Okrádá vás focení o kouzlo okamžiku?

Když jsme svědky něčeho úžasného, mnozí z nás instinktivně vytáhnou mobil a pořídí snímek. Ovlivňuje tahle posedlost všechno vyfotografovat naše zážitky? V hloubavé přednášce přemítá Erin Sullivanová o tom, jak jí focení s určitým záměrem umožňuje užít si daný okamžik ‒ a jak by to samé mohlo pomoci i vám.

Jaké je to nejkrásnější místo,
kde jste kdy byli?

A když jste tam byli,
vyfotili jste si ho?

Toto místo je na mém žebříčku nejvýš.

Je to oblouk Mesa Arch
v národním parku Canyonlands v Utahu

za rozbřesku.

Je domovinou indiánských kmenů
Pueblo, Ute, Paiute a Navajo

a když tam jste,
je to naprosto ohromující.

Východ slunce osvětluje
spodní část oblouku oranžově

a za ním vidíte pahorky
a mraky a útesy.

Ale co možná nevidíte
z téhle mojí fotky

je dalších 30 lidí za mnou,
kteří taky fotí.

A to jsou jen nadšenci pro východ slunce.

Takže když se nad tím zamyslíte,

musí být stovky, ne-li tisíce fotek
Mesa Arch pořízených každý týden.

Své fotografie sdílím
na Instagramu roky

a začalo být opravdu zajímavé
a dokonce i zábavné,

kolik podobných fotek
ze stejných míst

jsem začala vídat na internetu.

A já jsem se na tom podílela.

To mě donutilo zamyslet se,

proč vůbec pořizujeme snímky?

Někdy navštěvuju populární místa ‒

tohle je Horseshoe Bend v Arizoně ‒

a vídám všechny ty lidi
se svými telefony a kamerami,

kteří si dělají fotky,

jen aby se mohli otočit a vrátit se
zpátky do auta nebo na stezku.

A někdy to vypadá, že nám uniká smysl

chození na taková místa
kvůli zážitku na vlastní kůži

nebo spatření něčeho na vlastní oči.

Když jsem za foťákem,

všímám si těch nejmenších detailů:

vrstev světla v horách,

když ubývá světla na konci dne;

tvarů, které příroda tak zkušeně vytváří,

abstrakní, ale naprosto perfektní.

Mohla bych pokračovat v hloubání
nad složitostí téhle planety

a co to ve mně vyvolává.

Fotografování krásy
a složitosti tohoto světa

je pro mě jako dělat portrét
někoho, koho miluju.

A když pořizuju snímek,

musím přemýšlet o tom,
co tím chci říct.

Musím se sama sebe ptát,
co tím chci vyvolat.

Když komunikujete skrze obraz,

záleží na každé kreativní volbě.

Někdy mám v plánu své fotky sdílet

a jindy je pořizuju jen sama pro sebe.

V současné době uvádím videosérii
o budoucnosti volné přírody

a v jedné z epizod jsme chtěli objevit

vztah mezi fotografií
a venkovním prostředím.

Dozvěděla jsem o výzkumu Kristin Diehlové
a jejích kolegů z USC,

kteří zkoumali vliv pořizování fotek
na úroveň požitku.

Přišli na to, že když jsme za objektivem,

když jsme těmi, kteří fotku pořizují,

užíváme si svůj zážitek více, ne méně.

Ale neplatilo to vždy.

Když člověk pořídí fotku
pouze za účelem sdílení,

nedosáhne většího požitku,

protože to neudělal sám pro sebe.

To ukazuje na důležitý rozdíl:

fotografování může umocnit váš zážitek,

pokud je záměrné.

Je důležité mít ten záměr.

Jako fotografka jsem se
nad tím musela zamyslet.

Kdy mi to pomůže foťák vytáhnout

a kdy ho prostě potřebuju odložit?

Během výletu na Aljašce jsem měla
přiležitost fotit aljašské hnědé medvědy.

Byla jsem na lodi
se čtyřmi dalšími fotografy

a všichni jsme byli
ve stejné chvíli ohromeni

tak těsnou blízkostí těchto zvířat.

Je to emocionální zážitek.

Dívat se těmto medvědům z očí do očí
mi dalo pocit propojení,

který se nedá vyjádřit,

a v tomto případě mít s sebou
fotoaparát to jen umocnilo.

Každý jsme tvořili zvlášť,
ale všichni pohlceni tím okamžikem,

jak přírodou, tak navzájem.

Jasně si vybavuju

zachycení kapek vody
a pohyb plavajících medvědů

a roztomilých medvíďat
následujících své matky.

S touto skupinou budu mít
společné zážitky

a tyto snímky,
které si můžeme pokaždé prohlížet,

a právě fotografování
nám umožnilo tohle sdílet.

Jindy se rozhodnu fotoaparát nevytáhnout

a myslím, že tahle volba nakonec
zlepší můj zážitek a práci.

Nedávno jsem letěla
na ostrov Tonga v jižním Pacifiku,

abych plavala s keporkaky.

Uvědomila jsem si, že cítím tlak

a jistou povinnost vzít s sebou foťák,

když jsem někdy jen chtěla
samotný prožitek.

A tento prožitek je vážně úžasný.

Představte si, že jste ve vodě

se zvědavým mládětem o velikosti kombíku,

obklopeni částicemi,
které plují kolem vás jako třpytky,

a pod vámi si vznešeně plave jeho matka.

Samozřejmě byly chvíle,
kdy jsem s sebou vzala foťák,

a ty taky bylo opravdu úžasné zachytit.

Ale ta sestava foťáku je pěkně velká.

Je to taková velká krabice.
Takhle to vypadá.

A toto je mezi mnou a těmi velrybami,

a někdy to je jako blok
mezi vámi a realitou.

Je rozdíl, když fotíte telefonem?

Minulý rok jsem jela
do Uluru v centrální Austrálii,

což je taková obrovská skála,
která se tyčí nad pouští.

Je to posvátná půda Anangů,

což jsou domorodci z tohoto území

a původní majitelé této půdy.

V Uluru jsou konkrétní místa,
která nemůžete profesionálně vyfotit,

protože je to kulturně choulostivé,

stejně tak jako posvátné písmo Anangů.

Kvůli tomuto je většina mých fotek
udělaná z dálky, jako tato,

nebo z určitých uhlů v parku.

Dá se říct, že některá z nejzajímavějších
a nejkrásnějších výjevů v Uluru

se nachází v těchto citlivých oblastech,

ale žádost nefotografovat je
jasně a přímo vyzývá k tomu,

abychom se o této zemi více dozvěděli,
o její důležitosti a jejích lidech.

Neměli bychom tohle stejně dělat?

Takže moje návštěva Uluru nebyla o mně,

ale o propojení s tímto místem.

Bylo ironické a nijak překvapivé,
že přítomnost a propojení

taktéž přispívají
k přesvědčivějším snímkům.

Pravděpodobně se shodneme,
že sociální média

jsou dobrým místem pro sdílení fotek
z našich dovolených a našeho života.

Sdílíme nejen kousky světa,
které jsme viděli,

ale taky části našich
každodenních zážitků.

A pokud si uvědomujeme,
s jakým záměrem fotky pořizujeme,

tak je snad i s tímto záměrem sdílíme.

Co se mě týče, dovolit lidem vidět kousky
mého příběhu a perspektivy na internetu

mně připomnělo, že nejsem sama.

Umožnilo mi to získat podporu a komunitu,

abych jí mohla být pro ostatní.

Jedno si ujasněme:

nesnažím se vás odradit
od pořizování fotek.

I kdyby tisíc lidí bylo na stejném místě

a vyfotografovali to stejné místo.

Nabádám vás, aby jste taky tvořili.

Svět potřebuje každý hlas a perspektivu,

včetně těch vašich.

Ale snažím se vám ukázat,
že mobily a foťáky

nemusí být pořád ve střehu.

Chci vás motivovat k tomu,

abyste je odložili, alespoň na chvíli ‒

na chvíli určenou pro vás.

Vraťme se zpátky k Mesa Arch,

k oranžové záři skály

a krásným vrstvám modři v pozadí.

Co kdybyste příště byli
na nějakém úžasném místě

a nemohli s sebou vzít foťák nebo mobil?

Co kdybyste nemohli pořídit
vůbec žádnou fotku?

Byla by to pro vás překážka?

Nebo úleva?

Co s tím můžeme udělat?

Příště, když budete cítit potřebu
vytáhnout foťák nebo mobil,

nebo když si, jako v mém případě,
uvědomíte, že už jste ho vytáhli...

(smích)

Zaprvé: zastavte se.

Počkejte.

Zhluboka se nadechněte.

Rozhlédněte se okolo. Čeho si všimnete?

Sdílíte tento zážitek s někým dalším?

Pamatujte si, že tento okamžik
přijde pouze jednou.

Fotografování může být součástí
krásného zážitku.

Jen mu nedovolte být blokem
mezi vámi a realitou.

Foťte s určitým záměrem

a neztraťte krásnou,
nenahraditelnou vzpomínku kvůli tomu,

že jste se soustředili na pořízení záběru.

Děkuji.

(potlesk)