Tania Luna: Jak jsem se cítila díky penny jako milionář

Jako malé dítě Tania Luna opustila po černobylské havárii svůj ukrajinský domov a získala azyl ve Spojených státech. A jednoho dne, na zemi v ubytovně pro bezdomovce v New Yorku, kde s její rodinou žila, našla penny. Nikdy se již necítila tak bohatá. Přemýšlení nad hořskosladkými radostmi z dětství -- a jak si je udržet v mysli.

Je mi 5 let a jsem velice pyšná.

Můj otec právě postavil to nejlepší stavení

v naší malé vesnici na Ukrajině.

Uvnitř je to zapáchající, zející díra v zemi,

ale zvenku je to perleťově bílý umakart (pozn. odstín barvy)

a ten se doslova blyští na slunci.

Činí mě to tak šťastnou, tak důležitou,

že jsem jmenovala sama sebe vůdcem mé malé skupinky přátel

a vymýšlela jsem pro nás mise.

Takže jsme se potulovali od domu k domu

a hledali mouchy chycené do pavoučích sítí

a osvobozovali jsme je.

Před čtyřmi lety, když mi byl 1 rok,

krátce po Černobylské havárii,

se snesl černý déšť

a mé sestře vypadly vlasy po chomáčcích

a já jsem strávila devět měsíců v nemocnici.

Nebyly zde dovolené žádné návštěvy,

takže moje matka uplatila nemocničního pracovníka.

Získala uniformu zdravotní sestřičky

a každou se tam vplížila a seděla po mém boku.

Pět let poté se stala nečekaná věc.

Díky Černobylu jsme získali azyl ve Spojených státech .

Nyní je mi 6 let a nepláču, když opouštím domov

a dostáváme se do Ameriky,

protože očekávám, že je to místo plné jedinečnosti

a úžasných věcí jako banány a čokoláda

a žvýkaček Bazooka,

žvýkačky Bazooka s malými kreslenými obaly uvnitř,

Bazooka, kterou by jsme dostali na Ukrajině jednou za rok

a museli by jsme žvýkat jeden kousek po celý týden.

Takže první den, kdy jsme se dostali do New Yorku,

já a moje babička jsme našli penny,

které bylo na zemi v ubytovně pro bezdomovce, kde moje rodina přebývala.

My jsme ovšem netušili, že je to ubytovna pro bezdomovce.

Mysleli jsme si, že je to hotel se spoustou krys.

Takže jsme našli staré penny na podlaze

a mysleli jsme si, že nějaký bohatý muž ho zde musel nechat,

protože běžní lidé prostě neztrácejí peníze.

Držím to penny v mé dlani ,

je lepkavé a rezavé,

ale je to pocit, jako bych držela mění.

Rozhodla jsem se, že si půjdu koupit svoji úplně první kus

žvýkačky Bazooka.

A v ten moment se cítím jako milionářka.

Asi po roce jsem se tak opět cítila,

když nacházíme pytel plný vycpaných zvířátek mezi odpadky,

a najednou mám více hraček,

než jsem jich měla za celý svůj život.

A opět se tak cítím, když kdosi zaklepe na dveře

v našem bytě v Brooklynu,

a já se sestrou tam vidíme poslíčka s pizzou,

kterou jsme si neobjednali.

Takže si bereme pizzu, naši úplně první pizzu

a hltáme plátek po plátku

a poslíček jen stojí a zírá na nás u vchodu.

A požaduje, aby jsme zaplatili, ale my nemluvíme anglicky.

Máma přichází a požaduje po ní peníze,

ale nemá jich dost.

Každý den chodí pěšky 50 bloků do práce a z práce,

jen aby se vyhnula placení za autobus.

Poté k nám strčí hlavu sousedka

a zrudne ve tváři, když si uvědomí,

že tito imigranti zezdola

se nějak dostali k její pizze.

Všichni jsou naštvaní.

Ale pizza je vynikající.

Nenapadlo mě ještě několik let, jak málo jsme měli.

Na naše desáté výročí pobytu ve Spojených státech

jsme se rozhodli, že to oslavíme rezervací pokoje v hotelu,

v kterém jsme pobývali, když jsme se dostali do Spojených států.

Muž za stolem se směje a říká:

"Nemůžete si zde rezervovat pokoj. Toto je ubytovna pro bezdomovce."

Byli jsme v šoku.

Můj manžel Brian byl jako dítě také bezdomovec.

Jeho rodina ztratila všechno, když mu bylo 11,

musel žít v motelech s jeho otcem,

v motelech, které jim vzali všechno jejich jídlo

a drželi je jako rukojmí, dokud nezaplatili účet.

A jednou, když dostal svoji krabici

cereálií Frosted Flakes zpět, hemžila se žábami.

Ale měl jednu věc.

Měl krabici od bot, kterou nosil všude s sebou,

v které bylo devět komixů,

dva vojáčky G.I. Joes nabarvné tak, že vypadali jako Spider-Man

a pět Gobotů. A toto byl jeho poklad.

Toto byla jeho vlastní sestava hrdinů,

kteří ho drželi od drog a gangů

a od vzdávání jeho snů.

Povím vám ještě o jednom

členu naší rodiny, který byl dříve bez domova.

Toto je Scarlett.

Jednou byla Scarlett využívána jako návnada při psích zápasech.

Byla svázána a vhozena do ringu,

aby ji ostatní psi napadli a tak se stali před bojem agresivnější.

A nyní v těchto dnech jí biopotraviny

a spí na ortopedické postýlce, které nese její jméno

ale když jí naléváme vodu do její misky

stále se dívá a vrtí svým ocáskem na důkaz vděčnosti.

Někdy se s Brianem procházíme parkem se Scarlett,

a ona se válí v trávě

a my se na ní jenom díváme,

poté se podíváme na sebe

a cítíme se vděční.

Zapomeneme na všechny naše nové frustrace střední třídy,

na zklamání

a cítíme se jako milionáři.

Děkuji vám.

(Aplaus)