Neuvěřitelné vynálezy intuitivní umělé inteligence

Co vznikne spojením možností nervového systému a nástroje pro design? Spojením počítačů, které umocní naši představivost i schopnost přemýšlet, s robotickými systémy, které dokážou nacházet (a také stavět) radikální nové mostní konstrukce, auta, drony a mnohé další. To vše úplně samostatně. Futurista Maurice Conti vás vezme na prohlídku do éry „zdokonalených schopností“, do časů, ve kterých budou roboti a lidé pracovat bok po boku, aby dosáhli výsledků, kterých by ani jedni ani druzí sami nedocílili.

Kolik je mezi vámi kreativců,
návrhářů, techniků, podnikatelů, umělců,

anebo máte prostě jen úžasnou fantazii?

Zvedli byste ruce?
(ohlasy z publika)

To je většina.

Pro nás kreativce mám novinky.

V průběhu příštích 20 let

se změní způsob naší práce víc

než za předchozích 2 000 let.

Vlastně si myslím, že zažíváme
úsvit nového věku lidské historie.

Zažili jsme už čtyři hlavní historické
epochy definované stylem práce.

Éra lovců a sběračů
trvala několik milionů let.

Éra zemědělců trvala několik tisíc let.

Industriální éra trvala pár století.

A éra informací trvala
jen několik desetiletí.

A dnes se jako druh ocitáme
na prahu další velké éry.

Vítejte ve věku
„zdokonalených schopností“.

V této nové éře budou vaše
přirozené lidské schopnosti dokonalejší

díky výpočetním systémům,
které vám pomohou přemýšlet,

robotickým systémům,
které vám pomohou v práci,

a digitálnímu nervovému systému,

který vás propojí se světem dokonaleji,
než to dokážou vaše přirozené smysly.

Začněme u kognitivních schopností.
Kolik je mezi vámi vylepšených kyborgů?

(smích)

Vlastně bych mohl tvrdit,
že už některá vylepšení máme.

Představte si, že jste na večírku

a někdo vám položí otázku,
na kterou neznáte odpověď.

Vlastníte-li něco takového,
dozvíte se to během několika sekund.

Ale to je jen úplný začátek.

I Siri je jen pasivním nástrojem.

Vlastně všechny nástroje,
které jsme používali

posledních tři a půl milionu let,
byly zcela pasivní.

Dělají přesně to, co řekneme, a nic víc.

Náš úplně první nástroj usekl jen to,
do čeho jsme jím udeřili.

Dláto vyřezává jen tam,
kudy ho umělec vede.

A dokonce i naše nejvyspělejší nástroje
neudělají nic bez našeho jasného pokynu.

Vlastně až doteď,
a to je něco, co mě frustruje,

jsme vždy byli limitováni potřebou
vnucovat ručně naši vůli nástrojům ‒

tím ručně myslím doslova rukama,
dokonce i počítačům.

Ale já jsem spíš jako Scotty
ze „Star Treku“.

(smích)

Chci s počítačem konverzovat.

Chci mu říct:
„Počítači, pojďme navrhnout auto“

a na obrazovce se objeví auto.

A já řeknu:
„Ne, spíš závodní a ne tak německé“

a prásk, počítač mi ukáže další variantu.

(smích)

K takové konverzaci
nám možná ještě něco chybí,

možná méně, než si mnozí z nás myslí,

ale na tom právě teď pracujeme.

Nástroje se skokem mění
z pasivních na generativní.

Nástroje pro generativní design používají
počítač a algoritmy ke slučování geometrie

a úplně samy přichází
s novými konstrukcemi.

Vše, co k tomu od vás potřebují,
je určit cíle a kritéria.

Dám vám příklad.

V případě tohoto šasi pro dron

vám jen postačí říct:
má to mít čtyři vrtule,

chci, aby to bylo co nejlehčí a potřebuji,
aby to nekladlo odpor vzduchu.

Počítač pak prozkoumá
všechna prostorová řešení:

každou variantu, která odpovídá
vašemu zadání a splňuje vaše kritéria ‒

miliony možností.

Vyžaduje to výkonné počítače.

Ale výsledkem jsou konstrukce,
na které bychom my sami nikdy nepřišli.

A počítač na takové věci
přijde úplně sám ‒

nikdo nemusel nic kreslit

a začíná s tím úplně od nuly.

A mimochodem, není náhoda,

že tělo dronu vypadá podobně
jako pánevní kostra poletuchy.

(smích)

Je to proto, že algoritmy fungují
stejným způsobem jako evoluce.

Je úžasné, že tuto technologii
už můžeme vidět v praxi.

Nějaký ten rok už s Airbusem pracujeme
na tomto konceptu letadla budoucnosti.

Pořád je to jen model.

Ale teprve nedávno jsme použili AI
pro generativní design a navrhli tohle.

Toto je přepážka vytištěná 3D tiskem,
která byla navržena pomocí počítače.

Je pevnější než ta původní,
přestože má poloviční hmotnost,

a letos bude létat v Airbusech A320.

Takže počítače teď umí generovat;

dokážou nacházet vlastní řešení,
když jim zadáme přesně definované úkoly.

Ale není to intuitivní.

Stále ještě musí začínat od nuly.

Protože se nikdy nic nenaučí.

Na rozdíl od Maggie.

(smích)

Maggie je vlastně chytřejší
než naše nejvyspělejší nástroje.

Co tím chci říct?

Pokud vezme její pán vodítko,

Maggie dost přesně vytuší,
že nastal čas jít na procházku.

A jak se to naučila?

Přece tak, že pokaždé, když si pán
vzal vodítko, tak šli na procházku.

A Maggie udělala tři věci:

musela dávat pozor,

musela si vzpomenout, co se pak stalo,

a musela si vytvořit a zapamatovat
model chování.

Je zajímavé, že přesně tohle programátoři
nutili dělat AI posledních asi 60 let.

Už v roce 1952 postavili tento počítač,
který uměl hrát Piškvorky.

Fakt pecka.

Pak o 45 let později, v roce 1997,
porazil Deep Blue Kasparova v šachu.

V roce 2011 porazil Watson
tyhle dva lidi v soutěži Riskuj,

která je pro počítače
mnohem obtížnější než šachy.

Aby překonal své lidské protivníky,
musel Watson spíše uvažovat,

namísto toho,
aby použil dopředu daný postup,

A před pár týdny AlphaGo,
vyvinutý v DeepMind,

porazil nejlepšího hráče Go na světě,

což je nejobtížnější hra, jakou známe.

Ve skutečnosti je v Go
možné zahrát více tahy,

než kolik existuje atomů ve vesmíru.

Takže aby mohl AlphaGo vyhrát,
musel si vybudovat určitou intuici.

A programátoři AlphaGo vlastně
v určitých chvílích ani nevěděli,

proč zahrál právě tak, jak zahrál.

A k pokroku dochází velmi rychle.

Jen si vzpomeňte ‒
během jednoho lidského života

ušly počítače cestu
od dětských her až k tomu,

co považujeme za vrchol
strategického myšlení.

V podstatě se děje to,

že se teď počítače mnohem víc
podobají spíš Kirkovi než Spockovi.

(smích)

Že ano? Namísto čisté logiky intuice.

Vydali byste se přes tento most?

Většina z vás řekne: "Ani za nic!"

(smích)

Dospěli jste k tomu ve zlomku sekundy.

Prostě jste nějak odhadli,
že most není bezpečný.

A to je přesně ten druh intuice,

který si zrovna teď začínají
naše systémy hlubokého učení rozvíjet.

Velmi brzy budete moci počítači
ukázat něco, co jste vyrobili a navrhli,

ten se na to podívá a řekne:

"Hmm, je mi líto kámo, to nebude
nikdy fungovat. Musíš to zkusit znovu."

Nebo byste se ho mohli zeptat,
jak se lidem bude líbit vaše nová píseň

nebo nová příchuť zmrzliny.

Nebo něco mnohem důležitějšího,

mohli byste s počítačem spolupracovat
na problému, který jste ještě neřešili.

Třeba na změně klimatu.

Kvalitní práci sami nesvedeme,

mohli bychom využít
veškerou dostupnou pomoc.

Mluvím o technologii, která umocní
naše kognitivní schopnosti tak,

že si dokážeme
představit a navrhnout věci,

na které prostě jako obyčejní
lidé let minulých nestačíme.

A proč třeba nevyrobit
všechny ty bláznivé nové věci,

které vymyslíme a navrhneme?

Myslím, že éra zdokonalování lidí
se týká stejně tak fyzického světa

jako toho virtuálního,
intelektuální sféry.

Čím nás technologie dokážou obohatit?

Ve fyzickém světě robotickými systémy.

OK, určitě se všichni obáváme,
že roboti vezmou lidem pracovní místa,

a v některých odvětvích
se tak skutečně stane.

Ale mě mnohem víc zajímá myšlenka,

že při společné práci lidí a robotů
obohatí jedni druhé

a začnou obsazovat nový prostor.

Tohle je náš aplikovaný
výzkum v San Francisku,

kde je jednou z oblastí
našeho zájmu pokročilá robotika,

zvláště pak spolupráce lidí a robotů.

A toto je Bishop, jeden z našich robotů.

Experimentálně jsme ho nastavili tak,

aby lidem ve stavebnictví
pomáhal s opakujícími se úkoly ‒

jako je vyřezávání otvorů v sádrokartonu
pro zásuvky a vypínače.

(smích)

Lidský partner umí Bishopovi jednoduchou
řečí a gesty vysvětlit, co má dělat,

asi tak, jako když mluvíte na psa,

a Bishop pak podle těchto instrukcí
s dokonalou přesností postupuje.

Lidi využíváme na to, v čem vynikají:

jsou informovaní, mají postřeh
a rozhodují se.

A robota používáme na to, v čem vyniká
zase on: v přesnosti a opakování úkolů.

Zde je další super projekt,
na kterém Bishop pracuje.

Cílem tohoto projektu,
který jsme nazvali HIVE,

bylo namodelovat zkušenosti
lidí, počítačů a robotů,

kteří všichni spolupracují při řešení
velmi složitého konstrukčního problému.

Lidé hráli roli dělníků.

Pohybovali se kolem staveniště,
manipulovali s bambusem ‒

což je mimochodem pro roboty velmi těžké,
protože to není izomorfní materiál.

Roboti pak toto vlákno navíjeli,
což je pro člověka téměř nemožné.

Měli jsme AI, která to všechno řídila.

Říkala lidem i robotům, co mají dělat,

a sledovala přitom tisíce
jednotlivých komponent.

Zajímavé je,

že vybudování tohoto pavilonu
není jednoduše možné bez toho,

aby se člověk, robot a AI
vzájemně nedoplňovali.

Povím vám ještě o jednom projektu.
Je to tak trochu šílenost.

Spolupracujeme s umělcem Jorisem Laarmanem
z Amsterdamu a jeho týmem z MX3D

na generativním návrhu a robotickém tisku

prvního samostatně vyrobeného
mostu na světě.

Takže, Joris a AI právě teď
tuhle věc v Amsterdamu navrhují.

A až to budou mít,
stiskneme tlačítko „Start“

a roboti začnou most tisknout
z nerezové oceli

a bez zásahu lidí v tom budou pokračovat,
dokud nebude most hotov.

Takže s tím, jak počítače
umocňují naši schopnost

představit si a navrhnout nové věci,

pomáhají nám robotické systémy
stavět a vytvářet věci,

které jsme až dosud
nebyli schopni vytvořit.

Ale jak je to s naší schopností
umět tyto věci vnímat a řídit?

A jaký mají ty věci,
které děláme, nervový systém?

Náš nervový systém, lidský nervový systém,

nám říká o všem, co se kolem nás děje.

Ale jejich nervový systém
je přinejlepším primitivní.

Například, auto neřekne
městskému oddělení veřejných prací,

že právě vymetlo výmol
na rohu Broadwaye a Morrisonovy.

Budova neřekne svému návrháři,

zda se lidem uvnitř líbí či nikoliv,

a výrobce hraček neví,

jestli si s hračkou opravdu někdo hraje ‒

jak a kde si hraje a zda se s ní baví.

Vím, že si návrhář takový životní styl pro
Barbie představoval, když ji navrhoval.

(smích)

Ale co když se ukáže,
že je Barbie ve skutečnosti osamělá?

(smích)

Pokud by dopředu věděl,
co se bude v reálném světě skutečně dít ‒

s navrženými cestami, budovami, s Barbie ‒

mohl by tu znalost využít k vytvoření
lepšího zážitku pro uživatele.

Chybí zde nervový systém,

který by spojoval všechny ty věci,
které navrhujeme, vytváříme a používáme.

Co kdyby k vám všem,
kteří tyto věci v reálném světě tvoříte,

takové informace proudily?

Kvůli všem našim produktům utrácíme
obrovské množství peněz a energie ‒

jen v loňském roce to byly
asi dvě miliardy dolarů ‒

abychom lidi přesvědčili,
že si mají koupit, co jsme vyrobili.

Ale abyste to propojení na věci,
které navrhujete a vytváříte, měli i poté,

kdy se dostanou do reálného světa,
kdy už budou prodány nebo spuštěny,

mohli bychom to změnit a místo toho,
abychom lidi nutili naše věci chtít,

bychom prostě dělali věci,
o které lidi v prvé řadě stojí.

Je dobré, že už pracujeme
na digitálních nervových systémech,

které nás propojí s tím, co navrhujeme.

O kus dál, v Los Angeles,

spolupracujeme s několika lidmi
z Bandito Brothers a jejich týmem

na jednom projektu.

A jednou z věcí, jež tito lidé dělají,
je stavění šílených aut,

která dělají naprosto šílené věci.

Tihle chlapi jsou blázni ‒

(smích)

v nejlepším slova smyslu.

Děláme s nimi na autu,

které má tradiční závodní podvozek,

a k němu dostane nervový systém.

Vybavili jsme ho přístroji
se spoustou senzorů,

za volant posadili prvotřídního řidiče,

vzali auto do pouště
a týden jsme ho tam týrali.

A nervový systém zaznamenával vše,
co se s autem dělo.

Zaznamenali jsme čtyři miliardy měření;

všechny síly, které na auto působily.

A pak jsme udělali něco šíleného.

Vzali jsme všechna ta data

a napojili je do generativní AI,
které říkáme „Dreamcatcher“.

A co dostanete, když dáte nástroji
pro design k dispozici nervový systém

a zadáte mu, aby sestavil hotový podvozek?

Dostanete tohle.

Je to něco,
čeho by člověk nikdy nebyl schopen.

Až na to, že to člověk navrhnul,

ale schopnosti člověka byly
umocněny díky generativní AI,

digitálnímu nervovému systému a robotům,
kteří něco takového umí skutečně vyrobit.

Takže pokud je tohle budoucnost,
věk zdokonalených schopností,

a pokud budeme kognitivně,
fyzicky i perceptuálně dokonalejší,

jak to bude vypadat?

Jak bude vypadat ta pohádková země?

Myslím, že zažijeme svět,
ve kterém věci budeme nechávat vyrůstat,

namísto toho, abychom je vyráběli.

Kde namísto věcí,
které je nutné zkonstruovat,

přejdeme k tomu, že nám vyrostou.

Už nebudeme izolovaní, ale propojení.

A od obrábění materiálu
přejdeme k jeho slučování.

Také si myslím, že se od našich věcí
už nebudeme dožadovat poslušnosti,

ale že oceníme jejich samostatnost.

Díky našim zdokonaleným schopnostem
se náš svět dramaticky změní.

Svět bude pestřejší a propojenější,
dynamičtější, komplexnější,

přizpůsobivější a samozřejmě krásnější.

Tvary budoucích věcí se nebudou
podobat ničemu, co jsme až doteď viděli.

Proč? Protože těmhle věcem
dá tvar tohle nové partnerství

mezi technologií, přírodou a lidmi.

To je pro mě budoucnost,
na kterou stojí za to se těšit.

Děkuji mnohokrát.

(potlesk)