skutečně mrtvé tělo

Není zde pocit duchovního znovuzrození
a spasení.

Můžeme skoro cítit tu přísnost.

Podívejte se na způsob,
jakým je její prsteníček na pravé ruce

zastrčený pod prostředníček

jakýmsi pasivním způsobem,
jaký by nemohl být u živého člověka.

To je způsob jakým Caravaggio
kompletně odmítl

eleganci vrcholné renesance,

se záměrem ukázat nám něco rozdílného
a až skoro ošklivého.

Je to něco,
co je mimo náš svět.

Takové pojetí spiritualismu
skrze náš svět.