Martin Jacques: Jak porozumět vzestupu Číny

Na TED Salonu v Londýně se ekonom Martin Jacques táže: Jak máme na Západě chápat Čínu a její úžasný vzestup? Autor knihy "When China Rules the World" (Až bude Čína vládnout světu) vysvětluje, proč je Západ většinou zmaten rostoucím výkonem čínské ekonomiky a nabízí tři stavební kameny, které mohou pomoci objasnit, čím Čína je a čím se stane.

Svět se mění

skutečně velice rychle.

Pokud se podíváte na tenhle graf,

uvidíte, že v roce 2025

podle odhadů banky Goldman Sachs

bude čínská ekonomika

téměř stejně tak veliká jako americká.

Pokud se podíváte na graf

pro rok 2050,

tak se odhaduje, že čínská ekonomika

bude ve srovnání s americkou ekonomikou dvojnásobná,

a že indická ekonomika bude téměř stejně velká

jak americká ekonomika.

A tady bychom měli mít na paměti,

že tyto odhady byly vytvořeny

před finanční krizí na Západě.

Před několika týdny

jsem se díval na poslední odhad

od BNP Paribas ohledně toho,

kdy bude Čína mít

větší ekonomiku

než Spojené státy.

Goldman Sachs odhadoval, že v roce 2027.

Odhad z doby po krizi

je rok 2020.

To je už za deset let.

Čína změní svět

ve dvou zásadních ohledech.

V prvé řadě

je to velká rozvojová země

s miliardou a třemi sty milióny obyvatel,

jejíž ekonomika roste více jak třicet let

kolem deseti procent ročně.

Během jednoho desetiletí

bude mít největší ekonomiku na světě.

Nikdy dříve v novodobé historii

nepatřila největší ekonomika světa

rozvojové zemi

místo rozvinuté zemi.

Zadruhé,

poprvé v novodobé historii

nejsilnější země světa -

a tou se Čína, myslím, stane -

nebude ze Západu

a bude stát na velmi, velmi odlišných civilizačních základech.

Vím, že na Západě panuje široce rozšířená představa,

že když se země modernizují,

tak se zároveň přibližují Západu.

To je však pouhá iluze.

Je založená na domněnce, že modernost

je jednoduše výsledkem konkurence, trhů a technologie.

Není tomu tak; je stejně tak utvářena

historií a kulturou.

Čína není jako Západ

a ani se nestane podobnou Západu.

V řadě zásadních věcí zůstane

velice odlišná.

Logicky tedy následuje důležitá otázka -

jak porozumět Číně?

Jakým způsobem se máme snažit pochopit, čím Čína je?

Problém, který obecně v současné době na Západě máme, je to,

že se obvykle snažíme

porozumět Číně podle západních měřítek,

za použití západních myšlenkových východisek.

To není možné.

Chci vám nyní ukázat

tři stavební kameny,

které nám pomohou v naší snaze porozumět tomu, jaká je Čína -

jako takový úvod.

Prvním stavebním kamenem je skutečnost,

že Čína není ve skutečnosti národním státem.

Říká o sobě, že je národní stát,

posledních sto let.

Ale každý, kdo něco o Číně ví,

ví, že Čína je mnohem starší.

Takhle Čína vypadala po vítězství dynastie Čchin,

v roce 221 př. n. l. na konci období válčících států -

v době zrodu moderní Číny.

Tady můžete vidět srovnání s hranicemi moderní Číny.

Nebo hned vzápětí, dynastie Chan,

což bylo pořád před 2000 roky.

Vidíte, že se již rozkládá

na většině území, které dnes známe jako východní Čínu,

což je oblast, kde tehdy žila převážná většina Číňanů,

stejně jako je tomu i dnes.

Neobvyklé na tom celém je,

že, to, co dává Číně pocit, že je Čínou,

to, co dává Číňanům

pocit, co znamená být Číňany,

nepochází z onoho posledního století,

z období národního státu,

jak je tomu na Západě,

ale z období, chcete-li,

civilizačního státu.

Mám tady například na mysli

zvyklosti, jako je uctívání předků,

velice odlišný pohled na stát

a stejně tak velice odlišný pohled na rodinu,

sociální struktury jako je kuansi,

konfuciánské hodnoty a tak podobně.

Všechny tyto věci mají svůj původ

v období civilizačního státu.

Jinými slovy, Čína je, na rozdíl od západních států a většiny zemí na světě,

utvářena svým vnímáním civilizace,

svojí existencí jako civilizační stát

spíše než národní stát.

Ještě je k tomu třeba dodat jednu věc.

Samozřejmě víme, že Čína je velká, ohromná,

populačně i rozlohou,

s miliardou a třemi sty milióny obyvatel.

Často si ale neuvědomujeme

skutečnost,

že Čína je nesmírně různorodá,

velmi pluralitní

a v řadě ohledů silně decentralizovaná.

Nemůžete řídit takhle rozlehlou zemi jen z Pekingu,

ačkoliv si myslíme, že tomu tak je.

Nikdy tomu tak nebylo.

To je tedy Čína, civilizační

spíše než národní stát.

Co to ale znamená?

Myslím, že to má celou řadu zásadních dopadů.

Uvedu jen dva rychlé příklady.

První věc je,

že pro Číňany je nejdůležitější politickou hodnotou

jednota,

zachování

čínské civilizace.

Víte, jak to bylo před dvěma tisíci lety v Evropě -

rozpad, rozdrobení Svaté říše římské [Římské říše].

Rozdělila se a od té doby zůstala rozdělená.

Čína se během té samé doby

vydala přesně opačný směrem

a za cenu velkých obětí udržovala tuto ohromnou civilizaci,

tento civilizační stát, pohromadě.

Druhá věc

je možná prozaičtější -

Hong Kong.

Vzpomínáte si na předání Hong Kongu

Velkou Británií Číně v roce 1997?

Možná si pamatujete,

jaký byl čínský ústavní návrh.

Jedna země, dva systémy.

Vsadil bych se,

že jim na Západě skoro nikdo nevěřil.

"Je to jen taková fasáda.

Až se Čína zmocní Hong Kongu,

bude to vypadat úplně jinak."

Je to už třináct let

a politický a právní systém v Hong Kongu

je pořád stejně odlišný jako byl v roce 1997.

Zmýlili jsme se. Proč jsme se zmýlili?

Zmýlili jsme se, protože jsme se na to dívali, celkem přirozeně,

z pohledu národního státu.

Vzpomeňte si na sjednocení Německa v roce 1990.

Co se stalo?

Východ byl vlastně pohlcen Západem.

Jeden národ, jeden systém.

To je mentalita národního státu.

Nemůžete však řídit Čínu,

civilizační stát,

podle principu jedna civilizace, jeden systém.

Nefunguje to.

Takže reakce Číny

na hongkongskou otázku -

stejně jako tomu bude v případě Tchaj-wanu -

byla přirozenou reakcí:

jedna civilizace, mnoho systémů.

Chtěl bych vám teď ukázat další stavební kámen

naší snahy porozumět Číně -

možná nebude až tak povzbudivý.

Číňané mají velmi, velmi odlišný

pohled na rasu

než většina ostatních zemí.

Věděli jste,

že z 1,3 miliardy Číňanů

přes 90 procent

patří ke stejné rasové skupině,

k Chanům?

Tohle je zcela odlišné

od dalších nejlidnatějších zemí na světě.

Indie, Spojené státy,

Indonésie, Brazílie -

všechno jsou to mnohonárodnostní státy.

Číňané se tak necítí.

Čína je mnohonárodnostní

pouze na okrajích.

Otázkou je proč.

Myslím, že příčinou je v zásadě

opět civilizační stát.

Nejméně dvoutisícileté dějiny,

dějiny dobývání, okupace,

pohlcování, asimilace a tak dále,

vedly k procesu, během nějž

se v průběhu času vytvořilo toto pojetí Chanů,

které bylo pochopitelně přiživováno

narůstajícím a velice silným pocitem

kulturní identity.

Velkým přínosem této historické zkušenosti

je to, že bez Chanů

by Čína nikdy nezůstala pohromadě.

Chanská identita je oním cementem,

který drží tuto zemi pohromadě.

Velkou nevýhodou je naopak to,

že Chanové jen velice slabě vnímají

kulturní rozdíly.

Skutečně věří

ve svoji vlastní nadřazenost

a nerespektují ty,

kteří jsou jiní než oni.

Z toho pramení jejich přístup například

k Ujgurům a Tibeťanům.

A nyní můj třetí stavební kámen,

čínský stát.

Vztah mezi

státem a společností v Číně

je velice odlišný než na Západě.

My na Západě

si v drtivé většině případů myslíme - alespoň v současné době -

že autorita a legitimita státu

jsou vlastnostmi demokracie.

Problematičnost této úvahy

spočívá v tom, že čínský stát

se těší větší míře legitimity

a větší autoritě

mezi Číňany,

než se dá říci

o jakémkoliv západním státě.

Důvod je

takový, že -

myslím, že jsou tu dva důvody.

Nemá to zcela zjevně nic společného s demokracií,

protože podle našich měřítek Číňané určitě demokracii nemají.

Důvodem je to,

zaprvé, že čínskému státu

byla dána -

těší se velmi zvláštnímu významu

coby představitel,

ztělesnění a strážce

čínské civilizace,

civilizačního státu.

To je bod, kde se Čína maximálně blíží

jakési duchovní roli.

Druhým důvodem je pak to,

že zatímco v Evropě

a Severní Americe

čelí moc státu neustále různým výzvám -

v evropské tradici

to bylo historicky proti církvi,

proti ostatním šlechtickým frakcím,

proti kupcům a tak podobně -

posledních tisíc let.

Moc čínského státu

takovým výzvám nečelí.

Nemá žádné vážné protivníky.

Vidíte tedy,

že konstrukce moci v Číně

je velmi odlišná od naší zkušenosti

v západní historii.

Výsledkem je, mimochodem, to,

že Číňané mají velice odlišný pohled na stát.

Zatímco my jej zpravidla vnímáme jako vetřelce,

cizince,

zcela jistě jako prvek,

jehož moc musí být omezená

či přesně určená a vymezená,

Číňané vidí stát úplně jinak.

Číňané vnímají stát

jako důvěrného přítele - vlastně nejen jako důvěrného přítele,

jako člena rodiny -

vlastně nejen jako člena rodiny,

ale jako hlavu rodiny,

jako rodinného patriarchu.

To je čínský pohled na stát -

velmi, velmi odlišný od toho našeho.

Je zabudován do společnosti zcela jiným způsobem

než je tomu

na Západě.

Domnívám se, že to, na co tady narážíme

v čínském kontextu

je nové paradigma,

odlišné od všeho,

s čím jsme se museli vyrovnat v minulosti.

Vězte, že Čína věří v trh i ve stát.

Adam Smith

už na konci osmnáctého století napsal:

"Čínský trh je větší, rozvinutější

a propracovanější

než cokoliv v Evropě."

Kromě období Maovy vlády

tomu tak víceméně bylo vždycky.

Je to ale spojeno

s nesmírně silným a všudypřítomným státem.

Stát je v Číně všude.

Jako například, řídí firmy -

mnoho z nich je pořád veřejným majetkem.

Soukromé firmy, ať už jsou jakkoliv veliké, jako třeba Lenovo,

v mnoha věcech závisí na podpoře státu.

Hospodářské cíle a další věci

jsou určovány státem.

A autorita státu se, samozřejmě, přelévá do řady dalších oblastí -

jak víme -

jako například do politiky jednoho dítěte.

Navíc je to velice stará tradice státu,

velice stará tradice státnictví.

Pokud byste chtěli nějaký příklad,

tak je to třeba Velká zeď.

Nebo tohle je další příklad, Velký kanál,

jehož stavba původně započala

v pátém století před naším letopočtem

a jenž byl nakonec dokončen

v sedmém století našeho letopočtu.

Byl dlouhý tisíc sto čtrnáct mil

a spojoval Peking

s Chang-čou a Šanghají.

Je zde tedy dlouhá tradice

pozoruhodných státních projektů v oblasti infrastruktury

v Číně,

což nám, myslím, pomáhá porozumět některým věcem dnes,

třeba přehradě na Třech soutěskách

a mnoha dalším projevům

postavení státu

v Číně.

Máme zde tedy tři stavební kameny,

které nám mohou pomoci porozumět odlišnosti Číny -

civilizační stát,

vnímání rasy

a povahu státu

a jeho vztah ke společnosti.

A přesto pořád trváme na tom, alespoň obecně,

že můžeme porozumět Číně

jednoduše na základě naší západní zkušenosti,

dívat se na ni západníma očima,

používat západní koncepty.

Pokud chcete vědět proč

takřka neomylně chápeme Čínu špatně -

naše odhady toho, co se v Číně stane, jsou nesprávné -

tak tohle je ten důvod.

Bohužel si myslím,

musím říct, že si myslím,

že přístup k Číně

je ukázkou omezené západní mentality.

Je poněkud arogantní.

Je arogantní v tom smyslu,

že se domníváme, že jsme nejlepší,

a že proto máme univerzální měřítko.

Je to rovněž projev ignorance.

Odmítáme se skutečně zabývat

otázkou odlišnosti.

Existuje velice zajímavá pasáž

v knize amerického historika Paula Cohena.

Paul Cohen v ní tvrdí,

že Západ se považuje

za asi vůbec nejkosmopolitnější

že všech kultur.

Není tomu tak.

V mnoha směrech

je ze všech nejprovinčnější,

protože po dvě století

byl Západ tak dominantní světovou silou,

že vlastně nepotřeboval

porozumět ostatním kulturám,

ostatním civilizacím.

Mohl totiž, když na to přišlo,

v případě potřeby i silou,

prosadit svoje.

Zatímco ty ostatní kultury -

vlastně celý zbytek světa -

které byly oproti Západu v mnohem slabším postavení,

byly přinuceny mu porozumět,

vzhledem k přítomnosti Západu v těchto společnostech.

Výsledkem je,

že jsou v mnoha ohledech kosmopolitnější než Západ.

Podívejte se třeba na východní Asii.

Východní Asie: Japonsko, Korea, Čína a tak dále.

Žije tam třetina světové populace,

je to v současnosti oblast s největší ekonomikou na světě.

Můžu vám říci,

že Východoasijci, lidé z východní Asie,

toho vědí mnohem víc

o Západu

než Západ ví o východní Asii.

Obávám se, že tato skutečnost vypovídá hodně

o současné situaci.

Co se totiž děje? Když se vrátíme k tomu grafu z úvodu -

grafu od banky Goldman Sachs.

Děje se to,

že, z historického pohledu velice rychle,

je svět nyní poháněn

a utvářen

nikoliv starými rozvinutými zeměmi,

ale rozvojovým světem.

Vidíme to

i na příkladu G20,

která si rychle přivlastňuje pozici G7,

případně G8.

Tento vývoj má dvojí dopad.

Zaprvé, Západ

rychle ztrácí

svůj vliv ve světě.

Velice jasně to bylo vidět před rokem -

v Kodani, na konferenci o změně klimatu.

Evropa nebyla přítomna u závěrečných jednání.

Kdy se něco takového stalo naposledy?

Tipl bych si, že to bylo tak před dvěma sty lety.

A tohle se bude v budoucnosti stávat znovu.

Druhým dopadem

je to, že se svět bude nevyhnutelně

pro nás stávat neznámějším,

protože bude utvářen kulturami a zkušenostmi a dějinami,

se kterými nejsme dobře obeznámeni,

ve kterých nejsme sběhlí.

A konečně, obávám se, v případě Evropy -

v Americe je to trošku jiné -

ale Evropané, musím to tak říci, si většinou

neuvědomují,

nevědí,

jakým způsobem se svět proměňuje.

Někteří lidé - mám známého z Anglie, který žije v Číně,

a ten řekl: "Celý světadíl je jako náměsíčník kráčející do zapomnění."

Možná to tak není,

možná je to přehnané.

Ale souvisí s tím další problém -

Evropa čím dál víc ztrácí kontakt se světem

a tím vlastně nějak ztrácí

představu o budoucnosti.

Evropa samozřejmě v minulosti ovládala budoucnost

díky své sebedůvěře.

Vezměte si třeba devatenácté století.

Ale to už, bohužel, není pravda.

Pokud chcete pocítit budoucnost, pokud chce ochutnat budoucnost,

vyzkoušejte Čínu - tady je starý Konfucius.

Tohle je nádraží,

jaké jste nikdy předtím neviděli.

Dokonce ani jako nádraží nevypadá.

Je to nové nádraží v Kuang-čou,

určené pro rychlovlaky.

Čína už má větší síť rychlovlaků

než kterákoliv jiná země na světě

a brzy bude mít rozsáhlejší síť než celý zbytek světa dohromady.

Nebo tohle: Tohle je nápad,

ale nápad, který bude brzy v praxi vyzkoušen

na předměstí Pekingu.

Vidíte tady megabus,

na jehož horní plošině cestuje asi 2000 lidí.

Pohybuje se po kolejích

na předměstské silnici

a auta mohou jezdit pod ním.

Může jet rychlostí až 100 mil za hodinu.

Tímto směrem se budou věci vyvíjet,

protože Čína má velice konkrétní problém,

který je odlišný od situace v Evropě

a rovněž ve Spojených státech.

Čína má velké množství lidí a žádný prostor.

Toto je tedy řešení pro situaci,

kdy bude v Číně existovat

mnoho, mnoho, mnoho měst

s více jak dvaceti milióny obyvateli.

Co bych tedy chtěl říci na závěr?

Jaký by měl být náš přístup

k tomuto světu,

který vidíme

velice rychle se rozvíjet

před našima očima?

Myslím, že tento vývoj s sebou přinese pozitiva i negativa.

Chtěl bych ale především ukázat

celkový pohled, který pro tento svět vyznívá pozitivně.

Po dvě stě let

světu v podstatě vládl

pouhý zlomek lidské populace.

Tento zlomek představovala Evropa a Severní Amerika.

Příchod zemí

jako Čína a Indie -

které dohromady disponují třiceti osmi procenty světové populace -

a dalších, jako jsou Indonésie a Brazílie a podobně,

představuje nejzásadnější krok

k demokratizaci

za posledních dvě stě let.

Civilizace a kultury,

které byly přehlíženy, které nemohly do ničeho mluvit,

kterým nikdo nenaslouchal, o kterých se nevědělo,

budou mít v tomto světě

jiné zastoupení.

Jakožto humanisté musíme zcela jistě přivítat

tuto proměnu.

Budeme se muset učit

o těchto civilizacích.

Na této velké lodi

se plavil Čeng Che

v první polovině patnáctého století

během svých velkých cest

po Jihočínském moři, Východočínském moři

a přes Indický oceán k východní Africe.

A na té malé lodičce vepředu

se o osmdesát let později

Kryštof Kolumbus přeplavil přes Atlantik.

(Smích)

Nebo se podívejte pozorně

na tento hedvábný svitek

vyrobený Ču Čouem

v roce 1368.

Myslím, že hrají golf.

Proboha, Číňané vynalezli i golf.

Vítejte do budoucnosti. Děkuji vám.

(Potlesk)