Why I Quit YouTube

(tlukot srdce, hluboký povzdech)

Ahoj internete.

Podívej, kdo si vzpomněl
na svoje zas**ný heslo.

Fajn, mám tu za sebou kus bílýho papíru,

(cinknutí židle o zem)
nepohodlnou červenou židli

a něco na srdci.

Pojďme na to.

Být YouTuberem - sen 21. století.

Bohatým, slavným,

s armádou oddaných sledujících,
co ti říkají, jak jsi úžasnej.

Dělat si, co chceš, kdy chceš a mít za to
tolik digitálního dopaminu, kolik chceš.

Zapomeň na kariéru doktora a
zachraňování životů, nebo dokonce

na učitele, který životy formuje.
Sakra, dokonce i na herce nebo modela.

To je starý.

Mami, já chci být influencerem.

A na jaký to bude téma?

Koho to zajímá!

A tenhle kluk ten sen žil.

Dan: "Chceš obejmout?"
Fanoušek: "Ano!"

Dan: "Jsou tu nějaký lesby? Prima."
(křik fanoušků)

Měl všechno. Až jednou prostě...

Zmizel.

A tak,

otázka, která vzbudila obavy,

možná byla důvodem k oslavě a
taky ke vzniku spousty konspirací, je...

Proč Dan Howell odešel z YouTube?

(dramatická hudba)

Ou, mám tu čerstvou zprávu.

Nejtajemnější trouba celýho
internetu to udělal zas!

Kdo stráví rok natáčením coming
outovýho videa, dotáhne to na

10 milionů shlédnutí
a pak se prostě vypaří?

Co je to za magora?

Jo. Jsem magor. S duševním zdravím
jsem měl... spoustu vážných problémů.

Ale teď jsem zpátky,
tak si držte klubouky.

Tohle je varovný příběh o slávě,
sledujících, komunitě, kultuře,

o střetu mezi vytvářením
obsahu a radostí z něho

a o tom, že si máte dávat pozor na to,
co si přejete, protože jednou...

se z toho zákonitě naprosto složíte.

Ale nejdřív... musíme pochopit,
jak jsme se sem sakra dostali.

NA ZAČÁTKU...

1: Vysílejte se.

"YouTube. Vysílejte se."

Motto a mise o tom, že světová
média už nejsou pod ochranou.

Ve chvíli, kdy internet proměnil média na
sociální, se všechno navždycky změnilo.

Díky webu mohl kdokoliv s dostatečně
stabilním připojením k nahrání videa kdykoliv

sdílet svůj příběh. Ať už to byl den v zoo,
úvodní znělka Pokémona nebo evoluce tance.

Sdílet to s celým světem, baby.

A pak jsem tu byl já, v roce 2005. Děcko,
co mrhalo celým svým zatraceným životem

tím, že sledovalo YouTube. Dobrý časy.

No, vlastně ne. Byly strašný.
Ale víte co - prokrastinace je sranda.

K čertu s telkou a všema těma starochama.
Na týhle stránce jsou cool, mladý,

vtipný lidi, co se šíleně baví.
Na tohle se chci dívat.

Ryan Higa, Smosh, Hot For Words,
Fred, Charlie-is-so-cool-like,

Community Channel, Mixed Bag.
Dobrý časy.

YouTube ani na internetu nebyl
velká věc, bylo to zastrčený místo.

Pro většinu lidí ve světě to byla stránka,
kam se lidi chodí dívat na kočky nebo

staré dámy, co padají ze schodů.
Myšlenka, že by lidi opravdu chtěli

něco vytvářet přímo pro ní, zněla
dost chabě. Bylo to společenství

geeků, aspirujících komiků, filmařů a
videoblogerů, co si mohli dovolit

webkameru a širokopásmový připojení
a chtěli si najít kamarády.

A já jsem vždycky fantazíroval -
Co kdybych to dělal taky?

Natočil krátký vtipný video, přidal zvukový
efekty a pár šílených střihů po každým

druhým slově z nějakýho
prazvláštního důvodu.

Prostě by to byla zábava. Sranda, prostě
se nějak vyjádřit s kámošema ze školy.

Bez účelu, bez cíle, čistě jen
z radikálního nutkání tvořit.

A pak jednou mi úžasnej kluk jménem
Phil řekl: "Tak to prostě udělej."

Počkat.

Jakože já bych mohl být YouTuberem?
(dramatický nádech)

Doslova každej může být YouTuberem.

A proto existuje nejhorší
zasr*ný video na týhle stránce.

"Čau. Jmenuju se [Dan]."

Však vy víte! Síň slávy, vrchol trapnosti.
Do toho, vysmějte se mi. Je mi to jedno.

Jsem na dně, spráskanej k smrti, už jsem
se posunul dál, tomu se říká růst!

Tohle nebyla moje budoucnost. Byl to
koníček. Moje budoucnost, jak jsem se

rozhodl, byla jít na práva. Protože
o penězích tenkrát YouTube nebyl.

Tak jsem potřeboval "opravdovou" práci.
No, právničina nebyla mým snem, to bylo

celý dětství herectví, ale tak co...
Sny se přece neplní a já jsem nezajímavej,

průměrnej člověk, tak proč se vlastně
snažit žít autenticky. Prostě to vzdám

hned na začátku a budu se držet kariéry,
co si pro mě vysnil můj děda.

Jak byl ten koníček nevinnej. Prostě psaní
a natáčení minivideí o prokrastinaci nebo

o tom, jak mi padaj věci z rukou. Žádný
reklamy, ani sponzoři. Žádný drama, jen

bezcílná kreativita. A komunita. Čistý,
upřímný, vesměs hodně špatný umění.

Někdo by mohl říct, že tohle
byl zlatý věk YouTube.

A já ho zbožňoval.

Ach, jak jen se všechno změnilo.
(démonický smích)

2: Veřejné vlastnictví

Jako všechno na světě, i YouTube
koupila obří korporace.

Tady to byl Google a za 10 let už nebudou
národy nebo víry. Všechno bude rozdělený

mezi pět velkých firem - Google, Apple,
Disney, Amazon a... nejspíš Roblox.

Sázel bych na Roblox jako Apexovou
dystopickou společnost, která vyhraje

Čtvrtou světovou válku s armádou
vysoce inteligentních dětí.

První Partnerský program YouTube
už tu byl předtím a teenager Dan

žárlivě sledoval, jak se lidi baví a přitom
vydělávají víc než on v ASDA [supermarket]

Ale pak přišel celý Google AdSense.
Tohle bylo opravdový.

Podívejte, "YouTube se tak změnil,
když se do toho zamotaly peníze."

Jako... jo. Ale zároveň - lidi musejí jíst,
jasný. Byla to fakt cool věc, že každý

mohl dělat něco, co je baví, jako práci.
Ale jako, je to něco jinýho, protože

najednou, lidi, co na YT nebyli kvůli
komunitě, začaly lákat prachy.

A lidi, co tam kvůli tomuhle byli, měli
zákeřný zkorumpovaný půvab

krásný, nový, zlatý mrkve,
za kterou má člověk jít.

V naší současný influencerský hrůzný
dimenzi je docela dobře možný,

aby si kdokoliv online vydělal trochu
peněz díky svému talentu.

A je tu nátlak na využití téhle možnosti
a... monetizace svých koníčků!

Máte život v rovnováze nebo jiné vášně?
Ne v naší nefér stresující společnosti!

Kdykoliv vidíte příležitost,
musíte se za ní vydat.

Popožeňte tu kulturu!

"Miluju hraní, tak bych asi měl být streamer
a hrát jen pro pobavení ostatních."

"Rád kreslím, měl bych kreslit na Patreonu
oplzlý furry hentai na hraně zákona."

"Rád vyrábím z korálků, tak mám teď Etsy
impérium v hodnotě 12 miliard dolarů.

A kdykoliv zavřu oči, vidím
korálky. Korálky. KORÁLKY!

Dřív jsem je měl tak rád, utíkal jsem
k nim. Teď ovládají můj život!

OSVOBOĎTE MĚ OD TĚCH KORÁLKŮ!"

Á sakra, byl jsem přijat do YouTube
Partnerskýho programu. Je čas se nad tím

zamyslet trochu jinak,
protože teď... jde o peníze.

Nikdy jsem nebyl moc ambiciózní, protože
se ukázalo, že když chcete příjem z reklamy,

musíte nahrávat videa.

Aha?

A to, že jsem doslova ten nejhorší
YouTuber na celým světě,

nanejvýš s jedním pětiminutovým videem
jednou za čtrnáct dní, to úplně nestačí

k tomu, abych udržel krok s gamerem, co
nahrává tři čtyřicetiminutový videa denně.

Takže jsem vlastně jako muzikant
- dávám svůj materiál volně k dispozici

na streamovacích platformách a zoufale
doufám, že to někoho zaujme natolik,

že mi přijde na turné a koupí si můj merch.
Jakože fakt. Děkuju všem, co to udělali.

Upřímně, peníze mě asi nikdy úplně
nemotivovaly. Fajn, jenom trochu.

Představuju si úspěch jako
tři různý druhy motivace.

Asi jich je víc a někdo chytřejší už se tím
zabýval, ale já jsem prosťáček, jasný?

Takže tohleto si myslím já.
Prachy, pozornost a uznání.

Kolik peněz si chceš vydělat? Chceš
zbohatnout nehledě na morální rozhořčení,

nebo ti stačí, že vyjdeš?
Jak známým se chceš stát?

Chceš bejt prostě slavnej? Je jedno, že
nemáš přátele, finanční stabilitu ani

budoucnost, prostě chceš mít
zástup sledujících, A TO HNED?

Nebo si tohle vůbec nepřeješ?
Ceníš si uznání?

Cokoliv děláš, chceš dělat čestně, takže
rodina, přátelé, vrstevníci tě považují za

dobrýho člověka, co se upřímně snaží
ze všech sil udělat něco pro svět?

No, tak já jsem narvanej někde uprostřed.
Mám rád pozornost, jo, ale jen tu dobrou.

Nemohli by mě všichni mít rádi a
nikdo by na mě nebyl ošklivej, prosím?

Nesnášim kapitalismus, ale chci mít
vlastní peníze. Moje rodina peníze nemá,

takže nemám k čemu se vrátit. A kvůli
svýmu batmanovskýmu, praštěnýmu,

traumatickýmu queer dětství potřebuju
být finančně nezávislý, abych se nikdy

nemusel vrátit do doby, kdy jsem žil
ve strachu z toho být sám sebou.

To je moje celá fantasy o odplatě.
Ale můj největší nedostatek je,...

že mi záleží na tom, co si lidí myslí,
a mám svědomí. Život by byl mnohem

lepší, kdybych byl totální sociopat.
Ale to ne. Já v noci nespím z toho, že

jsem se jednou před 11 lety odvážil
udělat z náhledu videa clickbait.

Můžete si tohle cvičení udělat, abyste
zjistili, co je vaší motivací. Nebo to

použijte ke zjištění toho,
co vám vaše práce může dát.

Ale YouTube - to je platforma zadarmo.
Můžete si dělat, co chcete, s takovým

množstvím integrity,
po které tak moc toužíte.

Ale když jde o prachy a slávu,
jak dlouho vám to vydrží?

(uchechtnutí) Hodně štěstí.
(démonický smích)

Ne, dneska už jsem se zlodušsky smál...

Konečně to bylo tady. Točil jsem videa o
otravnejch kre**nech v kině nebo chodících

po městě. Lidi jsou rádi naštvaný
a já jsem na tom vydělával peníze.

Jakože... tucty liber týdně. Což, když
jste student, je fakt zatraceně velká věc.

Já jsem nestudoval rád. Proč se zabývat
smluvními vztahy, když můžete natočit

video o podvádění lidí na Grindru
jako morče. Byla to legrace, vtipy,

skutečně očistná záležitost...
no a prostě koníček, že jo?

Ale pak jsem se musel rozhodnout. Mám
bojovat se svým instinktem k pochybování

a odvážit se snít? Mohl bych tohle pozvednout
na novou úroveň a všechno tím riskovat?

K*rva, to víte, že jo! Škola je nuda.

Tak jsem se rozhodl, tak jako každý jiný
s internetovou kariérou, ať už YouTuber,

streamer nebo profík na e-sport.
Vzal jsem svojí studentskou půjčku,

která mě už stihla pekelně zadlužit,
a nechal jsem vejšky.

Pak jsem udělal video o tom,
že jsem univerzitní odpadlík.

Nikdo z vás si nemyslel,
že je to dobrej nápad!

Jako vážně, říkal jsem si, že moji vlastní
sledující a ostatní tvůrci mě podpoří,

ale oni na to "Jo, jako nechci říct, že
nejsi dobrej, ale je to určitě odvážný,

a nejspíš ne moc moudrý, ale hodně štěstí."
Přestěhoval jsem se do Londýna.

Strašnej nápad, nájem byl skandálně
vysokej a morálně zavrženíhodnej.

#SejměteVšechnyDomácí.

Ani s YouTubem, show na BBC Radio 1, různýma
akcema, webovým seriálem a reklamou na

cereálie (která mi tehdy přišla v pohodě,
ale zpětně si říkám, že bych asi cerálie

nepodporoval, #MocCukru) jsem stejně
nemohl zaplatit zas*anej nájem. Sakra!

Fakticky jsem tehdy žil v chronickým
stresu. Nemohl jsem spát, nejedl jsem

- což je u mě divný. Každou hodinu bdění
jsem trávil prací z čirýho strachu.

A neměl jsem žádnej osobní život.
Ale tohle jsem přece chtěl.

Lidi říkali, že toho nedělám dost a
srovnávali mě s těma, co dokážou natočit

výzvu na jeden záběr. Nedělám tady fresky
na kostelním stropě, ale napsat něco

dobrýho, natočit skeče, pokusit se
o efekty. Kreativitu si nemůžete vynutit.

Jak dlouho trvá natočit pětiminutový vtipný
video? Až třeba nekonečně hodně času.

Zkoušel jsem se držet týdenního plánu, ale
nemohl jsem nic vymyslet a zrealizovat to

všechno tak rychle. Topil jsem se v tom.
"Komentující a můj děda měli pravdu!

Tohle byl blbej nápad! Tenhle YouTube
prostě nevydrží. Je to prostě trend.

Každou chvíli se to zhroutí a moje šance
stát se úspěšným člověkem je v troskách."

Ale pak se to stalo.
Velký třesk britských vloggerů roku 2013.

Podívejte na ně.
(zvuk výbuchu a křiku)

Prostě se objevily sociální sítě
- Facebook, Twitter, Insta, Tumbrl.

Noví uživatelé hledali obsah
a já jsem tady prostě už byl.

Bum. 1 milion odběratelů.

A teď - jednou z nejoblíbenějších činností
celýho lidstva je hraní klasický hry:

"Zaslouží si to?"

Zaslouží si to, anebo ne
a měli bychom je za to zničit?

Mohl bych dostat ještě jeden trojúhelník?
Oukej.

Jak přišli k úspěchu?
Byl to talent, tvrdá práce nebo štěstí?

Použijte tenhle trojúhelník ke svržení
každýho pyšnýho prevíta z jeho trůnu.

Řekněte sami...Dan Howell. Je talentovanej?
Nadřel se, nebo měl prostě štěstí?

Ten pitomej, kudrnatej čur-...

Pravdou je, že jako YouTuber nebo i někdo
jinej s pomíjivou kariérou jako sportovec,

herec, model a další profese, který
nebudeme potřebovat ve společnosti,

až se nevyhnutelně zhroutí,
ve skutečnosti potřebujete všechny tři.

A depresivním faktem je, že nezáleží na
tom, jak moc jste talentovaný, když se tomu

naplno nevěnujete. Nebo jak moc na něčem
pracujete, když vlastně nemáte talent

anebo když se na vás prostě
jednoho dne neusměje štěstí.

Když se to video nestane virálním,
neodhalí vás velkej streamer,

nevšimnou si vás v ulicích New Yorku a
nevezmou vás do Hollywood nebo,

však víte, nemáte vlivný
známý nebo příbuzný.

Zkoušeli jste mít bohatý
nebo vlivný rodiče?

Ať už mě hodnotíte, jak chcete, já si
osobně myslím, že jsem měl štěstí.

Ale pro případ, že je někdo pořád
zatrpklej - vidle dolu - nebojte se.

Jsem pořád neskutečně ubohej pitomec,
který zpracovává horu traumat, co jsou

tak hluboký, že z nich dřív umřu,
než se naučim se s nima vyrovnat.

Takže, dělám to pro vás.

Tak, zvládnul jsi to. Platíš účty. Seš
velkej YouTuber. Všechno je skvělý, ne?

No tak mi pověz, dr. Watsone, proč tolik
YouTuberů končí s brekem na hlavním kanálu?

Ani ne na vedlejším. Na hlavním!

Má snad velký kalich kreativního
obsahu otrávený okraj?

Právě jsem se smál slovu "okraj"
[v orig. "rim" = označení pro konečník].

Čau, je mi třicet let a mám tvář
a humor třináctiletýho.

Tak seš tady, tvůrce, a tvoříš si,
co chceš. Takhle to chceš, ne?

Nebo teď děláš, co si myslíš,
že chtějí tvoji diváci?

Nehledě na to, jak moc si říkáte, že tohle
děláte proto a proto a držíte se toho,

nemůžete si prostě nevšimout, co na lidi
jak působí. Pokud mluvíte o svý vášni k

inženýrství, a pak jednoho dne všem
náhodou ukážete holej zadek v zrcadle

a zdvojnásobí se vám sledovanost, tak si
prostě založíte OnlyFans. Jen nekecejte!

Problém je, že když se do toho zažerete
natolik, že začnete vytvářet jenom to,

co si myslíte, že chtějí vaši sledující,
tak si začnete myslet, že nikdo nemá

zájem o vaše skutečný já. A když sledující
nebudete dost bavit, že přijdou s vidlema.

A pro mě byl tenhle zádrhel v tom říct si:
"Jsem Dan, malej podrážděnej britskej kluk,

co se snaží dělat komedii, nebo Dan z Dana
a Phila, co je pořád hodně sarkastickej, ale

tak nějak veselejší a dělá docela pěkný
a klidný videa se svým kámošem?"

Jde o to, že jsem byl obojí. Není to tak,
že by jeden byl špatnej, druhej dobrej.

Oba měli svoje vzestupy a pády. Samozřejmě,
když něco napíšu, někdy se v tom lidi vidí

nebo je to vtipný. A když mě to něco hodně
zajímá, může to být dokonce užitečný a

důležitý, což je prima. Ale rozhodně jsem
to někdy přehrával s tou cynickou agresí,

kterou jsem vlastně chtěl zapadnout mezi
naštvaný kluky, kterých jsem se vždycky bál.

A inspirovali mě svým stylem i britští
komici nultých let, co byli zatraceně podlý.

A do týhle kultury jsem se narodil.
Je to současně to, co jsem, a to,

čím jsem si myslel, že musím být. Když jsem
blbnul s Philem, někdy to vypadalo mdle a

nesmyslně, jako bychom se schválně
přetvařovali před naším publikem.

Ale v reálu my takoví prostě jsme! Prostě
jsme se bavili a nezajímalo nás, kdo se dívá

Prostě jsme si udělali vlastní zábavu. A i
když to nebyla moje vášeň, byla to legrace.

A jde o to, že Dan a Phil byli dobrý.
Chápu, jestli jste nikdy neviděli žádný

video, možná jste o nich jen slyšeli a
říkali si, že jsou na nic. Ale ti skuteční

sledující, ti to vědí. Jestli jste u toho
byli, měli jsme pár fakt dobrých, vtipných

originálních kusů. Představili mužnost
z jinýho úhlu a lidem to rozradostnilo den.

A svým způsobem to na mě působilo mnohem
silněji, protože to bylo větší než já.

Ale cítil jsem se, jako kdyby byli dva
různí YouTubeři na jednom kanálu.

A neustále jsem byl rozpolcený mezi
rozjásanými fanoušky Dana a Phila, co

chtěli víc tohohle, a jen Danovými, co
chtěli komedii. Ne tuhle gay hovadinu.

A někdy se zdálo, že mě nesnáší oba tábory,
protože jsem nedělal to, co po mně chtěly.

Další věc, která vás může stresovat.

Ale pak tu byla ta většina klidných,
obyčejných lidí, kterým se líbilo všechno.

"Ale vždyť je to YouTube,
o nic nejde. Čau."

Kdokoliv s nějakým publikem bude prožívat
tenhle vnitřní boj o to, aby mohl zůstat

věrný sám sobě, udělal lidi, co mu všechno
dali, šťastný a zůstal s hlavou nad hladinou.

A tyhle moje základy se postupně rozpadaly,
jak jsem se nořil stále hlouběji do moře.

Můžu vám na rovinu říct, že každýho
YouTubera traumatizují trollové.

Úplně všichni, ať už jsou to staří
YouTubeři, seriózní, podrážděný jako prase

nebo jen zas**ný anime avatary,
viděl jsem je sedět na setkáních

s vyděšenými pohledy a ptal se:
"Hej, co se stalo? Proč vypadáš jako já?

Nikdo by neměl vypadat jako já."
Smutná tvář.

A pak začali břečet: "Jeden člověk
na Instagramu mi napsal,

že se mu víc líbil můj předchozí účes."

Tohleto platí na jakýhokoliv tvůrce,
celebritu nebo osobu, co měla virální

příspěvek, a najednou si jí všichni všímají.
Negativní zaujatost - blbý sr*čky vynikají.

Předpokládáme, že se lidi budou chovat
srdečně, jako v teoriích společnosti.

Ale pochopitelně, na internetu jsou lidi
neuvěřitelně toxický, protože je nám všem

ouzko a chceme někoho stáhnou dolů
k sobě do bažiny společnýho utrpení.

Ale vážně. Můžete si přečíst tisíc komentářů
"Jsi krásnej." "Jsi dokonalej" "Vypadáš jako

starý smutný Wilbur Soot." "Jsi model."

Ale, když strávíte hodiny natáčením videa
a 10 vteřin po nahrání jeden člověk řekne:

"Minulý video se mi líbilo víc."
Totální zničení. Týdny smutku.

A tak je přirozený vzít ten jeden
z tisíce komentářů a rozšířit ho na:

"VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍ!"

Vždycky všem říkám, že je to špička ledovce.
Soustředíme se na ten kousek nad hladinou,

ale většinu publika, v jakýkoliv komunitě,
a doufám, že lidstvu celým (otazník),

není vidět. Prostě potichu žijí.

Takže tady je přípitek na "Číhající",
na tiché odběratele, ty, co se dívají,

ale nikdy nekomentují. Díky vám se svět
pořád točí a vy si klidně můžete umýt ruce

od všeho tohohle zasr*nýho dramatu.

Vážně, vy jste jediný
vítězové v týhle drsný hře.

Jo, takže - Dan a Phil. Fanoušci
Dana a Phila, to bylo něco.

Hlavní fandom bych umístil na pomyslný
Mount Rushmore děsivých fandomů,

mezi Stmívání, BTS, anime a Ricka a Mortyho.
Jen tak mimochodem, tím, že byli aktivní,

nezamýšleně terorizovali zbytek internetu.
Nebyla komunita v tichém koutku nebo

trendy téma, které by bylo uchráněno před
touhle mašinérií komentátorů, která všechny

nevinné úživatele stáhla k sobě do hlubin.
Cítil jsem se jako internetová Godzilla.

Kamkoliv jsem šel, nemohl jsem si pomoct,
všude jsem působil spoušť. Nemohl jsem se

podívat na nic, co se mi líbilo, aniž bych
to "podpálil" nebo "praštil ocasem".

Chápu, že je to trochu iritující brouzdat
internetem nebo jít do Mekáče, když nejste

součástí těhlech skupin, ale je to vážně
tak špatný? Jako... lidi se jen baví.

Tady je můj odvážný názor:
Nechte lidi, ať se baví. Oukej?

Je to v pohodě, už jsme všichni starý.
Je mi jedno, jestli je vám 10, tady jde

o emoční únavu. Jste starý. Přežili jsme.
Vesměs. Koukali na moje úvodní reklamy,

já ty peníze utratil za terapii.
To se docela povedlo, tak co.

Phil a já jsme strávili roky tím, že jsme
spolu tvořili, záměrně přímo pro sledující.

Máme za sebou skoro všechno,
co jsme chtěli jako duo udělat.

Teď máme každý vlastní věci,
kterým se chceme věnovat, ale

to je na tom právě trochu divný,
protože jsme pořád... skutečný lidi,

i když zrovna nic netočíme. Ale nebojte,
pořád se budeme objevovat spolu,

když to budete nejmíň čekat nebo chtít.

Byla to fakt velká legrace,
ale bylo toho dost.

Veškeré podpory a nadšení jsem
si vždycky cenil, ale jak víme z Dannyho

bizarního gay dobrodružství, když se masa
lidí snaží spekulovat o vaší sexualitě a

odhalit jí pro legraci, není to tak skvělý,
když ještě nejste "out" a vzdorujete tomu.

Já jsem si skoro nic z toho neužil a žil
jsem v naprostým strachu z toho, že

mě někdo vyoutuje. Tahle velká lež byla
jako zeď, která mi nedovolovala navazovat

opravdový vztahy.
Ale dobrý. Nějak to nakonec dopadlo.

Úplně každý na světě navazuje parasociální
vztahy s lidmi, které osobně nezná,

ale často vidí na obrazovce - oblíbenými
TV moderátory, radio DJ, TikTokery, co se

starají o psy. Přijdou nám známí a je to
úplně přirozený. Není to v jádru špatný.

Prostě se to tak děje. Blbý je,
když jste ta osoba na druhý straně.

Jak moc se máte otevřít? Je to pro vás
prostě jen práce a vytváříte obsah,

nebo máte Twitter proto, abyste vážně
říkali to, co si myslíte, a Instagram proto,

abyste ukázali, kde jste a co plánujete?
Je vlog kreativní video blog, kde mluvíte

o nějakém tématu, nebo je to doslova
video z vašeho života, kde jste hvězdou

vlastní digitální reality show?

Kde je hranice mezi sdílením vtipných
příhod a skutečných vztahů, které pak

lidé napjatě sledují jako telenovelu?
Když se vám změní život, lidi do něho

přijdou a zase odejdou, tak je publikum
naštvaný, že jste jim zkazil podívanou.

Někdy se zdá, že jste tu proto, abyste
byli jako Sims rodina. Hrajete si na dům.

Vývoj vašeho kanálu není kreativní růst,
ale veřejné hraní si na život.

Chcete nějakou hitovku? Ožeňte se, mějte
děti, pořiďte si psa, ukažte život, udělejte

to všechno a hned, jak rychle jen dovedete,
dokud se vám nebude kouřit od bot.

A my se tomu všemu budeme strašně
smát, než se to celý zhroutí.

Fajn, to bylo zatraceně dramatický.

Můžete si sdílet, co chcete, nastavit si
vlastní hranice. Ale zase - různí lidé

chtějí různé věci. A všechny je uspokojit
nemůžete. Takže prostě musíte dělat to,

co chcete vy, a přijmout, že nemůžete
potěšit vždycky všechny. Což jsem já

nedovedl a fakt mě to trápilo. Ale pořád
jsem si užíval ty peníze a pozornost.

A někdy taky to uznání, když jsem
občas udělal něco dobrýho.

Ale úspěch na YouTube nezávisí na tom,
že máte dobrý věci a daří se vám,

protože život není fér. A to nemluvím
o tom, že vám nemusí přát štěstí.

Vedle vší téhle svobody na divokém západě
zvaném YouTube, je tu vyšší moc - neznámá

a nekontrolovatelná síla, která má moc
dosazovat a svrhávat krále, dávat a brát,

demonetizovat vaše video, když
řeknete něco, co je gay...

Algoritmus.

(klidná hudba)
3: Algoritmus

Pst. Pojďte sem. Blíž.
Ne zas tak moc.

Chcete znát tajemství, životní vychytávku?
Jak být dalším MrBeastem?

Je čas si zahrát hru. Od dob videa "Charlie
mě kousnul do prstu", který od tý doby

prodali jako NFT a smazali (tuhle
apokalypsu vítám), je úspěch na YouTube

závislý na tom, jestli hrajete tu Hru.
V začátcích byly klíčový pro to, abyste se

dostali na hlavní stranu, statistiky
sledovanosti. Nejvíc shlédnutí, komentářů,

nejvíc lajků za den. Takže - zničte to pitomý
tlačítko "Like" a dostaňte mě na titulku.

Prostě, půjčujte si, kraďte, intrikujte,
udělejte, co můžete, abyste mobilizovali

svoje sledující a dostali se do tý správný
kolonky a konečně prorazili.

Ale "hlavní cenou" bylo být mezi
doporučenými videi. Teď jsi v hlavní

kolonce, kámo. A najednou, miliony
naprostých podivínů - fakticky,

sledující na YouTube byli tehdy skoro
všichni padesátníci a děsný pitomci,

co psali úděsně divný komentáře - a počet
shlédnutí, co ti mohl změnit život.

Jak ses sem dostal? No, zaměstnanec
YouTube se zkrátka rozhodl.

Jo, prostě jednoho dne si někdo řekl
"Tohle tam dám" a měl moc naprosto

vám změnit život. A to se rozkřiklo, takže
jste tuhle osobu potřebovali identifikovat,

smeknout před její milostí, lichotit jí,
spřátelit se s ní a dostat se do kolonky.

Vím to, protože půlka mých kolegů tohle
udělala. Osobně znám osobu, která takhle

pracovala, a pak z toho [videa] bylo
trending téma, mělo kupu shlédnutí,

interakcí, věci měly spád.
Ale hlavní stránka už nebyla tím hlavním,

protože jakmile došlo ke kontroverznímu
přechodu z odběrů na doporučená videa,

vyvstala nová otázka - kdo doporučuje?
Nebo bych měl říct CO.

S algoritmem se to má tak, že doslova
nikdo přesně neví, jak funguje a co dělá.

"Pokoušela jsem se tomu porozumět, ale..."

Je to program, co zjistí, co vás na YT udrží,
a rázem jste chycený v nekonečným rolování

zkázy (na rozdíl od těch jiných rolování
zkázy). Prostě - ke mně, sedni, zůstaň.

Něco z toho je jasný. Tohle video má hodně
shlédnutí, lajků, komentáře, podílů na nich

a lidi potom sledují i jiná videa, takže
tohle video bylo iniciační drogou k tomu,

aby lidi spadli do týhle vířící černý
díry zábavního průmyslu.

Bez týhle skrytý formule je prostě
nejlepší optimalizovat všechno, co jde.

Protože pokud nebudete přizpůsobený
proudům jako běluha na vlnoběžníku

namazaná lubrikantem,
tak si zkrátka škodíte.

Tak pojďme optimalizovat!

Klíčová slova. Prostě tam dejte všechno.
Nemusí to být relevantní.

Tvůj návod na cupcaky? Prsa, láska,
peníze, hotovost, krypto, Hillary Clinton,

Johnny Depp, drama, čaj, čaj English
breakfast, třetí světová, dinosaurus "Yee".

Hlídejte si čas. Čím delší video, tím déle
držíte lidi na YouTube. Udělejte z toho

pětiminutovýho skeče svůj požitkářský
celovečerní debut. (zvuk cvrčků)

Jen dbejte na to, aby měl aspoň 8 minut,
aby mohla být na konci druhá reklama.

Ale, copak? Tvoje videa zaberou čas a
natočíš jen jedno za měsíc? No, tak to

budeš vždycky menší prioritou než
hráči Minecraftu. Máš s tím problém?

Můžeš jít jinam. Nebo počkej,
ono není kam jinam jít.

Clickbait - 90% úspěchu na YouTube závisel
vždycky na názvu a náhledovým obrázku.

Je to tak. Nezáleží na tom, co máte za
obsah. Pokud zaujmete aspoň tak, že se

lidi budou dívat do doby, než se to započítá
jako shlédnutí, udělejte pro to cokoliv.

Já to vim. Měl jsem videa, kde mohlo být
o miliony víc shlédnutí, kdybych jim nedal

tupý tematický názvy, abych
nepůsobil moc otravně.

A pak je tam tahle sra*ka.
V raných letech měl každý YouTuber

z hlavní strany jako náhledy videí
cenzurovaný pornosnímky a titulek

"Akční blondýnka". Vyplývá z toho, že
lákání zmatených starších mužů bylo

důležitější, než udělat dobrý video.
Zakladatel YouTube

- jo, ten chlápek ze zoo - řekl,
že původní inspirací bylo mít místo,

kde by bylo snazší najít a nahrát videa
o tom, jak Janet Jackson vyklouzlo prso.

TOHLE je prapůvod týhle stránky.

Můžete si myslet: "Neudělám žádný typický
video 'konec YouTubera', je to trapný"

Ale když vám statistiky řeknou, že ho
nedělá nikdo, dokud to po nich někdo

nechce, a je to jejich poslední šance
v životě - odolali byste?

Reklamy - máte úvodní a závěrečný,
náhodně vybraný někde uprostřed,

v seznamu a v prohlížeči.
A oblíbená konspirační otázka -

"Upřednostňuje algoritmus videa,
co jsou monetizovaná?"

Protože můžete být nejsocialističtější,
veřejně sponzorovaný tvůrce revoluce,

ale co když je to pravda
a algoritmus chce ty prachy?

No... Užijte si reklamu.

Pardon, předpokládal jsem, že teď byla
reklama, pokud tomu ovšem nesebrali

monetizaci, což si myslím, že udělají.

Je to ale pravda, nebo má jen monetizovaný
obsah větší naděje na úspěch a vy jste

mi právě dali 0,002 pencí jen tak?

Kauzalita, korelace, konspirace,
comme ci, comme ça.

A jak všichni víme, když se třísekundový
klip se psem blbnoucím uprostřed noci,

který byl nahraný před 12 lety, najednou
všem doporučí ve stejnou chvíli, algoritmus

začne zahrnovat náhodný sr*čky bohatstvím.

Existují YouTubeři, co nejsou nic extra,
ale algoritmus je vystřelí na desítky

milionů shlédnutí, a taky někteří "původní"
YouTubeři, co se celá léta snaží a dřou,

jednoho dne se probudí a je jich polovina.
Vidíte to sami, přes noc se algoritmus

jen tak rozhodne, že chce kořist.
Takhle já žít nemůžu, jasný!

Myslím, že jsem měl štěstí, když uvážím,
jak zatraceně ukecanej jsem vždycky byl.

Ale jak se můžete cele ponořit do týhle
platformy, když víte, že jste vydaný na

milost a nemilost tomuhle algoritmu?!
Abych to shrnul - hodně lidí se hodně

snaží optimalizovat a prostě nemají dobrý
videa. Mají výbavu, design, všechno nový a

vypulírovaný, ale je jim jedno, co vlastně
dělají a proč by na to lidi měli koukat.

I vodu můžete optimalizovat do zblbnutí,
ale když smrdí, kůň vám z ní pít nebude,

voda se nezkonzumuje a... taky
ten kůň asi zemře na dehydrataci.

To je docela zneklidňující. Prostě se
snažte udělat něco dobrýho a modlete se,

aby si vás robot zamiloval.
Skutečná hrůza ale není algoritmus

doporučování, ale podivný program bez
tváře, který vám s pomocí jednoho řádku

počítačovýho kódu nechá zmizet celý život
před očima. ID obsahu si může nedopatřením

přivlastnit něčí život. A pak o něj musíte
bojovat při vyšetřování a mezitím na něm

někdo jiný vydělává peníze, než ho
získáte zpátky. Můžete třeba na něco

reagovat v dobrý víře
a najednou BAM - máme zavřeno.

Tady taky používám klipy a je to v dobrý
víře, ale číkoliv systém správy obsahu

tohle může kdykoliv zablokovat.
A tohle je pro mě důležitý!

Je to hrůza!

Pak je tu demonetizace. U malýho tvůrce,
co na tuhle platformu vsadil život, je to

opravdová noční můra. A jak víme, kvůli
všem těm problémům s inzercí, protesty

nahrávacích společností a skandálům
si YouTube (možná odůvodněně) bude

chránit záda, protože tohle celý
se může sesypat, což nechceme.

Je tu spousta důvodů, proč byste
se mohli rozloučit se svým ziskem.

Když třeba probíráte něco kontroverzního,
když moc nadáváte, především v prvních

deseti nebo třiceti vteřinách. Kdybych
třeba řekl "Ahoj, zk*rvenej internete",

moc kůže nebo béžovýho oblečení.
"Promiň, systém si myslí, že tvoje paže

je zadek, cvak." Nebo, očividně, gay věci,
protože nějakou dobu "lesbická rodina"

byla hodnocená jako "Á, lesby, to je
porno pro heterosexuály." Cvak.

Moje gay video přišlo o monetizaci. Jako,
já jsem o ní ani nestál, ale neměl jsem

na vybranou. A kdo ví - bylo to proto, že
jsem moc mluvil o gay traumatu a smrti,

a k tomu by nikdo soudný nechtěl dávat
reklamy, nebo kvůli tomu, že jsem řekl

asi třicetkrát F*ck, a to bylo po úpravě,
v původní verzi jich tam bylo 67, což je

zhruba jeden a půl fucků za minutu.
Nejspíš to k*rva potřebuju zredukovat.

Stephen Fry jednou řekl: "Bylo by nemožné
představit si život bez nadávání a bez

užívání si nadávání. Typ přehnaně
útlocitných lidí, co si myslí, že nadávání

je známkou nedostatku vzdělání nebo
nezájmu o jazyk, jsou jen zasr*ný magoři."

Souhlasím, ty úžasnej syčáku, ale
chápu, že to nemusí být vždycky vhodný.

A jako podívejte, vím, že je sranda mít
vztek, ale YouTube není homofóbní.

Není pravda, že Google nesnáší gaye. Skoro
každý, kdo pro Google pracuje, je gay.

Říká se jim "Gaygleři", což je podle
mě horší než být homofóbní.

A z korporátního úhlu pohledu, hele,
dokud queer lidi zůstanou na správný

straně kapitalismu, máme dovoleno žít.
Takhle teďka funguje pride.

YouTube říká, že si neudělal seznam toho,
do je k demonetizaci. Program se jen učí,

co je vhodný, a časem snad nebude tak
špatný. Ale kdy jste kde viděli umělou

inteligenci, co postupem času byla lepší?
Hm? Určitě to tak bude.

Není jiná alternativa. Je tu moc videí,
moc omezení, příliš mnoho v sázce.

Už teď mají manuální hodnotitele.
Ani nevim, jak je to možný.

Manuálního hodnotitele tohoto videa
zdravím a doufám, že bude mít hezký den.

A... omlouvám se doslova za všechno.

Takže upřímně - dejte ty vidle dolu - lidi
v YouTube mají starost o tvůrce a komunitu

a dělají, co můžou. Ale žít vedle všemocnýho
programu, co vám může každou chvíli zlomit

vaz, je děsivý. Je to nepříjemný, děsí mě
to, chci z toho skočit přes palubu.

Proto pokud se vám podařilo dostat se
dovnitř YouTube, navázat opravdový lidský

kontakt v týhle digitální pevnosti, tak z
toho musíte do nejvíc vytřískat, dokud

vás mamka YouTube miluje, protože
v týhle kleci budete potřebovat veškerou

možnou péči. Pro mě byl naprosto nejlepší
na YouTube tým z Partnerského programu.

Věřte mi, že zástupci komunity, partnerský
manažeři jsou lidi, co YouTube a YouTubery

skutečně milují. Nepřešli by z Google
Doodle týmu, kdyby to tak nebylo.

Vím, že je populární si myslet, že YouTube
má velký, zákeřný plán, ale tak to není.

Většina lidí chce, aby to byla dobrá,
příjemná stránka, kde jsou sledující

i tvůrci šťastný.
Jako jasně, je to byznys.

Takže hádejte co - vedení společnosti dá
přednost čemukoliv, co přinese nejvíc

zisku všem akcionářům. Nehejtujte
hráče, vyndejte gilotinu.

Jsem si jistý, že je to stresující, když
se byznys srazí s přátelstvím, a do toho

se přimotají právní aspekty, ale
YouTube funguje jako celá společnost.

A v ní my žijeme.

Asi jsem rád, že je YouTube vůbec ochotný
dát tvůrcům 55 % výdělku a ne jednu

desetitisícinu ze tří liber padesáti
jako některý jiný aplikace.

Takže, říkejte si o mně, že jsem
prostoduchej. Nikdy to není to tak

jednoduchý, jak si někteří lidé myslí.

Ale víte, co se říká - jde o to,
koho znáš, a ne, co děláš.

Takže kdykoliv mě YouTube o něco požádal,
tak jsem přiběhnul a zavrtěl ocasem

jako poslušný pejsek.

Udělat interview s budoucím králem
v prostorách YouTube, udělat interview

se Susan [Wojcicki], ukázat všem značkám,
jak jsem cool, aby u mě inzerovaly #Brandcast

Sdílet svou otřesnou zkušenost s depresí se
znuděnými politiky na akci #YouTubeOnStage,

abychom ukázali noblesní část komunity.

Udělal jsem i YouTube rewind,
i když vím, že je to trapný.

Všechen ten tanec, žádný vtipy, žádná
ironie, jen čirý, drahý, mezinárodní trapas.

Will Smith: "Fortnite."

Ale udělal jsem to, protože jsem
poslušnej pejsek, co umí plnit povely.

Čeho tím pro sebe dosáhnete -
reálně, hmatatelně?

Zachrání vás kontakty "uvnitř" od vládců
tajemnýho počítačovýho kódu? Kdo ví.

Ale když lidi stojí za mnou v téhle
simulaci obří bitvy, co se tváří jako

platforma zábavy, zdá se to být až moc
důležitý na to, abyste se bez toho obešli.

Takže upozorňujte na sebe a buďte
připraveni posloužit. Já jsem za to vděčný.

A pak jsou tu grafy.
Grafy jsou hrobem umění, oukej?

Co kdybych vám řekl, že se jedním kliknutím
dozvíte pravdu, čísla a statistiky, které

jsou stavebním kamenem tohoto
světa, kterému říkáme YouTube?

Když si vyberete modrou pilulku, budete i
nadále žít v nevědomosti, vytvářet a sdílet

svůj obsah po svém, blaženě nevědomí.

Ale když si vyberete červenou pilulku,
uvidíte, jak hluboko sahá analytika,

moc a kontrola, kterou si ani nedovedete
představit. Ale odvážíte se?

Snesete pravdu?

Vítejte v YouTube Studiu. Je to geniální a
strašlivý, kolik informací vám YouTube

poskytuje o vašem obsahu... a sledujících.
Kdo jsou, kde jsou, kolik jim je let,

co sledují, co se jim líbí, co nelíbí.
Jak voní.

Už se bojíte? Měli byste. A proto je tohle
video sponzorováno NordVPN.

Dělám si srandu. Kdo by sakra
sponzoroval tuhle sr*čku...

Tento týden máš o 20% větší sledovanost,
o 10% méně sledujících, o 3,2% delší dobu

sledování a super chat. Hezký.

Lidi z televize by pro tyhle informace
doslova zabíjeli, aby mohli v laboratoři

vytvořit dokonalý pořad a navždy
vás udrželi před "bednou".

Ale může to být taky dost zahlcující.
Hádám, že bude záležet na osobnostních

rozdílech. Hodně technicky zaměřených
YouTuberů, co znám, je posedlých grafy

a sledováním živých statistik, mění
náhledové obrázky, A/B testují a pořád

se honí za optimalizací. Ale když uděláte
video ze srdce, když opravdu otevíráte

své já a dáváte do toho všechno a líbí se
vám to, protože je to dobrý a udělali jste

všechno, co jste mohli - a pak vás přivítá
plno červených čar, co říkají. "Oh ou.

Promiň zlato, tohle se nikomu
nelíbí. Zkus to příště znovu."

To vám ničí duši.

Když nahrajete video z vaší Top 10, tak
dostanete na oslavu konfety.

Proboha, tolik zatracenýho
dopaminu a všechno je skvělý.

Ale když je to cokoliv jinýho než pokaždý
další rekord - promiň, dneska je to špatný.

Odhlas se, ztroskotanče.

Zase - omlouvám se za drama. Ale JEŽIŠI,
pro vaše duševní zdraví je to strašný.

Nepředhazujte nám to, když jdeme opravit
překlep v odkazu na instagramovém profilu.

Neexistuje žádná analytika k tomu, jak moc
se lidi vašemu videu smáli, jak moc je

informativní, kolik myslí jste změnili
nebo životů zachránili, kolik lidí jste

inspirovali nebo jim jenom zlepšili den.
Když je jediným měřítkem úspěchu

interakce a peníze, stane se z toho hra
na to vzbudit emoce za každou cenu.

Drama, strach, chamtivost
- to jsou základní lidské instinkty.

Když se podíváte na veřejně dotovanou
dětskou televizi, jejich práce je udělat

ten nejlepší, nejmilejší obsah
pro utváření dětských myslí.

Proto máme hrabáče Arthura
a psa Hafího. (haf)

Je to pecka!

Když se podíváte na to, co je určeno dětem
a vytváří to komunita na YouTube, je tam

špatný překvapení z vajíčka, hračky,
Spiderman, tatínkovy peníze, jídlo, bratr,

lol sliz, třpytky, vajíčka, škola, překvapení,
mamka, bojující hračky, třpytivý vajíčko,

otevírání překvapení, třpytky, vajíčko,
překvapení, miminko, taťka, vajíčko,

překvapení, miminko, vajíčko, hračka,
překvapení, vajíčko! (křičí)

TOHLETO JE TA PRASTARÁ PRAVDA?!
TOHLETO JAKO LIDI JSME?! TOHLETO CHCE

LIDSKÝ MOZEK VIDĚT? CO TO JSME ZAČ?!
JSME MONSTRA.

Nikdy nedostanu z hlavy to,
co mi algoritmus ukázal.

Nechci být na stejný platformě
jako ošklivý malý vajíčko.

Chtěl bych být s Arthurem. (vzlyká)

Ale taky záleží na emocionální odolnosti.
V jednu chvíli musíme přijmout fakta

a udělat s tím to nejlepší, co můžeme.
Nemusíte tuhle hru hrát, nemusíte se dívat

na statistiky, nemusíte využívat reklamy.
Můžete jít za svých srdcem a vytvářet,

co chcete. A když je váš obsah úžasnej,
tak je pro vás tohle jen platforma k tomu,

abyste ukázali svůj talent a kreativitu.
A dočkáte se uznání, který si zasloužíte.

Nebo jste prostě jen YouTubeři?

(melodická hudba)
4: Být "YouTuberem"

Slovo YouTuber... je nadávka.

Nezáleží na tom jestli jste Ze Frank,
Hank Green, ContraPoints, Lilly Singh,

Tom Scott, Scott the Woz, KSI,
the Try Guys - všichni jsme vždycky

jako Logan Paul natáčející
procházku lesem.

Je to zatraceně pravda. Reputace týhle
stránky a tvůrců na ní je hrozná.

A není to fér, protože všechny ty boomer
noviny nechtějí psát o další generaci

médií, co z nich samých učiní přežitek
a jsou vším, čím ona sama nejsou.

Ne, ale vsaďte na to p*del, že jakmile
někdo z tvůrců udělá něco trošku

diskutabilního, je z toho mezinárodní
zpráva. Boomeři se bojí zoomerů.

Víme, že je to pravda. Nechtějí přiznat
porážku a znuděný mileniálové nebo

generace X čekají, až boomeři konečně
umřou, aby přestali volit a my mohli

konečně napravit něco z těch sr*ček,
co jsou na světě špatně.

Omlouvám se, pokud jste starší sledující,
a nejste podlí. Díky za vaši snahu.

Tohle není jen vnější dojem, protože
tady na týhle webovce existuje reálný,

zvláštní, psychologický problém se
sebenenávistí. Když se podíváte na nějakou

protivnou áčkovou celebritu - všechno na
nich může být strašný, ale oni jsou tak

odpojený od reality, že to pro ně ani není
skutečný a náš cynismus a závist se jich

nedotkne. Prostě si řekneme: "Narodili se
bohatý, rodiče jsou Hollywoodští agenti,

vylezli z dělohy rovnou na červený koberec
a nikdy nemuseli chodit po stejný špinavý

zemi jako my ostatní. Co s tím naděláte?"

Kdežto YouTubeři... no, YouTuber je
kdokoliv. Jako vy a já. Obyčejný lidi

z celýho světa, z různých poměrů, kteří ze
sebe z vlastní iniciativy někoho udělali.

"Jak se opovažujou, ty protivný pitomci?
Nechám jim tu nenávistnej komentář."

Vím to, protože jsem se tak cítil taky.
Jako teenager, vzhlížel jsem vzhůru ke

kariéře a cítil trpkost a žárlivost, jak
mi někde tady hluboko bublá. A proč?

Protože se do toho dá vžít. Je to stejný
důvod proč miluju YouTube a YouTubery.

Ale to slovo "YouTuber" je skoro
synonymum pro amatéra, trapný,

není to skutečná práce
nebo skutečnej talent.

YouTubeři pořád říkají "Prosím, nastavte
si odběr. Clickbait, drama a slzy."

"Bože, YouTubeři jsou tak otravný s tou
sebepropagací 'podívejte se na moje

nový video' Zmlkněte už sakra."

"Podívejte na tohohle idiota, co je na
sebe pyšnej. Podíval ses dobře, kde seš?

Seš jenom YouTuber."

Popový hvězdy s nahrávací společností
mají za sebou obrovskou mašinérii, co dělá

všechno to otravný. Mají marketingový
oddělení k propagaci svýho obsahu, inzerci.

Působí přívětivě ve vtipných rozhovorech.
A obvykle, pokud taky nemají skladatele a

producenty, se prostě drží toho, v čem
jsou údajně dobrý, a jen vypadají cool

a pečlivě vystylovaný.

YouTuber může být skladatel/zpěvák, ale
musí si napsat hudbu, nastavit kameru,

světla, zvuk, nahrávání, něco předvést,
sestříhat to, vymyslet, zveřejnit a sdílet.

A pak je otravnej, když musí
propagovat vlastní hudbu?!

Taky si myslím, že je to otrava a celý
život si to myslím, ale musíte to dělat.

A kdykoliv jsem náhodou smočil chodidlo
ve vodách mainstreamu, nezáleží na tom,

kdo jsem nebo co jsem udělal. O mě tady
nejde. Jde o platformu. Všichni se chtějí

ptát jenom na peníze a skandály a drama.
Od začátku lidi píšou komentáře typu:

"Sežeň si pořádnou práci." Ale když jste
YouTuberem, což, jak jsme si ukázali, může

pro někoho být dlouhá a spletitá cesta,
děláte různých prací najednou."

Jste kameraman, osvětlovač, zvukař,
střihač, grafik, spisovatel, manažer,

marketingový agent, korektor, ambasador
značky, PR a reprezentant komunity.

Jo, a taky to o čemkoliv je váš obsah -
gymnasta... zahradník...

Unavenej gay.

YouTube je platforma. To, že jste
YouTuber, popisuje, jak děláte svojí práci

a ne to, co ve skutečnosti
děláte nebo kdo jste.

Já jsem třeba smutnej šašek, to jsem.
To už jsem vyjádřil naprosto perfektně

a uboze. A dokážu to předvést na každým
pódiu, obrazovce nebo písečný duně, kde

mě chcete nechat nesmyslně promlouvat.

A podívejte, já nechci uznání, protože se
opravdu nesnášim a nemyslím si, že si to

zasloužím, což je můj problém. Ale přál
bych si, aby komunita a i sami tvůrci

měli k sobě trochu respektu. Bolí mě, když
vidím mainstreamový média využívat

YouTubery k propagaci vlastních výtvorů.
A najednou jsou YouTubeři i sledující tak

poctěni tím, že mají skutečně
zářivou osobnost ve své blízkosti.

Holka, pokud máš 10 milionů
sledujících, jsi stejně dobrá jako oni.

A hádejte co - pokud máte 10 sledujících
a teď se díváte, vy jste taky dobrý.

Můžeme na tomhle zatraceným
místě dostat trochu sebe-lásky?

Buď jsme všichni stejně skvělí, nebo
jsme všichni břídilové. Najděte se v tom.

Ale to všechno nezabrání lidem myslet si,
že YouTube je jako "večer pro amatéry".

Ve chvíli, kdy se YouTuberovi něco podaří,
všichni říkají: "Páni, tenhle by měl být

na Netflixu." Co to znamená?

Že by měl mít větší rozpočet? Tým
talentovaných spolupracovníků, aby

povznesli jeho vizi? Garantované
publikum, které by ho ocenilo?

Nebo prostě to, že by odešel z nudný
aplikace a přešel na tu víc cool?

Myslím, že se shodneme, že na placených
streamovacích platformách se občas najdou

opravdový sr*čky a občas úžasný,
život-měnící věci zadarmo na YouTube.

Pak jsou tu taky sr*čky na YouTube.

Ale poslední móda, do které můžete
obléknout jakéhokoliv tvůrce je, že

jakýkoliv profesionál na internetu
je prostě jen influencer.

Jeden by mohl namítnout, že na rozdíl od
YouTubera, který neví, jak se má popsat,

se vlastně influencer hned vyjádří k věci.
Když vytváříte nějaký obsah s tím,

že budete prodávat určitý životní styl,
lákat značky a propagovat produkty,

neděláte to z touhy po sebevyjádření,
ale protože chcete ovládat mysli.

Jestli je trapný být YouTuberem,
tak být influencerem je...

vlastně tak nějak míň trapný?
Ale zase zákeřnější? Já nevim.

Ale jak jsme už řekli, někdy se to,
že jste tvůrce, nevyplácí.

Netiskneme si tu peníze jako
v boxovacím ringu.

(zvuk ran pěstí, hlasitý pláč,
zazvonění zvonku - "už je mrtvej")

Já nejsem influencer, já jsem tvůrce.
Nebo jako - nemůžu si pomoct, když

někoho náhodou nějak ovlivním - ale
v minulosti jsem musel profesionálně

"ovlivňovat", abych zaplatil účty. Nebyl
jsem vychovaný k tomu být úplně "woke",

takže poprvé, když jsem měl dohodu se
značkou, za 200 liber, řekl jsem:

"No jasně, že jo! Víte kolik
za to bude milkshaků?"

Takže jsem chodil po městě s hercem
v overalu a propagoval jednoho operátora.

Byla to asi legrace. Nevím, jak to s tím
souviselo, ale skončilo to partičkou karet.

Tehdy byl aktivní jeden heterosexuální,
nabručenej YouTuber, ke kterému jsem

vzhlížel a chtěl se s ním vyspat.
A pamatuju si, že mi nechal u videa

komentář: "Prodej to". Konceptu
sebeprodeje jsem tehdy ani nerozuměl,

ale obrátilo mi to svět vzhůru nohama.
"Panebože, udělal jsem něco špatně?"

Za celou kariéru jsem na vlastním kanálu
udělal míň než deset sponzorovaných videí.

Phil je miluje. Tomu je to u p*dele.
Dělám si srandu (uchechtnutí)

Nenáviděl jsem to, ale jako s tím dinosaurem
a cereáliemi, jsem to udělat musel, jinak

bych skončil na jihozápadní vlakový lince
vedoucí zpátky na Winnersh Triangle.

A to byla doslova otázka života a smrti.

Teď už mám výhodu v tom, že nemusím
dělat reklamu, ale i tak existují důvody,

proč může být těžký, vyrovnat
se s životním stylem tvůrce.

Na rozdíl od herečky v reklamě na
Chanel, která je ikonická, legendární

a krásná, vy říkáte lidem na svým
kanále něco o "Raid Shadow Legends",

vy pitomý YouTubeři.

Takže, vždycky jsem měl
v sobě tenhle vnitřní boj:

Miluju YouTube, stránku, co mi zachránila
léta dospívání a dala mi život, a jejímuž

sledování věnuju minimálně dvě hodiny
denně ještě v roce 2022? Nebo se stydím,

je mi trapně a jsem zatrpklej?
Žádnou z těhlech sra*ek bych se nemusel

zabývat, kdybych měl jiný povolání.
Ale zvládnul bych to?

Ano. Ale byla to další věc, která tady
z toho dělala nepřátelský prostředí.

A když je vaše kreativita plná naštvanejch
sršňů, dívá se při tom na vás panenka

ze Hry na oliheň, co po vás neustále hází
rajčata, a pod kobercem to divně smrdí,

(promiň, Hectore, že
jsi tohle musel kreslit)

tak nakonec prostě vyhoříte.

(dramatická hudba)
5: Vyhoření

3. března 2018 jsem jako absolutně
ne-aktivní YouTuber nahrál svoje poslední

video nazvané "Snažím se žít svou pravdu",
ve kterém jsem řekl, že už doslova

nemůžu dál psát, vtipkovat, sdílet
jakýkoliv příběhy ze svýho života,

dokud ve svým životě něco nevyřeším.
Protože jsem si uvědomil, že dokud budu

pořád online, před publikem, co mě
komentuje, budu cítit, že se nemůžu

změnit nebo dál růst.
A tak jsem musel jít.

Ale netýkalo se to jen autenticity nebo
sexuality. Vyhořel jsem z toho, že jsem

dělal YouTubera. Dan, ve všech
smyslech toho slova, "nehořel".

A zdá se, že tohle je nezvratný
osud každýho YouTubera.

Jo, takže se ukazuje, že jsem vyhořel,
zrovna když to bylo trendy. Akorát

jsem se pak nevrátil za dva týdny,
ale byl jsem někde v haj*lu dva roky.

Takže, co na týhle zatracený práci
způsobuje, že se z ní každej složí?

No, o to právě jde. Není tu čas na
odpočinek, žádná přestávka,

mlýn publikování obsahu pořád jede,
nezadržitelně, nezkrotně, ne...

No tak, jak třeba... namodro.
Já nevim. Něco.

Když někdo dělá seriál v televizi, má to
řady. Rozhodne se, kolik toho chce

udělat, a pak dost. Nějak to připraví,
naplánuje, ví, kolik do toho bude třeba

vložit energie, dokud to nebude hotový.
A než začne dělat další řadu, tak má čas

všechno si projít, vylepšit a možná si
i odpočinout. Na YouTube se neodpočívá!

Od tvůrců se čeká, že prostě budou tvořit,
pořád sdílet svůj život a nahrávat další

a další materiál. Ani dovolená není podle
manuálu tvůrců k tomu, abyste odpočívali.

Je to příležitost k tomu ještě
víc všechno zintenzivnit.

Ty sis myslel, že si užiješ Vánoce?
Zvedni zadek a udělej video o Vánocích!

Ty nevíš, jak to teď frčí? Copak nevíš, jak
vysoký jsou v prosinci výnosy z reklamy?

Teď není čas na odpočinek.
Halloween, Velikonoce, Silvestr,

narozeniny, výročí, pohřby, soboty -
jakýkoliv den se hodí na vytváření obsahu.

Není to přirozený, dělat něco léta bez
přestávky na to, abyste to přehodnotili,

promysleli, prostě chytli další dech.
A celou tu dobu je tu ten, většinou

pozitivní, nátlak publika, který chce,
abyste pokračovali. Ten pocit provinění,

že jste zmeškali nahrávací den nebo vám
to dlouho trvalo, vy bezcenný ztroskotanci.

Ten strach z toho, že pokud někdy
přestanete, algoritmus to uvidí a

vaše publikum zmizí. Že všechno zmizí
a vám nezůstane vůbec nic.

Cítil jsem, že jsem v tomhle rozjetým
vlaku, co po léta dominoval mýmu životu,

a najednou... jsem prostě zatáhnul za
záchranou brzdu.

"'Potřebuju zastavit, potřebuju zastavit.'
naříkal udýchaně."

No, ono přežít tehle koloběh tvoření by
asi bylo snazší, kdybychom měli lepší

životní styl. Ale většina tvůrců je tak
rozhozená, že mají ze vší tý pozornosti

hlavu vraženou ve vlastní p*deli
a leze jim zpátky ven krkem.

To jsme teď nedávno všichni zažili,
když jsme "pracovali z domova".

Jo... To bylo teda rozhodně... něco.
To byly... časy.

Jak teď už všichni na Zemi chápou,
když nemáte pracovnu, kam můžete jít,

nic nemá řád. Proč pracovat od devíti
do pěti, když můžete dělat

od jedný v noci do devíti do rána, protože
jste prokrastinovali před deadlinem?

Nebo prostě 24 hodin denně?
Nikdo vám nemusí říkat, ať jdete domů,

klidně se ciťte provinile.
Proč se vlastně mořit s oblíkáním?

Osvoboďte se od nátlaku džínoviny a
noste tepláky celý den a každý den.

Nemusíte tu na nikoho dělat dojem.
Nechte letargii, ať vás pohltí, zatímco

se vpíjíte do sedačky, vy smutný brambory.

Neexistuje žádný předěl. Váš domov už
není bezpečným místem, kde si můžete

vydechnout. Práce vás teď může provázet
na každém kroku. Je na nočním stolku,

když se probudíte, na psacím stole, jakmile
vstoupíte do místnosti. Nebo - pokud jste

jako já - máte v ložnici permanentně
připravený kamery, takže si sousedé

myslí, že jste pornoherci.
Jó, kéž by!

Ne, jen vám lidi posílají divný komentáře
a vy nemáte vůbec žádný hranice.

Žádní kolegové, přátelé, žádný kancelářský
drama. Ani nemáte koho nenávidět!

Jste tu jen vy, uvnitř, zíráte na prázdnou
obrazovku a máte jen svoje myšlenky.

Byl jsem neskutečně osamělej.
A ne - Phil se nepočítá.

S tím se znám tak dobře, že by
z něho klidně mohl být kus nábytku.

Toužil jsem po společnosti, kamarádství.
Brečel jsem z toho, že někteří lidé mají

týmy nebo přátele okolo
sebe každý den. Jaký to je?

Stýskalo se mi po škole.
A to je hodně pošahaný.

Ale být si vlastním šéfem má svoje výhody.
Nikdo vám neříká, co máte dělat.

Ale má to i nedostatky.
Nikdo vám neříká, co máte dělat.

Je na vás, abyste si vytvořili vlastní
život, což zní zábavně, dokud vás

nepřemůže zasr*ná existenciální krize.

Dokonce jen rozdělení úkolů, sebemotivace,
poplácání po rameni a všechno to ostatní,

životní styl, neustálý dření se -
to všechno vám narušuje duševní zdraví.

A to neberu v potaz emoční stránku věci -
hojné výlevy lásky i nenávisti, fanoušky,

troly, odpovědnost, emoční tlak.
Kdybych o tom psal knihu, řekl bych,

že naše jednoduchý opičí mozky jsou
naprogramovaný jenom na lovení

mamutů a schovávání se před bouřkou.
Nevíme, jak se máme vyrovnat s Twitterem!

Je to naprostý přetížení mozku.
Teda, někteří lidé jsou jiní - nijak je to

nevzrušuje, ale já jsem totální neurotik,
jasný? Jak by vám řekla moje terapeutka,

kvůli svýmu prima dětství a 13 letům drsný
šikany, prostě vždycky čekám to nejhorší.

Standardně mám na život neskutečně
negativní náhled. Předpokládám, že mě

nikdo nemá rád, nikomu se nebude líbit, co
dělám, všichni vždycky budou jednat ve zlém

a měl bych to od nich očekávat.
Je to upřímně moje superschopnost,

jelikož jsem až znepokojivě odolnej a
všechno, co dělám, musí projít přes

tolik pochybování a sebekritiky, že
když už něco konečně sakra vytvořím,

tak je to asi dobrý. Ale přál bych si,
abych se trochu uvolnil. Bože.

Víte, koho z toho viním? Charlieissocoollike,
George Carlina, svýho tátu.

Kdyby tihle týpci, co jsem k nim vzhlížel,
nebyli tak cynický a netrvali ustavičně

na tom, že všechno musí mít integritu
a smysl a vytvářet hranice, tak bych se

asi prostě jen bavil. Nebo bych nadbytečně
sdílel svůj osobní život a zničila by mě

nějaká veřejná aférka.
To se nikdy nedovíme.

Ale byl jsem v háji. Skořápka. Vysušený
Dan ležící na podlaze tváří k zemi.

A vím, že jsou tohle problémy prvního
světa, ale YouTubeři jen vysvětlují, co

se s nima děje. Nehledají soucit.
Aspoň doufám.

Podpořili byste prosím chudého, ne-zas-tak
chudého YouTubera za 1.99 liber měsíčně?

Váš dar využije jedna osoba k tomu,
aby do nich vtloukla trochu rozumu

a oni konečně získali rozhled, sakra!
Lidi mají problémy!

Taky jsem cítil, že jsem narazil na svůj
limit. To poslední video - bylo fajn, mělo

upřímný základ. Ale pamatuju si, že
jsem se na něj zpětně koukal a říkal si:

"Tohle je sra*ka."
Koukám na Netflix, chodím do West Endu

a po deseti letech pořád dělám tohle?

Uvědomil jsem si, že můj potenciál jako
scénáristy nebo umělce brzdila moje

naprostá nekompetentnost v roli filmaře.
Nenávidím, nesnáším, nemůžu vystát,

když musím nastavovat všechny přístroje,
všude po bytě tahat světla, strhávat ze

zdí výmalbu, dělat rýhy do podlahy,
rozbíjet sklo, parádit se kvůli videu,

a pak uhnanej a zpocenej roztahovat
nohy stativu, zápasit s ISOsem, clonou

a čočkama, kvůli kterým vypadám jako
plážovej balón. Nejsem kameraman.

O světlech nic nevím. Zveřejnil
jsem video, co vypadalo takhle:

"Ahoj internete, takže, jak se máte?"

Co to k*rva bylo, kámo? Když nastavení
světel dopadne takhle, tak to vzdej.

Roztáhni si závěsy. Moje videa zněla,
jako by můj mikrofon spadnul do záchodu,

v katedrále, zatímco tím
záchodem projížděl vlak.

A viděl jsem ostatní tvůrce, co měli
přátele, se kterýma pracovali,

šikovný lidi, se kterýma spolupracovali.
A když se spojili, vytvořili něco lepšího.

Připomnělo mi to, že jsem rád pracoval
v rádiu s naším malým týmem produkčních.

Rád jsem spolupracoval na dokumentu
se zapáleným režisérem. Rád jsem jezdil

na turné, kde byli jevištní designéři,
co vzali blbou malůvku a udělali z ní

něco úžasnýho. A pak jsem tady byl já
a sám jsem ve svým bytě dělal tohle:

Ale nemohl jsem si opatřit pomoc,
protože v týhle komunitě tu vždycky

byla zakořeněná představa o tom, že
když mají YouTubeři pomocníky,

najednou to, co dělají, není autentický.

Záleží na tom, co jste za druh tvůrce.
Protože moje videa byla tak osobní,

kdyby to nešlo všechno
ze mě, lidi by si řekli:

"Změnil se. Teď už je to pro
něho jen práce a není to jako dřív."

Pro někoho to může být fajn, ale pro mě
to bylo jako nevyhnutelný rozsudek smrti.

Jako bych byl Disney princezna, tragicky
odsouzená k tomu mít navěky ošklivý světlo.

Ale já už prostě dál nemohl.

Nechtěl jsem vypadat takhle!
Ale věděl jsem, že je ještě jedna věc,

jedna poslední věc,
kterou jsem musel udělat.

Bylo to o rok a půl později, co jsem
se vrátil s videem "V podstatě jsem gay."

Videem, během jehož psaní jsem byl donucen
zamyslet se nad posledními 28 lety života,

vyoutovat se před rodinou a poprvý
k sobě bejt opravdu upřímnej.

Nebyl to jenom tvůrčí obsah,
měnilo to celý můj život.

Psaní scénáře trvalo měsíce.
Doslova týdny jsem strávil tím,

že jsem si hrál s kamerou, světly, pozadím,
abych se ujistil, že to nebude ošklivý.

Tohle video je naprostý maximum
toho, čeho jsem já sám schopen.

A jakmile jsem ho nahrál, věděl jsem,
že jako YouTuber už nic víc nemůžu udělat.

Nemám žádný další příběh, který by tenhle
překonal, žadný téma, co by bylo důležitější

nebo ctnostnější, žádný vtipy, co by byly
založený na něčem tak otevřeným, nic

tak silnýho. Nedokázal jsem si představit,
že pro YouTube ještě někdy něco udělám.

Vy jste si to představovali - co přijde
příště? "Udělá Dan video o současný

politický situaci a přiměje lidi volit?
Poví nám Dan příběh o týpkovi, co

se s ním vyspal na univerzitě, s nějakým
ponaučením na konci? Jé, podívejte,

Internetová podpůrná skupina 11.
Tam se to píše samo."

Tohle jsem dělat nepotřeboval. A všechny
důvody, proč jsem vyhořel, tu pořád byly.

Chtěl jsem změnu, něco novýho, něco
jinýho, něco inspirativního, něco, kde

bych to nebyl jen já sám, jak mluvím o
sobě. Nový lidi, nový výzvy, nový zážitky.

A teď, když jsem byl konečně out, jsem
konečně mohl žít skutečně, užít si tenhle

šílenej život, protože jsem mohl
být prostě jen sám sebou.

Dan byl zakuklenej už moc dlouho. Bylo na
čase, aby roztáhnul křídla a byl motýlem.

S tou hláškou z Pokémona jsem to zkazil,
že jo? To bylo naprosto zbytečný.

Já jsem takový pako.

(tklivá hudba)
6: Danovy mrtvé sny

Nadešel čas zeptat se sebe samýho - poprvý
od doby, co jsem před 10 lety nahrál první

video - Co doopravdy chci?
Co mě učiní šťastným?

Dělal jsem toho tolik a tak dlouho, abych
se dostal až ke chvíli, kdy konečně cítím,

že mám možnost, čas, prostor, finanční
stabilitu, právo poodstoupit a zamyslet se

nad svým životem. A jedno jsem věděl
naprosto jistě - nemohl jsem se vrátit

zpátky do starých kolejí. Ne. Pokud se
mám vrátit, aniž bych změnil něco z toho,

co způsobilo moje vyhoření,
tak to se raději nevrátím vůbec.

Přemýšlel jsem o svém snu. Možná bych
to mohl zkusit s tím herectvím - (smích)

Sny! - s věcma, co jsem dřív dělal rád.
A byla tu spousta nabídek.

Lidi soutěžili o moji pozornost, chtěli po
mně knihy, podcasty a nejspíš i porno,

ale tehdy jsem potkal YouTube Originals.

Vzpomínáte na YouTube Red? Jo, stejně jako
Shorts a Reels jsou rivalové TikToku, který

přišel z Vines, Insta stories nahradily
Snapchat a Google+ šel po Facebooku,

tak YouTube šel po Netflixu. Za nevelký
měsíční poplatek nejenže jste měli YouTube

bez otravných reklam -

Chtěl jsem to udělat zase pro ten vtip,
ale je to ještě vtip, anebo nenažranost?

- s YouTube Red jste dostali i originální,
vysokorozpočtový, velký seriály. Byla tu

Cobra Kai, Weird City od Jordana Peela,
Step Up: High Water, ale taky obsah

úplně nový úrovně od vašich oblíbených
tvůrců. Základní filozofie YouTube konečně

dospěla ke svému vrcholu. Pokud jste byli
tvůrcem, který dokázal, že má publikum,

možná i talent, ale hlavně to publikum a
aspoň trochu profesionální spolehlivosti,

Youtube, platforma, která vám předtím dala
moc "vysílat se", vám teď mohla pomoct

realizovat vaše nejsmělejší plány.
Vyzvedávala vycházející hvězdy zítřka

z jejich skromných poměrů coby
amatérských autorů a velkým rozpočtem,

profesionální produkcí a čirou korporátní
mocí je vystřelovala do stratosféry.

YouTube už nebyl jen odrazovým můstkem
něčí kariéry. Mohl být vaším domovem.

Navždy.

No, já jsem měl s YouTube Red podivnou
zkušenost. Objednali si první oficiální

film - na první turné, co jsme vymysleli
s Philem v roce 2016. A bylo to skvělý.

Byli jsme měsíc na mega obřím, otravným
billboardu na Sunset Boulevard, za což

bych se chtěl obyvatelům Západního
Hollywoodu formálně omluvit.

Ale mezitím jsem pořád přemýšlel "Hele,
uděláme ještě pár velkých 'Dan a Phil'

věcí, abychom toho využili, než
zestárneme." Udělali jsme si průzkumy,

našli produkční společnosti
a předložili řadu projektů.

"Dan a Phil: Cestovatelský magazín", kde
bychom se chovali jako šašci a dozvěděli

se něco o online kulturách všude po světě.
"Truth Bombs", soutěž, kde by se YouTubeři

navzájem brutálně "grilovali" v
nádherných studiových dekoracích.

Interaktivní dobrodružství s využitím
anotací, než Netflix udělal Bandersnatch.

Ale vždycky nám řekli, "Promiňte, my se
teď soustředíme na obsah se scénářem,

jako třeba na komedie nebo dramata."
Jako, to nebyla pravda, tak jsme se cítili

naprosto příšerně odmítnutý. A proč?
Dokážete si představit tu sílu, ten dosah

"Dana a Phila: Cestovatelskýho magazínu"
tehdy v roce 2016? Ale jo, no. Fajn, no.

Varovný signál!
A nakonec YouTube Red skončil.

U něčeho si můžete zaplatit Premium,
což já mám, ale na všechny nový počiny

YouTube Originals se můžete dívat zadarmo.
YouTubeři dosáhnou vrcholu a vy se koukáte,

aniž byste si do počítače bezděčně
stahovali malware. Tak v čem je háček?

Ne, jako fakt. V čem je háček? Je to až
moc dobrý na to, aby to byla pravda.

Zpátky k roku 2019 - po svým gay
videu jsem byl zlatý dítě YouTube.

Jako, laťka byla dost nízko. YouTubeři
jsou obvykle v novinách, protože páchají

mezinárodní válečný zločiny. Ale "Hele,
tenhle kluk není úplně beznadějnej,

a teď už to ani není heterosexuální
běloch. Do toho, do toho, do toho!"

S kýmkoliv jsem v YouTube mluvil
o tom, co chci dělat dál - Partnerský tým,

analytici, inženýři, média, sociální
aktivisté, korporát - všichni říkali:

"Ano, ano, chápeme to, co si myslíš o
YouTube. Chceš růst a dělat nový věci."

Ale YouTube Originals na to: "Neodcházej,
zůstaň, protože můžeš dělat cokoliv -

přímo tady na YouTube." Napovídali mi
úžasný věci. "Některý lidi mají 5 seriálů,

s YouTube Originals můžeš dělat, co
jenom budeš chtít. Pardon - s "YTO".

Dokumenty, cestovatelský magazíny,
komediální seriály, a to všechno

na svým kanále. Celý svět se na
to může dívat a zadarmo."

Pamatujete? Není v tom žádný háček. A
já jim uvěřil, protože nehledě na všechny

předchozí zkušenosti s YouTubem
- tohle je můj domov, můj příběh.

A pokud můžu udělat několik věcí, co jsem
chtěl udělat, pro svojí platformu, tak je

to jako dát do držky všem, co
pochybují o nezávislých tvůrcích,

internetové generaci, síle sociálních
medií. Tohleto sám sobě dlužím.

Bylo to riskantní, protože jsem
měl část odběratelů, co říkala:

"Čau, Dane. To gay video se
mi líbilo. Kdy bude další?"

A já jsem říkal: "Jo, další budou skvělý,
těším se, ale nemůžu o nich mluvit." Tak

jsem musel říkat, že "na něčem pracuju",
a doufat, že na mě v noci nepřijdete.

YouTube mě požádal, abych za ně mluvil
s OSN v rámci projektu #TvůrciProZměnu,

u čehož jsem neměl pocit, že bych k tomu
byl kompetentní, ale zdálo se mi, že je to

další známka podpory. Takže, všechno nový,
co jsem měl v plánu, jsem nabídnul YouTube.

Nový světový turné se sólovou stand-up
show, následně natočenou jako speciál?

Ne zpoplatněně, ale na YouTube. Panelovou
show o politice, kde by byli hosté,

dokument o vnímání těla a duševním zdraví,
který by sledoval, jak se snažím připravit

na Londýnský maratón - ne pro BBC, ale
pro YouTube. A můj největší projekt vůbec:

opravdovou, komediální minisérii se
scénářem. Podívejte, jel jsem na takový

tábor pro scénáristy, organizovaly to
Talentworks a BBC Scénáristé, což je

úžasná veřejná služba, co lidem pomáhá
začít psát scénáře. Byl to asi ten

nejinspirativnější týden v mým životě.
A pak jsem našel lidi, kteří z nějakýho

důvodu se mnou tu minisérii chtěli udělat.
Napsal bych si to, zahrál, spolupracoval

na tom s lidma. Byl to doslova můj sen.
Co se splnil. Tohle byly zlatý paprsky

světla zpoza mraků, o kterých jsem si
myslel, že je nikdy neuvidím.

A tak jsem strávil celý léto tím,
že jsem pracoval na návrhu.

Vy to chcete slyšet, že jo?
Fajn, tak krátce.

Jmenuje se to "Dan není v pohodě" a
hraju tam sám sebe. Odehrává se to ve

světě, kde jsem dodělal práva a nikdy
nebyl YouTuberem. A zdá se, že i kdybych

se v životě vydal jinou cestou, měl bych
pořád stejný problémy. Protože tenhle Dan

nenávidí svou práci, nemá přátele, je na
tom psychicky hůř a hůř a má vážnou

známost - přítelkyni. Protože kdybych
neměl tolik pozitivních zkušeností se

sociálníma sítěma a svým publikem,
tak bych si o sobě pořád něco nalhával.

No a pak, na jeho třicátý narozeniny, se
Danův život nevyhnutelně, trapně, tragicky

a komicky zhroutí, je přinucen jít na
terapii k nejtupějšímu a nejsprostšímu

terapeutovi, co ho považuje za špínu,
ale říká mu věci takový, jaký jsou.

A tak Dan nastoupí na pomalou a bolestivou
cestu ke štěstí. Neskutečně černej humor,

rozpaky-vyvolávající scény sociální
nešikovnosti, smích, slzy, probírání fakt

syrových témat a zcela zřejmý metaprvek
paralely s mým vlastním životem -

dost na to, aby to vyvolalo velký rozpaky
a zvědavost - a gay sex.

Tohle mi šlo ze srdce a z duše. Pracoval
jsem na tom s neuvěřitelným, nadšeným,

talentovaným týmem oceněným BAFTA,
co v tuhle minisérii věřil. A uvažovali

jsme o neskutečným obsazení.
Dotýkali jsme se hvězd.

V rámci tohohle jednoho projektu bych
mohl zkusit všechno, co jsem kdy chtěl

a sám sebe vyzvat k tomu roztáhnout
křídla. Ale oni točí pro televizi - Netflix,

Hulu, HBO a byl jsem na spoustě setkání.
Tak proč jsem teda navrhoval webovku

s plačícíma lidma, konspiracema a kočičíma
videama? Jo, vážně jsem se sám dostal do

situace, kdy jsem obhajoval YouTube.
Vysvětlil jsem, že by to bylo úžasný místo.

Cokoliv jinýho můžete dělat kdekoli jinde,
ale show o mně a mým životě, která je

komentářem k sociálním sítím a jejich
smyslu, která by byla na stejným kanále

jako "Ahoj internete", to do sebe
prostě úžasně všechno zapadá.

Celá moje cesta životem na jednom místě,
doslova. Od "všichni se můžeme vysílat na

YouTube" k dosažení plnýho potenciálu
na Originals. Je to víc než jen seriál,

je to příběh. Je to zatraceně krásnej
příběh pro všechny zúčastněný.

Chtěl jsem oslavit svojí minulost, svoje
publikum, tuhle Bohem zapomenutou stránku.

Chtěl jsem úspěšně postavit most mezi
mainstreamem a YouTubem, aby lidi řekli

"Tahle skvělá věc je od YouTubera
a je na YouTube."

Protože je to tenhle druh mytologie,
co dává věcem smysl.

Pro YouTube je to jedině výhra. Mohla by
to být vlajková loď jeho obsahu, něco

dobrýho, s dobrým poselstvím, z čeho by
mohla každá část YouTube - Partnerský tým,

média, sociální aktivisté - žít celá léta,
jako bych byl velká nafouklá mršina

velryby padající do propasti, připravená
na to, až mě rozcupujou. Jděte do toho!

Byl jsem neskutečně nadšenej. A když jsem
tohle všechno řekl YouTubu - oni taky.

Tak jsem začal pracovat. Psal jsem scénář,
hledal štáb, rezervoval místa konání turné.

Začal jsem cvičit, abych mohl dělat
ten dokument o maratonu.

Četli můj návrh scénáře pro první díl,
tvrdili, že se jim moc líbí. "Udělej další."

A všichni byli tak nadšení.
Byl jsem šťastnej.

Vážně to vypadalo, že rok 2020
bude ten nejlepší v mým-

(zoufalý smích)

2020. Jo, skvělej rok! Všichni jsme toho
od roku 2020 tolik udělali, že jo?!

Podívejte, nebudu si stěžovat na pandemii,
protože to lidi stálo život, jasný. Mě ne.

Znal jsem lidi, co umřeli. Je to smutný
a šílený a v celým světě je bordel.

Ale upřímně...

Covid se mnou totálně vym*dal.

Turné? Ne. Maratóny? Ne.
Akce, kde je víc než jedna osoba? Ne.

V roce, kdy byli všichni zavřený doma a
všemu online obsahu na sítích raketově

vzrostla popularita, jsem udělal báječný
strategický rozhodnutí, stáhnul jsem se

a začal se věnovat dlouhodobým
projektům, z nichž půlka šla do háje.

(Dan pomalu tleská)

Bylo to fakt deprimující, ale bylo
to hrozný pro všechny.

Rozhodl jsem se, že zůstanu u svýho.
"Ten covid už určitě musí brzo skončit."

Tak jsme se přizpůsobili. Pořád jsem
psal tu minisérii, naplánovali jsme

livestream "maratón na venkově", speciál
z turné jsme mohli udělat ve studiu,

až na to, že YTO se začal chovat divně.
V den, kdy jsem oficiálně dokončil scénář

a celý shrnutí svýho seriálu, mi bylo
špatně od žaludku a byl jsem nadšenej.

Jestli tohle schválí, celý to začne a já
opravdu budu mít pro co žít.

Byl jsem připravenej na týdny bojů o
cenzurování, drobný úpravy, rozmazávání

zadků, shody na neshodách. Místo toho
jsem dostal čtyři týdny naprostýho ticha.

Ani jediná odpověď, vysvětlení nebo
automatická zpráva "vrátím se, covid, čau"

Varovný signál.
Psal jsem jim:

"Myslel jsem, že na něčem děláme, abych
se mohl ve velkým vrátit na YouTube."

A pak, když konečně odpověděli...
Jedna A4 textu se sedmi odrážkama.

"Změň zaměstnání týhle postavy, udělej to
trauma zábavnější, udělej to finále lepší.

Tady jsme v YTO,
uděláme z toho pecku, jo"

To je všechno?

Lidi byli docela v šoku, abych řekl pravdu.
Očividně to není normální a vypadá to

divně, ale hele - provedl jsem změny, co
po mně chtěli, obsahovalo to pár dost

diskutabilních návrhů, jako třeba, aby
tam náhodní YouTubeři měli svoje štěky,

ale... spolknul jsem to.

Protože polykání je gesto respektu,
co by se mělo ocenit.

Poslal jsem jim to zpátky a zeptal se,
co bude dál, jestli chtějí udělat zoom-

Pardon! Google Meet a
poslat mi svojí zpětnou vazbu.

Ne? Oukej.

Tak já na vás počkám. Nechci vás
stresovat, ale docela mi na tom záleží.

Strávil jsem s tím spoustu času a vložil do
toho spoustu osobních a kariérních nadějí.

Asi mají napilno, ale to je dobrý. Vždyť
máme všechny ty ostatní projekty, že jo?

Po šestnácti týdnech běhání- Já! Běhání,
pocení, pálení, což jsem mimochodem

nemohl vystát - spoiler, kdybych to někdy
v budoucnu dokončil, ale celý to "Jednoho

dne tě cvičení začne bavit." To teda
dop*dele ne, děkuju pěkně!

Dokončil jsem celej jeden půlmaratón,
za deště, strávil měsíce spoluprácí

s nabuzenými filmaři a YTO konečně
vytáhlo hlavy z písku.

Natočíme teda ten dokument o maratónu?
"Á, no, heleď se, Originals už dělají celý

seriál o běhání s Behzingem. Nějak jsme
ti to zapomněli říct a teď si vzpomněli.

Takže to tvoje už dělat nebudeme."

Jak jako k*rva?! Oni zapomněli, že
požádali dva YouTubery, aby udělali

úplně to samý?! A já jsem cvičil 16 týdnů
jen tak?! A neříkejte mi, že to prospělo

mýmu fyzickýmu a duševnímu zdraví!
Bylo to kvůli tvůrčímu obsahu!

Jako, mně se ten Behzingův seriál fakt
líbil, ale bylo to celý na h*vno. Nejen

totální mrhání mojí neuveřitelně omezenou
svalovou silou, ale časem týmu, co se mnou

na tom celým pracoval.
Jakože... dobře.

V pohodě...
Tak ještě máte to ostatní, že?

Varovný signál.

Minuly týdny, svět se pořád hroutil,
zatímco jsem potíral nákup dezinfekcí

a ze stresu se cpal donutama, dokud jsem
nenabral všechno, co jsem běháním shodil.

Kolegové se ptali: "Co se děje s tím
YouTubem, Dane? Říkal jsi, že je to

seriózní spolupracovník?" A oni občas
poslali vágní kouřový signál, jako:

"Právě plánujeme rozpočet, máme schůzku
k poslání. Z domova se pracuje fakt těžko."

To je pravda. "Promiň, bylo to hektický."

Měli čas na to, aby uspořádali velmi
chytlavou a normálně lidsky znějící

charitativní kampaň
#StreamujSeMnou pro NHS,

(rozpačitý potlesk)

kvůli který jsem samozřejmě všeho nechal
a přidal se, protože jsem normální.

Ale pak už jsem od nich zase žádnou zprávu
nedostal. Neodpověděli mi sedum měsíců.

Sedum měsíců. Celý léto 2020, který jsem
původně chtěl strávit tím, že budu sexy

homosexuál a budu si užívat - nic. Moje
plány byly v troskách. Byli tu sledující,

rodina, přátelé, náhodný lidi na ulici,
co se mě ptali, "Co se sakra děje, Kyle?

Udělej už hergot něco!"
A mně to bylo trapný, byl jsem ve stresu,

ale musel jsem se usmívat a říkat, že se
připravuje něco skvělýho, protože jsem si

byl jistej, že mi každou chvíli odpoví.
Rušil jsem všechny plány 9 měsíců dopředu,

dobu, kdy se měl točit můj seriál. Dokonce
jsem posunul vydání svý knížky o půl roku,

abych dal tomuhle přednost. Zrušil jsem
celý hypotetický turné na rok 2021.

Několik obřích příležitostí jsem nechal
viset ve vzduchu, nehrnul se do nich,

protože jsem se rozhodl, že tohle je
pro mě úplně ta nejdůležitější věc.

To ostatní může přijít pak. A nejhorší na
tom bylo, že takhle to šlo týden co týden.

Měl jsem naději, zeptal jsem se na zpětnou
vazbu, něco málo poslal. A každý týden, co

uběhl, jsem cítil, že to momentum a můj
život se jen tak ztrácejí. Pořád jsem

pracoval na tom ostatním, ale kdy se
na to kdokoliv z vás bude moct podívat?

Celej plán spočíval v tom, aby první díl
o Danově postavě, co se zhroutí na svoje

narozeniny, byla zveřejněná na moje
reálný 30. narozeniny. Tak to mělo být.

Ale nějak nám docházel čas. Dostal jsem
z toho všeho stresu žaludeční vřed a

trpěl nespavostí z úzkosti, všechno kvůli
tomuhle úžasnýmu koktejlu apokalyptický

pandemie a korporátních machinací.
Už předtím jsem toho ztratil hodně

kvůli depresi, dennímu spaní, ale nikdy
jsem nebyl chronicky neschopný spát kvůli

úzkostem. No, to je tedy prima novinka.
Doslova každou noc jsem se budil hrůzou.

Ne potlačovanou, záludnou úzkostí, ale
náhlýma, znepokojivýma, urgentníma

pocitama hlubokýho děsu, že tenhle život,
kvůli kterýmu jsem to všechno 10 let dělal,

je v trapu a já s tím nemůžu vůbec
nic udělat. Bylo to na h*vno.

A tehdy se YouTube PR tým, co pořád leštil
můj piedestal ne-katastrofickýho tvůrce,

zeptal, jestli se nechci přidat k mediální
kampani #RiseUp, co hrdě předváděla celou

diverzitu YouTube a to, jak tvůrci na
téhle platformě používali svůj hlas

k tomu, aby změnili svět.
No, tohle bych asi měl udělat, co?

Jako, pokud mě chtějí dát na obří plakát
a dělat se mnou rozhovory o tom, jak je

v YouTubu budoucnost, a já jim dám
najevo, že jsem hodný, loajální chlapec,

tak mi brzo odpoví, že jo?

Ano, odpověděli.

Snažili se dotáhnout detailní zpětnou
vazbu, než začneme shánět lidi?

Ne. V telefonátu, který se mnou nikdo
nedomluvil, mi prostě sdělili, že se

strategie YTO změnila a místo seriálů
podložených scénářem teď dělají projekty

víc založený na realitě. Takže
můj seriál už není životaschopný.

Ani jsem nedostal email, zprávu,
žádný vysvětlení, něco bližšího...

To mě k*rva dostalo.
Celej rok keců o tom, jak báječný věci

spolu uděláme, já tomu věnuju svůj život,
neslyším nic než zveličenou neochvějnou

radost z tohohle projektu, přežiju sedum
měsíců ticha, úzkosti a zmatenosti a pak

se musím dozvědět od někoho jinýho, že
se jim změnila strategie? Jako, je to tím,

že je vysokej rozpočet, obsah moc
kontroverzní nebo si prostě myslíte,

že je to sr*čka a báli jste se mi to říct?
V tu chvíli jsem začal vypadat trochu

jako zoufalec. Všichni ostatní z týmu
říkali: "Cože? To je neprofesionální."

Měli jsme nabídky z jiných míst, ale já
jsem je odmítl, protože jsem pořád chtěl

ten příběh. Chtěl jsem ten mýtus.
Chtěl jsem to mít na svým kanále.

Z nějakýho důvodu jsem to pořád chtěl
udělat pro značku, kterou YouTube byl.

Takže, nehledě na rady, jsem se rozhodl
se plazit, prosit a spálit všechny mosty,

co jsem potřeboval k získání, když ne
vysvětlení, tak aspoň nějakýho závěru.

Zkusil jsem všechno. Trapný. A slyšel jsem
jen "Ou, to je zvláštní. Mysleli jsme, že

se všichni těšili." Jejich tým sociálních
aktivistů se znovu ozval a zeptal se,

zda bych zase jednou nechtěl být
hrdým ambasadorem YouTube.

Jasně! Právě teď jsem na 100% super
šťastnej a plně oddanej YouTubu.

Chtěli po mně, aby uváděl den na
Světovém ekonomickém fóru.

Jako v Davosu.

Jakože doslova na VidConu pro korporace
a miliardáře, co ovládají svět.

Pro organizaci, o který si všichni lidi na
konci sekce komentářů myslí, že přinese

"Nový světový řád" a plánuje "velký reset"
A já jsem měl natočit veselý krátký video

o tom, jak úžasný jsou všechna ta setkání a
nějak na sebe napojit Ursulu von der Leyen

a Netanjahua. Tohleto jsem nechtěl!
Lidi, já se fakt zaprodal iluminátům,

protože jsem chtěl, aby se mnou
sakra někdo začal mluvit.

A konečně, po týdnech očerňování sebe
sama, souhlasili se schůzkou a vyslyšením.

Tohleto byl naprosto osudový zoom-
Promiňte, Google Meet.

Měli jste někdy schůzku, rozhovor, pokus
při soutěži a věděli jste, že na vašem

vystoupení v dalších 20 minutách
zavisí všechny vaše životní plány?

Jo. No, jestli jsem předtím nespal,
tak teď teda teprve ne.

Napsal jsem si monolog k tomu, proč
je nutný tenhle seriál udělat na YouTube,

jako bych byl právník, co reprezentuje
celou planetu Zemi proti mimozemskýmu

laseru, co nás chce zničit. Což, kdyby se
stalo, tak by to asi nakonec bylo dobrý.

Najal jsem si hotelový pokoj s dobrým
připojením, sednul jsem si na podlahu

naproti oknu, ve vyžehlený košili a
předvedl svoje životní představení.

Tahle schůzka byla zřejmě tím nejlepším,
co jsem kdy udělal. A to byl videohovor

pro pět lidí. Napsal jsem si 4 tisíce slov
plánovaných odpovědí na nejrůznější otázky,

co by kdo mohl mít. Rozebral jsem každý
argument, strategii, byznys plán, výhodu,

nevýhodu, něco za něco a emocionální
reakci na molekulární úrovni. Mluvil jsem

o svých nadějích, proč
jsme tohle všechno dělali.

A víte co?

Ono to zatraceně vyšlo.

Vyšlo to. Přesvědčil jsem je, že to byl
životaschopný projekt, a oni mi řekli,

že tomu ještě dají šanci
Mělo to tři podmínky.

První, že najdeme další
finance na podporu rozpočtu.

Druhou, že budu souhlasit s jakoukoliv
marketingovou nabídkou, co mi předloží.

A třetí, že se vrátím na YouTube
a přes léto tam něco udělám.

Můj YouTube kanál je pro mě posvátnej.
A co tam jde a kdy a proč, na tom záleží.

A já měl plán s tímhle seriálem a všema
těma dalšíma věcma a celou báječnou

záplavou obsahu, na kterou bych mohl
bejt hrdej, ale musel jsem udělat,

co po mně chtěli, a to bylo důležitější.
Lidi si mysleli, že jsem blázen, že jsem

souhlasil s tou druhou podmínkou,
protože ví Bůh, co to mohlo znamenat.

Co se týče tý první - nabídnul jsem se,
že zaplatím třetinu celýho seriálu

z vlastní kapsy, což byly skoro všechny
peníze, co jsem kdy v životě vydělal.

Phil se snažil přimět mě ke koupi domu
v Londýně, ale já mu říkal: "Možná ještě

budeme muset počkat, až bude hotovej
ten seriál a dostanu zaplaceno.

Pokud se povede."
Tak moc to pro mě bylo důležitý a

tak moc jsem tomu věřil.

Takže jsem s tím souhlasil.

Že udělám cokoliv.

"To je v pohodě," říkali mi.

"Pořád se jim líbí ten nápad s turné.
O tom si můžeme promluvit po tý tvojí

letní povinnosti." Takže, možná, že se
všechno konečně začalo obracet k lepšímu?

A tak mě představili jako
součást YouTube Pride.

"Ty jsi všechno.

A tahle Pride Party je pro tebe.

YouTube Pride 2021."

Znovu mě vyoutovali, tentokrát proto,
abych ukázal, jak je YouTube divokej,

báječnej, queer a hrdej. #Reklama

Tohle je fakticky yassifikace obsahu.

Moje tvář byla všude. Byl jsem na hlavní
stránce YouTube, celý týden nahoře

v Apple Appstore, gigantickým
billboardu na Times Square.

To je asi cool, nebo tak...

Nebo teda, je mi to trapný, ale jak už
jsme si řekli, já mám vymletej mozek

a věčnej syndrom podvodníka.
Upřímně, líbilo se mi, že YouTube pořádá

digitální Pride festival, když jsme
byli všichni uvězněný doma.

Nemuseli ho dělat, ale udělali.

A vážil jsem si toho, že mě vybrali
pro stejnou akci jako Demi Lovato,

Eltona Johna, Trixie a hlavně Bimini.
Zkušenost to nebyla dokonalá.

Moje show musela obsahovat rozhovor
s celebritou, hudební vystoupení, čas

strávený se sledujícími, prosby k věnování
peněz na charitu a v mým případě taky

mix s neuvěřitelně osobníma, vážnýma,
ale taky trochu zábavnýma částma na téma,

který jsem ještě tak úplně nedořešil.
A měl jsem jenom týden na to to napsat.

Ale dobře, nějak jsem to zvládnul.
Myslím, že všichni, co na tom pracovali,

odvedli skvělou práci a jsem hrdej
na "Gay and Not Proud".

Ale, během stříhání se někdo na druhý
straně rozhodl přeházet pořadí scén,

aniž by mi to řekl. A když jsem je slušně
požadal, ať to nechají tak, jak to bylo,

protože je to pro mě dost osobní příběh,
tak je to hodně rozrušilo a namíchlo

a řekli o mně, že nedokážu spolupracovat.

Hele, o mně můžete říkat, že jsem
neoriginální, otravnej, dysfunkční,

domácky nakvašenej nebo chronicky
nadrženej, ale po tom všem, co jsem

pro YouTube udělal za posledních
10 let, neřkuli 10 měsíců, teda

FAKT DOKÁŽU SPOLUPRACOVAT!

Očividně to nebylo poprvé, co s nimi
někdo měl podobnou zkušenost, ale

se mnou už vym*dal leckdo, tak proč
třeba nepřidat někoho dalšího.

Tohle očividně bylo submisivní léto 2021.

"No, a co bude s tím speciálem
z turné, co jsem chtěl natočit?"

Ha. Tentokrát ihned odepsali, že "YTO
už utratil všechen svůj rozpočet, takže

na nic dalšího už nám nezbylo, promiň."

Cool. Takže tohle se stalo někdy v době,
kdy jsem souhlasil s Pride, a stejně jako

s tím maratónem jste mi to zapomněli
říct? Další projekt, co jsem si schovával

pro YouTube, všechno kvůli němu
odkládal, a nejsou na něj peníze?!

Ale hele, vždyť jsem byl na tom
billboardu, ne? Anóóó.

Nikdy nepřipisujte zlomyslnosti to,
za čím stojí prostá blbost.

Myslím si, že mi YouTube cynicky mával
před zoufalýma očima vláknem naděje,

jen aby mě nalákal na upsání se Pride
sérii v rámci svýho nemilosrdnýho

korporátního tažení?

Ne. Ale celou dobu jsem pro ně byl
zatraceně skvělej maskot, že jo?

Mával jsem na značky, poeticky jsem líčil
svoje trable s duševním zdravím, postavil

jsem se online šikaně, vyznal jsem lásku
týhle platformě, co mi dala úplně všechno,

otevřeně jsem mluvil o hlubokým
pocitu hanby, který pořád cítím

ze svý zvnitřněný homofobie a
doslova jsem se zaprodal iluminátům!

A kvůli čemu?!

Jako, oni by řekli, že mi dávali prostor.
Měl bych být vděčný za to, že mě vybírali

do všech těch projektů, ale
- já jsem to po nich nechtěl.

Řekli mi, že mám dokázat svojí
oddanost, tak jsem to udělal.

A všechno, co jsem z toho získal, byla
tahle nová, mizerná úzkostná porucha.

Přišla další nabídka - "Ahoj Dane,
přiveďte zpět 'Dana a Phila' v roce 2021

a proveďte nás svými rodnými městy
v originálním seriálu YTO s názvem

'Hometown Showdown'."
Hm, tak na něco očividně peníze měli.

Oukej, fajn. Bylo to vzpomínání, byla
to legrace. Cokoliv po mně chcete.

Tak, a je to, jsme tady, skoro o dva roky
později. Dva roky, během kterých jsem

tomu dával všechno, co jsem mohl.
Jel jsem v tom naplno.

Náklady se mořili, "vajíčka byla v košíku"
a byl jsem obklopenej kostlivcema

příležitostí, co jsem odhodil
stranou. Ale hele, zvládnul jsem to.

Dodržel jsem svojí část dohody. Sehnal
jsem peníze, vytvořil jsem nový obsah,

souhlasil jsem s jejich podmínkama.

Ticho.

Nevěděl jsem, co dělat. Jen jsem
věděl, že takhle už dál nemůžu.

Fér hra nezabrala.
Ve světle všech nejasností,

posouvání cílů, různých incidentů
jsem to udržel na profesionální úrovni.

Nikomu na světě jsem neřekl, že se něco
děje, ani zbytku YouTube ne. Protože

víte co - s poctivostí nejdál dojdeš,
že? Domluvili jsme se, že pošleme

časový rozpis všeho toho, co jsem udělal -
kdy, proč, co mi nabídli a jak jsem na to

reagoval a podařilo se nám
získat odpověď.

"Omlouváme se za zpoždění.
Byli jsme hodně zaneprázdněni

strategií pro rok 2022 a některé
věci se určitě nepodaří realizovat."

(povzdech)

Co se stalo s Danem? Na čem pracoval?
Co s ním bude dál?

Á... nepodařil se realizovat.

Řekli jsme jim, že pokud existuje cokoliv,
co by obnovilo jejich zaujetí,

další velkolepej videohovor, další
billboard, další kolík do zadku.

"Tady nejde o obnovení našeho zaujetí,
je to korporátní obrat v cílech a zkrátka

projekt, který není v souladu
s naší novou strategií."

Hergot. A je to.

Nic jsem neudělal, žádný problém s mojí
prací, žádná velká konspirace, prostě jen

byrokracie a nedostatek úcty. Možná, že
kdybych byl dramatičtější nebo asertivnější,

tak by to dopadlo jinak.

Jak byste se zachovali vy, kdyby vás
takhle odklonili, zničili vám sny?

"Chápu, jak to s těmito věcmi bývá a že
celá podstata YTO a jejich pravomoce se

mohou měnit. Ale přál bych si, aby to celé
bývalo bylo lépe a upřímněji komunikováno

a nepřihodily se některé trpké incidenty.
Ale hlavně, abych tím neztratil čas, který

už se nevrátí. Možná byl tento projekt
na tuto platformu od začátku příliš

ambiciózní a já jsem byl naivní, že jsem
mu tolik dal, osobně a profesionálně,

ale c'est la vie. Děkuji. Dan."

Bóže! To byl teda ode mě
melodramatickej email. Ježiši.

Jediným způsobem, jak se s tím vyrovnat,
bylo představovat si, jak běsní.

Nemohl jsem se naštvat a dát jim
něco, čeho by se mohli chytit.

Já jen doufám, že na nějaký úrovni alespoň
za malou část toho všeho cítili lítost.

Možná, že se jednou ne úplně dobře vyspali
a vžili se do mých posledních dvou let.

To se nikdy nedozvím.
Upadnul jsem do hluboký deprese.

fakt S-úrovňová (D-úrovňová?), naprostá
deprese. Doslova jsem napsal knížku o tom,

jak se znovu sebrat. Ale neviděl jsem
v tom smysl. Přemýšlet o životě, dělat

něco, vytvářet něco. Celou svojí
reputaci jsem vsadil na tenhle projekt

a znemožnil jsem se. Všechno to, co
jsem nechal odplynout, co jsem odmítnul,

čas, co jsem promrhal tím,
že jsem čekal na odpověď.

A hele, vím, že jsem privilegovanej s*áč,
oukej, a dotáhnul jsem to na velkýho

YouTubera. Takže ještě jednou
- nechci po vás soucit.

Nemyslím si, že potřebuji byť jenom
jeho kousíček ve srovnání s jinýma lidma.

Ale, tohle se mi stalo.

A otázkou asi je - pokud byste si mysleli,
že se vám má splnit váš sen, a pak ho

viděli pomalu se rozplývat přímo
před očima...

Jak byste se cítili?

Bylo to špatný. Bylo to vážně,
opravdicky traumatický.

Trvalo mi celý měsíce, než jsem se sebral.
Než se usadil prach a já se mohl

rozhlídnout okolo a zjistit, co se ještě
dá zachránit. Říkal jsem si, zda nenatočit

video o pomstě, všechno vyžvanit, všechno
vyložit, začít nějaký drama, vyrovnat se.

Nebo bych o tom nikdy neměl mluvit,
zůstat dokonale profesionální,

předstírat, že se mi daří dobře a cokoliv
se stane, tak se stane? Měl jsem z toho

smíšený pocity, protože lidi tady jsem měl
pořád rád. Viděl jsem, jak jsou nadšený,

dělají skvělý věci, fakt tvrdě pracujou a
dělají to nejlepší, co můžou v měnících

se podmínkách. Akorát že v mým
případě, v tomhle případě...

to dopadlo příšerně.

18. ledna 2022 bylo oznámeno, že
YouTube Originals nadobro končí.

"Naše investice dokážou mnohem více
u mnohem více tvůrců, když se vloží

do jiných iniciativ jako např. Fondu
tvůrců Shorts, Fondu Black Voices

a programování Live nakupování."
A to byl konec. Ať už jsem fantazíroval

o odplatě nebo ne, všechno se rozplynulo.
Už tu nebyl žádnej záporák.

Všichni jsou pryč. Puf.

Tohle video by na YouTubu nic nezměnilo,
na to už bylo pozdě. Teď už není co měnit.

Je to pro mě dobrá zpráva? Je lepší,
že se to vyřešilo beze mě, nebo mě to

nechalo napospas pocitům
nedořešení a neuzavření?

Nemyslím si, že by cokoliv z toho bylo
zamýšlený, ale stalo se to. S*ačky se dějou.

Cítil jsem se zrazeně, fakt zrazeně a jako
by celý můj příběh na YT skončil zkázou.

Měl bych prostě z YouTubu odejít
navždycky? Opustit všechny plány,

co jsem kdy měl o svým návratu?

No, to sakra očividně ne, protože jsem
tady a to nám nahrává otázku...

(veselá hudba)
7: Proč jsem tady?

Ukazuje se, že přes to všechno si nedokážu
pomoct. Miluju tehle zatracenej zapadákov.

Pořád je to hodně silná internetová
platforma světa, která umožňuje komukoliv

kdekoliv vytvořit cokoliv chtějí a
jakkoliv chtějí, kdykoliv chtějí.

Žádní poptávající vám neřídí život,
žádní editoři nepřekrucují vaše slova,

jsou tu jen podmínky používání,
který se člověk snaží neporušovat.

Opravdu si tu můžete vytvořit kariéru
tvůrce, na rozdíl od jiných platforem

vás za to slušně platí a snad
s tím můžete být spokojený.

Je to asi jediný místo, kde se můžete
dostat skoro ke každýmu na světě.

Místo, kde se můžou scházet komunity,
psát sr*čky do komentářů.

A tenhle chaos - je krásnej.

Já ho pořád miluju.
Ano, má to mouchy, ale věřím komunitě,

že se ozve, kdyby se doslova cokoliv stalo.
Takže pokračujete vzteklý komentátoři a

nepochybujte ani na vteřinu o tom, jak
moc zaujatý byste měli být tím, že chcete

vylepšit webovku s kočičími videi. Stejně
tak věřím lidem z YouTube, že udělají,

co budou moct, v současných
podmínkách a společnosti.

Buďme upřímní - já nikdy nebudu dobrej
YouTuber. Den, kdy budu nahrávat videa

každej den, bude chvíle, kdy musíte dát
dohromady všechny konspirátory a

analyzovat, jestli jsem nebyl
nahrazenej deep fakem.

Ale byl bych blbej, kdybych nepoužíval
tuhle platformu, kde se zrodil můj život,

zatímco jsem tu seděl se všemi svými
odběrateli, co viděli na mobilu notifikaci

na tohle video, a řekli si, že je to duch
minulosti, co je přišel strašit. Hůůů.

Takže to udělám. Budu vytvářet nějakej
obsah a budu to dělat tak, jak chci já.

Najdu krásný, talentovaný lidi, aby mi
pomohli líp něco natočit, sestříhat,

rozhodnout se, kdy točit a kdy si dát
přestávku. Budu mluvit o tom, co chci,

ať už to znamená naštvat se na všechny
sr*čky světa, přehnaně sdílet svoje

osobní informace nebo víc cílit na gay
témata. Nebojím se demonetizace nebo

toho, že vám budu říkat jenom to, co
chcete slyšet. Jste úžasný, jste chytrý,

máte skvělej vkus. Jestli se na tohle
díváte, jste cool. Vy to víte, já to vím,

a proto jste báječný. Podívejte
se na sebe, jak se vám daří!

Upřímně doufám,... že jste v pohodě.

Dokud mě nesklátí algoritmus,
přeženu to, nebo všichni ještě víc

nezestárneme a neunavíme se,
budu nahrávat videa, protože mě to baví.

A všechno to ostatní, s tím budu
pokračovat. Seriál udělám s někým jiným,

boomery budu terorizovat na jejich
platformách a hádejte, co jsem chtěl

strašně moc udělat poslední
tři roky - vylezu ven z baráku!

Chcete mě vidět naživo? Tak to se podržte.
V roce 2022 se za váma rozjedu.

Budu ve vašem městě a
zatraceně si to tam užijeme.

A to je výhružka.

Kdo už mě viděl na turné, tak ví, že to
bude naprosto mimořádně extravagantní.

Takže, pokud chcete vidět trochu
stand-upovýho sebepodceňování,

cítit se součástí něčeho, možná mít trošku
krizi a zasmát se, jako by byl konec světa,

protože buďme upřímní, asi už je blízko...

Světové turné 2022
DanielHowell.com

Uvidíme se.

Tak jsem se vrátil. Neslibuju nic víc, než
že se pokusím být šťastnej, dělat věci,

na kterých mi záleží. A jestli to přinese
štěstí i vám, tak to možná celý stálo za to.

Takže jo, kvůli tomuhle
jsem opustil YouTube.

Nastavte si odběr!