Ken Robinson říká: Školy ničí kreativitu

Sir Ken Robinson zábavným a strhujícím způsobem poukazuje na nutnost vytvoření vzdělávacího systému, který by podporoval, nikoliv podkopával, rozvoj tvůrčích schopností.

Dobré ráno. Jak se máte? Zatím to tu bylo skvělé, ne?

Celá tahle akce mě naprosto dostala.

Vlastně jsem už na odchodu. (Smích)

Tři témata, pokud se nemýlím,

zaznívají na této konferenci, která se vztahují

k tomu, o čem bych chtěl mluvit.

Prvním tématem jsou ony výjimečné důkazy lidské kreativity

ve všech prezentacích, které jsme tu viděli,

a ve všech zde přítomných. Ta její rozmanitost

a rozsah. Druhé téma souvisí se skutečností,

že nás kreativita dostala někam, kde nemáme ponětí, jaký bude další vývoj,

jaká bude budoucnost. Prostě nevíme,

jak se tohle může vyvinout.

Já se zajímám o vzdělávání.

Vlastně zjišťuji, že o vzdělávání se zajímají všichni.

Co vy? Tato skutečnost mi přijde velmi zajímavá.

Když jste na nějaké slavnostní večeři a řeknete,

že pracujete ve školství...

i když, pokud pracujete ve školství, tak na slavnostních večeřích nejste často.

(Smích) Nikdo vás nezve.

A překvapivě vás nikdy nepozvou dvakrát. To vážně nechápu.

Ale pokud tam jste a někomu řeknete,

však víte, někdo se zeptá: „Co děláte?“

a vy řeknete, že pracujete ve školství,

uvidíte, jak zblednou. Hlavou se jim honí:

„Ach Bože, proč zrovna já? Můj jediný volný večer za celý týden a takhle dopadnu.“ (Smích)

Ale pokud se zeptáte na jejich vzdělání,

chytnou se vás a už nepustí. Protože vzdělání je jedna z věcí,

která se lidí hluboce dotýká, nemám pravdu?

Podobně jako náboženství, peníze a další věci.

Velmi se zajímám o vzdělávání a myslím si, že to platí pro každého z nás.

Pro nás všechny je vzdělání nesmírně důležité,

zčásti proto, že právě vzdělání nás má

posunout do oné budoucnosti, kterou si nyní ani neumíme představit.

Když se nad tím zamyslíte, děti, které začnou tento rok chodit do školy,

půjdou do důchodu v roce 2065. Nikdo dnes nemá ponětí,

navzdory vší té odbornosti, která tu byla na odiv během uplynulých 4 dnů,

jak bude svět vypadat

za pět let. A i přesto máme děti

vzdělávat tak, aby se v něm neztratily. Ta nepředvídatelnost

je podle mě zcela mimořádná.

No a třetí téma pak tvoří skutečnost,

že jsme se všichni shodli na tom,

že děti disponují zcela mimořádnými schopnostmi,

hlavně pokud jde o inovaci. Sirena včera večer byla ohromující,

že ano? Jen pozorovat, co všechno dokáže.

Ona je výjimečná, ale nemyslím si, abych tak řekl,

že je výjimečná v kontextu dětských schopností.

Je to zkrátka osoba s mimořádným odhodláním,

která našla své nadání. A já tvrdím,

že všechny děti mají ohromná nadání.

A my jimi zcela nemilosrdně mrháme.

Takže já chci hovořit o vzdělávání

a chci hovořit o kreativitě. Jsem přesvědčen,

že kreativita je nyní ve vzdělávání stejně důležitá jako gramotnost

a měli bychom k ní přistupovat se stejnou vážností.

(Potlesk) Děkuji. Tak to bylo asi všechno.

Děkuji vám mnohokrát. (Smích) Takže zbývá 15 minut.

Nuže, narodil jsem se... ne. (Smích)

Nedávno jsem slyšel skvělý příběh, strašně rád ho vyprávím,

o malé holčičce na hodině kreslení. Bylo jí šest

a seděla úplně vzadu a kreslila.

Její učitelka říkala, že tato holčička sotvakdy

dávala pozor, ale na hodině kreslení pozorná byla.

Učitelka tím byla tak překvapena, že za ní přišla

a zeptala se: „Co to kreslíš?“

A holčička odpověděla: „Kreslím obrázek Boha.“

A učitelka na to: „Ale nikdo přece neví, jak Bůh vypadá.“

Načež holčička odpověděla: „Za chviličku už budou vědět.“

(Smích)

Když byly mému synovi v Anglii čtyři roky...

popravdě čtyři mu byly vlastně všude. (Smích)

Striktně vzato, kamkoliv šel, byly mu v tom roce čtyři roky.

Hrál ve scénce „O zrození Páně“.

Pamatujete si ten příběh? Ne vážně, byl to trhák.

Byl to velký příběh. Mel Gibson natočil pokračování.

Možná jste to viděli: „Zrození II“. Ale James dostal roli Josefa,

z čehož jsme byli zcela u vytržení.

Pokládali jsme to za jednu z hlavních rolí.

Bylo to tam zaplněno fanoušky v tričkách:

„James Robinson JE Josef!“ (Smích)

Nemusel v té hře mluvit, ale určitě znáte ten kousek,

kdy přicházejí tři králové. Přijdou a nesou dary.

Přinášejí zlato, kadidlo a myrhu.

A to se opravdu stalo. Seděli jsme tam

a myslím, že jenom spletli pořadí,

protože jsme pak s tím malým klukem mluvili a ptali se:

„Seš s tím spokojen?“ A on řekl: „Jo, proč, bylo to špatně?“

Jen se prohodili, to bylo celé.

Zkrátka, ti tři kluci přišli,

čtyřletí s utěrkami na hlavě,

položili krabičky s dary na zem

a první z nich řekl: „Přináším ti zlato.“

A druhý řekl: „Já ti přináším myrhu.“

A ten třetí řekl: „Tohle posílá Frank.“ (Smích)

Tyto věci mají jedno společné. Děti se nebojí zkusit štěstí.

Když nevědí, tak to zkusí.

Nemám pravdu? Ony se nebojí chybovat.

Tím samozřejmě nechci říci, že chybovat je to samé jako být kreativní.

Co však víme je,

že když nejste připraveni chybovat,

nikdy nepřijdete s ničím originálním.

Když nejste připraveni chybovat. A tou dobou, kdy se z nich stanou dospělí,

většina dětí už tu schopnost nemá.

Naučí se děsit se chyb.

A mimochodem, tímto způsobem provozujeme naše podniky.

Stigmatizujeme chyby. A v dnešní době provozujeme i

národní vzdělávací systémy, ve kterých

chyby jsou tím nejhorším, čeho se můžete dopustit.

A výsledkem je, že vzděláním zbavujeme lidi

jejich tvůrčích schopností. Picasso jednou řekl,

že všechny děti jsou rození umělci.

Problémem je zůstat umělcem i v průběhu dospívání. A tomuto věřím z celého srdce:

Ke kreativitě věkem nedospíváme,

my kreativitě odrůstáme. Nebo přesněji, vzdělání nás postupně zbavuje kreativity.

A proč tomu tak je?

Kromě posledních asi pěti let jsem žil ve Stratfordu nad Avonem.

Přestěhovali jsme se ze Stradfordu do Los Angeles.

Dokážete si asi představit, jak hladký přesun to byl.

(Smích) Vlastně

jsme žili v obci zvané Snitterfield,

hned za Stratfordem, což je místo, kde

se narodil Shakespearův otec. Jste zaskočeni novou myšlenkou? Já jsem byl.

Většinou si nepředstavujete Shakespeara jako někoho, kdo měl otce, že ne?

Nebo ano? Protože si Shakespeara

nepředstavujete jako dítě, nebo snad ano?

Shakespeare v sedmi letech? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Chci říct,

někdy mu bylo sedm. A byl

v něčí hodině angličtiny, no ne? Jak otravné to muselo být?

(Smích) „Musíš se víc snažit.“ Byl posílán otcem do postele ...

otec na Shakespeara: „Jdi do postele a hned.“,

anebo na Williama Shakespeara: „A polož tu tužku.

A přestaň už tak divně mluvit. Všechny akorát mateš.“

(Smích)

No nic, přestěhovali jsme se tedy ze Stratfordu do Los Angeles

a ještě jsem chtěl vlastně něco říci k tomu přesunu.

Můj syn se nechtěl stěhovat.

Mám dvě děti. Jemu je nyní 21, mé dceři je 16.

Syn nechtěl do Los Angeles. Miloval to tam,

ale přítelkyni měl v Anglii. Byla to ta pravá na celý život, Sarah.

Znal ji měsíc.

Pozor, to už stihli čtvrté výročí,

protože to je dlouhá doba, když vám je 16.

Takže v letadle byl poněkud rozčarovaný

a řekl: „Už nikdy nenajdu holku jako byla Sarah.“

A upřímně, nás to celkem potěšilo,

neboť ona byla tím hlavním důvodem, proč jsme se stěhovali ze země.

(Smích)

Ale něco vás udeří, když se přestěhujete do Ameriky,

a když cestujete po světě:

každý vzdělávací systém na Zemi má stejnou hierarchii předmětů.

Úplně každý. Nezáleží na tom, kam se podíváte.

Hádali byste, že tomu bude jinak, ale není.

Na vrcholu jsou matematika a jazyky,

pak humanitní předměty a úplně dole je umění.

Všude na Zemi.

A téměř v každém systému, navíc

existuje hierarchie v rámci umění.

Výtvarné umění a hudba jsou ve školách většinou stavěny výše

než drama a tanec. Na téhle planetě není jediný vzdělávací systém,

který by každý den děti vedl k tanci

tak, jak je učíme matematiku. Proč?

Proč ne? Myslím si, že toto je důležité.

Myslím si, že matematika je velmi důležitá, ale stejně tak je tanec.

Děti tancují neustále, když je jim to umožněno, a my všichni taky.

My všichni máme těla, nebo ne? Unikla mi nějaká přednáška?

(Smích) Pravdou je, že co se děje je,

že jak děti vyrůstají, začínáme je postupně

vzdělávat od pasu nahoru. A pak se zaměříme na jejich hlavy.

A více na jednu polovinu.

Pokud byste se měli podívat na vzdělávání jako mimozemšťané

a říci k čemu slouží veřejné vzdělávání,

myslím, že byste museli dospět k závěru, při pohledu na výsledky,

kdo je v tom úspěšný

kdo dělá vše, co má,

kdo slízne všechnu smetanu, kdo jsou vítězové,

myslím, že byste museli dospět k závěru, ze celý smysl veřejného vzdělávání

na celém světě

je produkovat univerzitní profesory. Nebo není?

Oni jsou těmi, kdo z toho vypadnou úplně nahoře.

A já sám jsem býval jedním z nich, takže... (Smích)

A já mám univerzitní profesory rád, jenže...

Neměli bychom je vystavovat jako nejvyšší laťku všeho lidského úspěchu.

Jsou pouze formou života,

jinou formou života. Ale jsou tak trochu podivní,

a tohle říkám z náklonnosti k nim.

Z vlastní zkušenosti vím, že na profesorech je cosi zvláštního.

Ne všichni, ale typicky, žijí ve svých hlavách.

Žijí tam nahoře a více v jedné polovině.

Jsou odděleni od svých těl, tak nějak doslova.

Hledí na svá těla

jako na způsob přepravy svých hlav, nebo ne?

(Smích) Je to způsob, jak dostat své hlavy na schůzky.

Mimochodem, pokud chcete opravdový důkaz mimotělních zážitků,

zúčastněte se domácí konference

zkušených akademiků

a zaskočte na diskotéku během závěrečného večera.

(Smích) A tam to uvidíte, dospělí muži a ženy

svíjející se nekontrolovatelně mimo rytmus,

vyčkávající až to skončí, aby mohli jít domů a napsat o tom vědecký článek.

Náš vzdělávací systém je založen na myšlence akademických schopností.

A je k tomu i důvod.

Celý systém byl vytvořen v 19. století, v době, kdy nikde

na světě neexistovaly systémy veřejného vzdělávání.

Všechny vznikly v důsledku

potřeb industrialismu.

Takže ta hierarchie stojí na dvou myšlenkách.

První, že předměty nejužitečnější pro práci

jsou na vrcholu. Sami jste asi byli jako děti ve škole

v dobrém úmyslu odrazováni od věcí, které jste měli rádi,

kvůli tomu, že by vás

nikdy neuživily, kdybyste se jim věnovali. Je to pravda?

Nech hudbu být, stejně nebudeš hudebník.

Nezabývej se uměním, nebudeš přece umělec.

Dobře míněné rady, dnes však naprosto chybné. Celý svět

se zmítá v revoluci.

A ta druhá je akademická schopnost, která se ve skutečnosti stala pilířem

našeho pohledu na inteligenci,

protože univerzity navrhly ten systém k obrazu svému.

Když se nad tím zamyslíte, celý ten systém

veřejného vzdělávání po celém světě je jakýmsi rozvleklým procesem

přijímacího řízení na univerzitu.

A následkem toho je, že mnoho velmi talentovaných,

bystrých, tvůrčích lidí si o sobě myslí, že nejsou ani jedno,

protože to, v čem byli ve škole dobří,

nebylo doceňováno, nebo to bylo přímo stigmatizováno.

A já myslím, že už si nemůžeme dovolit pokračovat dál touto cestou.

V následujících 30 letech, dle odhadů UNESCO,

dokončí na celém světě vysokou školu

více lidí než od počátku dějin.

Více lidí. A to je kombinace

všeho, o čem jsme zde mluvili:

technologie a jejího transformačního účinku na práci a demografie

a té obrovské populační exploze.

Najednou, tituly nemají žádnou hodnotu. Není to pravda?

V dobách, kdy jsem byl studentem, když jste měli titul, měli jste i práci.

A pokud jste práci neměli tak jen proto, že jste ji nechtěli.

A upřímně, já ji nechtěl. (Smích)

Ale nyní se děti s titulem často

vrací domů, aby pokračovaly v hraní počítačových her,

protože nyní potřebujete magistra, zatímco dříve stačil bakalář

a pro další zaměstnání budete potřebovat doktorát.

Je to proces akademické inflace.

A to naznačuje, že se celá struktura vzdělávání

mění přímo pod našima nohama. Potřebujeme radikálně přehodnotit

náš pohled na inteligenci.

O inteligenci víme tři věci.

Za prvé, je rozmanitá. O světě přemýšlíme všemi těmi způsoby,

jakými ho prožíváme. Přemýšlíme vizuálně,

přemýšlíme zvukově, přemýšlíme kinesteticky.

Přemýšlíme v abstrakcích, přemýšlíme pohybově.

Za druhé, inteligence je dynamická.

Když se podíváte na interakce v lidské mozku, jak jsme včera

slyšeli v několika prezentacích,

inteligence je úžasně interaktivní.

Mozek není rozdělen přihrádkami.

Naopak, kreativita, kterou definuji jako proces

přicházení s originálními nápady, které mají hodnotu,

se většinou uskutečňuje prostřednictvím souhry

různých disciplín a jejich odlišných pohledů na věc.

Mozek je záměrně... mimochodem,

obě poloviny našeho mozku jsou spojeny svazkem nervů

nazývaným corpus callosum. Je tlustší u žen.

V návaznosti na to, co včera říkala Helen, si myslím,

že toto je asi důvod, proč ženy zvládají lépe více činností najednou.

Protože v tom jste lepší, nebo ne?

Je na to hromada výzkumu, ale já to znám ze své vlastní zkušenosti.

Když moje žena doma vaří jídlo,

což naštěstí není často. (Smích)

Ale však víte, ona dělá... Ne vážně, v některých věcech je dobrá,

ale když vaří, víte,

telefonuje přitom s lidmi,

mluví s dětmi, maluje strop,

hned vedle provádí otevřenou operaci srdce.

Když já vařím, dveře jsou zavřené, děti jsou pryč,

telefon je zavěšen, když přijde žena dovnitř, tak jsem nevrlý.

Řeknu jí: „Terry, prosím, snažím se tu usmažit vajíčko. Dej mi pokoj.“ (Smích)

Tak mě napadá, určitě znáte tu starou filozofickou otázku,

když spadne v lese strom a nikdo to neslyší,

stalo se to vůbec? Pamatujete ten starý ořešák?

Viděl jsem teď někdy výborné tričko s nápisem: „Když muž v lese

řekne, co si myslí a žádná žena ho neslyší,

pořád se ještě mýlí?“ (Smích)

A ta třetí vlastnost inteligence je,

že je rozdílná. Právě pracuji na nové knize

s názvem „The Element“, která vychází ze série

rozhovorů s lidmi o tom, jak objevili

svůj talent. Jsem fascinován tím, jak ho ti lidé nacházeli.

Přiměl mě k tomu vlastně rozhovor

s jednou báječnou ženou, o které možná většina lidí

nikdy neslyšela. Jmenuje se Gillian Lynne,

slyšeli jste on ní? Někteří ano. Je choreografkou

a každý zná její dílo.

Pracovala na muzikálech „Cats“ a „Fantom opery“.

Je báječná. Býval jsem členem rady Královského baletu v Anglii,

jak můžete vidět.

Zkrátka jsem byl s Gillian jednoho dne na obědě a zeptal se,

„Gillian, jak jste se vůbec dostala k tancování?“ Ona odpověděla,

že ta cesta byla zajímavá. Když byla ve škole,

byla opravdu beznadějná. A ta škola, ve třicátých letech,

napsala jejím rodičům: „Myslíme si,

že Gillian trpí poruchou učení.“ Nemohla se soustředit,

pořád se ošívala. Myslím, že dnes by řekli,

že trpí hyperaktivitou (ADHD). Nemyslíte? Ale tehdy byla třicátá léta

a hyperaktivita ještě nabyla vynalezena.

Tehdy to ještě nebyla dostupná porucha. (Smích)

Lidé nevěděli, že by něco takového mohli mít.

Takže ji poslali k psychiatrovi. Byla to místnost vykládaná dubem.

A ona tam byla se svou matkou,

a tak tam byla dovedena a usazena na židli na konci,

a seděla si na rukách celých 20 minut, zatímco

ten muž mluvil s její matkou o všech těch

problémech, které Gillian měla ve škole. A když to vše probrali,

protože vyrušovala,

nosila pozdě úkoly, a tak dále,

malé osmileté dítě, tak po to všem se ten lékař zvedl a posadil se

vedle Gillian a řekl: „Gillian,

vyslechl jsem si všechny ty věci, které mi tvá maminka

pověděla a nyní si s ní potřebuji promluvit o samotě.“

Řekl: „Počkej tady, budeme brzy zpátky, nebude to trvat dlouho.“

A odešli.

Ale jak odcházeli z pokoje, zapnul rádio,

které měl na stole. A když

opustili místnost, řekl její matce:

„Jen stůjte a pozorujte ji.“ A v okamžiku, kdy opustili pokoj,

řekla mi, byla na nohou a pohybovala se s hudbou.

A tak ji pár minut pozorovali

a on se otočil k její matce a povídá:

„Paní Lynnová, Gillian není nemocná, ona je tanečnice.

Vezměte ji do taneční školy.“

Zeptal jsem se: „A co se stalo?“

A ona řekla: „Poslechla ho. Nedokážu ani vyjádřit, jak úžasné to bylo.

Vešli jsme do sálu, který byl plný

lidí jako jsem byla já. Lidí, kteří nevydrželi sedět.

Lidí, kteří se museli hýbat, aby mohli myslet.“ Kteří se museli hýbat, aby mohli myslet.

Nacvičovali balet, tap, jazz,

tančili modernu i současný tanec.

Nakonec se dostala na pohovor do Královské školy baletu,

stala se sólistkou a měla skvělou kariéru

v Královském baletu. Nakonec úspěšně dokončila

Královskou školu baletu a založila

vlastní společnost, Gillian Lynne Dance Company,

potkala Andrew Lloyd Webera. Podepsala se pod

některé z nejúspěšnějších hudebně-divadelních

představení v historii, potěšila miliony lidí,

a dnes je multimilionářkou. Někdo jiný by

jí býval předepsal prášky a řekl jí,

aby se uklidnila.

A teď, myslím -- (Potlesk) To, k čemu myslím, že to směřuje, je následující:

Al Gore zde včera večer mluvil

o ekologii a o revoluci, kterou odstartovala Rachel Carson.

Věřím, že do budoucna je naší jedinou nadějí

přijmout nový koncept lidské ekologie,

takový, ve kterém začneme přehodnocovat naše chápání

rozmanitosti lidských schopností.

Náš vzdělávací systém vytěžil naši mysl stejným způsobem,

jakým my těžíme ze země - těžíme určitou komoditu.

Do budoucna nám však tento přístup již nebude stačit.

Musíme se znovu zamyslet nad základními principy,

na kterých vzděláváme naše děti. Vzpomínám si

na skvělou citaci od Jonase Salka, který řekl: „Kdyby všechen

hmyz zmizel ze Země,

do 50 let by všechen život na Zemi skončil.

Kdyby všechny lidské bytosti zmizely ze Země,

do 50 let by všechny formy života bujely.“

A má pravdu.

TED je oslavou daru lidské představivosti.

Nyní však musíme dávat pozor, abychom tento dar užili

moudře a odvrátili některé z budoucích scénářů,

o kterých jsme zde mluvili. A jediným způsobem,

jak toho dokázat, je uvědomit si, jak bohaté

jsou naše tvůrčí schopnosti a jak

velká naděje se skrývá v našich dětech. A naším úkolem

je vzdělat celou jejich bytost, aby této budoucnosti mohly čelit.

Mimochodem, my se té budoucnosti možná nedožijeme,

ale ony ano. A naším úkolem je pomoci jim

s tou budoucností nějak naložit. Děkuji vám mnohokrát.