Jonathan Klein: Fotografie, které změnily svět

Fotografie nejen dokumentují historii -- ony ji utvářejí. Na TED University, Jonathan Klein ze společnosti Getty Images ukazuje jedny z nejkultovnějších fotografií a mluví o tom, co se stane, když celá generace lidí vidí fotografii tak mocnou, že ji nemohou nechat bez povšimnutí.

V mém oboru

věříme, že obrázky mohou změnit svět.

Dobrá, jsme naivní, dychtiví a nadšení.

Pravda je ovšem taková,

že fotky samy o sobě nemění svět.

Jsme si ale také vědomi toho, že od počátku fotografie

fotky vyvolávaly u lidí reakce

a že tyto reakce vyvolaly změnu.

Začněme s několika obrázky.

Bych bych velice překvapený,

kdybyste většinu z nich nepoznali.

Nejlépe je lze vystihnout slovem kultovní,

tak kultovní, až se z nich stala v podstatě klišé.

V podstatě jsou tak dobře známy,

že je možná poznáte

i v trochu odlišné podobě.

(Smích)

Myslím si však, že hledáme něco víc.

Hledáme něco víc.

Hledáme obrázky, které zobrazují

nesmlouvavý pohled na klíčové problémy,

obrázky, které přesahují hranice a náboženství,

obrázky, které nás nutí

vystoupit z řady a něco udělat,

jinak řečeno, jednat.

Tuto fotku jste jistě všichni viděli.

Změnila náš pohled na reálný svět.

Nikdy předtím jsme naši planetu neviděli z této perspektivy.

Mnoho lidí připisuje

zrození mnoha ekologických hnutí

faktu, že lidé

poprvé v životě viděli Zemi

ve své drobnosti a zranitelnosti.

O 40 let později, tato skupina, více než kdokoliv jiný,

věděla velmi dobře o ničivé síle,

kterou má lidstvo na naše prostředí.

A konečně se zdá, že s tím něco děláme.

Tato ničivá síla má mnoho podob.

Například tyto fotografie pořízené Brentem Stirtonem

v Kongu.

Tyto gorily byly zabity, někdo by dokonce řekl ukřižovány,

a podle očekávání

vyvolaly mezinárodní pobouření.

Poměrně nedávno

nám bylo tragicky připomenuto, jakou ničivou sílu má sama příroda,

a to nedávným zemětřesením na Haiti.

Já si ale myslím, že mnohem horší

je ničivá síla mezi lidmi samotnými.

Přeživší z Osvětimi Samuel Pisar jednou řekl --

a budu ho citovat:

"Holokaust nás naučil, že příroda je

i ve svých nejkrutějších momentech

laskavá v porovnání s člověkem,

který ztratí své morální hodnoty a soudnost."

Tady je další druh ukřižování.

Hrozné obrázky z Abu Ghraib

a také obrázky z Guantanáma

měly silný dopad.

Zveřejnění těchto obrázků,

spíš než obrázky samotné,

způsobily, že vláda změnila svou politiku.

Někdo může argumentovat, že jsou to tyto obrázky,

jež přilily olej do ohně povstání v Iráku

v podstatě více než kterékoliv jiné jednání.

Navíc, tyto obrázky navždy zničily

takzvanou morální výhodu okupujících vojáků.

Ale pojďme trochu nazpět.

V 60. a 70. letech 20. století

byla válka ve Vietnamu v podstatě zobrazována

v amerických domácnostech den co den.

Nové fotografie propojily lidi tváří v tvář

s oběťmi války. Malá dívka popálená napalmem,

student zabitý Národní gardou

během protestu na Kent State University v Ohiu.

Ve skutečnosti, tyto obrázky

se samy staly hlasem protestu.

Nyní obrázky mají sílu

ukázat v pravém světle

podezřívavost, nevědomost

a obzvlášť -- dělal jsem na tohle mnoho přednášek,

ale ukážu vám jen jeden obrázek --

problém HIV/AIDS.

V 80. letech bylo zahanbení lidí s touto nemocí

ohromnou překážkou,

jež bránila diskuzi a uvědomění si problému.

Jednoduché gesto, v roce 1987, jedné z nejznámějších žen na světě,

Princezny z Walesu, která se dotýkala

dětí nakažených HIV/AIDS,

udělalo zejména v Evropě proti tomuto opravdu mnoho.

Ona znala více než kdokoliv jiný sílu fotografie.

Tudíž pokud jsme vystaveni silnému obrázku,

máme všichni na výběr.

Můžeme se dívat stranou anebo se k němu vyjádřit.

Naštěstí, když se tyto obrázky objevily

v deníku Guardian v roce 1998,

zajistily mnoho zájmu a pozornosti a nakonec i hodně peněz,

které pomohly boji proti hladomoru v Súdánu.

Změnily tyto obrázky svět?

Nezměnily, ale měly obrovský dopad.

Obrázky nás často nutí zpochybňovat to, čemu věříme

a naše zodpovědnosti jeden vůči druhému.

Všichni jsme viděli tyto obrázky po hurikánu Katrina

a myslím si, že pro miliony lidí

měly velmi silný dopad.

Také si myslím, že je velmi nepravděpodobné,

že byly daleko z myslí Američanů,

když šli k volbám v listopadu 2008.

Bohužel, některé velmi důležité obrázky

jsou považovány za příliš obrazné nebo šokující pro to, abychom je viděli.

Ukážu vám jednu fotku,

tohle je fotka Eugena Richardse, veterána z Irácké války,

z úžasné sbírky fotografií

nazvané "War is Personal", Válka je osobní, která nebyla nikdy publikována.

Obrázky ale nemusejí být ilustrativní,

aby nám připomněly tragédie války.

John Moore udělal tuto fotografii na hřbitově v Arlingtonu.

Po všech těchto vypjatých momentech války

ve všech válečných oblastech světa

existuje fotografie z mnohem tiššího místa,

která mě pronásleduje mnohem více než kterákoliv jiná.

Ansel Adams řekl, a já s ním nesouhlasím, že:

"Nevyfotíš fotku, ty ji vytvoříš."

Z mého pohledu to není fotograf, kdo vytváří fotografii,

ale jste to vy.

My do každého obrázku vneseme

naše vlastní hodnoty, naši víru,

a důsledkem toho je, že ten obrázek s námi souzní.

Moje společnost má 70 milionů obrázků.

V mé kanceláři je ale jen jeden.

Tady je.

Doufám, že příště až uvidíte

obrázek, který na vás zapůsobí,

budete lépe rozumět proč.

A já vím, když mluvím zrovna k takovému publiku,

že s tím určitě něco uděláte.

Děkuji všem fotografům.

(Potlesk)