Vysoké čelo lemované černými rozcuchanými vlasy, sinalá tvář a v temných, hluboko posazených očích se zračí vysoká inteligence a hluboké vyčerpání. Nejenomže Edgara Allana Poea pozná každý na první pohled – jeho vzhled jde dokonale ruku v ruce s jeho pověstí. Ať už jde o vězně spoutaného pod ostřím klesajícího kyvadla nebo havrana, který nehodlá opustit vypravěčův pokoj, postavy Poeových děsivých a inovativních gotických hororů, zanechaly v literatuře nesmazatelnou stopu. Ale co činí Edgara Allana Poea jedním z největších amerických autorů? Konec konců, horor byl tehdy oblíbeným žánrem. Avšak Poe byl mezi všemi výjimečný díky své soustředěnosti na formu a styl. Jako literární kritik stanovil dvě základní pravidla povídkové formy: Příběh musí čtenář přečíst jedním dechem a každé slovo musí být použito účelově. Díky osvojení si těchto pravidel ovládá Poe čtenářovu pozornost a odměňuje jej intenzivním a ojedinělým zážitkem, který Poe nazýval jednotou účinku. Častokrát děsivé historky však v sobě nesou více než strach. Poe použil násilí a děs ke zkoumání paradoxů a záhad lásky, smutku a viny, přičemž se snažil vyvarovat jednoduché interpretace a moralizování. A i když povídky často nastiňují působení nadpřirozena, ta pravá temnota, kterou odhalují, dlí v lidské mysli a v jejím sklonu k sebezničení. Povídka „Žalobné srdce“ vedle sebe staví děsivou vraždu a vrahovo láskyplné soucítění s obětí – spojení, které se brzy poté vrací a pronásleduje ho. Hlavní postava povídky „Ligeia“ se vrací ze záhrobí v podobě mrtvoly manželovy druhé ženy, nebo si to tak vypravěč závislý na opiu alespoň představuje. Když se protagonista povídky „William Wilson“ násilím zbaví člověka, o kterém se domnívá, že jej pronásleduje, dívá se možná jen na vlastní obraz v zrcadle. Skrze novátorské používání nevěrohodných vypravěčů zapojuje Poe do příběhu i čtenáře, který se musí rozhodnout, jestli se vypravěč náhodou nemýlí a nebo jestli dokonce nelže, že spolu události souvisí. Ačkoli je především znám pro své hororové povídky, vyčníval mezi spisovateli 19. století díky své univerzálnosti a experimentování. Vynalezl podobu dnešních detektivních příběhů, v povídkách „Vraždy v ulici Morgue“, „Záhada Marie Rogetové“, „Odcizený dopis“. Ve všech třech vystupuje postava detektiva C. Augusta Dupina, který využívá své inteligence, mimořádné pozorovací schopnosti a dedukce k vyřešení zločinů, nad kterými policie kroutí hlavou. Poe je také autorem satir o společnosti a literárních směrech a falešných zpráv, které v některých případech předcházely science fiction. Vyprávěly příběhy o cestě balónem na Měsíc a o vzpomínkách umírajícího pacienta v hypnotického transu, ve kterém promlouvá z onoho světa. Poe je dokonce autorem dobrodružného románu o výpravě na Jižní pól a odborného pojednání o astrofyzice. To vše stihl vedle práce editora, při které sepsal stovky stran knižních recenzí a literární teorie. Poeův život by však nebyl plně doceněn bez jeho poezie, strašidelné a hypnotizující. Jeho nejznámějšími básněmi jsou smuteční písně, jím označované jako „truchlivé a bezútěšné vzpomínky“. Báseň „Havran“, kde mluvčí promítá svůj smutek do postavy ptáka, který pouze opakuje jedno a to samé slovo, přinesla Poeovi slávu. Ale i přes své literární úspěchy žil za svého života v chudobě a jeho osobní život byl zrovna tak temný jako jeho dílo. Pronásledovala ho ztráta jeho matky a jeho manželky, které obě zemřely ve věku 24 let na tuberkulózu. Poe zápasil s alkoholismem a často proti sobě popuzoval ostatní známé spisovatele. Sláva se dostavila až po jeho smrti, kdy byla jeho díla velmi volně adaptována. A přesto, kdyby tušil, kolik potěšení a inspirace přinese jeho dílo dalším generacím čtenářů a spisovatelů, vykouzlilo by to na jeho posmutnělé tváři úsměv.