Laurie Santos: Opice hospodaří stejně nerozumně jako my

Laurie Santos sledovala způsoby, jak se naši opičí příbuzní rozhodují, aby nahlédla do kořenů lidských iracionálních rozhodnutí. Z řady šikovně provedených experimentů „opičákonomie“ vyšlo najevo, že opice se často rozhodují stejně bláhově jako my.

Dnes bych ráda začala dvěma postřehy

o lidském druhu.

Ten první se týká něčeho, co můžete považovat za celkem samozřejmé

a to že náš druh, Homo sapiens,

je vlastně velmi, velmi chytrý –

vlastně až směšně chytrý –

jakože dokáže všechny ty věci,

které žádný jiný druh na zemi nedokáže.

A samozřejmě

toto není poprvé, kdy si to nejspíš uvědomujete.

Ovšem, krom toho, že jsme chytří, jsme také neuvěřitelně ješitný druh.

Takže rádi zdůrazňujeme, že jsme chytří.

Však se můžu obrátit na mnoho velkých mužů

od Shakespeara po Stephena Colberta,

abych vyzdvihla věci jako že

jsme ušlechtilí v myšlení a nekoneční v nadání

a vůbec tak trochu úžasnější než kdokoli jiný na zemi

co se intelektuálna týče.

Na druhé straně tu je ale druhý poznatek o lidském druhu,

na který se chci zaměřit trochu víc,

a tím je fakt, že

ačkoli jsme opravdu velmi chytří, někdy výjimečně chytří,

umíme také být neuvěřitelně, neuvěřitelně pitomí,

když přijde řeč na některé stránky našeho rozhodování.

Koukám, že se tu docela culíte,

ale nebojte, nehodlám tu na nikom předvádět

žádný z příkladů vašich vlastních chyb.

Ovšem za poslední dva roky

můžeme pozorovat mnoho nových příkladů lidské pošetilosti.

Byli jsme svědky toho, jak se nástroje, které jsme sami vytvořili

k čerpání přírodních zdrojů,

obrátily proti nám.

Sledovali jsme finanční trhy, jež jsme sami vytvořili –

trhy považované za spolehlivé –

sledovali jsme, jak se nám hroutí před očima.

Myslím si ale, že oba tyto nepříjemné příklady

nezdůrazňují to, co považuji za nejnepříjemnější

část našeho chybování -

že bychom si rádi mysleli, že chyby, které děláme,

jsou prostě způsobeny jen hloupou shodou okolností

nebo pár zkraty, kterým bychom se později zasmáli.

Ukazuje se však, jak sociální vědci začínají poznávat,

že většina z nás, v určitých situacích,

bude dělat velmi specifické chyby.

Tato selhání jsou vlastně předvídatelná.

Děláme je zas a znova.

Vzpírají se dokonce logice.

I když dostaneme negativní zpětnou vazbu,

stejně, jakmile se ocitneme ve stejné situaci,

inklinujeme k opakování té samé chyby.

Byl to pro mě jako pro badatelku v lidské přirozenosti

opravdu velký oříšek.

Nejvíce mě zajímá,

jak jsou bytosti tak chytré jako my

schopné tak špatných

a stále se opakujících chyb?

Chápete, když jsme široko daleko ti nejchytřejší, proč na to nepřijdeme?

Můžeme se ptát: jak takové chyby vlastně vznikají?

A když se nad tím trochu zamyslím, napadá mě několik různých možností.

Jednou z možností je, že v jistém smyslu to není naše chyba.

Protože jsme tak inteligentní druh,

umíme vytvořit taková prostředí,

která jsou tak moc, strašně moc složitá,

občas tak složitá, že je ani nedovedeme pochopit,

přestože jsme je sami vytvořili.

Vytvořili jsme ohromně zašmodrchané finanční trhy.

Vytvořili jsme podmínky hypoték, se kterými si vlastně nevíme rady.

A tedy, když se ocitneme v prostředí, ve kterém se nevyznáme,

dává vlastně smysl,

že občas v něčem uděláme opravdový chaos.

Jestli to byl ten případ, měli bychom snadné

řešení lidských omylů.

Prostě bychom řekli: fajn, ujasněme si,

s jakými technologiemi si nevíme rady,

jaké prostředí je pro nás špatné,

a zbavme se toho, udělejme to lepší,

a pak můžeme být ten vznešený druh,

jak od sebe čekáme.

Jenže je tu druhá možnost, která mi připadá trochu děsivější:

možná to není to okolo nás, co je špatně.

Možná je chyba v nás.

Toto tušení jsem dostala

při sledování toho, jak sociální vědci studovali lidské chyby.

Můžeme pozorovat, že lidé mají tendenci dělat chyby

stále stejně, pořád a pořád dokola.

Skoro to vypadá, jako bychom byli nastaveni tak,

abychom chybovali určitými způsoby.

Toto je ta možnost, která mě znepokojuje o trochu víc,

protože, jestli je chyba v nás,

není příliš jasné, jak se s tím můžeme vypořádat.

Možná bychom mohli prostě přijmout fakt, že jsme náchylní k chybám,

a zkusit tomu přizpůsobit všechno okolo.

Tak toto je otázka, které jsem se svými studenty chtěla přijít na kloub.

Jak poznáme rozdíly mezi první a druhou možností?

Budeme potřebovat soubor jedinců,

kteří jsou v zásadě chytří, mohou činit spousty rozhodnutí,

ale nemají přístup k našim zřízením,

k ničemu, co nás může zmást –

žádné lidské technologie, lidská kultura,

možná ani lidský jazyk.

A to je důvod, proč jsme požádali o pomoc tyhle tvory.

Tohle je jeden z tvorů, se kterými jsem pracovala. Je to hnědá malpa kapucínská.

Patří mezi opice Nového světa,

což znamená, že se oddělili od lidské vývojové větve

asi před 35 miliony lety.

To znamená, že vaše prapraprapraprapra –

s asi pěti miliony „pra“ –

babička byla nejspíš ta stejná prapraprapra

babička s pěti miliony „pra“

jako ta Hollyina tady na obrázku.

Víte, je to celkem fajn zjištění, že tato opička je velmi, velmi vzdálený –

ale přesto evoluční – příbuzný.

Jedou z výhod Holly je, že

nezná ty vymoženosti, které máme.

Tím chci říct, je to chytrý a roztomilý tvoreček, k tomu primát,

ale není zatížena tím vším, co nám nejspíš dělá ty trable.

Takže je to skvělý modelový případ.

Co kdybychom Holly uvedli do stejné situace jako lidi?

Bude dělat stejné chyby jako my?

Nepoučí se z nich? A tak dále.

A tak nějak jsme se rozhodli to provést.

Mě a mé studenty to před několika lety úplně pohltilo.

Řekli jsme si: super, hoďme Holly do hromady úkolů

a koukejme, jak si s nimi poradí.

První problém byl, kde bychom vlastně měli začít?

Protože pro nás je to skvělé, pro lidi moc ne.

Děláme spousty chyb v různých souvislostech.

Takže kde bychom s tím měli začít?

A protože jsme se zrovna nacházeli ve finanční krizi,

v době kdy byly noviny zahlceny propadávajícími zástavami domů,

řekli jsme si: hmm, možná bychom měli

začít s oblastí financí.

Možná bychom se měli podívat na to, jak se opice finančně rozhodují,

a zkusit vypozorovat, jestli dělají stejné pitomosti jako my.

Samozřejmě, v tuto chvíli jsme narazili na další problém –

týkající se tak trochu metodologie –

který spočíval, jak někteří z vás možná netuší,

v tom, že opice nepoužívají peníze. Vím, nikdy jste je neviděli.

Ale to je důvod, proč za vámi nestojí ve frontě

v samoobsluze nebo u bankomatu – však víte, ony to nepotřebují.

Takže jsme tu měli takový problém.

Jak opice požádáme, aby používaly peníze,

když je vlastně neznají?

Tak jsme si řekli, že bychom prostě mohli trochu zbrzdit

a naučit opice používat peníze.

A jak jsme řekli, tak jsme udělali.

Právě se díváte na první jednotku nečlověčí měny,

o které vím.

Na začátku studie jsem trochu postrádali kreativitu,

tak jsme ji nazvali jednoduše token.

Každopádně to je jednotka měny, kterou jsme naučili naše opičky na Yaleu

používat při styku s lidmi,

aby si mohly koupit různé jídlo.

Nevypadá to jako moc peněz, vlastně to ani není moc.

Stejně jako naše peníze to je jen kousek kovu.

Jestli jste si někdy dovezli nějaké cizí peníze z dovolené, zjistili jste,

že doma jsou docela bezcenné.

Původně byly bezcenné i pro naše opičáky,

než zjistili, co se s tím dá dělat.

Když jsme jim je dali poprvé,

jen je zvedli a koukli na ně.

Byly to prostě nějaké divné věcičky.

Ale velmi rychle opičky zjistily,

že tyto tokeny mohou v laboratoři vyměnit

s různými lidmi za nějaké jídlo.

Tady vidíte jednu z opic, Mayday, přímo v akci.

Na obrázcích A a B je ještě trochu

zvědavá – neví, co s tím.

Tady čeká ruka lidského výzkumníka

a Mayday rychle zjišťuje, co ten člověk zjevně chce.

Předává token a dostává jídlo.

Nejen Mayday, ale i další opičky se zlepšily

v obchodování tokeny s lidským obchodníkem.

Tady je krátké video, jak to vypadalo.

To je Mayday. Bude směňovat token za jídlo,

těší se a dostává kousek jídla.

Toto je, myslím, Felix, je to náš alfa samec, pořádný kus chlapa,

ale trpělivě čeká, dostane jídlo a jde si po svých.

Opičky v tom byly opravdu dobré.

Byly překvapivě dobré a to skoro bez cvičení.

Prostě jsme jim dovolili, aby se to naučily samy.

otázkou však je: připomíná to lidské peníze?

Je to opravdu trh, nebo se nám

jen podařil divný psychologický trik,

kde jsme přiměli opice něco udělat

a vypadat chytře, aniž by opravdu byly chytré?

A tak jsme si řekli, dobrá, co by opice samy o sobě dělaly,

kdyby to byla opravdová měna, kdyby používaly opravdové peníze?

Dokážete si je asi představit

dělat všechny ty chytré věci

jako lidé, kdy si začnou vyměňovat peníze.

Čekali byste, že si začnou všímat ceny,

toho, kolik kupují –

sledovat své opičí tokeny, jak fungují.

Dělají opice něco takového?

Takhle se zrodilo naše opičí tržiště.

Způsob, jakým to fungovalo, byl takový,

že naše opice normálně žily v něčem jako ve společných ubikacích v zoo.

Když zatoužily po nějakých dobrotách,

dovolili jsme jim jít ven

do menší ubikace, kde mohly vstoupit na trh.

Jakmile na trh vstoupily,

bylo to pro ně mnohem zábavnější než většina lidských trhů,

protože, hned po vstupu,

dostaly velký měšec plný tokenů,

takže mohly směňovat tokeny

s jedním ze dvou hochů tady –

dvěma různými lidskými obchodníky,

od kterých mohly kupovat věci.

Obchodníci byli studenti z mé laboratoře.

Oblékli se různě, byli to různí lidé.

Po celou dobu všechni dělali v podstatě to samé,

takže se opičky mohly naučit,

kdo prodává za jakou cenu – kdo byl spolehlivý, kdo ne a tak podobně.

Vidíte, že každý z těchto vázkumníků

drží malý žlutý talířek s jídlem,

které opičky mohou mít za jediný token.

Všechno stojí po jednom tokenu,

ale jak uvidíte, někdy za token koupíte

více hroznů než ostatní.

Ukážu vám krátké video, jak takový trh vypadá v praxi.

Je to z opičího pohledu, Opice jsou menší, proto je to takové oříznuté.

Toto je Honey.

trochu netrpělivě čeká, až se trh otevře.

Náhle je trh otevřený. Tady je její volba: jeden hrozen nebo dva hrozny.

Vidíte Honey, tržní ekonomika jí není cizí,

jde ke chlápkovi, co jí dává víc.

Mohla by něco málo naučit naše finanční poradce.

A nejen Honey,

většina opiček šla k lidem, kteří měl víc.

Většina opic šla k lidem, kteří měli lepší jídlo.

Když jsme zavedli slevy, všimli jsme si, že to opičky registrují.

Opravdu o své opičí tokeny dbaly.

Ještě více překvapující pak bylo, když jsme začali spolupracovat s ekonomy,

kteří tato data analyzovali svými ekonomickými nástroji,

že to vše v podstatě sedělo, nejen kvalitativně,

ale i kvantitativně, s tím co jsme viděli

v lidském jednání na opravdovém trhu.

A to do takové míry, že když jste viděli opičí čísla,

nedokázali jste říct, jestli pochází ze stejného trhu od opic nebo lidí.

Připadalo nám to,

jako bychom vymysleli něco,

co – přinejmenším pro nás a pro opice –

funguje jako opravdová měna.

Otázkou je: začnou opice dělat stejné chyby jako my?

No, pozorovali jsme několik náznaků, že by mohly.

Nikdy jsme na opičím tržišti neviděli

ani náznaky spoření –

stejně jako my, víte.

Opice vstoupily na trh, utratily všechny své peníze

a pak šly za někým jiným.

Další věcí, které jsme si samovolně pozorovali,

a to dost rozpačitě,

byly očividné krádeže.

Opice kradly tokeny při každičké příležitosti –

okrádaly sebe, často i nás –

věci, které jsme je neučili, jsme

je najednou viděli dělat.

Říkali jsme si: tohle je zlé.

Můžeme vlastně sledovat, jestli opice

dělají stejné hlouposti jako lidé?

Jednou z možností bylo

nechat opičí finanční systém nechat běžet,

jako že by nás za pár let prosili o finanční injekce.

Byli jsme ale trochu netrpěliví, takže

jsme věci trochu postrčili.

Řekli jsme si, že opice vystavíme

stejným problémům,

ve kterých lidé dělají chyby,

jak se vypořádají s ekonomickými výzvami

nebo jak si povedou v ekonomických experimentech.

A protože nejlepší způsob, jak sledovat lidské chybování

je vyzkoušet si to na vlastní kůži,

ukážu vám krátký experiment,

abyste si sami vyzkoušeli svou finanční intuici.

Představte si, že jsem teď

každému z vás dala

tisíc dolarů – deset stodolarovek.

Vezmete si je, dáte do svých peněženek

a strávíte chvilku přemýšlením, co s těmi penězi provedete.

Jsou vaše, můžete si koupit cokoli chcete.

Můžete je třeba někomu dát a tak podobně.

Zní to fajn, ale teď máte ještě šanci vydělat si nějaké další peníze.

Můžete si vybrat: buď zariskujete,

což znamená, že hodím tímhle opičím tokenem.

Když padne hlava, dostanete další tisíc dolarů.

Když orel, nedostanete nic.

Takže máte šanci získat víc, ale je to riskantní.

Nebo půjdete bezpečnější cestou. Dostanete ty peníze tak či tak.

Ale dám vám jen 500 dolarů.

Můžete si je vzít a okamžitě použít.

Tak sledujte, jakým směrem se vaše myšlenky vydají.

Většina lidí si zvolí bezpečnější variantu.

Říkají si, proč bych riskoval, když dostanu najisto 1500 dolarů?

Zní to jako dobrá volba, sama bych se tím řídila.

A vy si řeknete: jo, ale to není iracionální.

Lidé mají trochu averzi k riziku, tak co?

Inu, to „tak co?“ přichází s přemýšlením

o stejném problému

s trochu jinými podmínkami.

Představte si, že každému z vás teď dám

2000 dolarů – dvacet stodolarovek.

Můžete si koupit dvakrát více než předtím.

Přemýšlejte o tom, jak je strkáte do peněženky.

A teď si představte, že musíte učinit další volbu.

Tentokrát ale trochu horší.

Musíte se rozhodnout, jak přijdete o peníze,

ale se stejnými možnostmi.

Můžete zvolit riskantnější ztrátu –

hodím mincí. Když padne hlava, ztratíte celkem hodně.

Když orel, neztrácíte nic, jste v klídku, necháte si všechno –

nebo můžete hrát na jistotu, takže vytáhnete peněženku

a odpočítáte pět stodolarovek, které mi vrátíte.

Vidím spoustu svraštělých čel.

Možná jste uvažovali stejně

jako subjekty, které jsme testovali;

z nabízených možností

se lidé nerozhodovali hrát bezpečnou variantu.

Vlastně měli tendence trochu riskovat.

Důvod, proč je to nesmyslné, že lidé v obou případech dostali

stejné možnosti.

Šance 50/50 na tisícovku nebo na dvě,

nebo 1500 dolarů najisto.

Ovšem představa, jak moc riskovat,

se lišila podle toho, kde začínali.

Co se to tedy děje?

Řekněme, že je to následek

dvou predispozic na naší psychické úrovni.

Jednou je, že máme velké problémy v myšlení v absolutních hodnotách.

Musíte se opravdu zamyslet, abyste přišli na to,

že jedna možnost je vždy tisíc nebo dva,

zatímco druhá pořád 1500.

Naopak je jednoduší přemýšlet v relativních číslech,

jak se možnosti pokaždé liší.

Uvažujeme o věcech jako „Ach, teď dostanu víc“ či „Ach, teď dostanu míň.“

To je všechno v pořádku, krom toho,

že záměna směru

ovlivňuje, jestli tyto možnosti považujeme

za dobré nebo ne.

To nás přivádí k druhé predispozici,

kterou ekonomové nazývají averzí ke ztrátě.

Myšlenka spočívá v tom, že nesnášíme, když padáme do červených čísel.

Nesnášíme, když přicházíme o peníze.

To všechno znamená, že občas prostě

změníme své preference, abychom tomu zabránili.

V poslední ukázce jste viděli, že

subjekty začaly riskovat,

protože doufaly v tu malou kapku naděje bez ztráty.

To znamená, že jsme v riskujícím …

pardon, ve ztrátovém rozpoložení,

takže začneme riskovat,

což může být právě osudné.

Toto všechno končí pro lidi špatně.

Je to důvod, proč se investoři drží padajících akcií –

dívají se na ně z pohledu relativních čísel.

Je to důvod, proč lidé na nemovitostním trhu odmítají prodat své domy –

nechtějí prodávat se ztrátou.

Otázka, která nás zajímala, byla,

jestli i opice prokáží podobné predispozice.

Kdybychom stejné situace vnesli na náš malý opičí trh,

dělaly by to stejné co lidé?

A tak jsme to provedli, dali jsme opičkám na výběr

mezi lidmi, kteří byli bezpeční – dělali pokaždé to samé –

a lidmi, kteří byli rizikoví –

v půlce případů se chovali jinak.

Dali jsme jim na výběr z několika bonusů –

tak jako vám v první ukázce –

takže měly možnost získat více,

nebo se ocitly v situacích, kdy zažily ztrátu –

myslely, že dostanou více, než nakonec opravdu dostaly.

Takhle to vypadalo.

Představili jsme opičkám nové obchodníky.

Kluk vlevo i vpravo začal s jednou bobulí vína,

vypadá to lákavě.

Ale oba se chystají dát opičce nějaký přídavek.

Kluk vlevo znamená jistý bonus.

Pokaždé přidá jeden, takže dává dva hrozny.

Kluk napravo je rizikový.

Někdy nepřidá nic navíc – nulový přídavek.

Jindy opičce dá dva navíc.

Je to velká věc, dostane tři kousky.

V principu to je stejný případ jako ten, který jsem zkoušela na vás.

Budou opičky hrát na jistotu

a budou obchodovat s tím, kdo se každé kolo chová stejně,

nebo zariskují

a zkusí získat nejistý, ale velký bonus,

avšak s možností, že nezískají nic navíc.

Lidé tady hráli na jistotu.

Jak vyšlo najevo, opice také.

Kvalitativně i kvantitativně

se rozhodovaly úplně stejně jako lidé

v podobné situaci.

Asi si pomyslíte, no fajn, možná opice nerady riskují.

Asi bychom se měli podívat, jak si poradí se ztrátami.

Takže jsme provedli druhou verzi pokusu.

Opičky se seznámí se dvěma hochy,

kteří jim nedávají nic navíc;

vlastně jim dají méně, než čekaly.

Vypadá to, že začnou s velkým množstvím.

Jsou tu tři hrozny; opičky se pro ně mohly přetrhnout.

Ale za chvíli zjistí, že dostanou méně než viděly.

Hoch vlevo je jistá ztráta.

Pokaždé dá jeden kousek pryč

a dá opičce jen dva.

Kluk napravo je riskantnější ztráta.

Někdy nic nevezme, takže je opička štěstím bez sebe,

jindy ale vezme docela dost,

odebere dva hrozny a dá jí jen jeden.

Jak se budou opičky chovat?

Opět, stejné možnosti: mohou hrát na jistotu

a pokaždé získat dvě bobule,

nebo mohou riskovat a volit mezi jednou a třemi.

Bylo velmi pozoruhodné, že z těchto dvou možností

si vybíraly tu stejnou jako lidé.

Začaly riskovat

podle toho, jak pokus začal.

Je to senzační, protože to naznačuje, že opice také

vnímají rozhodnutí spíše relativně

a ztráty zvažují jinak než výnosy.

Co z toho všeho vyplývá?

Ze všeho nejdřív jsme ukázali,

že můžeme nabídnout opicím peníze,

se kterými budou dělat to co my.

Budou dělat stejně dobré věci jako my,

některé ne až tak dobré – stejně jako my –

jako jsou krádeže a tak podobně.

Stejně tak dělají nějaké nesmyslné věci, stejně jako my.

Dělají stále dokola nějaké chyby

úplně stejně jako my.

Toto je první věc, kterou byste si mohli zapamatovat -

jestli si vzpomenete na začátek a pomyslíte si:

jo, jen co přijdu domů, najmu si malpu kapucínskou jako finančního poradce.

Jsou svým způsobem roztomilé, ale…

Nedělejte to; opice jsou nejspíš stejně hloupé,

jako ten chlápek, co pro vás už pracuje.

Je to škoda – opravdu se moc omlouvám.

Špatné zprávy pro opičí investory.

Na druhou stranu… nezapomeňte, že důvod, proč se smějete, platí i pro lidi.

Zodpověděli jsme totiž otázku, se kterou jsme dnes začali.

Chtěli jsme vědět, odkud naše chyby pocházejí.

Začali jsme s nadějí, že snad postačí

trochu upravit fungování finančních institucí,

upravit technologie, abychom se dostali výš.

Zjistili jsme ale, že problém je spíše v nás než v našem prostředí.

Vlastně to může být způsobeno samotnou povahou

dějin našeho vývoje.

Nejspíš to nejsou lidé,

ve kterých je ten problém.

Nejspíš se to vleče až do minulosti.

A to, věříme-li výsledkům malp kapucínských,

znamená, že všechny ty tendence dělat chyby

mohou být 35 milionů let staré.

Je to dost času na to,

aby se něco mohlo změnit – opravdu víc než dost.

Co o takových principech vlastně víme?

Třeba že bývá těžké je překonat.

Popřemýšlejte o naší postupné zálibě

ve sladkostech, tučných sladkostech jako je cheesecake.

Nemůžete se toho jen tak zbavit.

Nedokážete se jen tak kouknout na dezert a říct: „Ne, ne, ne, to je odporné.“

Jsme prostě stavění jinak.

Budeme to vnímat jako dobrou věc.

Podle mého názoru to platí

i v lidském vnímání

různých finančních rohodnutí.

Když sledujete, jak vám padají akcie do červených čísel,

když vidíte padající cenu svého domu,

nejste schopni vidět to

jinak než jak jste naprogramovaní vývojem.

To znamená, že ty předsudky,

které vedly investory ke dnu,

které vedly k hypoteční krizi,

bude opravdu velmi těžké překonat.

Tak to jsou ty špatné zprávy. Otázkou je: je na tom něco dobrého?

Jsem tu vlastně proto, abych řekla i nějaké dobré zprávy.

Myslím, že mezi ně patří to,

že, jak jsem začala dnešní přednášku,

lidé nejsou jen chytří;

jsme vlastně plni podnětů

oproti zbytku tvorů v biologickém království.

Naučili jsme se tak dobře překonávat naše vrozená omezení –

tím myslím, přiletěla jsem sem letadlem,

nemusela jsem se pokoušet mávat křídly.

Nosím kontaktní čočky, takže vás všechny dobře vidím a

nemusím být omezena svou krátkozrakostí.

Ve všech těchto příkladech

jsme překonali naše vrozené nedostatky

díky technice a dalším způsobům, a to docela snadno.

Musíme se ale uvědomovat, že opravdu nejsme všehoschopní.

A to je ten háček.

Camus jednou řekl, že „Člověk je jediným tvorem,

který odmítá být tím, čím je.“

Ironií osudu však

dokážeme naše omezení překonat jen tehdy,

když si je uvědomíme.

Naděje spočívá právě v tom, že budeme přemýšlet o našich omezeních,

nikoli nezbytně jako o nepřekonatelných,

ale abychom si je uvědomili, přijali je

a pak využili všechny možnosti, abychom je překonali.

Může to být jediný způsob, jak můžeme být opravdu schopni

dosáhnout našeho lidského potenciálu

a opravdu se stát tím vznešeným druhem, v jaký doufáme.

Děkuji.

(Potlesk)