Mozek, který stojí za vývojem Linuxu

Linus Torvalds přetransformoval technologii hned dvakrát ‒ poprvé prostřednictvím kernelu Linuxu, který pomáhá pohánět Internet, a poté znovu, prostřednictvím Gitu, systému pro řízení zdrojového kódu, který používají vývojáři na celém světě. Rozhovory poskytuje jen výjimečně, ale s kurátorem TEDu Chrisem Andersonem probírá s pozoruhodnou otevřeností své osobnostní rysy, které vedly k jeho unikátní pracovní, technické a životní filosofii. „Nejsem vizionářem, jsem technikem“, říká. „Nemám vůbec nic proti lidem, kteří chodí s hlavou v oblacích … ale já se držím při zemi a chci opravit výmol přímo přede mnou, dřív, než do něho spadnu.“

Chris Anderson:
Tohle je tak zvláštní věc.

Váš software, Linux,
běží v milonech počítačů,

pohání nejspíš velkou část Internetu.

A odhaduji, že existuje, řekněme,

miliarda a půl aktivních
zařízení s Androidem.

Na každém běží Váš software.

To je docela ohromující.

Na to všechno musíte mít nějaký
úžasný štáb, který to všechno řídí.

Tohle mi přišlo na mysl ‒ a šokovalo mě,
když jsem to pak viděl na obrázku.

Chci říct, že tohle je ‒
tohle je celosvětové ústředí Linuxu.

(Smích)

(Potlesk)

Linus Torvalds:
Opravdu to tak nevypadá.

A musím říct,

že nejzajímavější částí na tom obrázku,

na kterou lidé většinou reagují,

je ten stůl s chodícím pásem.

Je to nejzajímavější část mé kanceláře

a já už ho vlastně nepoužívám.

A myslím, že tyto dvě
věci spolu souvisejí.

Způsob mojí práce je takový …

nepotřebuji žádnou vnější stimulaci.

Možná si povšimnete, že mám
na stěnách světle zelenou barvu.

Slyšel jsem, že ji používají
v psychiatrických léčebnách.

(Smích)

Má to být uklidňující barva,

není to nic, co by vás
opravdu stimulovalo.

Počítač tady neuvidíte, jenom obrazovku,

ale hlavně se bojím,
aby můj počítač nebyl ‒

nechci, aby byl velký a výkonný,
i když to mám rád ‒

ale musí být opravdu neslyšný.

Znám lidi, kteří pracují v Google

a kteří mají doma svoje vlastní
malé datové centrum,

já tohle nedělám.

Moje kancelář je ta nejnudnější,
jakou jste kdy viděli.

A sedím si tam sám v tichu.

Když ke mně přijde kočka,

sedne si mi na klín

a já chci, aby bylo slyšet kočičí předení,

a ne zvuk větráků v počítači.

CA: Tak to je ohromující,

když dokážete tímto stylem práce

řídit to rozsáhlé technologické impérium ‒

určitě to je impérium ‒

tak to je úžasné svědectví
o síle open source.

Řekněte nám, jak jste chápal open source

a jak to vedlo k rozvoji Linuxu.

LT: Pořád pracuji sám.

Opravdu ‒ pracuji sám ve svém domě,

často jen v županu.

Když se ukáže fotograf, obleču se,

takže na sobě mám oblečení.

(Smích)

A takhle jsem pracoval vždycky.

Chci říct, že jsem tak
začínal i s Linuxem.

Linux jsem nerozjížděl
jako společný projekt.

Byl jedním z řady mnoha projektů,

které jsem pro svou
potřebu tou dobou dělal,

protože jsem potřeboval ten výsledek,

ale i proto, že mě prostě
bavilo programovat.

Takhle bychom se ocitli konci cesty,

ke kterému jsme po 25 letech
ještě stále nedoputovali.

Ale doopravdy to bylo o tom,
že jsem pro sebe hledal nějaký projekt

a tehdy jsem si doopravdy
žádný open source ještě nevyhlédl.

A stalo se to …

že ten projekt přerostl v cosi,
s čím se chce každý pochlubit ostatním.

Fakt to bylo spíš něco jako:
„Páni, podívej, co jsem udělal!“

A věřte mi ‒ tak skvělé
to tehdy zase nebylo.

Zpřístupnil jsem to veřejnosti,

ale v té chvíli to pořád
ještě nebyl open source.

Tehdy to byl otevřený zdrojový kód,
ale nebylo za tím nic,

co by užívalo open-source metodologii,

jak ji chápeme dneska,
totiž aby to vedlo k vylepšování.

Chtěl jsem spíš říct:

„Podívejte, na tomhle
jsem půl roku pracoval,

rád bych, abyste to okomentovali.“

A chodili za mnou další lidé.

Na univerzitě v Helsinkách

jsem měl přítele, který byl
stoupencem open source ‒

tehdy se tomu nejvíce
říkalo „svobodný software“ ‒

a ten mě vlastně s tím
pojmem seznámil,

hej, vždyť můžeš použít
open-source licence, které už existují.

Chvilku jsem o tom přemýšlel.

Ve skutečnosti jsem se obával,
že do toho vstoupí obchodní zájmy.

Většina lidí, kteří začínají,
se nejvíc obává toho,

že z jejich práce bude těžit někdo jiný.

A já jsem si usmyslil: „K sakru proč?“

A ‒

CA: A pak se stalo to,

že Vám někdo pomohl s úpravou,
o které jste si pomyslel:

„Páni, tohle je opravdu zajímavé,
na tohle bych nepřišel.

To by to mohlo i vylepšit.“

LT: Zpočátku lidé ještě
úpravami kódu nepřispívali,

spíš začali dodávat nápady.

A právě skutečnost, že se někdo
další podívá na váš projekt ‒

a jsem si jistý, že jinde to platí také,

ale rozhodně to platí u programování ‒

vede k tomu, že se někdo další
začne zajímat o váš program

a dozví se toho dost na to,
aby vám mohl dát zpětnou vazbu

a přispěl s nápadem.

To pro mě byla obrovská věc.

Tou dobou mi bylo 21, byl jsem mladý,

ale v podstatě jsem už celou
polovinu života programoval.

Do té doby byl pro mě
každý projekt úplně soukromá věc

a bylo pro mě velkým objevem,
když lidé začali kód komentovat

a poskytovat k němu zpětnou vazbu.

Bylo to ještě předtím,
než začali pomáhat s úpravami,

v jedné takové nádherné chvilce
jsem tuším řekl:

„Miluju ostatní lidi!“

Abyste si to špatně nevyložili ‒
jsem vlastně nespolečenský.

(Smích)

Já doopravdy jiné lidi rád nemám ‒

(Smích)

Zato mám rád počítače,

rád s lidmi komunikuji
prostřednictvím e-mailů,

protože to poskytuje jakýsi odstup.

Ale miluju ty lidi, kteří se k mému
projektu vyjadřují a zapojují se do něho.

A to tomu hodně pomohlo.

CA: Kdy nastal ten okamžik,
kdy jste uviděl, co z toho vzniká

a že se to najednou rozjíždí,

kdy jste si uvědomil: „Moment,
z toho by mohlo být něco obrovského,

ne jenom soukromý projekt,
na který mám slušnou odezvu,

ale něco, čím exploduje vývoj
v celém technologickém světě?“

LT: To tak nebylo.

Pro mě nebyla klíčovým momentem chvíle,
kdy projekt obrovsky narostl,

ale chvíle, kdy teprve začínal.

Pro mě bylo klíčové, že jsem nebyl sám

a když se do projektu zapojilo 10,
možná 100 lidí ‒

to byla rozhodující chvíle.

Všechno další se událo velmi pozvolně.

Přechod od 100 lidí k milionu
pro mě není zas tak velká událost.

No, možná to může být něco, pokud ‒

Pokud chcete prodat výsledek své práce,
pak je to obrovská věc ‒

jestli mě chápete.

Ale pokud vás zajímá technologie
nebo pokud se zajímáte o projekt,

pak bylo klíčové získat komunitu.

Ta komunita pak postupně narůstala.

Vlastně to nebyl žádný
konkrétní moment, kdy bych si řekl:

„Páni, teď se to ale rozjelo!“

protože to trvalo relativně dlouho.

CA: Všichni technologové mi říkají,
že je to hlavně Vaše zásluha,

že jste od základů změnil jejich práci.

A není to jenom Linux,
ale i záležitost, které se říká Git,

což je systém pro řízení vývoje software.

Řekněte nám o něm něco a o Vaší roli,
kterou v tom hrajete.

LT: Jedním z problémů, který jsme měli,

a chvilku to trvalo,
než se začal projevovat,

bylo to, když …

Když se počet lidí pracujících
na projektu rozroste z 10 nebo 100

na 10 000 lidí, kteří ‒

chci říct, že jsme teď v situaci,
kdy je jen do prací na kernelu

zapojeno na 1 000 lidí
při každém vydání nové verze,

a ta vychází každé dva měsíce,
zhruba každé dva až tři měsíce.

Někteří z nich toho moc neudělají.

Hodně lidí udělá jen malou změnu.

Ale když to máte udržovat,

s množstvím se mění i způsob,
jakým to musíte dělat.

Zažili jsme s tím spoustu problémů.

A celá řada nástrojů dokáže
udržovat jen zdrojový kód.

Jedním z nich je CVS,
který se k tomu používal nejčastěji

a který jsem z duše nenáviděl
a nechtěl s ním nic mít.

Zkoušel jsem něco jiného,
něco radikálního a zajímavého,

něco, co nenáviděli všichni ostatní.

CA: (směje se)

LT: Ocitli jsme se v nepříjemné situaci,

kdy jsme měli tisíce lidí,
kteří se chtěli podílet,

ale v mnoha případech
kvůli mně stála práce,

když jsem nedokázal
reagovat do té míry,

abych mohl spolupracovat
s tisíci lidmi současně.

Git je můj druhý velký projekt,

který vznikl kvůli tomu, abych mohl
spravovat svůj první velký projekt.

A přesně takhle pracuji.

Neprogramuji, abych ‒

no, programuji, protože mě to baví ‒

ale chci, aby to bylo něco smysluplného,

takže každý z mých projektů
byl něčím, co jsem potřeboval

a ‒

CA: Takže Linux a Git vznikly skoro
jako nezamýšlený důsledek

Vašeho přání, abyste nemusel
spolupracovat s mnoha lidmi.

LT: Rozhodně ano.

(Smích)

CA: To je úžasné.
LT: Jo.

(potlesk)

A přece, Vy jste tím mužem,
který transformoval technologii,

ne jednou, ale hned dvakrát

a my se musíme snažit porozumět,
proč tomu tak je.

Už jste nám trochu napověděl, ale …

Tady Vás máme na fotce jako dítě,
s Rubikovou kostkou.

Zmiňoval jste, že jste programoval od
svých 10 nebo 11 let, půlku svého života.

Byl jste takovým tím počítačovým géniem,
znáte to, oním polobohem,

byl jste školní hvězdou,
která dokázala cokoliv?

Jaký jste byl jako dítě?

LT: Jo, myslím, že jsem
byl prototypem šprta.

Tím myslím, že jsem byl …

Tenkrát jsem se s lidmi moc nebavil.

To je můj mladší bratr.

Zjevně mě zajímala Rubikova kostka víc

než mého mladšího bratra.

(Smích)

Moje mladší sestra,
která na obrázku není,

mě vždycky, když se sešla rodina ‒

a nejsme zrovna velká rodina,
ale řekněme, že pár bratranců mám ‒

mě vždycky dopředu připravovala.

Třeba, než jsem vstoupil
do místnosti, říkala vždycky:

„OK. Tohle je tak a tak …“

Protože jsem byl ‒
byl jsem nekňuba.

Byl jsem blázen do počítačů,
do matiky, do fyziky.

V tom jsem byl dobrý.

Nemyslím, že bych nějak zvlášť vynikal.

Moje sestra by určitě řekla,

že jsem mimořádně výjimečný v tom,
že jsem nikdy nic nenechal být.

CA: OK, u toho se zastavme,
protože to je zajímavé.

Nikdy jste nic nenechal být.

Není to o tom, že je někdo
nekňuba nebo že je chytrý,

ale že je … paličatý?

LT: Je v tom paličatost.

Není to o tom, že bych třeba

právě s něčím začal

a hned řekl: „OK, hotovo,
pustím se do něčeho jiného ‒

Podívej: super, co!“

A všímám si toho také v mnoha
dalších oblastech svého života.

Sedm let jsem žil v Silicon Valley.

A pracoval jsem tam pořád
u jedné firmy, v Silicon Valley,

celou tu dobu.

Kdo to kdy slyšel.

V Silicon Valley to takhle nechodí.

Celý vtip Silicon Valley
spočívá v tom, že lidé mění místa,

asi aby byl trochu větší zmatek.

Já takový nejsem.

CA: Ale když probíhal
vývoj samotného Linuxu,

nesla někdy taková tvrdohlavost
s sebou konflikty mezi lidmi.

Řekněte nám o tom něco.

Bylo to nezbytné pro udržení
kvality toho, co se vyvíjelo?

Jak byste popsal, co se dělo?

LT: Nevím, jestli to bylo nezbytné.

Když se vrátím k tomu, že
„nejsem společenský člověk“ ‒

někdy taky …

řekněme,

„neprokouknu“, jaké mají
ostatní lidé pocity

a někdy kvůli tomu říkám věci,
které jiným lidem ubližují.

A nejsem na to pyšný.

(Potlesk)

Ale zároveň to je ‒

chápu lidi, kteří mi říkají,
že bych měl být vlídný.

A když jim pak zkouším vysvětlit,
jak oni jsou hodní,

že by možná měli být průbojnější,

chápou to jako moji upjatost.

(Smích)

Snažím se tím říct,
že každý jsme jiný.

Nejsem společenský;

není to nic, na co bych
byl obzvlášť pyšný,

ale je to součástí mé osobnosti.

A jedna z věcí, která se mi
na open source vážně líbí, je,

že opravdu umožňuje
spolupráci rozdílných lidí.

Nemusíme se mít navzájem rádi ‒

a někdy se fakt nesnášíme.

Opravdu ‒ myslím tím
fakt hodně ostré hádky.

Ale vlastně se dají najít věci,
o kterých se ‒

stejně už dál nechcete dohadovat,

prostě protože se zajímáte
o hodně odlišné věci.

A když se vrátím k tomu,
co jsem říkal dřív,

že jsem se obával, že moji práci
využijí ve svůj prospěch obchodníci,

tak se ukázalo, a to velice rychle,

že tihle obchodníci
byli krásní, milí lidé.

A udělali všechno to, co jsem
já vůbec neměl zájem dělat

a měli úplně jiné cíle.

Využívali open source způsobem,
kterým jsem já jen nechtěl jít.

Ale protože to byl
open source, mohli to dělat

a vlastně to opravdu
krásně dohromady funguje.

Dokonce si myslím,
že to funguje stejně.

Potřebujete mít lidi, kteří jsou
k ostatním přívětiví, komunikátory,

pohodové a přátelské lidi,
kteří by vás ‒

(Smích)

vážně chtěli obejmout
a přijmout vás do komunity.

Ale takový každý není.
A já takový nejsem.

Zabývám se technologií.

Jsou lidé, kteří se starají o UI.

Nemůžu dělat UI, to bych nepřežil.

Totiž, kdybych se ocitl
na opuštěném ostrově

a jedinou věcí, jak se odsud dostat,
by bylo udělat hezké UI,

umřel bych tam.

(Smích)

Takže jsou různé typy lidí

a teď se nevymlouvám,
pokouším se to vysvětlit.

CA: Když jsme spolu minulý týden mluvili,
zmiňoval jste se o jiné vlastnosti,

která mi přišla opravdu zajímavá,
říkáte tomu mít cit.

Mám tady pár obrázků.

Myslím, že tohle je příklad obzvlášť
špatného citu pro zápis programu

a tohle je napsáno lépe,

což je na první pohled zřetelné.

Jaký je mezi nimi rozdíl?

LT: Takže tohle je ‒

Kolik z vás tady vlastně
někdy programovalo?

CA: Panebože.

LT: Ručím vám za to,
že ti, co zvedli ruku,

někdy programovali něco,
čemu se říká jednosměrný seznam.

A tak se to učí ‒

tím prvním, nepříliš povedeným přístupem,

vás to pro jednoduchost naučí na škole,
když s programováním začínáte.

A nemusíte program chápat.

Pro mě je nejzajímavější

ten poslední příkaz if.

Protože u jednosměrného seznamu
se dostanete do situace ‒

kdy se pokoušíte odstranit
existující prvek ze seznamu ‒

a je rozdíl, jestli je to první prvek

nebo jestli je někde uprostřed.

Protože, jestliže je to první prvek,

musíte nastavit ukazatel
na první prvek v seznamu.

Jestliže je uprostřed,

musíte změnit ukazatel
u předchozího prvku.

To jsou dva úplně odlišné případy.

CA: A takhle to je lepší.
LT: A tohle je lepší.

Nepotřebujete příkaz if.

A opravdu o nic moc nejde ‒

nechci, abyste chápali,
proč není příkaz if potřeba,

ale chci, abyste pochopili,
že někdy se dá na problém nahlížet různě

a přepsat program tak, aby se
vyloučily speciální případy

a převedly se na ty běžné.

A takový program je pak dobrý.

Ale tohle je jednoduché,
ze základního kurzu programování.

To důležité není ‒
třebaže detaily důležité jsou.

U lidí, se kterými chci spolupracovat,
je pro mě dobrým znamením,

když mají dobrý cit,
podle čehož …

Poslal jsem vám hloupý příklad,

který není výstižný,
protože je příliš krátký.

Mít dobrý cit znamená mnohem víc.

Lidé s dobrým citem skutečně
zpozorují obecné vzory

a jaksi instinktivně vědí,
jak dělat věci správným způsobem.

CA: OK, takže když
to teď tady shrneme.

Vy cítíte věci způsobem,

který dává smysl jenom programátorům.

Jste ‒

(Smích)

LT: Myslím, že to některým
lidem tady smysl dávalo.

CA: Jste velmi šikovným programátorem
a jste pekelně tvrdohlavý.

Ale musí v tom být ještě něco jiného.
Chci říct, že už jste změnil budoucnost.

Musíte být schopen velkolepých vizí
do budoucna. Jste vizionářem, je to tak?

LT: Vlastně jsem se na TEDu
poslední dva dny

cítil malinko nesvůj, protože
se tady odehrává plno vizí.

A já nejsem vizionář.

Nemám plán na další pětiletku.

Jsem technik.

A myslím ‒

totiž ‒ nemám vůbec nic
proti všem těm lidem,

kteří stále chodí s hlavou v oblacích

a hledí směrem ke hvězdám a říkají:
„Tam se chci vydat“.

Ale já zůstávám při zemi

a chci opravit výmol,
který je přímo přede mnou,

dřív, než do něho spadnu.

Takový jsem já.

(Potlesk)

CA: Minulý týden jste se mnou
mluvil o těchhle dvou lidech.

O koho jde a co s nimi máte společného?

LT: No, v technologiích
je to tak trochu klišé,

celý ten souboj Tesly a Edisona,

kde Tesla je vnímán jako
vědec-vizionář a muž bláznivých nápadů.

Lidé mají Teslu rádi.

Najdou se tací, kteří po něm
pojmenovávají vlastní firmy.

(Smích)

Ta druhá osoba je Edison,

kterému vlastně často vyčítali,
že byl jenom pěšák

a že byl ‒

myslím, že jeho nejznámější citát zní:

„Genialita je jedno procento inspirace
a devadesát devět procent dřiny.“

A já jsem na straně Edisona,
i když ne vždy ho lidé mají rádi.

Protože když si ty dva porovnáte,

Tesla je typ člověka,
kterého dnes všichni hned berou,

ale kdo skutečně změnil svět?

Edison možná nebyl milý člověk,

dělal spousty věcí ‒

možná nebyl tak vzdělaný,

nebyl takový vizionář.

Ale myslím, že jsem víc
Edison než Tesla.

CA: Tento týden jsou
naším tématem na TEDu sny ‒

velké, odvážné, smělé sny.

Vy opravdu dokážete
člověka ze snů vyléčit.

LT: Ano, snažím se je trochu mírnit.

CA: To je dobře.

(Smích)

Bereme vás tak, přijímáme to.

Firmy jako Google a mnohé další,
na vašem software nepochybně

vydělávají miliardy dolarů.

Neštve vás to?

LT: Ne.

Ne, neštve mě to z několika důvodů.

Jedním z nich je, že se mi daří dobře.

Vede se mi opravdu dobře.

Ale dalším důvodem je ‒

že totiž pokud by to celé nebyl open
source a nedal bych tomu volný průběh,

Linux by nikdy nebyl tím, čím je.

A přinášelo by to věci, které mě
fakt nebaví, vystupování na veřejnosti,

ale zároveň je to zážitek.

Věřte mi.

Děje se kolem toho spousta věcí,
díky kterým jsem velmi šťastný

a doufám, že jsem se rozhodoval správně.

CA: Dosáhla myšlenka open source ‒

a u toho myslím můžeme skončit ‒

dosáhla myšlenka open source
ve světě plného uplatnění

nebo by se dalo zajít ještě dál,

existují ještě nějaké věci,
které by se daly udělat?

LT: Tady jsem sám na vážkách.

Myslím, že jedním z důvodů, proč open
source tak dobře funguje u software, je,

že i když zvážím všechno kolem,

program bývá většinou
buď dobrý nebo špatný.

Často se dá poměrně úspěšně rozhodnout,

co je uděláno správně
a co se nepovedlo.

Program buď funguje a nebo nefunguje,

což znamená, že je zde málo
prostoru na dohadování.

A my se přesto hádáme.

Ve spoustě dalších oblastí ‒

lidé mluví o otevřené politice
a podobných věcech ‒

a někdy je opravdu těžké říct,

že ty samé principy lze uplatnit
i v některých dalších oblastech,

prostě protože z černé a bílé
nevznikne šedá,

ale řada různých barev.

Je zřejmé, že ve vědě zažívá
open source comeback.

Věda tu byla dřív.

Ale nakonec zůstala poměrně uzavřená,

s velmi drahými časopisy a dalšími věcmi.

S open source zažívá věda comeback,

například prostřednictvím arXiv
nebo volně dostupných časopisů.

Wikipedia také změnila svět.

Existují i další příklady,
jsem si jistý, že mnohé ještě přijdou.

CA: Ale Vy nejste vizionářem,

takže je nemusíte všechny jmenovat.

LT: Ne.

(Smích)

To je na vás, abyste je zrealizovali.

CA: Přesně tak.

Linusi Torvaldsi,

děkujeme Vám za Linux,
děkujeme Vám za Internet,

děkujeme za telefony s Androidem.

Díky, že jste přišel sem na TED
a že jste toho o sobě tolik prozradil.

LT: Děkuji.

(potlesk)