Jak se zlepšit v tom, co máte rádi

Pracujete tvrdě, ale nic se nezlepšuje? Nejste sami. Učitel Eduardo Briceño odhaluje jednoduchou cestu, jak se zlepšit v tom, co děláte, ať už je to práce, rodičovství nebo kreativní koníčky. Podělí se s vámi o užitečné techniky, abyste mohli pokračovat v učení a vždy měli pocit, že se posouváte kupředu.

Většina z nás se v průběhu života snaží
být nejlepší v čemkoliv, co právě děláme,

ať už je to naše zaměstnání, rodina, škola

nebo cokoliv jiného.

Já se tak cítím. Dělám, co můžu.

Ale před nějakou dobou jsem přišel na to,

že se skoro nezlepšuji ve věcech,
na kterých mi záleží nejvíce.

Ať už šlo o to být
dobrým manželem, přítelem,

nebo profesionálem či spolupracovníkem.

Nezlepšoval jsem se v tom,

i přesto, že jsem tomu úsilí

věnoval hodně času.

Brzy jsem si díky rozhovorům,
které jsem absolvoval, a výzkumům

uvědomil, že stagnace je i přes
tvrdou snahu

poměrně běžná.

Chtěl bych vám ukázat,
co jsem se dozvěděl, proč to tak je

a co s tím můžeme dělat.

Dozvěděl jsem se,
že většina efektivních lidí

a týmů v jakýchkoli oborech dělá něco,

co můžeme všichni napodobit.

V průběhu života neustále přepínají
mezi dvěma zónami:

zónou učení a zónou výkonu.

Zóna učení je místo,
kde je naším cílem se zlepšovat.

Naše aktivity jsou navrženy tak,
abychom se zlepšili,

soustředíme se na to,
co jsme se ještě nenaučili.

To znamená, že musíme očekávat
dělání chyb,

protože se z nich poučíme.

To se velice liší od toho,
co děláme v zóně výkonu,

jejímž cílem je dělat věci tak,
jak nejlépe dovedeme.

V této zóně se soustředíme
na věci, které umíme

a snažíme se minimalizovat chyby.

Obě zóny by měly být
součástí našich životů,

ale přesné vědomí toho,
v jaké zóně právě chceme být,

s jakým cílem, soustředěním a očekáváním,

nám pomáhá dělat věci lépe
a zlepšovat se.

Zóna výkonu maximalizuje
náš aktuální výkon,

zatímco zóna učení
maximalizuje náš růst

a náš budoucí výkon.

Důvod, proč se navzdory tvrdé práci

moc nezlepšujeme,

je takový, že skoro všechen svůj čas
se snažíme trávit v zóně výkonu.

To brzdí náš růst.

Ironií je, že v delším horizontu
to snižuje i náš výkon.

Jak taková zóna učení vypadá?

Vezměme si Demostehena,
politického lídra

a nejlepšího řečníka a právníka
ve starověkém Řecku.

Aby se stal takto dobrým,
netrávil všechen svůj čas

tím, že prostě byl řečníkem
nebo právníkem,

což představovalo jeho zónu výkonu.

Místo toho se věnoval aktivitám
zlepšujícím jeho výkon.

Samozřejmě se hodně učil.

Pomocí mentorů se učil zákon a filozofii,

ale také si uvědomoval, že být právník
zahrnuje přesvědčování druhých lidí,

takže zároveň studoval velké proslovy

a herectví.

Aby se zbavil svého zlozvyku,
kdy se mu mimovolně zvedalo rameno,

cvičil své proslovy přímo před zrcadlem,

a ze stropu zavěsil meč, který

ho bodl ve chvíli,

kdy rameno zvedl.

(Smích)

Aby mluvil srozumitelně, i když šišlal,

trénoval své proslovy s kameny v ústech.

Vybudoval podzemní místnost,

kde mohl cvičit bez přerušení

a přitom nerušit druhé.

Vzhledem k hlučnosti dřívějších soudů

také cvičil u oceánu,

kde se snažil přehlušit řev vln.

Jeho aktivity v zóně učení

byly velice odlišné
od těch u soudu,

jeho zóny výkonu.

V zóně učení dělal to,

co by Dr. Anders Ericsson
nazval "vědomý tréning".

To zahrnuje rozdělení schopností
na jednotlivé komponenty

s jasnou přesností, co se
snažíme vylepšit,

jako například uvolněná ramena.

Dále také plné soustředění na velké výzvy

mimo naši komfortní zónu,

o kousek dále, než čeho
jsme aktuálně schopní.

Měli bychom často využívat
zpětnou vazbu,

nejlépe od zkušených koučů,

protože aktivity navrženy pro zlepšení

jsou specifické pro obor.

Velcí učitelé a koučové vědí,
jaké tyto aktivity jsou

a mohou nám dát odbornou zpětnou vazbu.

Je to právě tento způsob cvičení
v zóně učení

zajišťující výrazné zlepšení,

ne jen pouhé provádění úkolu.

Výzkumy například ukazují,
že po několika prvních letech

na pracovních pozici

se výkon ustálí.

Ukázalo se, že toto platí pro
učení, všeobecnou lékařskou praxi,

ošetřovatelství a další odvětví.

Děje se to proto, že ve chvíli,
kdy si myslíme že jsme dost dobří,

dostačující,

přestaneme trávit čas
v zóně učení.

Všechnu svou pozornost
věnujeme práci,

výkonu.

Pokud se chceme zlepšit,
není to dobrá cesta.

Naopak lidé, kteří v zóně učení
tráví čas i nadále,

se neustále zlepšují.

Nejlepší obchodníci se věnují aktivitám,

které zlepšují jejich výkon,
alespoň jednou týdně.

Aby rozšířili své znalosti, čtou,

radí se s kolegy nebo experty z oboru,

zkouší nové postupy, prosí o zpětnou vazbu
a přizpůsobí se jí.

Nejlepší šachoví hráči

netráví většinu času skutečným
hraním šachů,

což by byla jejich zóna výkonu.

Místo toho se snaží předpovědět
a analyzovat tahy velmistrů.

Každý z nás pravděpodobně strávil
mnoho, mnoho a ještě více času

psaním na počítači,

aniž by své psaní urychlil.

Pokud bychom strávili 10 až 20
minut každý den

plnou koncentrací na psaní
o 10 až 20 % rychleji

než právě píšeme,

psali bychom rychleji.

A tím spíše, pokud bychom si
uvědomili chyby, které děláme,

a snažili se procvičovat tato slova.

To je "vědomý tréning".

V jakých dalších částech našich životů,

možná těch, na kterých nám záleží nejvíce,

pracujeme usilovně, ale nezlepšujeme se,

protože jsme neustále v zóně výkonu?

Nechci tím říct, že zóna výkonu
nemá žádnou hodnotu.

Opravdu má.

Když jsem musel na operaci kolene,
neřekl jsem chirurgovi:

"Porýpej se tam a soustřeď se na to,
co ještě neznáš."

(Smích)

"Poučíme se z tvých chyb!"

Hledal jsem chirurga, u kterého jsem
věřil, že odvede dobrou práci.

A chtěl jsem, aby odvedl dobrou práci.

Tím, že jsme v zóně výkonu,

můžeme dělat věci nejlépe, jak umíme.

Může nás to také motivovat

a poskytnout nám informace,
na co dalšího bychom se měli soustředit,

až se vrátíme do zóny učení.

Takže cesta ke skvělému výkonu

vede skrze přepínání mezi zónou učení
a zónou výkonu.

V zóně učení záměrně
rozvíjíme své dovednosti

a ty poté uplatníme v
zóně výkonu.

Když je Beyoncé na turné,

tak je v průběhu koncertu
ve své zóně výkonu,

ale každý večer, když se dostane
do svého pokoje,

se vrátí zpět do své zóny učení.

Sleduje video ze show,
která právě skončila.

Hledá možnosti, jak se zlepšit,

jak zlepšit sebe, tanečníky
a práci s kamerou.

Ráno druhého dne

každý obdrží papíry s poznámkami,
co vylepšit.

Na tom pracují v průběhu dne
před dalším vystoupením.

Je to spirála

k pořád se zlepšujícím schopnostem.

Musíme však vědět, kdy se chceme učit
a kdy chceme výkon.

A i když chceme dělat oboje,

tak čím více času strávíme
v zóně učení,

tím více se zlepšíme.

Jak tedy můžeme trávit
více času v zóně učení?

Zaprvé musíme věřit a pochopit,

že se můžeme zlepšit.

Tomu se říká růstové myšlení.

Zadruhé se musíme chtít v této
určité dovednosti zlepšit.

Musíme vědět, proč to děláme,

protože to bude stát čas a úsilí.

Zatřetí musíme mít představu,
jakým způsobem se můžeme zlepšit,

co můžeme dělat, abychom se zlepšili.

Ne, jak když jsem se jako teenager
učil hrát na kytaru

hraním písniček stále dokola,

ale prováděním "vědomého tríningu".

Začtvrté musíme být v situaci,
kdy příliš neriskujeme.

Protože pokud očekáváme, že
budeme dělat chyby,

nesmí mít dopad těchto chyb
katastrofické

ani významné následky.

Chodec na laně nezkouší nové triky
bez sítě pod sebou

a atlet nebude zkoušet poprvé
v průběhu mistrovství

žádné nové pohyby.

Jedním z důvodů,

proč trávíme tolik času v zóně výkonu

je, že prostředí, ve kterých se nacházíme,
jsou pro nás velice riskantní.

Vytváříme si sociální rizika

i ve školách, které jsou určeny
k tomu, abychom se učili.

A to nemluvím o standardizovaných testech.

Chci tím říci, že každou minutu,
každý den

mnoho studentů od základních po
vysoké školy má pocit,

že pokud udělají chybu,
tak o nich budou mít ostatní nízké mínění.

Není divu,
že jsou stále ve stresu

a neriskují, aby získali
potřebné znalosti.

Učí se, že chyby jsou nežádoucí

nedopatřením,

když po nich učitelé nebo rodiče
požadují správnou odpověď

a odmítají chyby, místo aby je
uvítali, rozebrali

a poučili se z nich.

Nebo si přejeme konkrétní odpovědi

místo, abychom podporovali
zvídavé myšlení,

ze kterého se poučíme všichni.

Když jsou na všech domácích
i školních úkolech čísla nebo písmena,

a počítají se do finální známky,

než abychom je používali k procvičování,
chybám, zpětné vazbě a opakování,

sdělujeme jasnou zprávu,
že škola je zónou výkonu.

To samé platí pro naše pracovní prostředí.

Ve firmách, kterým pomáhám, často vidím
bezchybné, výkonné prostředí,

které vedoucí podporují,
aby pobízeli ke skvělé práci.

To však nutí zaměstnance,
aby se drželi toho, co vědí

a nezkoušeli nové věci.

To brzdí vývoj společnosti,
není schopná inovace

a zaostává za ostatními.

Více prostoru pro osobní růst
můžeme vytvořit tím,

že začneme s ostatními mluvit o tom,

v jaké zóně a kdy chceme být.

V čem se chceme zlepšit
a jak to chceme udělat?

A kdy chceme využít, co jsme
se naučili a minimalizovat chyby?

Tímto způsobem si ujasníme,
co je to úspěch,

kdy a jak se navzájem podpořit.

Co když jsme ale ve stavu,
kdy je v sázce mnoho

a ještě se necítíme na
takové konverzace?

Potom jsou tři věci, které můžeme
udělat jako jednotlivec.

Zaprvé můžeme vytvořit
nízko-rizikové ostrovy v riskantním moři.

To jsou místa, kde mají chyby
malý dopad.

Například si můžeme najít mentora
nebo spolupracovníka, kterému důvěřujeme

a se kterým si můžeme vyměnit názory nebo
vést citlivé konverzace

nebo dokonce hrát role.

Nebo můžeme požádat o porady
pro zpětnou vazbu.

Nebo si můžeme vytyčit čas na čtení,
sledování videí nebo online kurzů.

To je jen pár příkladů.

Zadruhé můžeme vykonávat práci
tak, jak se od nás očekává,

poté se zpětně podívat na to,
co bychom mohli zlepšit,

jako to dělá Beyoncé,

a můžeme sledovat a napodobovat
experty.

Pozorování, přemýšlení a přizpůsobení
je zóna učení.

A nakonec můžeme být vůdcem

a snížit napětí pro ostatní tím,
že jim řekneme, v čem se chceme zlepšit.

Budeme se jich ptát na to,
co nevíme,

nabízet zpětnou vazbu a dělit se o chyby

a o to, co jsme se z nich naučili,

aby se ostatní cítili v bezpečí
dělat to samé.

Opravdová důvěra je o
vytváření neustálého učení.

Co kdybychom naše životy
místo prací, prací, prací

a výkonem, výkonem, výkonem

trávili zkoumáním,

ptaním,

posloucháním,

experimentováním, přemýšlením,

snahou a uplatněním?

Co kdybychom měli vždy něco,

v čem se chceme zlepšit?

Co kdybychom vytvořili více

nízko-rizikových ostrovů a vod?

A co kdybychom přesně vytyčili

pro sebe i své spolupracovníky,

kdy se chceme učit
a kdy chceme výkon,

aby mělo naše úsilí význam,

nikdy jsme se nepřestali zlepšovat

a byli ještě lepší v tom nejlepším?

Děkuji.