Ken Robinson říká: Školy ničí kreativitu

Sir Ken Robinson zábavným a strhujícím způsobem poukazuje na nutnost vytvoření vzdělávacího systému, který by podporoval, nikoliv podkopával, rozvoj tvůrčích schopností.

Dobré ráno. Jak se máte?

Zatím to tu bylo skvělé, ne?

Celá tahle akce mě naprosto dostala.

Vlastně jsem už na odchodu.

(smích)

Na této konferenci zaznívají tři témata,

která se vztahují k tomu,
o čem bych chtěl mluvit.

Prvním tématem jsou
ony výjimečné důkazy lidské kreativity

ve všech prezentacích,
které jsme tu viděli,

i ve všech zde přítomných.

Ta její rozmanitost a rozsah.

Za druhé nás kreativita dostala někam,

kde nemáme ponětí, jaký bude další vývoj,

jaká bude budoucnost.

Prostě nevíme, jak se tohle může vyvinout.

Já se zajímám o vzdělávání.

Vlastně zjišťuji, že o vzdělávání
se zajímají všichni.

A co vy? Mně to přijde velmi zajímavé.

Když jste na slavnostní večeři

a řeknete, že pracujete ve školství...

i když tam se slavnostní večeře
nekonají tak často.

(smích)

Když pracujete ve školství,
tak vás nikdo nezve.

(smích)

A překvapivě vás nikdy nepozvou dvakrát.
To vážně nechápu.

Ale pokud tam jste a ptáte se někoho,
znáte to, ptají se: „Co děláte?“

a když odpovíte, že jste ve školství,
uvidíte, jak hned zblednou.

Hlavou se jim honí:
„Ach Bože, proč zrovna já?"

(smích)

„Jediný volný večer
v týdnu a ještě tohle.“

(smích)

Ale pokud se zeptáte na vzdělání,
chytnou se vás a už nepustí.

Protože vzdělání je věc, která se
lidí hluboce dotýká, nemám pravdu?

Podobně jako náboženství,
peníze a další věci.

Velmi se zajímám o vzdělávání a myslím si,
že to platí pro každého z nás.

Pro nás je vzdělání nesmírně důležité,

zčásti proto, že právě vzdělání nás má
posunout do oné budoucnosti,

kterou si ani neumíme představit.

Když se nad tím zamyslíte,
děti, které půjdou tento rok do školy,

půjdou do důchodu v roce 2065.

Nikdo dnes nemá ponětí,

navzdory vší té odbornosti, která tu byla
na odiv během uplynulých 4 dnů,

jak bude svět vypadat za pět let.

Ale děti na to máme
vzděláváním připravovat.

Ta nepředvídatelnost
je podle mě zcela mimořádná.

No a třetí částí je ta,
na které jsme se všichni shodli,

že děti disponují zcela
mimořádnými schopnostmi,

hlavně pokud jde o inovace.

Sirena včera večer
byla ohromující, že ano?

Jen pozorovat, co všechno dokáže.

Ona je výjimečná,
ale nemyslím si, abych tak řekl,

že je výjimečná v kontextu
dětských schopností.

Je to zkrátka osoba s mimořádným
odhodláním, která našla své nadání.

A já tvrdím, že všechny děti
mají ohromná nadání.

A my jimi zcela bezohledně mrháme.

Takže já chci hovořit o vzdělávání
a chci hovořit o kreativitě.

Tvrdím, že kreativita je ve vzdělávání

nyní stejně důležitá jako gramotnost

a měli bychom k ní přistupovat
se stejnou vážností.

Děkuji.

(potlesk)

Tak to bylo asi všechno.
Děkuji vám mnohokrát.

(smích)

Takže zbývá 15 minut.

(smích)

Nuže, narodil jsem se... ne.

(smích)

Slyšel jsem skvělý příběh,
strašně rád ho vyprávím,

je o malé holčičce na hodině kreslení.

Bylo jí šest a seděla vzadu.

Její učitelka říkala,
že sotvakdy dávala pozor,

ale na hodině kreslení pozorná byla.

Učitelka tím byla tak překvapena, že za ní
přišla a zeptala se: „Co to kreslíš?“

A holčička odpověděla:
„Kreslím obrázek Boha.“

A učitelka na to:
„Ale nikdo přece neví, jak Bůh vypadá.“

A holčička na to: „Za chvilku už budou.“

(smích)

Když byly mému synovi
v Anglii čtyři roky –

popravdě čtyři mu byly vlastně všude.

(smích)

Striktně vzato, čtyři roky mu byly všude.

Hrál ve scénce „O zrození Páně“.
Pamatujete si ten příběh?

(smích)

Ne vážně, byl to trhák.

Mel Gibson točil pokračování.
Možná jste to viděli.

(smích)

„Zrození II“.

Ale James dostal roli Josefa,
z čehož jsme byli zcela u vytržení.

Pokládali jsme to
za jednu z hlavních rolí.

Měli jsme tam plno fanoušků v tričkách:

„James Robinson JE Josef!“

Nemusel v té hře mluvit,

ale znáte tu pasáž,
kdy přicházejí tři králové?

Přijdou a nesou dary, zlato,
kadidlo a myrhu. To se opravdu stalo.

Seděli jsme tam a myslím,
že jenom spletli pořadí,

protože jsme pak toho
kluka ptali: „Bylo to OK?“

A on: „Jo, proč? Bylo to špatně?“
Jen se prohodili, to je vše.

Zkrátka, ti tři kluci přišli,
čtyřletí kluci s utěrkami na hlavě,

položili krabičky s dary na zem
a první z nich řekl: „Přináším ti zlato.“

A druhý řekl: „Já ti přináším myrhu.“

A ten třetí řekl: „Tohle posílá Frank.“

(smích)

Tyto věci mají jedno společné.
Děti se nebojí zkusit štěstí.

Když nevědí, tak to zkusí.

Nemám pravdu? Ony se nebojí chybovat.

Tím samozřejmě nechci říci,
že chybovat je to samé jako být kreativní.

Co však víme je,
že když nejste připraveni chybovat,

nikdy nepřijdete s ničím originálním.

Když nejste připraveni chybovat.

A tou dobou, kdy se z nich stanou dospělí,
většina dětí už tu schopnost nemá.

Naučí se děsit se chyb.

A takhle vedeme i naše podniky.
Stigmatizujeme chyby.

A dnes provozujeme
i národní vzdělávací systémy,

ve kterých jsou chyby to nejhorší,
čeho se můžete dopustit.

A výsledkem je,
že vzděláním zbavujeme lidi

jejich tvůrčích schopností.

Picasso jednou řekl,
že všechny děti se rodí jako umělci.

Problémem je zůstat umělcem
i v průběhu dospívání.

A tomuto věřím z celého srdce:
ke kreativitě věkem nedospíváme,

my kreativitě odrůstáme.

Přesněji, vzdělání nás kreativity zbavuje.

A proč tomu tak je?

Kromě posledních asi pěti let
jsem žil ve Stratfordu nad Avonem.

Přestěhovali jsme se do Los Angeles.

Dokážete si asi představit,
jak hladký přesun to byl.

(smích)

Vlastně jsme žili v obci zvané
Snitterfield, hned za Stratfordem,

což je místo, kde se narodil
Shakespearův otec.

Zaskočila vás ta informace? Mě ano.

Běžně nepřemýšlíte o tom,
že měl Shakespeare otce, že?

Nebo ano? Protože si Shakespeara
nepředstavujete jako dítě, nebo snad ano?

Shakespeare v sedmi letech?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.
Prostě mu někdy bylo sedm.

A byl v něčí hodině angličtiny, no ne?

(smích)

Jak otravné to muselo být?

(smích)

„Musíš se víc snažit.“

(smích)

Otec ho posílá do postele a říká mu:
„Jdi do postele a hned.

A polož tu tužku.

A přestaň už tak divně mluvit.“

(smích)

„Všechny akorát mateš.“

(smích)

No nic, přestěhovali jsme se tedy
ze Stratfordu do Los Angeles

a ještě jsem chtěl něco
říci k tomu přesunu.

Můj syn nechtěl jet.

Mám dvě děti.
Jemu je nyní 21, mé dceři je 16.

Syn nechtěl jet do Los Angeles.

Miloval to tam,
ale přítelkyni měl v Anglii.

Byla to ta pravá na celý život, Sarah.

Znal ji měsíc.

(smích)

Pozor, to už stihli čtvrté výročí,

protože to je dlouhá doba, když je vám 16.

Takže v letadle byl rozčarovaný a řekl:

„Už nikdy nenajdu holku jako byla Sarah.“

A upřímně, nás to celkem potěšilo –

(smích)

neboť ona byla hlavním důvodem,
proč jsme se stěhovali.

(smích)

Ale když jste v Americe a když cestujete
po světě, něco vás překvapí:

každý vzdělávací systém na Zemi
má stejnou hierarchii předmětů.

Každý a je jedno, kde jste.
Nehádali byste to, ale je to tak.

Na vrcholu jsou matematika a jazyky,

pak humanitní předměty
a úplně dole je umění – všude na Zemi.

A téměř v každém systému,
navíc existuje hierarchie v rámci umění.

Výtvarné umění a hudba jsou ve školách
většinou stavěny výše než drama a tanec.

Na téhle planetě není
jediný vzdělávací systém,

který by každý den děti vedl k tanci tak,
jak je učíme matematiku.

Proč? Proč ne?
Myslím si, že toto je důležité.

Matika je hodně důležitá,
ale stejně tak tanec.

Děti tancují neustále,
když mohou, všichni tancují.

Všichni máme těla, nebo ne?
Unikla mi nějaká přednáška?

(smích)

Pravda je, že jak děti vyrůstají,

začínáme je postupně
vzdělávat od pasu nahoru.

A pak se zaměříme na jejich hlavy.
A více na jednu polovinu.

Pokud byste se podívali
na vzdělávání jako mimozemšťané

a ptali se, k čemu
slouží veřejné vzdělávání,

při pohledu na výsledky
byste dospěli k závěru,

kdo je v tom úspěšný,
kdo dělá vše, co má,

kdo slízne všechnu smetanu,
kdo jsou vítězové.

Myslím, že byste museli dospět k závěru,
že smyslem veřejného vzdělávání na světě

je produkovat univerzitní profesory.

Nebo ne?

Oni z toho vypadnou úplně nahoře.

A já sám jsem býval jedním z nich, takže...

(smích)

Ale já mám univerzitní
profesory rád, jenže...

Neměli bychom je vystavovat jako
nejvyšší laťku všeho lidského úspěchu.

Jsou pouze formou života,

jinou formou života.

Ale jsou tak trochu podivní,
říkám to z náklonnosti k nim.

Ze zkušenosti vím,
že jsou trochu zvláštní.

Ne všichni, ale typicky
žijí ve svých hlavách.

Žijí tam nahoře a více v jedné polovině.

Jsou odděleni od svých těl,
tak nějak doslova.

Hledí na svá těla jako
na způsob přepravy svých hlav

(smích)

Nebo ne? Je to způsob,
jak dostat své hlavy na porady.

(smích)

Mimochodem, pokud chcete
opravdový důkaz, že žijí mimo svá těla,

zúčastněte se domácí konference
seniorních akademiků

a zaskočte na diskotéku
během závěrečného večera.

(smích)

A tam to uvidíte.

Dospělé muže a ženy svíjející se
nekontrolovatelně mimo rytmus.

(smích)

Čekají až to skončí, aby mohli jít
domů a napsat o tom pojednání.

(smích)

Náš vzdělávací systém je založen
na myšlence akademických schopností.

A je k tomu i důvod.

Celý systém byl vytvořen v 19. století,
v době, kdy nikde na světě

neexistovaly systémy veřejného vzdělávání.

Všechny vznikly v důsledku
potřeb industrialismu.

Takže ta hierarchie
stojí na dvou myšlenkách.

První, že na vrcholu jsou
nejužitečnější předměty pro práci.

Sami jste asi byli jako děti ve škole

v dobrém úmyslu odrazováni od věcí,
které jste měli rádi,

protože by vás nikdy neuživily,
kdybyste se jim věnovali. Je to tak?

Nech hudbu být, stejně nebudeš hudebník.
Nezabývej se uměním, nebudeš přece umělec.

Dobře míněné rady,
dnes však naprosto chybné.

Celý svět se zmítá v revoluci.

A ta druhá je akademická schopnost,

která opravdu dominovala
našemu pohledu na inteligenci,

protože univerzity navrhly
ten systém k obrazu svému.

Když o tom přemýšlíte,
tak je celý systém veřejného vzdělávání

jen rozvleklým procesem
přijímaček na univerzitu.

A následkem toho je,
že mnoho velmi talentovaných,

bystrých, tvůrčích lidí si myslí,
že nejsou ani jedno,

protože to, v čem byli ve škole dobří,

nebylo doceňováno,
nebo to bylo stigmatizováno.

Myslím, že si nemůžeme
dovolit takhle pokračovat.

V následujících 30 letech,
podle odhadů UNESCO,

dokončí na celém světě vysokou školu

více lidí než od počátku dějin.

Více lidí, a to je kombinace všeho,
o čem jsme zde mluvili:

technologie a jejího transformačního
účinku na práci a demografie

a té obrovské populační exploze.

Najednou nemají tituly žádnou hodnotu.

Není to pravda?

Za dob mých studií,
když měl člověk titul, měl i práci.

A pokud práci neměl,
tak jen proto, že ji nechtěl.

A upřímně, já ji nechtěl.

(smích)

Ale nyní se děti s titulem
často vrací domů,

aby pokračovaly v hraní počítačových her,

protože nyní potřebujete magistra,
zatímco dříve stačil bakalář,

a jinde zase potřebujete doktorát.

Je to proces akademické inflace.

A to naznačuje, že se nám celá
struktura vzdělávání mění pod rukama.

Chce to radikálně změnit
náš pohled na inteligenci.

O inteligenci víme tři věci.
Za prvé, je rozmanitá.

O světě přemýšlíme všemi způsoby,
jakými ho prožíváme.

Přemýšlíme vizuálně,
zvukově, kinesteticky.

Přemýšlíme v abstrakcích,
přemýšlíme pohybově.

Za druhé, inteligence je dynamická.

Když se podíváte na interakce
v lidské mozku,

jak jsme včera slyšeli
v několika prezentacích,

inteligence je úžasně interaktivní.

Mozek není rozdělen přihrádkami.

Naopak, kreativita,
kterou definuji jako proces

přicházení s originálními nápady,
které mají hodnotu,

se většinou uskutečňuje
prostřednictvím souhry

různých disciplín a jejich
odlišných pohledů na věc.

Mimochodem, obě půlky mozku jsou spojeny
svazkem nervů zvaným corpus callosum.

Je tlustší u žen.

Myslím, že to, co včera říkala Helen,

je asi důvod, proč ženy lépe
zvládají více věcí najednou.

Protože v tom jste lepší, ne?

Je na to hromada výzkumu,
ale vím ze své vlastní zkušenosti.

Když moje žena doma vaří jídlo,
což není často...

naštěstí...

(smích)

Ne vážně, v některých věcech
je dobrá, ale když vaří,

telefonuje přitom s lidmi,
mluví s dětmi, maluje strop,

hned vedle provádí
otevřenou operaci srdce.

Když vařím já, jsou dveře
zavřené, děti jsou pryč,

telefon je zavěšen,
když přijde žena, tak jsem nevrlý.

Řeknu jí: „Terry, prosím,
snažím se tu usmažit vajíčko.“

(smích)

„Dej mi pokoj.“

(smích)

Určitě znáte tu starou
filozofickou otázku,

když spadne v lese strom
a nikdo to neslyší – stalo se to?

Pamatujete ten starý ořešák?

Viděl jsem teď někdy
výborné tričko s nápisem:

„Když muž v lese řekne,
co si myslí a žádná žena ho neslyší,

mýlí se pořád ještě?“

(smích)

A ta třetí vlastnost inteligence je,
že je rozdílná.

Právě pracuji na nové knize
s názvem „Epiphany“,

která vychází ze série
rozhovorů s lidmi o tom,

jak objevili svůj talent.

Jsem fascinován tím,
jak ho ti lidé nacházeli.

Přiměl mě k tomu vlastně rozhovor
s jednou báječnou ženou,

o které možná většina lidí
neslyšela, Gillian Lynne.

Slyšeli jste on ní? Někteří ano.

Je choreografkou a každý zná její dílo.

Pracovala na muzikálech „Cats“
a „Fantom opery“. Je báječná.

Býval jsem členem rady
Královského baletu v Anglii,

jak můžete vidět.

(smích)

Byl jsem s Gillian na obědě:
„Jak jste se dostala k tanci?“

Bylo to zajímavé. Když byla ve škole,
byla opravdu beznadějná.

A ta škola, ve 30. letech,
napsala jejím rodičům:

„Myslíme si, že Gillian
trpí poruchou učení.“

Nesoustředila se, pořád se ošívala.
Dnes by řekli, že trpí ADHD. Co myslíte?

Ale tehdy byla 30. léta
a hyperaktivita ještě nabyla vynalezena.

Tehdy to ještě nebyla dostupná porucha.

(smích)

Lidé nevěděli, že by jí mohli trpět.

(smích)

Takže ji poslali ke specialistovi.

Byla to místnost vykládaná dubem
a ona tam byla se svou matkou,

a tak ji tam dovedli
a usadili na židli na konci,

tam si 20 minut seděla na rukách
a oni spolu mluvili o problémech ve škole.

Protože vyrušovala, nosila pozdě úkoly,
a tak dále, malé osmileté dítě.

Po to všem se ten lékař zvedl
posadil se vedle Gillian a řekl:

„Vyslechl jsem si všechno, co mi tvá máma
pověděla, a chceme si promluvit o samotě.

Počkej tady, budeme brzy zpátky,
nebude to trvat dlouho.“

A odešli.

Ale jak odcházeli z pokoje,
zapnul rádio, které měl na stole.

A když opustili místnost, řekl její matce:
„Jen stůjte a pozorujte ji.“

A v ten okamžik, kdy opustili pokoj,

byla na nohou a pohybovala se do rytmu.

A tak ji pár minut pozorovali
a on se otočil k matce a povídá:

„Paní Lynnová, Gillian není
nemocná, ona je tanečnice.

Dejte ji do taneční školy.“

Zeptal jsem se: „A co se stalo?“

A ona řekla: „Poslechla ho.
Bylo to úžasné!

Vešli jsme do sálu,
který byl plný lidí jako jsem byla já.

Lidí, kteří nevydrželi sedět.

Lidí, kteří se museli hýbat,
aby mohli myslet.“

Museli se hýbat, aby mysleli.

Nacvičovali balet, tap, jazz,
tančili modernu i současný tanec.

Nakonec šla ke zkouškám
do Královské školy baletu,

stala se tam sólistkou
a měla skvělou kariéru.

Nakonec úspěšně dokončila
Královskou školu baletu

a založila Gillian Lynne Dance Company,
potkala Andrewa Lloyda Webbera.

Podepsala se pod nejúspěšnější
muzikálová představení v historii,

potěšila miliony lidí,
a dnes je multimilionářkou.

Někdo jiný by jí býval předepsal
prášky a řekl jí, aby se uklidnila.

(potlesk)

Myslím, že to směřuje k tomuto:

Al Gore zde včera večer mluvil

o ekologii a o revoluci,
kterou odstartovala Rachel Carson.

Věřím, že do budoucna
je naší jedinou nadějí

přijmout nový koncept lidské ekologie,

takový, ve kterém začneme
přehodnocovat naše chápání

rozmanitosti lidských schopností.

Náš vzdělávací systém vytěžil
naši mysl stejným způsobem,

jakým my těžíme ze země –
těžíme určitou komoditu.

Do budoucna nám to však nebude stačit.

Musíme znovu přemýšlet
o základních principech,

podle kterých vzděláváme naše děti.

Vzpomínám si na skvělý citát
Jonase Salka, který řekl:

„Kdyby všechen hmyz zmizel ze Země,

do 50 let by všechen
život na Zemi skončil.

Kdyby všechny lidské
bytosti zmizely ze Země,

do 50 let by všechny formy života bujely.“

A má pravdu.

TED je oslavou daru lidské představivosti.

Nyní však musíme dávat pozor,

abychom tento dar užili moudře

a odvrátili některé z budoucích scénářů,
o kterých jsme zde mluvili.

A jediným způsobem,
jak toho dokázat, je uvědomit si,

jak bohaté jsou naše tvůrčí schopnosti

a jak velká naděje
se skrývá v našich dětech.

A naším úkolem je vzdělat je celé,
aby této budoucnosti mohly čelit.

Mimochodem, my se té budoucnosti
možná nedožijeme, ale ony ano.

A naším úkolem je pomoci jim,
aby z té budoucnosti něco měly.

Děkuji vám mnohokrát.

(potlesk)