Zamilovat se je ta snazší část

Věděli jste, že se můžete zamilovat do někoho jen díky 36 otázkám? Mandy Len Catron si to vyzkoušela jako pokus, který zafungoval, a napsala o své zkušenosti článek (který vám možná vaše mamka poslala). Ale... je to skutečně láska? Vydržela? A jaký je rozdíl mezi tím se zamilovat a zůstat zamilovaný?

Publikovala jsem článek

v lednových New York Times,
ve sloupku Moderní láska.

"Abyste se do někoho zamilovali,
udělejte tohle."

Článek je o psychologické studii,

díky které má vzniknout
romantická láska v laboratoři,

a o tom, jak jsem to v loňském roce
sama testovala

během jedné letní noci.

Procedura je poměrně jednoduchá:

dva cizinci si navzájem kladou 36
stále osobnějších otázek

a potom se bez mluvení dívají
jeden druhému do očí

po dobu 4 minut.

Tady je pár otázek na ukázku.

12: Kdybyste se mohli zítra ráno probudit
s jakoukoli vlastností nebo zkušeností

co by to bylo?

28: Kdy naposled jste brečeli před jiným
člověkem?

Sami od sebe?

Jak vidíte, otázky se postupně
stávají více osobními.

ČÍslo 30, tu mám velmi ráda:

Řekněte partnerovi, co se vám na něm líbí;

tentokrát buďte velmi upřímní,

řekněte věci, které by jste pravděpodobně
neřekli někomu, koho jste právě potkali.

Když jsem před pár lety
poprvé narazila na tuto studii,

jeden detail mě vážně upoutal,

a to byl drb, že dva účastníci

se za 6 měsíců vzali

a na obřad pozvali celou laboratoř.

Samozřejmě jsem byla velice skeptická

o procesu vytváření romantické lásky,

ale pochopitelně mě to fascinovalo.

A když jsem měla šanci sama
vyzkoušet tuto studii

s někým, koho jsem znala,
ale ne moc dobře,

nečekala jsem, že se zamiluji.

Ale zamilovali jsme se a ...

(smích)

Myslela jsem si, že to bude dobrý příběh,
tak jsem to poslala o pár měsíců později

do sloupku Moderní láska.

Tenhle článek byl publikován v lednu

a teď je srpen,

takže hádám, že někteří z vás přemýšlí,

jestli jsme pořád spolu.

A myslím si, že důvod,
proč vás to zajímá,

je ten, že i já sama si kladu tuto otázku

posledních 7 měsíců pořád dokola.

A o této otázce chci dnes mluvit.

Vrátíme se k tomu.

(smích)

Týden před tím, než článek vyšel,

jsem byla velmi nervózní.

Už pár let jsem pracovala na knize

o milostných příbězích,

takže jsem si zvykla psát
o svých vlastních zkušenostech

s romantickou láskou.

Ale příspěvek na blogu přečte
nanejvýš pár stovek lidí,

a to většinou přátel z Facebooku.

Pak mi došlo, že článek v New York Times

si pravděpodobně přečte několik tisíc.

A to mi připadalo jako velká pozornost

pro tak relativně nový vztah.

Ukázalo se, že jsem o tom
neměla ani ponětí.

Článek byl publikovaný online

v pátek večer

a tohle se stalo v sobotu
s návštěvností mého blogu.

A v neděli mi volali z Today Show
a z Good Morning America.

Během měsíce měl článek více než
8 milionů přečtení

a já jsem přinejmenším

nebyla připravená na takovou pozornost.

Jedna věc je vypracovat se
k upřímnému psaní

o vašich zkušenostech s láskou,

ale druhá věc je zjistit,

že se váš milostný život objeví
v mezinárodních zprávách --

(smích)

a uvědomit si, že lidi po celém světě

skutečně zajímá, jak je na tom váš
nový vztah.

(smích)

A když mi lidé volali nebo mailovali,
což dělali několik týdnů každý den,

vždycky se nejdřív ptali:

Jste pořád spolu?

Když jsem si připravovala tuto přednášku,

udělala jsem si rychlý průzkum svého mailu

a hledala jsem frázi "Jste pořád spolu?"

a několik zpráv mi hned vyskočilo.

Byly od studentů, novinářů

a milých neznámých jako tento mail.

Dělala jsem rozhovor pro rádia
a ptali se mě na to.

Dokonce jsem dělala přednášku a jedna žena
na mě zakřičela:

"Hej Mandy, kde je tvůj přítel?"

A já jsem hned zrudla.

Chápu, že tohle je součástí toho všeho.

Když píšete o svém vztahu
v mezinárodních novinách,

měli byste čekat, že lidem nebude vadit
ptát se vás na to.

Nebyla jsem však připravená
na rozsah té odezvy.

36 otázek začalo žít vlastním životem.

New York Times publikoval
na Svatého Valentýna článek,

který navazoval na můj

a obsahoval vlastní zkušenosti čtenářů,
kteří studii sami vyzkoušeli,

s různými stupni úspěchu.

Díky této velké pozornosti
byl můj první reflex

stát se ke svému vztahu
velmi ochranitelskou.

Odmítla jsem všechny
pozvánky na rozhovory,

kde bychom byli oba dva.

Odmítla jsem všechny rozhovory v TV

a odmítla jsem každou žádost
o fotku nás dvou.

Myslím, že jsem se bála, že se staneme

bezděčnými ikonami zamilovávání se.

To byla pozice, na kterou jsem
se vůbec necítila.

Chápu to,

lidé nechtějí vědět jen to,
jestli ta studie funguje,

ale jestli opravdu zabírá:

jestli je schopná vytvořit trvalou lásku –

ne jen tak něco, ale pravou,
udržitelnou lásku.

Ale tohle byla otázka, na kterou jsem
nebyla schopná odpovědět.

Můj vlastní vztah trval jen pár měsíců

a cítila jsem, že se lidé ptají špatně.

Na co by jim bylo vědět,
jestli jsme nebo nejsme pořád spolu?

Kdyby odpověď byla ne,

učinilo by to zkušenost s 36 otázkami

méně hodnotnou?

První, kdo zmínil tyto otázky,
byl Dr. Arthur Aron

ve své studii v roce 1997.

V ní nebylo cílem
vytvořit romantickou lásku.

Místo toho chtěl rozvinout

blízkost mezi vysokoškolskými studenty

použitím toho, čemu Aron říkal

"trvale stupňující se reciproční
osobní sebeodhalení".

To zní romanticky, že?

Jeho studie fungovala.

Účastníci se po absolvování cítili
jeden druhému blíž,

a následně několik dalších studií použilo
Aronův protokol rychlých přátel

jako způsob vytvoření důvěry
a intimity mezi cizinci.

Studie byla použita mezi policisty
a lidmi z jejich okrsků,

a také mezi lidmi
s opačnými politickými názory.

Původní verze toho příběhu,

který jsem zažila minulé léto,

který kombinuje osobní otázky a oční
kontakt po dobu 4 minut,

byla odkazována v tomto článku,

ale bohužel nikdy nebyla publikována.

O pár měsíců později jsem měla přednášku

na jedné malé filosofické fakultě

a po skončení za mnou přišel jeden student

a se studem mi řekl:

"Vyzkoušel jsem vaši studii
a nefungovala."

Vypadal trochu zmatený.

"Tvrdíte, že jste se nezamiloval do osoby,
se kterou jste to zkoušel?" ptala jsem se.

"Vlastně..." odmlčel se.

"Myslím, že ona chce být jen kamarádka."

"Stali jste se lepšími přáteli?"
Zeptala jsem se.

"Cítil jste, že opravdu znáte jeden
druhého po vyzkoušení téhle studie?"

Přikývl.

"Takže to fungovalo." řekla jsem.

Myslím, že to nebyla odpověď,
kterou čekal.

Vlastně si nemyslím, že tohle je odpověď ,
kterou by čekal kdokoli z nás,

když jde o lásku.

Poprvé jsem na tuto studii narazila,

když mi bylo 29

a měla jsem za sebou velmi těžký rozchod.

Byla jsem ve vztahu od svých 20 let,

což vlastně bylo celý můj dospělý život.

Byl moje první láska

a já jsem neměla ponětí, jak nebo jestli
bez něho můžu žít.

Tak jsem se obrátila na vědu.

Hledala jsem všechno o vědě
o romantické lásce,

doufala jsem, že mi to pomůže
od zlomeného srdce.

Nevím, jestli jsem si to
tenkrát uvědomovala --

myslela jsem si, že dělám výzkum
pro svou knihu,

ale zpětně už to vidím.

Doufala jsem, že když se vyzbrojím
vědou o romantické lásce,

možná se pak už nikdy nebudu cítit
tak hrozně a osamocená jako tehdy.

A všechno tohle vědění bylo
v určitém směru užitečné.

S láskou jsem trpělivější.
Uvolněnější.

Jsem jistější,
když žádám o to, co chci.

Také vidím sama sebe jasněji

a vidím, že někdy chci víc,

než co je rozumné žádat.

To, co žádám od lásky, je záruka,

že jsem nejen milovaná dnes

a budu milovaná zítra,

ale že ten, koho miluji,
bude navždy milovat mne.

Zřejmě po téhle možné záruce

se vlastně lidé ptali, když chtěli vědět,

jestli jsme stále s přítelem spolu.

Příběh, který média vyprávěla
o 36 otázkách byl,

že možná existuje zkratka k zamilování se.

Může tady být způsob, jak zmírnit risk,

a to je velmi lákavá představa,

protože zamilovat se je úžasné,

ale taky strašidelné.

V ten moment, kdy si přiznáte,
že někoho milujete,

přiznáváte i to, že máte co ztratit.

Je pravda, že tyto otázky
poskytují prostředek k tomu,

abyste někoho rychle poznali,

což je zároveň způsob,
jak se sám nechat poznat.

A myslím, že právě tohle
většina z nás očekává od lásky:

být poznaný, viděný, pochopený.

Když přijde na lásku,

jsme příliš ochotní
přijmout zkrácenou verzi příběhu.

Verzi, která se ptá: "Jste stále spolu?"

a je spojena s odpovědí ANO/NE.

Raději než se ptát takto,

bychom si klást

složitější otázky jako:

Jak se rozhodnout,
kdo si mou lásku zaslouží,

a kdo ne?

Jak zůstat zamilovaný, když se věci ztíží,

a jak poznat, kdy to zabalit a utéct?

Jak žít s pochybnostmi,

které se vkrádají do každého vztahu,

nebo ještě hůře,

jak žít s pochybnostmi vašeho partnera?

Já odpověď na tyto otázky neznám,

ale myslím, že jsou dobrým začátkem
pro vážný rozhovor o tom,

co to znamená někoho milovat.

Takže, jestli vás to zajímá,

zkrácená verze příběhu
o mém vztahu je:

před rokem jsem já a jeden známý
vyzkoušeli studii

navrženou pro vytvoření romantické lásky,

zamilovali jsme se,

jsme stále spolu

a já jsem za to moc ráda.

Ale zamilovat se není
totéž jako milovat.

Zamilovat se je ta jednodušší část.

V závěru svého článku jsem napsala:
"Láska se nám nepřihodila.

Milujeme se, protože
jsme se pro to rozhodli."

Trochu mě mrazí, když to teď čtu.

Ne protože to není pravda,

ale protože tehdy jsem opravdu nezvážila,

co všechno znamenala ta volba.

Nezvážila jsem, kolikrát budeme muset
to rozhodnutí udělat,

kolikrát si sama budu muset vybrat,

aniž bych věděla, jestli si on
vždy vybere mě.

Přála bych si, aby stačilo, že jsem
položila a zodpověděla 36 otázek,

že jsem se rozhodla milovat někoho tak
velkorysého a laskavého a zábavného,

a že jsem zveřejnila toho rozhodnutí
v největších novinách v Americe.

Místo toho jsem svůj vztah

přetvořila v jakýsi mýtus,
na který ani sama nevěřím.

Nicméně chci,
a asi budu chtít celý život,

aby ten můj mýtus byl pravdivý.

Chci ten šťastný konec,
který naznačuje nadpis mého článku.

Mimochodem, ten nadpis

je to jediné, co jsem
vlastně sama nenapsala.

(smích)

Místo toho mám možnost
rozhodnout se někoho milovat

a naději, že on se rozhodne
mě milovat také.

Je to děsivé,

ale tak už to s láskou chodí.

Děkuji vám.