Rufus Griscom + Alisa Volkman: Rodičovská tabu - mluvme o nich

Provozovatelé webu Babble.com Rufus Griscom a Alisa Volkman si předávají štafetu v živém povídání o čtyřech faktech, ke kterým se rodiče nikdy v životě nepřiznají a o tom, proč by měli. Vtipné a upřímné, ať už jste rodiče, či ne.

Tak tady to všechno začíná --

dramatické okamžiky narození

našeho prvního syna jménem Declan.

Očividně velice hluboký okamžik,

který změnil náš život v mnoha rovinách.

Když jsme později uvažovali o všech těch nečekaných změnách,

které v našich životech proběhly,

přivedlo nás to nakonec k podnikatelské myšlence,

a o rok později jsme spustili Babble,

webovou stránku pro rodiče.

Rufus Griscom: Myslím, že náš příběh začal

již o několik let dříve. (AV: To je pravda.)

RG: Možná si vzpomínáte, byli jsme zamilovaní až po uši.

AV: To ano.

RG: V té době jsme provozovali dost jiný druh webových stránek.

Jmenovaly se Nerve.com,

a byly to -- titulek těch stránek byl "čuňárny kulturně".

Teoreticky to byl - a snad i prakticky,

kvalitní online magazín

o sexu a o kultuře.

AV: Což podnítilo vznik sezamovacích stránek.

Ale asi chápete jaké vtipy jsme pak poslouchali. Sex plodí miminka.

Následujte rady na Nervu a skončíte na Babble.

Přesně jako my.

A mohli bychom rozběhnout i stránky pro osoby staršího věku. Uvidíme.

RG: Pro nás ovšem nebyla provázanost mezi Nervem a Bablle

pouze takovou tou životní etapou,

i když to s tím samozřejmě souvisí,

bylo to ale opravdu více o naší touze

mluvit velmi upřímně o věcech,

se kterými lidé mají problém mluvit upřímně.

Zdá se nám,

že když lidé začnou něco skrývat, začnou také lhát,

a tady to začíná být opravdu zajímavé,

to je problém, do kterého se chceme ponořit.

Překvapilo nás, jako mladé rodiče,

že kolem rodičovství je víc tabu

než kolem sexu.

AV: To je pravda. Takže, jak jsme řekli,

ty první roky byly opravdu krásné,

ale byly také dost obtížné.

A zdá se nám, že to bylo tak těžké

také kvůli té falešné reklamě okolo rodičovství.

(Smích)

Předplatili jsme si spoustu časopisů, dali jsme si s tím práci,

ale všude kolem nás jsme byli obklopeni obrázky, jako je tento.

A my jsme se chtěli stát rodiči za předpokladu,

že náš život bude vypadat takto.

Že nám bude stále svítit slunce a naše děti nikdy nebudou brečet.

Že budu mít pořád perfektní účes a budu stále odpočatá.

Ale ve skutečnosti, to tak vůbec nebylo.

RG: Když jsme ten přepychový časopis o rodičovství

se spoustou nádherných obrázků dali o trochu níž

a rozhlédli se po našem opravdovém obýváku,

vypadalo to spíše takto.

Toto jsou naši tři synové.

Samozřejmě, že nebrečí a nevřískají pořád.

Ale když máte TŘI syny, vždycky je docela slušná pravděpodobnost,

že alespoň jeden z nich se nebude chovat přesně tak,

jak by měl.

AV: Ano, vidíte, jak odtrženi od našich představ jsme byli.

Opravdu jsme cítili, že to, co jsme očekávali,

nemělo nic společného s tím, co jsme zažívali.

A tak jsme se rozhodli, že to chceme rodičům říct na rovinu.

Opravdu jsme je chtěli nechat upřímně porozumět,

jaká je realita rodičovství.

RG: Takže to, co bychom dnes velice rádi udělali,

je sdílet s vámi naše rodičovská tabu.

A samozřejmě existuje mnohem víc než tyto čtyři věci,

které o rodičovství nesmíme říkat.

Ale chceme se s vámi dnes podělit o čtyři,

které se částečně týkají i nás osobně.

Takže, tabu číslo jedna:

Nesmíte říct, že jste se do svého dítěte nezamilovali

hned v první minutě.

V jasných barvách si pamatuji, jak jsem seděl v té nemocnici.

Přiváděli jsme na svět našeho prvního potomka.

AV: My, nebo já?

RG: Promiň.

Popletl jsem zájmeno.

Alisa byla velice laskavá

a přiváděla na svět našeho prvního potomka. (AV: Děkuji.)

-- a já jsem s lapačkou chytal.

A já tam byl s otevřenou náručí.

Sestřička ke mně přišla

s tímto krásným, nádherným dítětem.

A vzpomínám si, jak se ke mně blížila,

na hlasy mých přátel, jak říkají:

"V ten moment, kdy položí dítě do tvých dlaní,

ucítíš obrovskou lásku, která tě pohltí

a která je exponencionálně mocnější,

než to nejmocnější, cos kdy v životě zažil."

Tak jsem se na ten moment vyztužil.

Děcko se blížilo,

a já byl připraven na ten tirák lásky,

který mě dostane na kolena.

Namísto toho, když bylo to dítě umístěno do mých dlaní,

byl to výjimečný okamžik.

Tento obrázek je,.. řekněme, po několika vteřinách

kdy mi dali dítě do rukou a já ho přinesl.

Vidíte, jak nám září očíčka.

Zmocnila se mě obrovská láska a náklonnost k mé ženě,

s hlubokou vděčností, že máme něco,

co se zdá být zdravím dítětem.

Bylo to ale také docela absurdní.

Chci říct, že jsem musel zkontrolovat cedulky a ujistit se.

Nechtěl jsem tomu věřit: "Jsi si jistá, že to je naše dítě?"

A to všechno docela stojí za povšimnutí.

Sice jsem tehdy ke svému dítěti cítil obrovskou náklonnost,

ale nebylo to nic z toho, co k němu cítím teď, o pět let později.

A tady jsme udělali něco,

co je dost heretické, co se nedělá.

Zanesli jsme do grafu

naši lásku k našemu dítěti v průběhu času.

(Smích)

Toto, jak víte, je skutek hereze.

To se nesmí, zanášet lásku do grafu.

Nesmí se to proto,

že láska je pro nás binární.

Buď jste zamilovaní nebo nejste.

Buď milujete nebo nemilujete.

Podle mě je realita taková, že láska je proces.

A myslím, že pokud uvažujeme o lásce

jako o "buď a nebo",

nutí nás to stále přehnaně

přemýšlet o tom, že je láska falešná,

nebo nepřiměřená nebo cokoliv jiného.

A myslím, že mluvím převážně o zkušenosti otců.

Ale myslím, že spoustu mužů si projde tím pocitem,

v prvních měsících, možná jejich prvním roce,

že v jistém ohledu je jejich reakce nepřiměřená.

AV: No, jsem ráda, že to Rufus zmiňuje.

protože si můžete povšimnout, že tam, kde on je na dně,

tam si myslím, že jsem dělala většinu práce já.

Ale rádi vtipkujeme.

že v prvních měsících všech našich dětí,

toto je strýček Rufus.

(Smích)

RG: Jsem velmi milující strýček, velmi.

AV: Ano, a občas, když Rufus přijde domů, děláme si legraci,

že si nejsem jistá, jestli by vůbec našel naše dítě

mezi jinými dětmi.

No, vlastně tu mám pro Rufuse takový malý kvíz.

RG: O-Ou.

AV: Nechci ho moc ztrapnit, Ale dostane tři vteřiny.

RG: To není fér. To je chyták. On tam ani není, že jo?

AV: Náš osmitýdenní syn tu někde je.

A chci vidět, jestli ho Rufus dokáže identifikovat.

RG: Úplně vlevo. (AV: Ne!)

(Smích)

RG: Drsný.

AV: Není co dodat.

(Smích)

Pojďme dál, tabu číslo dvě.

Nesmíte mluvit o tom, jak se cítíte osamoceni, když máte dítě.

Užila jsem si těhotenství. Milovala jsem ten čas.

Přišlo mi, že jsem neuvěřitelně propojená s lidmi kolem sebe.

Cítila jsem, jak každého zajímá moje těhotenství, každého kolem mě,

všichni se ptali na termín.

Cítila jsem se jako záchraný člun celého lidstva.

To pokračovalo až do porodnice; bylo to hrozně povzbuzující.

Zasypávali mě dárky, květinami a návštěvami.

Byl to skutečně zázračný zážitek.

Ale když jsem se dostala domů,

Cítila jsem se najednou strašně odcizeně

a najednou těsně uzamčená a vytěsněná.

A opravdu mě tyto pocity překvapily.

Čekala jsem, že to bude těžké,

noci bez spánku, neustálé krmení,

ale nečekala jsem, že to bude doprovázeno

tou izolací a samotou, kterou jsem zažívala.

A opravdu mě překvapilo, že mi předtím

o těchto pocitech nikdo neřekl.

Zavolala jsem své sestře,

se kterou jsme si velmi blízké a která má tři děti,

a zeptala jsem se jí: "Proč jsi mi neřekla,

že se budu takhle cítit,

že budu mít tyhle pocity neuvěřitelné izolace od okolí?"

A one řekla - a to nikdy nezapomenu -

"To prostě není něco, co chceš říkat matce,

která má poprvé v životě dítě."

RG: A my si samozřejmě myslíme,

že je to přesně to, co by se mělo říkat matkám,

které mají poprvé v životě dítě.

A myslíme si, že toto je samozřejmě

jedno z našich témat,

že objektivní pohled a brutální upřímnost

je pro nás společně rozhodující

abychom mohli být dobří rodiče.

A je těžké nepomyslet,

že část z toho, co nás do této izolovanosti vede,

je náš moderní svět.

Zážitek Alisy není ojedinělý.

58 procent dotázaných žen mluví

o tomto pocitu osamělosti také.

67 procent z nich jsou nejvíce samy,

když jsou jejich děti od nuly do pěti let - ve skutečnosti pravděpodobně do dvou let.

Když jsme toto připravovali,

koukli jsme se i na to, jak se s tímto obdobím

vyrovnávají v jiných světových kulturách.

Protože tady, na západě,

méně než 50 procent žije blízko jiným členům rodiny,

což je podle mě jeden z důvodů, proč je toto období tak těžké.

Tak jeden příklad za všechny:

v jižní Indii

existuje zvyk zvaný jholabihari,

kde se těhotná žena, když je v sedmém až osmém měsíci,

přestěhuje k matce

a prochází řadou rituálů a ceremonií,

porodí a vrátí se domů ke své rodině.

až po několika měsících po porodu.

A je to jeden z mnoha způsobů,

jak se s tímto obdobím samoty vyrovnávají jiné kultury.

AV: Takže, tabu číslo tři:

nesmíte mluvit o potratech - ale já Vám dnes povím o mém vlastním.

Po narození Deciana,

jsme si tak trochu přerovnali naše očekávání.

Vlastně jsme si mysleli, že si tím můžeme projít ještě jednou

a že víme, proti čemu zde stojíme.

A byli jsme moc vděčni, že jsem byla schopna otěhotnět.

A brzy jsem zjistila, že budeme mít chlapečka.

A pak, když jsem byla v pátém měsíci,

zjistili jsme, že jsme naše dítě ztratili.

Toto je vlastně poslední jeho obrázek, který máme.

A byla to pochopitelně hodně těžká doba -

opravdu bolestivá.

Jak jsem se propracovávala tím truchlením,

zaskočilo mě, že se s nikým nechci vidět.

Opravdu se mi chtělo zalést do nory.

A opravdu jsem nevěděla, jaké to bude,

až si znovu budu hledat cestu k lidem okolo sebe.

A uvědomovala jsem si,

někde hluboko uvnitř jsem cítila,

že se hrozně stydím -

cítila jsem se trapně, opravdu -

že jsem po jisté stránce zklamala

v tom, k čemu jsem geneticky určena.

A samozřejmě jsem si kladla otázku,

pokud nejsem schopná mít další dítě,

co to bude znamenat pro mé manželství,

a pro mě, jako ženu.

Takže to bylo hodně těžké období.

A jak jsem se tím začala prokousávat,

začala jsem vylézat z nory a mluvit s lidmi.

A byla jsem překvapena množstvím příběhů,

které mě začaly zaplavovat.

Lidé, se kterými jsem se denně stýkala,

pracovala, přátelila,

rodinní příslušníci, které jsem dlouhou dobu znala,

nikdo z nich se mi nikdy předtím nesvěřil.

A pamatuji si, jak z nich začali na světlo boží vylézat všechny ty příběhy.

A cítila jsem, jako bych se stávala

součástí tohoto tajného spolku žen,

což mě ujišťovalo a také opravdu zajímalo.

A myslím si,

že potrat je neviditelná ztráta.

Není kolem něj zrovna moc společenské podpory.

Žádné obřady,

rituály nebo zvyky.

A myslím, když jde o smrt, jsou zde pohřby, oslavujete ten život,

a je tu velká podpora společnosti.

A to je něco, co ženy po potratu nezažijí.

RG: Což je samozřejmě špatně, protože

to je hodně běžný a velice traumatický zážitek.

15 až 20 procent těhotentsví končí potratem.

A to mi přijde ohromující.

Výzkum ukazuje, že 74 procent žen tvrdí,

že svůj potrat cítili jako svou chybu, což je strašné.

A 22 procent žen tvrdí, což je ohromující,

že by nejraději svému partnerovi potrat zatajily.

Takže tabu číslo čtyři:

nesmíte říct, že vaše průměrné štěstí

se snížilo od narození vašeho dítěte.

Podle pravidel má procházet každičký aspekt mého života

dramatickou změnou k lepšímu

od chvíle kdy jsem se stal součástí

zázraků zvaných narození a rodina.

Nikdy nezapomenu, jasně si pamatuji ten den,

kdy našemu prvnímu synovi, Declanovi,

bylo devět měsíců a já seděl na gauči,

a četl úžasnou knihu Daniela Gilberta "Škobrtnout o štěstí"

Byl jsem asi ve druhé třetině knihy,

kde byla vpravo od --

na stránce vpravo --

něco, co jsme zde nazvali

"Nejstrašnější tabulka pro nové rodiče

jakou si dovedete představit".

V této tabulce jsou zaneseny čtyři nezávislé studie.

Zkrátka, vidíme tu razantní skok

spokojenosti v manželství,

která je úzce spojena, jak víme, s všeobecným pocitem štěstí,

a nevrátí se zpět nahoru,

dokud vaše první dítě neodejde na vysokou.

A tak tam tak sedím, rozmýšlím, jak další dvě desetiletí svého života

se i s naším slavným kabrioletem řítíme

do této černé díry lidského štěstí.

Byli jsme z toho sklíčeni.

AV: Takže si dokážete představit, zase znovu, první měsíce byly obtížné,

ale dostali jsme se z toho,

a pak nás opravdu zaskočila tato studie.

Tak jsme se tomu opravdu chtěli podívat na zub

a doufali, že najdeme jiskřičku naděje.

RG: A tady člověku přijde vhod, že má na starosti web pro rodiče,

protože se nám podařilo sehnat tuto reportérku

která pro nás vyslechla všechny čtyři vědce,

kteří tyto čtyři studie měli na svědomí.

Řekli jsme, že tu něco nehraje.

Něco v těch studijích musí chybět.

Ve skutečnosti to nemůže být tak zlé.

Liz Mitchell tímto udělala kus nádherné práce.

A promluvila si se všemi čtyřmi vědci.

a také s Danielem Gilbertem.

A skutečně jsme jiskřičku naděje našli.

Takže toto je náš odhad,

jak může vypadat čára průměrného štěstí

v průběhu života.

Průměrné štěstí je samozřejmě neadekvátní pojem,

protože zde nejsou vidět zážitky,

které prožíváme každým okamžikem.

A tak si myslíme, že takto to vypadá,

když zanesete i tyto

každodenní okamžiky.

Všichni si vzpomeneme, jak nás jako děti,

ta nejmenší titěrnost -- a vidíme to i na tvářích našich dětí --

ta nejmenší titěrnost

raketově vynese do do výšin

naprostého nadšení,

a jiná nejmenší titěrnost

zapříčiní naše zhroucení do hlubin zoufalství.

A je úžasné to sledovat a sami si to pamatujeme.

A pak, samozřejmě, jak člověk stárne,

je to skoro jako kdyby věk byla forma lithia.

Jak člověk stárne, stává se stabilnější.

A jedna z věcí, které se pak dějí, když je vám dvacet nebo třicet,

je to, že se naučíte své štěstí chránit.

Zjistíte, že

"Hele, můžu jít na tenhle živý koncert

a zažít něco, co úplně změní můj život,

až mi z toho naskočí husina po celém těle,

ale je větší pravděpodobnost, že mě přemůže klaustrofobie

a nedostanu se ani pro pivo.

Takže nejdu.

Mám doma dobré stereo. Takže nejdu."

Takže vaše průměrné štěstí stoupá,

ale ztrácíte tyto transcendentní okamžiky.

AV: No, a pak máte první dítě.

A tím se znovu dostáváte

do prožívání těch výšin a hlubin -

výšiny ve smyslu prvních krůčků, první úsměv,

vaše dítě poprvé v životě čte -

a hlubiny když jste od šesti do sedmi, každou noc, zavřeni doma.

Ale uvědomíte si, že se podvolíte této

ztrátě kontroly opravdu vzácným způsobem,

který podle nás dává životu velký smysl

A je velice potěšující.

RG: A tak v konečném důsledku,

prodáváme své průměrné štěstí.

Vzdáváme se jistého bezpečí a jistoty

určité úrovně spokojenosti

pro tyto momenty s životním přesahem.

Co z toho vyplývá pro nás dva

s rodinkou s našemi třemi chlapci

v ohnisku toho všeho?

V našem případě tu je ještě jedna věc.

V našem životě jsme se dotkli

ještě jednoho tabu.

Takové bonusové tabu.

AV: Malé bonusové tabu pro vás, že bychom neměli pracovat spolu,

obzvláště s třemi dětmi -

a to my děláme.

RG: Slyšeli jsme připomínky ze všech stran.

Každý přece ví, že byste neměli pracovat se svým partnerem.

Po pravdě, když jsme poprvé žádali o peníze do projektu Babble,

troufalý investor nám řekl:

"Zásadně neinvestujeme peníze

do společností založených manželským párem,

protože to znamená další extra možnost pádu.

Je to špatný nápad. Nedělejte to."

A my to očividně udělali, šli jsme do toho.

Peníze jsme našli a máme z toho hroznou radost,

protože v této fázi života,

čeho se člověku opravdu nedostává, je čas.

A když vášnivě milujete to, co děláte každý den - což my ano -

a zároveň se staráte o váš vztah,

pak je toto jediný způsob, o kterém víme, že funguje.

A tak poslední otázka, kterou bychom položili, je:

můžeme společně tu linii štěstí posunout nahoru?

Je skvělé, že máme tyto okamžiky radosti, které přesahují naši bytost,

ale někdy jsou strašně krátké.

A co se týče průměrné čáry štěstí?

Můžeme to trochu šoupnout nahoru?

AV: Jako bychom cítili, že ta propast na štěstí, o které jsme mluvili,

je opravdu výsledek toho, že vcházíme do rodičovství -

nebo do jakéhokoliv dlouhodobého vztahu -

se špatným očekáváním.

A když je vaše očekávání správné a nečekáte nic, co není pravda,

myslíme, že to pro vás bude opravdu ohromný zážitek.

RG: A to je to -

Myslíme, že spoustu rodičů

když do toho jde - jako mimochodem v našem případě -

je to jako sbalit batohy a vydat se na výlet do Evropy, kam už se hrozně těšíte.

Vystoupíte z letadla,

a pak zjistíte, že putujete Nepálem.

Putování Nepálem je ale výjimečný zážitek,

zvláště když se správně sbalíte na cesty

a víte, do čeho jdete a jste nadšeni, že do toho jdete.

Takže pointa toho všeho pro nás dnes není

povídání o upřímnosti jen v její prospěch,

ale doufáme, že tím, že budeme více upřímní a nefalešní v těchto zážitcích,

můžeme všichni společně

tu linii štěstí posunout trochu nahoru.

RG + AV: Děkujeme.

(Potlesk)