Imam Faisal Abdul Rauf: Vzdej se svého ega, najdi v sobě soucit

Imam Faisal Abdul Rauf kombinuje učení koránu, příběhy Rúmí a příklady Mohamada a Ježíše aby dokázal, že mezi námi a úplným soucitem leží jediná překážka - my sami.

Rád bych mluvil o soucitu z pohledu muslima.

O mé víře se pravděpodobně příliš nesmýšlí

jako o jedné z těch, které jsou založené na soucitu.

Opak je však pravdou.

Naše svatá kniha, Korán, se skládá ze 114 kapitol

a každá kapitola začíná takzvanou basmalou -

slovech ve jménu Boha, vždy soucitného, vždy milosrdného,

nebo, jak Sir Richard Burton,

ne ten Richard Burton, který si vzal Elizabeth Taylorovou,

ale Sir Richard Burton, který žil o sto let dřív,

cestoval po celém světě

a přeložil velké množství literárních děl,

překládá jako "ve jménu Boha, jenž soucití, jenž je soucitný."

A v částech koránu, kde Bůh mluví k muslimům o lidstvu,

říká Bůh svému prorokovi Mohamedovi,

kterého považujeme za posledního z řady proroků,

počínající Adamem a zahrnující Neoho, Mojžíše, Abraháma,

Ježíše Krista a končící Mohamedem,

řekl mu: "Neposlali jsme tě, ó Mohamede,

než jako rahama, než jako zdroj soucitu lidstvu."

A pro nás, jakožto lidská stvoření, a rozhodně pro nás jako muslimy,

jejichž posláním a záměrem je následovat cestu proroka,

je přiblížit se co nejvíc prorokovi,

který v jednom ze svých výroků řekl:

"Ozdobte se vlastnostmi Boha."

A protože Bůh řekl, že mezi jeho prvořadé vlastnosti patří soucit,

říká korán de facto to, že "Bůh si nařídil soucit"

nebo "opanoval se soucitem".

Proto musí být naším cílem a úkolem být zdroji soucitu,

strůjci soucitu, aktéry soucitu,

mluvčími soucitu a činitelé soucitu.

To je všechno moc hezké,

ale kde jsme se spletli,

a co je příčinou nedostatku soucitu ve světě?

Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme se obrátit na duchovní cestu.

V každé náboženské tradici existuje to, čemu se říká vnější a vnitřní cesta,

nebo také exoterická a esoterická cesta.

Esoterická cesta islámu je známější pod názvem súfismus, arabsky tasawwuf.

Tito doktoři či mistři,

tito spirituální mistři súfistické tradice,

odkazují k učení a příkladům našeho proroka,

který nám říká, kde leží zdroj našich problémů.

V jedné z bitev, kterou prorok vedl,

řekl svým následovníkům: "Vracíme se z méně důležité války

do války větší, do větší bitvy."

A oni řekli: "Posle Boha, jsme vyčerpáni bojováním.

Jak můžeme jít do větší bitvy?"

a on odpověděl: "Je to bitva osobnosti, bitva ega."

Zdrojem lidských problému souvisí se sobectvím, s Já.

Známý mistr súfismu Rúmí, kterého většina z vás velmi dobře zná,

má příběh, ve kterém vypráví o muži jdoucím na návštěvu k příteli.

Zaklepe na dveře

a hlas odpoví: "Kdo je tam?"

"To jsem já.", nebo gramaticky přesněji "Tady jsem já."

jak bychom řekli.

A hlas odpoví: "Odejdi."

Po několika letech výcviku, cvičení, hledání a námahy

se vrací zpátky

a s mnohem větší dávkou pokory znovu zaklepe na dveře.

Hlas se zeptá: "Kdo je tam?"

A on odpoví: "To jsi ty, lamači srdcí."

Dveře se otevřou a hlas řekne:

"Pojď dál, neboť zde není místa pro dvě Já,

pro dvě ega."

Rúmího příběhy jsou metafory spirituální cesty.

V přítomnosti Boha není místo pro víc než jedno Já,

a to Božské Já.

V učení, které se podle naší tradice nazývá hadith qudsi,

říká Bůh: "můj služebník" nebo "mé stvoření, lidské stvoření,

se mi nepřibližuje ničím, co je mi dražší,

ale tím, oč jsem ho požádal, aby udělal."

Ti z vás, kdo jsou zaměstnavatelé, ví co mám na mysli.

Chcete, aby zaměstnanci dělali co jim řeknete,

a když to udělají, můžou udělat něco navíc,

ale nesmí ignorovat oč jste je požádali.

A Bůh říká: "Můj služebník se mi přibližuje tím

že udělá ještě víc toho, oč jsem jej žádal",

mohli bychom to nazvat mimořádnou zásluhou,

"dokud jej/ji nezačnu milovat.

A když začnu svého služebníka milovat", říká Bůh,

stanu se očima, kterýma vidí,

ušima, kterýma naslouchá,

roukou, kterou chytá,

nohou s níž kráčí,

a srdcem, kterým může pochopit."

Lekcí a účelem naší spirituální cesty a všech tradic našeho náboženství

je sloučení sebe a Božství.

Muslimové považují Ježíše za mistra súfismu,

největšího proroka a posla, který přišel, aby zdůraznil spirituální cestu.

Když říká "Jsem duch a jsem cesta,"

když prorok Mohamed říká "Kdokoliv mě viděl, viděl Boha",

je to proto, protože se oba stali nástrojem Boha v takové míře,

že se stali jeho součástí,

takže Bůh se ukazoval skrz ně

a oni už nekonají podle sebe a svého ega.

Soucit na zemi je nám dán, je v nás.

Vše, co musíme udělat, je odstanit naše ego z cesty,

odstranit z cesty sobeckost.

Jsem si jistý, že pravděpodobně všichni co tu jste, nebo alespoň valná většina z vás

už prožila to, čemu se říká spirituální zkušenost,

okamžik ve vašem životě, kdy jste na pár vteřin, nebo možná minut

kdy se hranice vašeho ega rozpustily.

A v ten okamžik jste se cítili splynutí s vesmírem,

s džbánkem vody, s každým lidským stvořením,

splynutí se stvořitelem

a cítili jste přítomnost síly, úcty,

nejhlubší lásky, nejhlubšího pocitu soucitu a milosrdenství,

než jaký jste kdykoliv předtím zažili.

Ten okamžik je dar od Boha,

dar, kdy na okamžik zvedne hranice,

které nás nutí trvat na Já, Já, Já, Mě, Mě, Mě,

a místo toho, jako postava z Rúmího příběhu,

říct "Ach, to jsi všechno ty."

Tohle všechno jsi ty. A tohle všechno jsme my.

A my, a já, a my jsme všichni součástí tebe.

Celý stvořitel, všechny cíle, zdroje našeho bytí,

a konec naší cesty.

I ty jsi lamačem našich srdcí.

Jsi tím, k němuž bychom měli všichni mířit, pro jehož účel žijeme

a taky zemřeme.

a pro jehož účel se znovu převtělíme

abychom se před Bohem zodpovídali za to, jak soucitné stvoření jsme byli.

Náš dnešní vzkaz a náš dnešní účel,

a vás, kdo jste dnes tady,

a účel této kapitoly o soucitu, je připomínat si.

Korán nás totiž pobízí, abychom si pamatovali a navzájem si připomínali,

protože znalost pravdy je v každé lidské bytosti.

Všechno to známe.

A všichni k tomu máme přístup.

Jung by to nejspíš nazval podvědomím.

Skrz naše podvědomí, ve vašich snech,

během spánku, který korán nazývá malá smrt,

dočasná smrt.

Když spíme, míváme sny a vize,

někteří z nás cestují mimo svá těla,

a vidíme úžasné věci.

Cestujeme za hranice prostoru takového, jak jej známe,

a za hranice času, jak jej známe.

Ale to vše je abychom velebili jméno stvořitele,

jehož hlavním jménem je Jenž je soucitný, Jenž soucítí.

Bůh, Bokh, ať už jej pojmenujete jakkoliv, Alláh, Ram, Óm,

Je jedno, jakým jménem jej nazýváte

a kterým se přibližujete Božské přítomnosti,

místu absolutního bytí,

absolutní lásky, milosrdenství a soucitu,

absolutní vědomosti a moudrosti,

kterou hinduisté nazývají satchidananda.

Jazyky se liší,

ale cíl je stejný.

Rúmí má ještě jeden příběh

o třech lidech: Turek, Arab

a zapomněl jsem, jaké národnosti byl ten třetí, ale dejme tomu, že to mohl být Malajec.

Jeden žádá o angour, řekněme, že jeden je Angličan,

jeden žádá o eneb a jeden o vinnou révu.

A začnou se hádat, protože

"Já chci vinnou révu", "Já chci eneb", "Já chci angour"

a netuší, že slovo, které užívají

má stejný význam v různých jazycích.

Podle definice jde o jednu jedinou absolutní realitu,

jednu absolutní realitu,

protože absolutní, je podle definice ojedinělé,

absolutní a jednotlivé.

Existuje tedy i absolutní shluk bytí,

absolutní shluk vědomí,

uvědomění, absolutní střed soucitu a lásky,

který definuje hlavní vlastnosti Božství,

Tyto by měly též být

hlavními vlastnostmi toho, co znamená být člověkem.

Lidskost totiž definuje, možná biologicky,

naše fyziologie,

ale Bůh definuje lidskost naší spiritualitou, naší přirozeností.

A v koránu je napsáno, že promluvil k andělům:

"Když jsem dokončil Adama z hlíny

a vdechl mu svou duši

tak jsem před ním padnul na tvář."

Andělé se také klaní, ale ne lidskému tělu,

nýbrž lidské duši.

Proč? Protože ta duše, lidská duše,

ztělesňuje kousek Božského dechu,

kousek Božské duše.

I to je vyjádřeno v biblickém slovníku,

když se učíme o tom, že jsme byli vytvořeni k obrazu Božímu.

Co je obraz Boží?

Obraz Boží je absolutní bytí,

absolutní uvědomění, znalost a moudrost,

absolutní soucit a láska.

A proto, abychom byli lidmi

v nejhlubším smyslu slova lidství

v nejveselejším smyslu slova lidství,

musíme být správnými služebníky

Božského dechu v nás

a snažit se v nás zdokonalit vlastnost bytí,

bytí na živu, existence,

vlastnost moudrosti, vědomí, uvědomění,

a být soucitnými a milujícími bytostmi.

Toto jsem pochopil já ve své víře

a ve svých studiích ostatních náboženství.

Toto je společná základna, na které musíme všichni stát,

a když budeme všichni stát na základně jako je tato,

jsem přesvědčen, že můžeme vytvořit nádherný svět.

A osobně věřím, že jsme na hranici,

a že s přítomností a pomocí lidí jako jste vy tady

můžeme dosáhnout Izajášova proroctví.

On předpověděl dobu,

kdy lidé vymění své meče za radlice

a nebudou se už učit bojovat a bojovat.

Dosáhli jsme určitého stádia v lidské historii a nemáme na vybranou.

Musíme zmenšit své ega,

kontrolovat je, ať už jde o individuální, osobní ego,

rodinné ego, národní ego,

a být všichni pro Boží slávu.

Děkuji, a Bůh vám žehnej.

(Potlesk)