Aimee Mullins a jejích 12 párů nohou

Atletka, herečka a aktivistka Aimee Mullins mluví o svých protetických nohou – má jich dvanáct úžasných párů – a o zvláštních darech, které jí poskytují: rychlost, krásu, patnáct centimetrů výšky... Jednoduše řečeno: kompletně mění představu o tom, čím může být naše tělo.

Mluvila jsem ke skupině asi 300 dětí

ve věku od šesti do osmi let v dětském muzeu.

Vzala jsem s sebou pytel plný nohou,

podobných těm, které tady vidíte,

a rozložili jsme pro děti na stůl.

Podle mé zkušenosti jsou děti přirozeně zvědavé

na věci, které neznají nebo kterým nerozumí,

nebo které jsou jim cizí.

Bát se rozdílnosti se naučí až tehdy,

když je k tomu začnou navádět dospělí,

kteří omezují přirozenou zvědavost

nebo krotí všechno to vyptávání,

v naději, že vychovají slušné dětičky.

Úplně jsem si představila učitelku první třídy v předsálí,

jak všem těm divokým dětem říká: "Dělejte si, co chcete,

ale hlavně jí nezírejte na nohy!"

Jenže v tom je ten háček.

Já tam byla právě proto – chtěla jsem je pozvat aby se dívali a zkoumali.

Takže jsme s dospělými udělali dohodu,

že děti mohou vejít dovnitř, bez dospělých, na dvě minuty

úplně samy.

Dveře se otevřou, děti přijdou ke stolu s nohami,

strkají do nich a šťouchají, kroutí prsty,

a zkoušejí se plnou vahou opřít o běžeckou nohu

aby vyzkoušeli, co to udělá.

A já jim řeknu: "Děti, honem –

ráno jsem se probudila, a řekla jsem si, že chci přeskočit dům –

ne moc velký, jenom dvě tři patra –

ale, kdybyste mi mohli poradit zvíře, hrdinu nebo postavu z komixu,

cokoli tady teď vymyslíte,

jaký typ nohou byste mi vyrobili?"

A okamžitě někdo vykřikl: "Klokana!"

"Ne, ne, ne! Radši žábu!"

"Ne, radši jako inspektor Gadget!"

"Ne, ne, ne, jako Úžasňákovi."

A ještě jiné věci, které ani sama neznám.

A pak jedno asi osmileté dítě řeklo:

"Hele, proč bys vlastně nechtěla taky lítat?"

A všichni, včetně mě, udělali "Jasně!".

(smích)

A tímhle způsobem jsem se z ženy, kterou by děti

byly naučené vnímat jako "postiženou", stala někým,

kdo vládne možnostmi, které jejich těla ještě nemají.

Někým, kdo je dokonce "zvýhodněný".

Zajímavé.

Někteří z vás mě vlastně viděli na TEDu před 11 lety.

Hodně se mluvilo o tom, jak tato konference mění lidské životy

stejně účinkujícím jako účastníkům, a ani já nejsem výjimka.

TED byl doslova odrazovým můstkem pro dekádu, ve které jsem objevovala svůj život.

V té době byly nohy, které jsem předváděla, revolucí v protetice.

Měla jsem sprinterské nohy z vinutého karbonového vlákna,

modelované podle zadních běhů geparda,

které jste mohli včera vidět na jevišti.

A také velice realistické nohy ze silikonu v přirozené tělové barvě.

Tehdy jsem měla příležitost vyzvat všechny

inovátory mimo tradiční lékařskou protetickou komunitu

aby dali svůj talent k dispozici vědě a umění

výroby nohou.

Abychom mohli přestat oddělovat formu, funkci a estetiku

a dávat jim rozdílné hodnoty.

Naštěstí pro mne mnoho lidí na tu výzvu odpovědělo.

Ta cesta začala s jednou účastnicí konference TEDu –

Chee Pearlmanovou, která tady doufám taky dnes je někde v publiku.

Byla tehdy redaktorkou časopisu ID,

a napsala o mně titulní článek.

Tím začala neuvěřitelná cesta.

Zažívala jsem tehdy spoustu zajímavých setkání,

přijímala jsem mnohá pozvání, abych mluvila

po celém světě o designu těch gepardích nohou.

Po konferenci, po mé přednášce, za mnou chodili lidé,

muži i ženy.

A rozhovor vypadal většinou nějak takhle:

"Víte, Aimee, vy jste velice přitažlivá.

Vůbec nevypadáte jako postižená."

(smích)

A já si myslela: "No, to je zvláštní,

protože já se postižená necítím."

Otevřelo mi to oči ke zkoumání tohoto tématu,

k diskusi o kráse.

Jak musí vypadat krásná žena?

Co je to sexy tělo?

A navíc, z pohledu identity,

co to znamená mít postižení?

Říkám si, že lidé... Pamela Anderson má v těle mnohem víc protéz než já.

A nikdo jí neříká postižená.

(smích)

Takže ten časopis se přes grafika Petera Savillea

dostal k módnímu návrháři Alexandru McQueenovi a fotografovi Nicku Knightovi,

které tohle téma taky zaujalo.

Takže tři měsíce po TEDu jsem seděla v letadle

do Londýna, kde jsem poprvé fotila módu,

a vznikla z toho tato obálka –

Módní?

Tři měsíce potom jsem s modely Alexandra McQueena poprvé stála na molu

na páru ručně vyřezávaných nohou z masivního jasanu.

Nikdo to nepoznal – všichni mysleli, že jsou to dřevěné boty.

Vlastně je mám s sebou na pódiu:

vinná réva, magnólie, skutečně nádherné.

Na poezii záleží.

Poezie je pozdvižení banálního a přehlíženého objektu

do říše umění.

Může proměnit věc, ze které lidé mívají strach,

do něčeho, co vyzývá k pohledu,

k prohlížení,

a snad i k porozumění.

To jsem sama zjistila při svém dalším dobrodružství.

Tím byl filmový cyklus "Kremaster" umělce Matthewa Barneyho.

Tam jsem si to poprvé uvědomila –

moje nohy se mohou stát "nositelnou" sochou.

A v tu chvíli jsem se začala vzdalovat potřebě napodobovat fyzické lidství

jako jediný estetický ideál.

Takže jsme vytvořili to, co lidé láskyplně nazývali skleněnýma nohama,

i když jsou ve skutečnosti z průhledného polyuretanu,

ze stejného materiálu jako bowlingové koule.

Těžké!

Pak jsme vyrobili tyto nohy, jakoby vsazené do hlíny,

prorostlé bramborovými kořínky, s červenou řepou na vršku

a moc hezkým mosazným prstem.

Tohle je pěkně v detailu.

Další postavou byla napůl žena, napůl gepard –

malá pocta mému životu atletky.

14 hodin protetického make-upu,

abych se stala stvořením, které mělo opravdové tlapy,

drápy a ocas, kterým švihalo kolem,

jako gekon.

(smích)

Další pár nohou, na kterém jsme spolupracovali, byl tento ...

vypadají jako nohy medůzy.

Taky polyuretan.

A jediný účel, ke kterému mohou tyhle nohy sloužit,

tedy mimo kontext filmu,

je provokovat smysly a nastartovat představivost.

Jsou to věci rozmaru.

Dnes mám více než tucet párů protetických nohou,

které pro mne vyrobili různí lidé,

a jejich prostřednictvím různě zdolávám terén pod nohama.

A můžu si změnit výšku –

mám na výběr z pěti různých výšek.

(smích)

Dnes měřím 185 cm.

Nechala jsem si tyhle nohy udělat o něco víc než před rokem

u Dorset Orthopaedic v Anglii,

a když jsem si je přivezla domů na Manhattan,

hned první večer jsem šla na velice nóbl večírek.

Bylo tam děvče, které mě zná už léta

při mých normálních 173 centimetrech.

Zůstala na mě koukat s otevřenou pusou

a řekla, "Ty jsi ale vysoká!"

A já na to: "Já vím, není to bezva?"

Tedy, je to tak trochu jako chodit na chůdách,

ale mám najednou úplně jiný vztah k futrům,

což bych rozhodně nikdy nečekala.

A bavila jsem se tím.

Podívala se na mě

a řekla: "Ale Aimee, to není fér."

(smích)

(potlesk)

Neuvěřitelné na tom je, že to tak skutečně myslela.

Není to fér, když si můžete měnit výšku

jak se vám zachce.

Tehdy jsem si uvědomila,

tehdy jsem věděla, že debata se společností na toto téma

se radikálně proměnila

za těch uplynulých deset let.

Už to není debata o překonávání nedostatků.

Je to debata o vylepšování.

Je to diskuse o potenciálu.

Protetická končetina už neznačí potřebu nahradit ztrátu.

Může fungovat jako symbol toho, že její nositel

má moc vytvořit cokoli, co chce vytvořit

na místě své končetiny.

Takže lidé, které společnost kdysi považovala za postižené,

se mohou stát architekty svých vlastních identit

a samozřejmě tyto i dál měnit

tím, že změní svá těla

z pozice nové síly.

Co mě na tom v tuto chvíli tak vzrušuje

je, že spojením špičkové technologie –

robotiky a bioniky –

se staletou poezií

se dostáváme blíže k porozumění naší společné lidskosti.

Myslím si, že pokud chceme objevit plný potenciál

svého lidství,

musíme oslavovat tyto srdcervoucí výhody

i tahle úžasná postižení, která všichni máme.

Vzpomněla jsem si na Shakespearova Shylocka:

"Když nás bodneš, zda-li nekrvácíme,

a když nás lehtáš, nesmějem se snad?"

Je to naše lidství

a celý jeho potenciál,

co nás činí krásnými.

Děkuji.

(potlesk)