Sugata Mitra: Vybudujme Školu v oblacích

Na scéně TED2013 Sugata Mitra přednáší své smělé přání u příležitosti ocenění TED Prize: Pomozte mi vytvořit Školu v oblacích, výukové zařízení v Indii, kde děti budou moct objevovat a učit se jeden od druhého s použitím zdrojů a mentorování "z cloudu". Poslechněte si jeho inspirativní vizi pro Samoorganizovaná výuková prostředí (SOLE) a zjistěte více na tedprize.org.

Jakou má učení budoucnost?

Jeden plán mám,

ale abych vám o něm mohl povědět,

musím vám nejprve vyprávět příběh,

od kterého se to víceméně odvíjí.

Snažil jsem se vysledovat,

kde má výuka, tak jak ji známe ze škol,

svůj původ.

Můžete pátrat daleko v historii,

ale zamyslíte-li se nad současnou výukou ve školách,

je celkem snadné odhalit její kořeny.

Začalo to před zhruba 300 lety,

a to v posledním a zároveň největším

impériu na této planetě. [Britské impérium]

Představte si celé to řídit,

snažit se ovládat celou planetu

bez počítačů, bez telefonů,

s ručně psanými záznamy na kusech papíru

a cestováním loďmi.

Viktoriánům se to ovšem podařilo.

Co dokázali, bylo neskutečné.

Vytvořili globální počítač

sestrojený z lidí.

Máme ho tu dodnes.

Nazývá se byrokrativní administrativní stroj.

Aby takový stroj fungoval,

potřebujete mnoho a mnoho lidí.

Vytvořili proto další stroj na výrobu těchto lidí:

školu.

Školy produkují lidi,

kteří se posléze stanou součástí

byrokratického administrativního stroje.

Musí být identičtí.

Musí umět tři věci:

Musí mít pěkný rukopis, protože data se zaznamenávají ručně;

musí umět číst;

a musí být schopni z hlavy násobit,

dělit, sčítat a odčítat.

Musí být identičtí natolik, aby když vezmete jednoho z Nového Zélandu

a přesunete ho do Kanady,

bude okamžitě funkční.

Viktoriáni byli skvělí inženýři.

Vytvořili systém tak ohromný,

že je tu s námi dodnes,

nadále produkující identické lidi pro stroj,

který už neexistuje.

Impérium zaniklo,

tak co ještě děláme v systému,

který produkuje tyto identické lidi,

a co uděláme dál,

pokud s tím tedy někdy něco dělat začneme?

["Školy, tak jak je známe, jsou zastaralé."]

To je celkem silná teze.

Řekl jsem, že školy, jak je známe nyní, jsou zastaralé.

Neříkám, že jsou špatné.

Je celkem módní tvrdit, že vzdělávací systém je špatný.

Není špatný. Je skvěle vybudovaný.

Jen ho už nepotřebujeme. Je nemoderní.

S jakými druhy zaměstnání se dnes setkáváme?

Tak tedy, na místě úředníků jsou dnes počítače.

V každé kanceláři jsou jich tisíce.

A pak máte lidi, kteří ty počítače řídí,

aby odvedly svou úřednickou práci.

Tito lidé nepotřebují mít krásný rukopis.

Nemusí umět z hlavy násobit.

Nemusí umět číst.

Ve skutečnosti musí umět číst kriticky.

Tak je to tedy dnes, ale nevíme už,

jak budou vypadat zaměstnání budoucnosti.

Víme, že lidé budou moci pracovat odkudkoliv,

kdykoliv a jakýmkoliv způsobem.

Jak je současná podoba vzdělávání připraví

pro takový svět?

K celé téhle věci jsem se dostal úplně náhodou.

Před 14 lety jsem v Novém Dillí

učil lidi psát počítačové programy.

Hned vedle mého pracoviště byl slum

a já si říkal, jak, proboha,

se ty děti naučí programovat.

A nebo by se to neměly učit?

Měli jsme mnoho rodičů,

bohatých, co měli počítače

a co mi říkali: "Víte, myslím,

že můj syn je nadaný,

protože s počítači dokáže dělat úžasné věci.

A moje dcera, ta je bezpochyby výjimečně chytrá."

A tak to pokračovalo. Přemýšlel jsem tedy,

čím to je, že všichni bohatí lidé

mají tak výjimečně nadané děti?

(Smích)

Kde dělají chudí chybu?

Do zdi oddělující slumy od mé kanceláře

jsem udělal díru

a dal tam počítač, jen abych viděl, co se stane,

poskytnu-li ho dětem, které by nikdy žádný neměli,

neznají slovo anglicky, netuší, co je internet.

Děti se seběhly.

Počítač byl metr nad zemí a ony se ptaly: "Co je to?"

A já odpověděl: "Á, to je, ani nevím."

(Smích)

Zeptaly se: "Proč jste to sem dal?"

"Jen tak", řekl jsem.

A děti na to: "Můžeme na to sahat?"
"Pokud chcete...", odpověděl jsem.

A šel jsem pryč.

Asi osm hodin na to jsme je přistihli,

jak brouzdají a vzájemně se učí brouzdat.

Řekl jsem: "To není možné, přeci...

Jak je to možné? Nic o tom nevědí."

"Kdepak, má to jednoduché vysvětlení," vložili se do toho moji kolegové,

"některý z tvých studentů nejspíš procházel okolo

a ukázal jim, jak zacházet s myší."

"Jo, to je možné," usoudil jsem.

Experiment jsem tedy opakoval. Vydal jsem se 500 kilometrů od Dillí,

do skutečně odlehlé vesnice,

kde pravděpodobnost, že kolem projde vývojář,

byla velmi malá. (Smích)

Zopakoval jsem tam svůj pokus.

Nebylo kde se ubytovat, takže jsem tam nechal počítač,

odjel jsem, zase se vrátil o několik měsíců později

a zastihl děti, jak na něm hrají počítačové hry.

Když mě viděly, řekly jen:

"Potřebujeme rychlejší procesor a lepší myš."

(Smích)

Já na to tedy: "Jak to, proboha, všechno víte?"

A ony mi řekly něco opravdu zajímavého.

Trochu podrážděně řekly:

"Dal jste nám stroj, který pracuje jen v angličtině,

takže jsme se museli naučit anglicky, abychom ho mohli používat." (Smích)

To bylo poprvé v mé učitelské praxi,

co jsem někoho slyšel pronést ta slova "naučit se" s takovou samozřejmostí.

Tady je pár záběrů z té doby.

Toto je první den pokusu "Díra do zdi".

Napravo je osmiletý chlapec.

Po jeho levici je jeho studentka. Je jí šest let.

A on ji učí brouzdat.

V dalších částech země

jsem to opakoval, znovu a znovu,

a všude se mi dostávalo stejných výsledků.

["Film Díra ve zdi - 1999"]

Osmiletý chlapec vysvětluje své starší sestře, co má dělat.

A nakonec dívka vysvětlující v maráthštině, co to je,

říká: "Uvnitř je procesor."

Takže jsem začal publikovat.

Publikoval jsem všude. Zaznamenával a měřil jsem vše

a tvrdil jsem, že necháme-li skupinu dětí osamotě

s počítačem mluvícím jakýmkoliv jazykem, budou

do devíti měsíců na stejné úrovni, jako sekretářka na západě.

Byl jsem opakovaně svědkem toho, když se to stalo.

Zajímalo mě však, čeho dalšího jsou děti schopné,

pokud dokážou tohle.

Začal jsem experimentovat s dalšími předměty,

mimo jiné například s výslovností.

V jižní Indii je komunita dětí,

jejichž anglická výslovnost je velmi špatná,

ale přitom dobrou výslovnost potřebují, protože by jim otevřela nové pracovní možnosti.

Dal jsem jim počítač s nástrojem speech-to-text [řeč-na-text]

a řekl jsem: "Mluvte, dokud to nebude psát přesně to, co říkáte."

(Smích)

Udělali tak a sledujte tenhle úryvek.

Počítač: Rád vás poznávám. Dítě: Rád vás poznávám.

Sugata Mitra: Tváří té mladé dámy to končí proto,

že se domnívám, že ji mnozí znáte.

Právě nastoupila do call centra v Hajdarábádu

a dost možná vám velmi čistým anglickým přízvukem

připomínala vaše účty z kreditních karet.

Lidé se pak ptali, jak daleko to ještě půjde.

Kde to skončí?

Rozhodl jsem se rozbourat svou vlastní tezi

vytvořením zcela absurdního předpokladu.

Vystavěl jsem hypotézu, směšnou hypotézu.

Tamilština je jihoindický jazyk a já si řekl,

mohou se tamilsky hovořící děti v jihoindické vesnici

naučit biotechnologii replikace DNA v angličtině

z pouličního počítače?

Řekl jsem, že je otestuji. Dostanou pětku.

Strávím s nimi několik měsíců, na pár měsíců to nechám být,

vrátím se a dostanou další pětku.

Vrátím se do laboratoře a řeknu, že potřebujeme učitele.

Našel jsem vesnici – Kallikuppam v jižní Indii.

Dal jsem tam počítače z projektu "Díra do zdi"

a stáhl z internetu všechno možné o replikaci DNA,

většině čehož jsem vůbec nerozuměl.

Děti se přihnaly a ptaly se: "Co je to?"

A tak jsem řekl: "Je to velmi aktuální a důležité. Ale je to celé anglicky."

"Jak můžeme rozumět tak těžkým slovíčkům,

schématům a chemii?" ptaly se.

V tu chvíli jsem už pracoval s novou vzdělávací metodou,

takže jsem ji aplikoval. Řekl jsem: "Nemám ani nejmenší tušení."

(Smích)

"A vůbec, jdu pryč."

(Smích)

Několik měsíců jsem je tam tedy nechal.

Vyzkoušel jsem je. Dostali pětku.

Po dvou měsících jsem se tam vrátil,

děti se seskupily a řekly: "Neporozuměli jsme ničemu."

A já si řekl: "A co jiného jsem čekal?"

Zeptal jsem se jich: "Dobře, jak dlouho vám trvalo,

než jste usoudili, že ničemu neporozumíte?"

A ony na to: "My to ještě nevzdali.

Díváme se na to každý den."

"Cože?" opáčil jsem, "vy tomu nerozumíte

a přesto na ten monitor zíráte už dva měsíce? Proč?"

A malá dívenka, kterou právě vidíte,

zvedla ruku a v lámané tamilštině a angličtině mi řekla:

"S výjimkou faktu, že nesprávně provedená

replikace molekul DNA způsobuje nemoci,

jsme neporozuměli ničemu."

(Smích) (Potlesk)

A tak jsem je vyzkoušel.

Dosáhl jsem ve výuce nemožného: skok z nuly na 30 %

během dvou měsíců, v tropickém horku,

s počítačem pod stromem, v jim neznámém jazyce

dělaly ty děti něco, na co mají ještě deset let času.

Absurdní. Musel jsem však postupovat podle viktoriánských norem.

Třicet procent znamená neprospěl.

Jak docílím toho, aby prospěly? Musím jim dát dvacet dalších bodů.

Nemohl jsem najít učitele. Našel jsem ovšem jejich kamarádku,

dvaadvacetiletou účetní,

která si s nimi neustále hrála.

A tak jsem se té dívky zeptal: "Můžeš jim pomoct?"

"Určitě ne," řekla ona na to,

"ve škole jsme přírodní vědy neměli. Nemám ani páru,

co pod tím stromem celé dny dělají. Nemůžu vám pomoct."

Řekl jsem jí: "Víš co? Použij metodu babička."

A ona na to: "Co to je?"

Řekl jsem: "Stůj za nimi.

Jakmile budou cokoliv dělat, prostě jen řekni

'Páni, no teda, jak jste to udělali? A co je na další straně?

Panečku, když mi bylo tolik, co vám, nic takového jsem neuměla.'

Přeci víš, co babičky dělají."

A tak to dělala další dva měsíce.

Výsledky se posunuly na 50 procent.

Kallikuppam se vyrovnal

mé škole v Novém Dillí,

bohaté soukromé škole s aprobovaným učitelem biotechnologie.

Když jsem se díval na ten graf, věděl jsem, že existuje způsob, jak vyrovnat hru.

Tohle je Kallikuppam.

(Děti mluví) Neurony… komunikace.

Úhel záběru je špatný. Je to jen amatérské video,

ale jak jste asi pochopili, mluvila o neuronech,

rukama ukazovala toto

a říkala "neurony komunikují."

Ve 12 letech.

Jak tedy budou vypadat zaměstnání?

Víme, jak vypadají teď.

Jak bude vypadat výuka? Víme, jaká je dnes:

zahloubané děti s mobilním telefonem v jedné ruce,

které s nechutí docházejí do školy pro knihy do ruky druhé.

Jaké to bude zítra?

Je možné, že do školy nebudeme muset chodit vůbec?

Je možné, že budete-li potřebovat něco vědět,

dokážete to zjistit během dvou minut?

Je možné – a to je otřesný dotaz,

dotaz, který pro mě zformuloval Nicholas Negroponte –

je možné, že směřujeme k takové budoucnosti,

kde vědomosti budou zastaralé?

Ale to je přeci strašné. Jsme Homo sapiens.

Vědění nás odlišuje od opů.

Ale podívejme se na to jinak.

Přírodě trvalo 100 miliónů let,

než se lidoop postavil

a stal se z něj Homo sapiens.

Nám trvalo pouhých 10 000 let na to učinit vědění zastaralým.

Jaký je to úspěch.

Musíme to ovšem nějak zakomponovat do naší vlastní budoucnosti.

Klíčem k tomu se zdá být podpora.

Podíváte-li se na Kuppam

a všechny mé experimenty,

jednoduše slyšíme říkat "Wow," poklona učení.

V neurovědě existuje důkaz.

Proradná část našeho mozku, která dlí v jeho středu,

cítí-li se ohrožena, uzavře všechno ostatní:

prefrontální kortex, části, které napomáhají učení,

všechno se uzavře.

Tresty a zkoušky jsou vnímány jako hrozby.

Vezmeme své děti, přimějeme je, aby zavřely své mozky

a pak řekneme: "Podávejte výkony."

Proč takový systém vznikl?

Protože byl potřeba.

V takzvaném "období říší" byla doba,

kdy jste potřebovali lidi schopné přežít pod hrozbou.

Stojíte v zákopu docela sami,

pokud dokážete přežít, jste dobří, uspěli jste.

Pokud nedokážete, neuspěli jste.

Jenomže "období říší" je pryč.

Co se děje s kreativitou v dnešní době?

Musíme naklonit misky vah

zpět od hrozby k potěšení.

Vrátil jsem se do Anglie hledat britské babičky.

Vylepil jsem inzeráty, ve kterých se psalo:

Pokud jste britská babička, máte širokopásmové připojení k internetu a webkameru,

můžete mi zdarma věnovat jednu hodinu svého času týdně?

Během prvních dvou týdnů jsem jich získal 200.

Znám víc britských babiček, než kdokoliv ve vesmíru. (Smích)

Říká se jim Granny Cloud (Babiččin obláček).

Granny Cloud vysedávají na internetu.

Je-li dítě v nouzi, vysíláme babičku.

Napojí se přes Skype a všechno vysvětlí.

Sledoval jsem, jak vysílají z vesničky Diggles

v severozápadní Anglii

daleko do vesničky v Tamil Nadu, v Indii,

téměř 10 000 kilometrů daleko.

Zvládla to jen jedním prastarým gestem.

"Šššš."

Jasné?

Sledujte toto.

Babička: Nechytíš mě. Řekněte to.

Nechytíš mě.

Děti: Nechytíš mě.

Babička: Jsem Perníkový mužíček. Děti: Jsem Perníkový mužíček.

Babička: Výborně! Skvěle!

SM: O co tu tedy jde?

Myslím, že to, na co se musíme zaměřit,

je učení

jako produkt samoorganizace vzdělávání.

Pokud umožníme, aby se vzdělávací proces samoorganizoval,

dostaneme se k učení.

Není to o tom učení uskutečňovat,

je to o tom nechat je, aby se uskutečnilo.

Učitel celý proces uvede do pohybu,

a pak užaslý stojí opodál

a sleduje učení, jak se děje.

Myslím, že k tomu to všechno směřuje.

Ale jak to poznáme? Jak to budeme zjišťovat?

Chystám se zbudovat

Samoorganizační výuková prostředí (angl. zkr. SOLE).

V podstatě se jedná o připojení k internetu, spolupráci

a podporu v jednom.

Zkusil jsem to v mnoha školách.

Zkouší se to po celém světě a učitelé

jen stojí opodál a říkají: "To se děje samo od sebe?"

A já říkám: "Jo, děje se to samo od sebe." "Jak to víte?"

Odpovím: "Nevěřili byste, jaké děti mi to řekly

a odkud pochází."

Tady je SOLE v akci.

(Děti mluví)

Toto je v Anglii.

On udržuje zákon a pořádek,

protože, jak víte, učitel tam není.

Dívka: Celkový počet elektronů se nerovná celkovému počtu protonů… – SM: Austrálie.

Dívka: … čímž mu dává celkově pozitivní anebo negativní elektrický náboj.

Čistý náboj na iontu se rovná počtu protonů

v iontu mínus počet elektronů.

SM: O deset let napřed.

Takže k SOLE: Myslím, že potřebujeme kurikulum velkých otázek.

O tom už jste slyšeli, víte co to znamená.

Byly časy, kdy muži a ženy z doby kamenné

seděli a hleděli na oblohu tápajíce:

"Co jsou ta míhající se světýlka?"

Oni vytvořili první kurikulum, ale my jsme se vzdálili těmto báječným otázkám.

My jsme to dostali na tangens úhlu.

To ovšem není dostatečně sexy.

Způsob, jak to nadhodit devítiletému, by mohl být například:

"Kdyby se k Zemi řítil meteorit,

jak bys zjistil, zda ji zasáhne nebo ne?"

A pokud začne vyzvídat: "Co? Jak?"

řeknete: "Existuje kouzelná formule. Říká se jí tangens úhlu."

A nechte ho osamotě. Přijde na to.

Tady je pár obrázků ze SOLE.

Pokládal jsem neuvěřitelné, neskutečné otázky:

"Kdy svět započal? Jak zanikne?"

devítiletým dětem.

Tato je o tom, co se děje se vzduchem, který dýcháme.

Toto děti vytvořily bez jakékoliv učitelovy pomoci.

Učitel se jen ptá,

pak stojí opodál a obdivuje odpovědi.

Jaké je tedy mé přání?

Mým přáním je,

abychom vytvořili budoucnost učení.

Nechceme snad sloužit jako náhradní součástky

do velkého lidského počítače, nebo ano?

Proto musíme vytvořit budoucnost učení.

A já musím… malý moment…

Chci to říct naprosto správně,

protože, je to velmi důležité, víte?

Mým přáním je pomoci vytvořit budoucnost učení tím,

že podpoříme děti z celého světa

ponořit se do svého úžasu a schopnosti spolupracovat.

Pomozte mi vybudovat takovou školu.

Bude se jmenovat Škola v oblacích.

Bude to škola, kde se děti vypravují na intelektuální dobrodružství

popoháněny velkými otázkami, které jim prostředníci předestřou.

Způsob, jakým toho chci dosáhnout,

je zbudovat zařízení, kde bude možné to zkoumat.

Je to zařízení, které nikdo neřídí.

Je tam pouze jedna babička,

která se stará o zdraví a bezpečnost.

Zbytek je z oblaků. [IT termín pro vzdálenou správu]

Oblaka rozsvěcují a zhasínají světla,

atd., atd., všechno se odehrává v cloudu.

Vás ale potřebuji k něčemu jinému.

Samoorganizační výuková prostředí můžete vytvářet doma,

ve škole, mimo školu, v kroužcích.

Není na tom nic těžkého. TED vyprodukoval skvělý dokument,

který popisuje jak na to.

Kdybyste se o to, prosím, mohli pokusit

napříč všemi kontinenty

a sebraná data mi pak poslali,

dám je dohromady, přesunu do Školy v oblacích

a vytvořím budoucnost učení.

Takové je mé přání.

A ještě jedna věc.

Vezmu vás na vrchol Himáláje.

V 3 600 metrech, kde je vzduch řídký,

jsem kdysi do "Díry do zdi" umístil dva počítače

a děti se tam shromáždily.

Byla tam malá holčička, která mě pořád sledovala.

Řekl jsem jí: "Víš, chtěl bych každému, každému dítěti dát počítač.

Nevím, co mám dělat?"

A potichu jsem se snažil ji vyfotit.

Ona náhle takhle zvedla ruku a řekla mi:

"Pokračuj."

(Smích) (Potlesk)

Myslím, že to byla dobrá rada.

Budu se tou radou řídit. Přestanu mluvit.

Děkuji. Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)

Děkuji. Děkuji. (Potlesk)

Velice vám děkuji. Páni! (Potlesk)