Tvořme na věky, spojme umění a inženýrství

Když bylo Branu Ferrenovi 9 let, jeho rodiče ho vzali do Říma, aby viděl Panteon, a změnilo mu to život. V tom okamžiku začal chápat, jak se možnosti vědy a inženýrství stávají silnějšími, když je spojíme s uměním, designem a krásou. Od té doby hledá přesvědčivý moderní ekvivalent k tomuto římskému skvostu. Vydržte až do konce, abyste vyslechli jeho nečekané doporučení.

Dobré ráno.

Když jsem byl malý kluk.

Zažil jsem věc, která mi změnila život

a která je vlastně důvodem,
proč jsem dnes tady.

Ten jeden okamžik

hluboce ovlivnil mé smýšlení

o umění, designu a inženýrství.

Pro zajímavost, měl jsem štěstí vyrůstat

v rodině milujících a talentovaných umělců

v jednom z nejkrásnějších měst na světě.

Můj otec, John Ferren,
který zemřel, když mi bylo 15,

byl umělec jak z lásky, tak z profese,

stejně jako moje matka, Rae.

Byl jedním z abstraktních expresionistů

z Newyorské školy, kteří

společně s jeho současníky,

vytvořili americké moderní umění

a podíleli se na posunu amerického myšlení

směrem k modernismu 20. století.

Není pozoruhodné, že po tisících letech,

kdy lidé tvořili
zejména reprezentační umění,

je moderní umění, když to tak přirovnám,

staré asi 15 minut,

a přesto rozšiřující se.

Stejně jako s mnoho
dalšími důležitými inovacemi,

tyto radikální myšlenky nepotřebovaly
žádnou novou technologii,

jen otevřené myšlení
a ochotu experimentovat,

a také odolnost
vůči téměř světové kritice

a odmítnutí.

U nás doma bylo umění všudypřítomné.

Bylo jako kyslík,

všude kolem nás a potřebné k životu.

Když jsem ho sledoval malovat,

otec mě naučil, že umění

není o tom být ozdobou,

ale je jen jiným způsobem,
jak vyjadřujeme myšlenky,

a ve skutečnosti může spojovat světy

znalostí a porozumění.

Díky životu v tak
bohatém uměleckém prostředí,

byste mohli předpokládat,

že jsem byl nucen zaměřit se
na to, co má rodina,

ale ne.

Šel jsem stejnou cestou
jako většina dětí,

které jsou od přírody určeny k tomu,
aby z nich jejich rodiče zešíleli.

Neměl jsem žádný zájem být umělcem,

a zejména ne malířem.

Miloval jsem elektroniku a stroje --

jejich rozebírání, stavbu nových

a jejich zprovozňování.

Naštěstí v mé rodině byli také inženýři

a spolu s mými rodiči

byli mými prvními vzory.

Co měli všichni společného

bylo, že všichni pracovali
velmi a velmi tvrdě.

Můj dědeček vlastnil
a řídil továrnu na výrobu

plechových kuchyňských
skříněk v Brooklynu.

O víkendech jsme spolu
jezdili na Cortlandt Street,

což byla v New Yorku ulice
s obchody s elektronikou.

Tam jsme zkoumali obrovské množství
nadbytečné elektroniky

a za pár babek jsme domů nosili poklady

jako zařízení pro shazování bomb
z letadla (Norden bombsights)

a součástky z prvního
trubkového počítače od IBM.

Tyto předměty mi přišly
užitečné a zároveň fascinující.

Naučil jsem se o inženýrství
a také, jako věci fungují,

ne ve škole,

ale tím, že jsem věci rozebíral a studoval

tato báječně složitá zařízení.

Toto jsem dělal několik hodin, každý den,

bez toho, aby mě zabil elektrický proud.

Život byl fajn.

Bohužel, každé léto

jsem se s těmito přístroji
musel rozloučit,

zatímco jsem s rodiči cestoval za moře,

abych nasbíral zážitky
s historií, uměním a designem.

Navštívili jsme krásná muzea
a historické budovy,

jak v Evropě, tak na Blízkém Východě,

ale aby podpořili můj rostoucí zájem

o vědu a technologie,

klidně mě nechali na místech,

jako je Londýnské muzeum vědy,

kde jsem se mohl
sám toulat nekonečné hodiny

a studovat historii vědy a technologií.

Potom, když mi bylo asi 9 let,

jsme jeli do Říma.

Jednoho, zvláště horkého, letního dne,

jsme navštívili
oválnou budovu, která zvenku

nevypadala nijak zvlášť zajímavě.

Můj otec řekl, že se jmenuje Panteon,

chrám všech bohů.

Zvenku nevypadala vůbec tak výjimečně,

což jsem řekl,
ale když jsme vstoupili dovnitř,

okamžitě mě zasáhly tři věci:

Zaprvé, byl tam příjemný chlad,

navzdory tomu strašnému horku venku.

Byla tam velká tma, jediným zdrojem světla

byla velká díra ve střeše.

Otec mi řekl, že to není jen velká díra,

ale že se tomu říká oculus,

oko do Nebe.

A to místo mělo něco do sebe.

Nevím proč, ale prostě působilo výjimečně.

Jak jsme přišli do středu místnosti,

podíval jsem se na Nebe skrz oculus.

Tohle by první kostel, ve kterém jsem byl,

a který mi poskytl neomezený pohled

mezi Bohem a člověkem.

Ale říkal jsem si, co se stane, když prší?

Otec to sice nazval oculus,

ale ve skutečnosti to opravdu
byla velká díra ve střeše.

Podíval jsem se dolů a viděl
v podlaze díry pro odtok vody,

které byly vyřezány do kamenné podlahy.

Jak si mé oči více zvykly na tmu,

byl jsem schopný vidět detaily podlahy

a okolních zdí.

Nebylo to nic zvláštního,
jen samé sochařské věci,

které jsem viděl všude po Římě.

Vlastně to vypadalo
jako Appiova cesta,

jako kdyby se objevil prodavač mramoru

s jeho knihou vzorků,
ukázal to Hadriánovi,

a ten řekl: "Berem to všechno."

(Smích)

Ale ten strop byl úžasný.

Vypadal jako geodetický dům
od Buckminstera Fullera.

Takové už jsem dřív viděl,

a Bucky byl kamarád mého otce.

Bylo to moderní, high-tech, působivé,

a obrovské, s rozpětím 43 metrů,

což, ne náhodou, byla přesně jeho výška.

To místo jsem miloval.

Bylo to opravdu nádherné a odlišné
od všeho, co jsem do té doby viděl,

tak jsem se zeptal mého otce:
"Kdy to bylo postaveno?"

On řekl: "Asi před 2000 lety."

A já řekl: "Ne, já myslím ta střecha."

Víte, myslel jsem,
že to byla moderní střecha,

která byla postavena, protože ta původní

byla zničena během nějaké dávné války.

Řekl: "To je původní střecha."

Ten okamžik mi změnil život,

a já si ho pamatuji,
jako kdyby to bylo včera.

Poprvé v životě jsem si uvědomil,
že lidé byli chytří

i před 2000 lety. (Smích)

To mě nikdy nenapadlo.

Myslím tím, že pro mě
byly pyramidy v Gize,

které jsme rok předtím navštívili,

působivé, celkem pěkný design,

ale koukněte, dejte mi neomezený rozpočet,

20 000 až 40 000 dělníků a 10 až 20 let,

abych nařezal a dotáhl
kamenné kvádry přes celou zem

a já vám pyramidy postavím také.

Ale žádné množství hrubé síly

vám nepostaví kopuli Panteonu,

ani před 2 000 lety, ani dnes.

A mimochodem je to stále největší

nevyztužená betonová kopule,
která byla kdy postavena.

Postavit Panteon
potřebovalo několik zázraků.

Zázraky myslím věci, které jsou

technicky stěží možné,

velmi rizikové a možná nemusí být

možné je vůbec dokončit
v tomto okamžiku a čase,

určitě ne vámi.

Pro příklad, zde jsou
některé ze zázraků Panteonu.

Aby to bylo vůbec strukturálně možné,

museli vynalézt super-pevný beton

a ovlivňovat jeho váhu

změnou hustoty jeho směsi,

s tím, jak postupovali při stavbě nahoru.

Pro pevnost a lehkost
bylo pro stavbu kopule

použito pět kruhů bloků,

které se zmenšovaly,

což dodává prvek
silně dramatické perspektivy

k designu stavby.

Uvnitř bylo nádherné chladno

z důvodu její obrovské teplotní hmoty,

přirozenému proudění vzduchu směrem vzhůru

skrz oculus

a Venturiho efektu, když vítr fouká

přes střechu budovy.

Poprvé jsem objevil, že světlo samo

má podstatu.

Pruh světla zářící skrz oculus

byl krásný a hmatatelný

a já si poprvé uvědomil,

že světlo může být navrženo.

Dále, že všechny formy designu,

vizuální design,

ty všechny druhy jsou
beze světla nepodstatné,

protože beze světla
nic z toho nemůžete vidět.

Také jsem si uvědomil,
že jsem nebyl prvním člověkem,

který si myslel, že toto místo
je opravdu výjimečné.

Přežilo gravitaci, barbary,
zloděje, developerské firmy

a pustošení času, aby se stalo,

co já myslím, nejdéle

nepřetržitě obydlenou budovou v historii.

Zejména kvůli této návštěvě

jsem pochopil,

že navzdory tomu,
co mi bylo řečeno ve škole,

světy umění a designu

nebyly ve skutečnosti neslučitelné

s vědou a inženýrstvím.

Uvědomil jsem si,
že když se dají dohromady,

můžete vytvořit věci, které jsou úžasné

a které by nemohly
být vytvořeny samostatně.

Ale ve škole, s několika výjimkami,

se k nim přistupovalo
jako k odděleným světům,

což platí dodnes.

Mí učitelé mi řekli,
že to musím začít brát vážně

a soustředit se na jedno či druhé.

Navzdory jejich naléhání,
abych se specializoval,

jen způsobili, že jsem
opravdu obdivoval vševědy

jako byli Michelangelo, Leonardo da Vinci,

Benjamin Franklin,

lidé, kteří dělali přesný opak.

A to mě vedlo k přijetí

a touze být v obou světech zároveň.

Takže jak se tyto projekty s neopakovanou
tvůrčí vizí a technickou složitostí

jako Panteon, ve skutečnosti stanou?

Někdo sám od sebe,
pravděpodobně Hadrián,

musel mít geniální tvůrčí vizi.

Také bylo potřeba
vypravěčských a vůdčích schopností,

které byly potřebné
pro jeho financování a provedení

a zvládnutí vědy a technologie

se schopností a know-how

posunout existující inovace ještě dále.

Mé přesvědčení je, že tvorba
takových vzácných změn

vyžaduje alespoň pět zázraků.

Problémem je, bez ohledu
na to, jak talentovaný,

bohatý nebo chytrý jste,

že zvládnete jeden až jeden a půl zázraku.

To je vše. To je limit.

Poté vám dojde čas, peníze, nadšení,

cokoliv.

Pamatujte, většina lidí
si ani nedokáže představit

jeden z těchto technických zázraků,

a vy jich potřebujete alespoň pět,
abyste postavili Panteon.

Z mé zkušenosti, tito vzácní vizionáři,

kteří dokáží myslet napříč světy umění,

designu a inženýrství,

mají schopnost si všimnout,

když ostatní poskytnou dostatek zázraků,

abychom se přiblížili cíli.

Řízeni jasností jejich vize

přivolají odvahu a odhodlanost,

aby dodali zbývající zázraky,

a často i vzali to,
o čem si ostatní lidé myslí,

že jsou nepřekonatelné překážky,

a změní je ve výhody.

Vezměte si oculus v Panteonu.

Trváním si na tom, že bude v designu,

bylo znemožněno použití
většiny strukturální technologie,

která byla vytvořena pro římské oblouky.

Přesto, místo přijetí

a přetvoření rozložení váhy a tlaku,

přišli s designem, který funguje pouze,

když je ve střeše velká díra.

Díky tomu nyní získáte estetické

a designové výhody světla, chlazení

a to klíčové přímé spojení s Nebem.

To není špatné.

Tito lidé nejenže věřili,

že nemožné lze provést,

ale že také musí být provedeno.

Dost starověké historie.

Jaké jsou současné příklady inovací,

které slučují tvůrčí design

a technologické výhody
způsobem tak významným,

že budou pamatovány

za tisíc let?

No, cesta člověka na Měsíc byla dobrá,

a jeho bezpečný návrat
na Zemi také nebyl špatný.

Mluvíme o jednom velkém skoku:

je těžké si představit významnější okamžik

v historii lidstva,

než když jsme poprvé opustili náš domov,

abychom svou nohou vstoupili na jiný.

Takže, co se stalo po cestě na Měsíc?

Někdo by mohl říct, že dnešním Panteonem

je internet,

ale ve skutečnosti si myslím,
že to není správně,

nebo alespoň je to jen
součástí celého příběhu.

Internet není Panteon.

Je to spíš jako vynález betonu:

důležitý, naprosto nutný

ke stavbě Panteonu,

a trvalý,

ale samostatně úplně nedostatečný.

Nicméně, stejně jako byla
technologie betonu

klíčová pro realizaci Panteonu,

noví designéři budou
používat internetové technologie

k tvorbě originálních konceptů,
které přetrvají.

Chytrý telefon je skvělý příklad.

Brzy bude většina lidí na planetě

mít chytrý telefon

a myšlenka propojení všech

jak se znalostmi,
tak s ostatními lidmi, přetrvá.

Takže, co dalšího?

Jaký nejbližší pokrok
bude srovnatelný s Panteonem?

Když o tom tak přemýšlím,

zavrhl jsem mnoho velmi pravděpodobných

a významných průlomů, které mají nastat,

jako léčbu rakoviny.

Proč? Protože Panteony jsou vytvořeny

v navržených fyzických objektech,

těch, které inspirují už jen tím,
že se na ně podíváte

a zažijete je,

a budou v tom pokračovat navždy.

Je to jiný druh dorozumívání, jako umění.

Tyto další objevy, které prodlužují život

a mírní utrpení, jsou samozřejmě klíčové

a úžasné,

ale jsou jen částí vývoje

našich celkových vědomostí a technologie,

stejně jako internet.

Takže co je dalšího?

Možná navzdory intuici,

myslím, že to je vizionářská myšlenka

z konce 30. let 20. století,

která byla znovu oživena
v každém dalším desetiletí:

samořídící vozidla.

Nyní si možná myslíte, ale dej pokoj.

Jak může být moderní zpracování samořízení

tak významné?

Podívejte, velká část našeho světa

byla navržena s ohledem
na silnice a dopravu.

Ty byly základem úspěchu

Římské říše,

stejně jako systém dálnic

pro rozkvět a rozvoj

Spojených států.

Dnes jsou tyto silnice spojující náš svět

ovládány auty a náklaďáky,

které zůstaly téměř nezměněny

od doby před 100 lety.

Nicméně, možná to dnes není tak zřejmé,

samořídící vozidla budou
klíčovou technologií,

která nám umožní
navrhnout naše města jinak

a, v širším pohledu, i naši civilizaci.

Tady jsou důvody:

Jakmile se vozidla stanou všudypřítomnými,

každý rok tato vozidla zachrání

desítky tisíc životů
jen ve Spojených státech

a milion po celé Zemi.

Spotřeba energie automobilů
a znečištění vzduchu

se dramaticky zmenší.

Většina silnic, které nás zahlcují

uvnitř i mimo naše město, prostě zmizí.

Umožní nám prosazení nových konceptů

v tom, jak navrhujeme města, práci,

a také způsob našeho života.

Dostaneme se tam,
kam potřebujeme, rychleji

a společnost znovu získá zpět mnoho

ze ztracené produktivity,

která je nyní v dopravě
naprosto nevyužita.

Ale proč nyní? Proč si myslím,
že jsme na to připraveni?

Protože za posledních 30 let

lidé mimo automobilový průmysl

utratili nespočetné miliardy,

aby vytvořili potřebné zázraky,

ale za úplně jiným účelem.

Trvalo dlouho, než si
lidé z DARPA, univerzit

a společností naprosto
mimo automobilový průmysl

všimli, že když na to půjdeme chytře,

samostatnost lze stvořit i nyní.

Takže co je těch 5 zázraků
potřebných pro samořídicí vozidla?

Za prvé, potřebujete vědět,

kde jste a jaký je přesně čas.

Tohle bylo krásně vyřešeno
pomocí systému GPS,

Globálnímu polohovacímu systému

který nasadila vláda Spojených států.

Potřebujete vědět,
kde jsou všechny silnice,

jaká jsou pravidla a kam jedete.

Rozličné druhy osobních navigací,

navigací zabudovaných do automobilů

a map v prohlížeči počítače toto řeší.

Musíte mít téměř nepřetržitou komunikaci

s vysoce výkonnými počítačovými sítěmi

a také s ostatními v okolí,

abyste mohli poznat jejich záměry.

Bezdrátové technologie
vytvořené pro mobilní zařízení,

s určitými malými úpravami,

jsou jako řešení naprosto vhodné.

Možná budete chtít
uzavřené testovací silnice,

pro začátek,

aby jak společnost, tak právníci

mohli odsouhlasit bezpečnost použití.

Začít to může s vymezenými pruhy

a pokračovat dále.

Ale nakonec budete potřebovat rozpoznat

lidi, značky a objekty.

Strojové vidění, speciální senzory
a vysoký výpočetní výkon

mnoho z toho zvládnou,

ale ukazuje se, že to stále není dost,

když ve vozidle jede celá rodina.

Příležitostně budou lidé
muset zasáhnout do řízení.

Kvůli tomu budete třeba muset vzbudit

svého pasažéra a zeptat se ho,
co je to sakra

za velkou kouli uprostřed silnice.

To není tak špatné a dá nám to aspoň smysl

v tomto novém světě.

Kromě toho, jakmile první řidiči vysvětlí

svému zmatenému autu,

že to obří kuře u silniční odbočky

je ve skutečnosti restaurace,

a že může normálně jet dál,

všechna ostatní auta na povrchu Země

to budou od té chvíle vědět také.

Pět zázraků, většinou již funkčních,

a nyní potřebujeme jen čistou vizi

lepšího světa, plného samostatných vozidel

se svůdně krásnými
a nově funkčními designy,

spolu s velkým množstvím
peněz a těžkou prací,

abychom se dostali domů.

Počátek je nyní jen pár let vzdálený

a předpokládám, že samostatná vozidla

nadobro změní náš svět

v průběhu několika
následujících desetiletí.

Když to shrnu, začal jsem věřit,

že přísady pro nové Panteony

jsou všude kolem nás

a jen čekají na vizionáře

se širokými znalostmi,

schopnostmi napříč obory

a silnou vášní,

což je požene k tomu,
aby své sny změnili v realitu.

Ale tito se jen tak spontánně

neobjeví.

Musí být vychováváni a motivováni

již od chvíle, kdy jsou to malé děti.

Musíme je milovat a pomoci jim

odhalit jejich vášně.

Musíme je motivovat, aby pracovali tvrdě

a pomoci jim pochopit, že selhání

je potřebnou složkou pro úspěch,

stejně jako vytrvalost.

Musíme jim pomoci najít
jejich vlastní vzory

a dát jim jistotu věřit sami v sebe

a věřit, že cokoli je možné,

a stejně jako můj děda,
když mě bral na nákupy součástek,

a stejně jako mí rodiče,

když mě brali do vědeckých muzeí,

my je musíme motivovat k tomu,
aby našli svou vlastní cestu

i přesto, že je rozdílná oproti té naší.

Ale mám varovnou poznámku:

Musíme je pravidelně odhánět

od jejich moderních zázraků,

počítačů, telefonů, tabletů,

herních konzolí a televizí,

brát je ven na slunce,

aby si mohli zažít jak přirozené,

tak designové krásy našeho světa,

naší planety a naší civilizace.

Když to neuděláme, nebudou moci pochopit,

jak jsou tyto věci vzácné,

že jednoho dne budou zodpovědní

za jejich ochranu a zlepšení.

Potřebujeme také, aby pochopili

něco, co možná teď nevypadá
adekvátně cenné v našem světě,

který je stále závislejší na technologii,

že umění a design

neznamenají přepych

a že jsou slučitelné

s vědou a inženýrstvím.

Ve skutečnosti jsou základem pro to,
co nás dělá výjimečnými.

Jednoho dne, kdy budete
mít tu příležitost,

možná budete moci vzít své děti

do opravdového Panteonu,

stejně jako my vezmeme naši dceru Kiru,

aby z první ruky zažila

sílu toho udivujícího designu,

který jednoho jinak
bezvýznamného dne v Římě

vydržel 2000 let do budoucnosti,

aby změnil směřování mého života.

Děkuji.

(Potlesk)