Proč bychom měli číst Edgara Allana Poea? - Scott Peeples

Vězeň spoutaný pod klesajícím ostřím kyvadla. Havran, který odmítá opustit vypravěčův pokoj. Tlukoucí srdce pohřbené pod prkny podlahy. Poeovy děsivé a zároveň novátorské hororové příběhy zanechaly nesmazatelnou stopu v literatuře. Ale co vlastně činí Edgara Allana Poea jedním z největších amerických autorů? Odhalíme to společně se Scottem Peeplesem.

Lekce: Scott Peeples, režie: Compote Collective.

Vysoké čelo lemované
černými rozcuchanými vlasy,

sinalá tvář

a v temných, hluboko
posazených očích se zračí

vysoká inteligence a hluboké vyčerpání.

Nejenomže Edgara Allana Poea
pozná každý na první pohled –

jeho vzhled jde dokonale
ruku v ruce s jeho pověstí.

Ať už jde o vězně spoutaného
pod ostřím klesajícího kyvadla

nebo havrana, který nehodlá
opustit vypravěčův pokoj,

postavy Poeových děsivých
a inovativních gotických hororů,

zanechaly v literatuře
nesmazatelnou stopu.

Ale co činí Edgara Allana Poea

jedním z největších amerických autorů?

Konec konců, horor byl
tehdy oblíbeným žánrem.

Avšak Poe byl mezi všemi výjimečný
díky své soustředěnosti na formu a styl.

Jako literární kritik

stanovil dvě základní pravidla
povídkové formy:

Příběh musí čtenář
přečíst jedním dechem

a každé slovo musí být použito účelově.

Díky osvojení si těchto pravidel
ovládá Poe čtenářovu pozornost

a odměňuje jej intenzivním
a ojedinělým zážitkem,

který Poe nazýval jednotou účinku.

Častokrát děsivé historky
však v sobě nesou více než strach.

Poe použil násilí a děs
ke zkoumání paradoxů a záhad

lásky, smutku a viny,

přičemž se snažil vyvarovat
jednoduché interpretace a moralizování.

A i když povídky často nastiňují
působení nadpřirozena,

ta pravá temnota, kterou odhalují,
dlí v lidské mysli

a v jejím sklonu k sebezničení.

Povídka „Žalobné srdce“ vedle sebe staví

děsivou vraždu a vrahovo
láskyplné soucítění s obětí –

spojení, které se brzy poté
vrací a pronásleduje ho.

Hlavní postava povídky „Ligeia“
se vrací ze záhrobí

v podobě mrtvoly manželovy druhé ženy,

nebo si to tak vypravěč
závislý na opiu alespoň představuje.

Když se protagonista
povídky „William Wilson“

násilím zbaví člověka,
o kterém se domnívá, že jej pronásleduje,

dívá se možná jen
na vlastní obraz v zrcadle.

Skrze novátorské používání
nevěrohodných vypravěčů

zapojuje Poe do příběhu i čtenáře,

který se musí rozhodnout,
jestli se vypravěč náhodou nemýlí

a nebo jestli dokonce nelže,
že spolu události souvisí.

Ačkoli je především znám
pro své hororové povídky,

vyčníval mezi spisovateli 19. století

díky své univerzálnosti a experimentování.

Vynalezl podobu dnešních
detektivních příběhů,

v povídkách „Vraždy v ulici Morgue“,

„Záhada Marie Rogetové“,

„Odcizený dopis“.

Ve všech třech vystupuje postava
detektiva C. Augusta Dupina,

který využívá své inteligence,
mimořádné pozorovací schopnosti a dedukce

k vyřešení zločinů,
nad kterými policie kroutí hlavou.

Poe je také autorem satir
o společnosti a literárních směrech

a falešných zpráv, které v některých
případech předcházely science fiction.

Vyprávěly příběhy o cestě balónem na Měsíc

a o vzpomínkách umírajícího pacienta
v hypnotického transu,

ve kterém promlouvá z onoho světa.

Poe je dokonce autorem dobrodružného
románu o výpravě na Jižní pól

a odborného pojednání o astrofyzice.

To vše stihl vedle práce editora,

při které sepsal stovky stran
knižních recenzí a literární teorie.

Poeův život by však nebyl
plně doceněn bez jeho poezie,

strašidelné a hypnotizující.

Jeho nejznámějšími básněmi
jsou smuteční písně, jím označované jako

„truchlivé a bezútěšné vzpomínky“.

Báseň „Havran“, kde mluvčí
promítá svůj smutek do postavy ptáka,

který pouze opakuje jedno a to samé slovo,

přinesla Poeovi slávu.

Ale i přes své literární úspěchy

žil za svého života v chudobě

a jeho osobní život byl zrovna
tak temný jako jeho dílo.

Pronásledovala ho ztráta
jeho matky a jeho manželky,

které obě zemřely
ve věku 24 let na tuberkulózu.

Poe zápasil s alkoholismem

a často proti sobě popuzoval
ostatní známé spisovatele.

Sláva se dostavila až po jeho smrti,

kdy byla jeho díla velmi volně adaptována.

A přesto, kdyby tušil,
kolik potěšení a inspirace

přinese jeho dílo dalším generacím
čtenářů a spisovatelů,

vykouzlilo by to na jeho
posmutnělé tváři úsměv.