Proč není dobré myslet si, že jste oškliví

Každý měsíc si zhruba 10 000 lidí zadá do Googlu dotaz: „Vypadám ošklivě?“ Meaghan Ramsey z Dove Self-Esteem Project se domnívá, že velkou část z nich tvoří mladé dívky. Ve své hluboce znepokojující přednášce rekapituluje překvapivé dopady chabého mínění o těle a vzhledu — počínaje horším průměrem známek až po zahrávání si s drogami a alkoholem. A dále nabízí klíčové strategie, kterými bychom se všichni měli řídit, abychom tuto realitu zlomili.

To je moje neteř, Stella.

Právě jí byl rok a začala chodit.

A chodí oním úžasným způsobem
všech jednoletých dětí,

když balancuje stylem
nožky doběhněte moje tělo.

Je to naprosto senzační.

Teď je jednou z jejích oblíbených činností

dlouze se pozorovat v zrcadle.

Svůj obraz úplně zbožňuje.

Hihňá se a ječí a dává si
velké uslintané pusy.

Je to nádhera.

Jak se zdá, dělají to všechny její kámošky
a moje mamka říká, že jsem to taky dělala,

což mě přimělo zamyslet se nad tím,

kdy jsem s tím vlastně přestala.

Odkdy se nám najednou přestane
líbit, jak vypadáme?

Protože to tak očividně je.

Deset tisíc lidí každý měsíc
zadává do Googlu:

„Vypadám ošklivě?“

To je Faye.
Je jí třináct a žije v Denveru.

Tak jako každý teenager chce prostě
jen být v oblibě a zapadnout.

Je neděle večer.

Připravuje se do školy na další týden.

Moc se jí tam nechce
a cítí se trochu zmatená,

protože ač jí maminka pořád ujišťuje,

že je krásná,

ve škole se každý den najde někdo,
kdo jí řekne, že vypadá hrozně.

Kvůli tomu, co jí říká máma
a co jí říkají kamarádi

nebo její vrstevníci ve škole,

neví, komu má věřit.

Natočila se tedy na video.
Dala ho na YouTube

a zeptala se lidí, jestli by ho
nechtěli okomentovat:

„Jsem hezká nebo ošklivá?“

Faye doposud obdržela
přes 13 000 komentářů.

Některé z nich jsou nechutné až hrůza.

Tahle obyčejná, zdravě vypadající
náctiletá dívka schytává kritiku

v jednom z emočně nejzranitelnějších
období svého života.

Podobná videa zveřejňují tisíce lidí,

zpravidla náctileté dívky,
které tím usilují o pozornost.

Co je k tomu však vede?

Dnešní mladiství bývají
jen zřídka o samotě.

Jsou nuceni být on-line
a kdykoliv k dispozici —

k povídání, posílání zpráv, lajkování,
ke komentování, sdílení, k příspěvkům —

nebere to konce.

Nikdy dřív jsme nebyli tak propojení,

tak nepřetržitě, tak okamžitě,
tak mladí.

Jak mi jedna maminka řekla, je to, jako by
v jejich ložnici byl mejdan každou noc.

Soukromí jednoduše neexistuje.

A sociální tlak, který to s sebou přináší,
je neúprosný.

Prostředí, kde jsou neustále k dispozici,
učí naše děti hodnotit se

na základě množství získaných lajků

a druhů komentářů, které přijímají.

Mezi životem on-line a off-line
nejsou hranice.

Je opravdu těžké rozpoznat,
co je a co není skutečné.

A je také velmi obtížné rozlišit,
co je autentické

a co digitálně zmanipulované.

Co je v něčím životě významné oproti tomu,
co je běžné v kontextu všedního dne.

A kde se inspirují?

Podívejte se na typy fotografií,
kterými zaplavují diskusní příspěvky

dnešní děvčata.

Na přehlídkových molech
stále dominují vyhublé modelky.

Běžně se dnes dělají retuše.

A běžné jsou trendy jako
#thinspiration, #thighgap,

#bikinibridge a #proana.

Pro ty, kteří to nevědí, #proana
znamená propagace anorexie.

Tyto trendy jdou ruku v ruce se
stereotypním a nestoudným postavením

žen v současné všelidové kultuře.

Není těžké poznat, s čím se dívky
srovnávají.

Ale ani chlapci vůči tomu nejsou imunní.

Chtějí mít ostře řezané rysy a dokonalé
břišní svaly jako sportovní super hrdinové

a playboyové z hudební branže.

Ale co za tím vším vězí za problém?

Určitě chceme, aby z našich dětí vyrostli
zdraví a vyrovnaní jedinci.

V kultuře posedlé vzhledem však
naše děti vedeme k tomu,

aby věnovali více času a úsilí tomu,
jak vypadají

na úkor všech ostatních aspektů,
kterými se vyznačují.

Záležitosti jako jsou vztahy,
rozvoj jejich fyzických schopností,

jejich studia a tak dále,
začínají strádat.

Šest z deseti dívek se rozhodne
něco neudělat, protože si myslí,

že nevypadají dost dobře.

A nejedná se o triviální činnosti.

Jedná se o úkony zásadní pro to,
aby se rozvíjely jako lidé

a byly přínosem pro společnost
a uspěly na trhu práce.

Jednatřicet procent náctiletých,
skoro jeden ze tří, se neúčastní

třídních debat. Odmítají se zapojit

do diskuze, protože nechtějí

upoutávat pozornost na to, jak vypadají.

Každý pátý se ve škole vůbec neukáže,

když se na to ten den zrovna necítí.

A když dojde na zkoušky,

máte-li pocit, že nevypadáte dost dobře,

či přesněji, máte-li pocit,
že nejste dostatečně štíhlí,

skončíte s horším průměrem

než vaši vrstevníci,
kteří se tím neznepokojují.

To platí stejně pro Finsko, USA,

Čínu, bez ohledu na to,
kolik ve skutečnosti vážíte.

Takže aby bylo zcela jasno,
bavíme se o tom,

jak si myslíte, že vypadáte,
nikoliv jak skutečně vypadáte.

Chabé mínění o vlastním těle
podkopává studijní úspěchy.

Ovšem také je to zdraví škodlivé.

Náctiletí, kteří nejsou se svým tělem
spokojeni, mají méně pohybu,

jedí méně ovoce a zeleniny,

podstupují více nezdravých
zeštíhlovacích procedur,

které mohou vést k poruchám
příjmu potravy.

Mají menší sebevědomí.

Jsou snáze ovlivnitelní lidmi kolem sebe

a existuje u nich vyšší riziko depresí.

A my se domníváme, že si ze všech těchto
příčin více zahrávají

například s alkohololem, užíváním drog,

hladoví, podstupují kosmetické operace,
mají nechránený sex v nižším věku,

poškozují sebe samotné.

Honba za perfektním tělem klade
velké nároky na zdravotnictví

a naše úřady přijde na miliardy
dolarů ročně.

A nikdy z toho nevyrosteme.

Ženy s domnělou nadváhou —

opět, bez ohledu na to,
zda nadváhu mají či nemají —

vykazují vyšší míru absence.

Sedmnáct procent žen

se nedostaví na pracovní pohovor,

když se v daný den necítí spokojené
s tím, jak vypadají.

Zamyslete se nad tím, co to dělá

s naší ekonomikou.

Kdyby se nám to podařilo překonat,

jaké příležitosti by to přineslo.

Odhalení tohoto potenciálu je v zájmu

každého z nás.

Ale jak toho docílíme?

Pouhým mluvením o tom se dál nedostanete.

To samo o sobě nestačí.

Chcete-li skutečně něco změnit,

musíte pro to něco udělat.

Pochopili jsme, že existují tři
klíčové cesty:

Za prvé musíme vychovávat
ke spokojenosti se vzhledem těla.

Musíme mladistvým pomoct
rozvíjet strategie

pro překonání tlaků spojených
s tím, jak mají vypadat

a jak si budovat svoje sebevědomí.

Dobrá zpráva je, že existuje

mnoho programů, které se tím zabývají.

Špatná zpráva je,
že většina z nich nefunguje.

S hrůzou jsem zjistila, že mnoho

dobře míněných programů
ve skutečnosti

situaci jen zhoršuje.

Je potřeba setsakramentsky zaručit,

aby programy, které jsou
určeny našim dětem,

měly nejen pozitivní dopad,

ale také trvalý účinek.

Výzkumy ukazují,
že ty nejlepší programy

se zaměřují na šest klíčových oblastí:

První z nich je vliv rodiny,
přátel a vztahů.

Druhou jsou média a kultura celebrit,

dále vypořádávání se
s posměchem a šikanou,

způsob, jakým soupeříme
a vzájemně se porovnáváme

na základě vzhledu,

jak o vzhledu hovoříme — někdo tomu

říká „řeč těla“ nebo „řeč špeků“ —

a konečně základy respektu

a péče o sebe sama.

Těchto šest oblastí tvoří klíčové
výchozí body

pro všechny, kdo vážně usilují

o efektivní výchovu ke spokojenosti
se vzhledem svého těla.

Výchova je zásadní,

ale řešení tohoto problému

bude vyžadovat od každého z nás,

abychom sami přidali a byli lepším vzorem

ženám a dívkám v našem vlastním životě.

Tím, že překonáme
zažitý způsob, jakým jsou

ženy vnímány a jak o nich mluvíme
ve svém okolí.

Není v pořádku, že posuzujeme schopnosti

našich političek podle účesu

nebo velikosti poprsí

nebo když dáváme najevo,
že předsevzetí či úspěchy

olympioničky jsou menší,
když není pohledná.

Musíme začít lidi soudit podle toho,
co dělají

a ne podle toho, jak vypadají.

Všichni můžeme začít převzetím zodpovědnosti
za to, jakými fotografiemi

a komentáři přispíváme

na svých sociálních sítích.

Můžeme lidi pochválit za jejich snahu

a za to, co vykonali

a ne za to, jak vypadají.

A chci se vás zeptat,

kdy naposledy jste

políbili zrcadlo.

A konečně, musíme zapracovat společně

na úrovni komunit, vlád

a firem na skutečné změně naší kultury,

aby naše děti vyrůstaly s respektem
k celé své osobnosti

a cenily si osobitosti,
rozdílnosti a zapojování se.

Musíme vyzdvihovat ty lidi,
kteří opravdu něco změní

a kteří změnu uskuteční

v reálném světě.

Dopřát jim sluchu, protože jen tak

uděláme svět jiným.

Svět, kde děti mají svobodu stát se

svým nejlepším já,

kde to, jak si myslí, že vypadají,

je už nebude brzdit v tom, jací jsou

nebo čeho chtějí v životě dosáhnout.

Uvažujte, jaký by to mohlo mít význam
pro někoho ve vašem životě.

Kdo vás napadne?
Vaše žena?

Sestra?

Dcera?

Neteř?

Kamarádka? Klidně to může být žena,
co dnes sedí na sedadle

kousek od vás.

Co by pro ni znamenalo

být osvobozena od hlasu svého

vnitřního kritika, který jí stále vyčítá,

že nemá delší nohy, štíhlejší stehna,
menší žaludek,

drobnější chodidla?

Jaké by to pro ni bylo,
kdybychom tohle překonali

a odhalili tak její potenciál?

V tuto chvíli nás posedlost vzhledem

v naší kultuře brzdí.

Ukažme našim dětem pravdu.

Dokažme jim, že to, jak vypadají

je jen jedna část jejich identity

a že je opravdu milujeme

pro to, jací jsou,

co dělají

a jak nám s nimi je.

Začleňme sebeúctu do školních osnov.

Pojďme všichni změnit způsob,

jakým se vyjadřujeme a jakým se
porovnáváme s ostatními.

Spolupracujme jako komunity,

od lidí z vašeho okolí až po vlády,

aby se dnešní bezstarostní

roční prckové stali sebevědomými

nositeli změn pro zítřek.

Pusťme se do toho.

(Potlesk)