Trouble #24 - Organize: For Autonomy & Mutual Aid

Moderní průmyslová civilizace je ohromujícím svědectvím o síle a kapacitě organizace.

Svět, který dnes obýváme je produktem nespočtu generací plánování, inovací

a kolektivní lidské aktivity, spoutané a svedené do nepřetržité snahy

o produkci a růst.

Každý den globální ekonomika utváří a koordinuje práci miliard lidí.

Závratné množství zboží je navrhnuto, vyrobeno, převezeno do lokálních překladišť

a rozvezeno do maloobchodních center nebo přímo k rukám zákazníků po celém světě.

Mezinárodní dodavatelské řetězce nedbají hranic a kontinentů, spojujíc textilní dělníky

v Ho Chi Min City ve Vietnamu se zákazníky Wal-Mart ve Scottsdale v Arizoně.

Uvnitř tohoto všemožně provázaného systému tvoří každá metropole hemžící se centrum aktivity, složené

desítek sousedství. Tyto odlišné regiony jsou spolu propojené pomocí složitých bludišť

dopravní a telekomunikační infrastruktury,

stejně jako elektrickými, vodními a odpadními sítěmi, které zajišťují

každodenní přežití milionů lidí.

A přese všechno puntičkářské plánování a ohromné množství lidských schopností

a dřiny potřebné pro to všechno, více než miliarda lidí žije v bídě v přeplněných

slumech, favelách a provizorních uprchlických táborech - z nichž mnoho nemá přístup k elektřin

nebo tekoucí vodě. Tato narůstající populace jen málo profituje z toho, jak je společnost organizovaná.

A je to samotnou podstatou systému, jejich zbídačení a strádání je nedílnou součástí

hladkého fungování mašinerie. Pro její hladký chod jsou oni tím olejem, co promazává kolečka.

To samé můžeme do určité míry říci o globální třídě pracujících,

zejména pracujících migrantech a všech těch, co pracují v neformálním nízkopříjmovém sektoru

takzvané "gig ekonomiky". Protože tento svět není postavený na principu

uspokojování lidských potřeb, ale na bezbřehém hromadění kapitálu.

Tento imperativ je pevně zakořeněný v institucích vládnoucí třídy a v ideologiích

a strukturálním násilí, které to drží pohromadě. Tato dynamika znamená, že jakákoliv sociální změna

je závislá na politické krizi, která může zatřást systémem a nadobro zbořit stávající sociální

řád. I když se tento typ revoluční změny může zdát nesmírně daleko, vždy je možné

naše životní podmínky změnit k lepšímu. To je ten moment, kdy ke slovu přichází autonomní organizování se zdola.

V následujících třiceti minutách se blíže podíváme na to, co organizování se

znamená pro anarchisty. Mimo to budeme mluvit s několika lidmi,

kteří se s námi podělí o své zkušenosti se sdružováním lidí, strategiemi

a akcemi v ulicích... a také děláním spousty potíží.

Když mluvíme o organizování, myslíme tím v podstatě "ozbrojování" mezilidských

vztahů. Vztahů, které máš ty a já a lidé v našem okolí, na které

to dopadá, co žijí pohromadě, pracují spolu, chodí spolu do školy...

Ozbrojování těchto vztahů a jejich následné využití pro to jít

a něco udělat a při tom zjistit, jak se můžou dát lidé fyzicky dohromady a působit jako materiální síla.

S tímto na mysli je potřeba pochopit,

že to chce čas, spoustu důvěry, hodně lásky a hodně nadšení. Prostě zabere

čas dát lidi dohromady a začít zjišťovat, co jsou ty věci,

co jsou ty obtíže tady v mém sousedství, v mé komunitě?

Organizování se je proces budování

vaší kolektivní síly a kolektivních schopností.

Prvním krokem organizování se je vlastně

zboření sociálních bariér a izolace, která nás rozděluje a často to může být tak jednoduché,

jako dát dohromady lidi v jedné místnosti a začít mluvit o věcech,

které máme společné, jaké sdílíme problémy a v průběhu rozhovoru

o těchto věcech zjistíme, že když budeme spolupracovat,

máme větší šanci tyto věci změnit. Organizování se by mělo být transformativní.

Při organizování se se formují nová solidární pouta

v průběhu boje.

Myslím, že první věc je najít skupinu lidí,

komunitu,

lidi ve tvém okolí,

kteří čelí stejnému problému.

A na základě tohoto konfliktu

se shodnout na zorganizování se s těmito lidí k dosažení cíle.

Organizování se je spíše přístup k samotnému zapojení se do boje.

Lidé mluví o organizování se a o tom být organizovaný ve smyslu budování vztahů

s lidmi a zaměřením se na určitou skupinu lidí, můžou to být nájemníci, studenti nebo pracující.

V tomto případě je však hlavní důraz kladen na budování těchto vztahů

spíše než na jednu konkrétní záležitost a často se snažíme vybudovat sílu těchto lidí.

"Po každém anarchistickém útoku rozsáhlé komuniké - Anarchistické graffiti - Řečtí anarchisté zaútočili

- anarchistická skupina - anarchistická komunita - to jsou anarchisté!"

Myslím si, že je tady mnoho různých charakteristik, které odlišují anarchistické organizování se

od jiných typů organizací. Něco z toho vyplývá z rozsahu organizování se,

ve kterém jsou anarchisté zapojeni. Myslím, že v podstatě to je neuvěřitelně rozmanitá politika,

která kritizuje dominanci a struktury moci tak absolutně, myšleno že anarchisté se zaměřují

na velmi široké spektrum témat a organizují se mezi mnoha různými lidmi.

Co odlišuje anarchistické organizování se jsou jeho cíle. No, je to

druh světa, kterého se anarchisté snaží dosáhnout. Anarchisté jsou v opozici vůči státu,

kapitalismu a všem formám nelegitimní autority. Takže proces anarchistického organizování se je

takový, který se staví do opozice vůči institucím, skupinám a jednotlivcům, kteří reprodukují

tyto formy hierarchie ve společnosti.

Anarchisté se zapojují do širokého spektra

různých aktivit. Od věcí ilegálních po úplně legální,

věcí velmi nenásilných po věci, které potencionálně násilné být mohou.

Tvořivé, ničivé, takové ty věci. Myslím, že to co dělá anarchismus jedinečný

je to, že zde není předpoklad že legální rovná se morální.

Jakákoliv stranická organizace,

od těch nalevo po ty nejvíce napravo,

využívá hierarchickou strikturu jako formu organizace.

Jsou součástí tohoto politického cirkusu,

spektáklu.

Je tady prostě plno lidí kteří mají po krk této politiky. Mají po krk

ekonomického systému, který je ždímá až na kost. Mají po krk

voleb.

Tváří tvář katastrofě kapitalismu, tváří v tvář kapitalistické devastaci

je nutné mít tuto energii.

Tady jsou ti z nás

- je tady hodně lidí, kteří nemohu zůstat v klidu a žít pokračujíc

v této "normalitě"

kdy je evidentní, že nám ničí naši budoucnost.

Všeobecně, slovo anarchie je většinou užíváno pro popis absence organizace.

Je to přízrak chaosu, který vyplňuje vzduchoprázdno vytvořené náhlým rozpadem řádu.

Násilná situace, kde silní využívají výhody absence pravidel pro zdírání

slabších. Tato vize anarchie byla dlouho užitečnou projekcí vládnoucích

tříd a každého paranoidního autoritáře neochotného rozlišovat mezi řádem

a podrobováním si. Ale je to něco úplně odlišného od toho, v co anarchisté skutečně věří a světa,

za který bojují.

Skutečnost je taková, že anarchisté mají mnoho rozdílných přístupů a názorů na věc,

když přijde na přetřes organizace a její vztah k boji. Tento nedostatek

ortodoxie historicky oddělil anarchismus od ostatních revolučních tradic,

jako je Marxismus-Leninismus, kde se několik soupeřících myšlenkových škol obecně shodne

na potřebě centrálně řízené strany... ale už se nemůžou dohodnout na tom, kdo by ji měl vést.

Po více než 150 let anarchisté experimentovali s širokou škálou rozličných organizačních

forem - od syndikalistických odborů s miliony členů platících příspěvky po neformální

sítě malých afinitních skupin; od federaci, výborů a plén až po uzavřené

buňky a volně strukturované skupiny autonomních jednotlivců.

Toto experimentování trvá dodnes.

Jedna z krásných věcí na anarchismu je to, že tady není žádný přesný plán.

Je to určité napětí, usilování o svobodu.

Anarchisté mají různé názory na

organizaci a roli, jakou organizace hrají v boji. Myslím, že to má co dočinění

s tím, že někteří lidé mají rádi určitou spontánnost v dění,

zatímco někteří chtějí vyšší úroveň koordinace.

Hlavní rozkol v anarchismu nad touto otázkou

je mezi individualistickými anarchisty, chcete-li egoisty, a kolektivisty. Individualističtí

anarchisté se vyhraňují vůči většině forem organizací, soustředí se na budování autonomie

jednotlivce. V podstatě vidí organizaci jako něco, co brání individuální

autonomii. No a kolektivisté věří v kolektivní organizování se a organizace

jsou toho velkou součástí.

To jde také ruku v ruce s různými názory

na to, jak se lidé organizují a interagují mezi sebou,

někdo zastává více formální způsoby organizování se ve skupinách, které mají jasné

a definované členství, nějakou formu stanov, podle kterých fungují.

Jiní anarchisté jsou k organizacím značně kritičtí a dávají přednost více neformálním

organizačním metodám. To znamená, že můžou mít organizace, ale

vytvářejí je jen za specifickým účelem nebo pro určitou aktivitu

a potom je rozpustí.

Jsou zde jasné plusy i mínusy

formálního organizování se, jakou jsou federace nebo odbory, a neformálního, jako afinitky

a buňky a tak. Myslím ale, že to jsou klíčové otázky

pro anarchisty ve 21. století, to, jak interagujeme s veřejností, jak se lidé dostanou

k anarchismu, aniž by museli řešit tuto dynamiku formální versus neformální.

Jsou zde rozdílné pozice.

Od více anti-sociálních,

více povstaleckých,

které nejsou moc otevřené a nezvou lidi

k zapojení se do skupiny nebo k tomu, začít věřit anarchistickým ideálům.

Více než kvůli přesvědčování

mají tyto skupiny členy, kteří se řídí vlastními ideály a pocity.

Ale jsou tu soudruzi, jejichž politická práce je více sociální,

více postavená na na myšlence že lidé jsou ta moc, kteří věří na organizování se zdola

a na organizování sousedství.

V průběhu povstalecké periody ve Spojených státech od roku 2008 a 2009,

mnoho z nás se zaseklo na idee, že kvalita je lepší než kvantita, s čímž naplno

souhlasím, ale zároveň potřebujeme najít nějaké způsoby, jak se setkávat s lidmi tam

kde jsou, zangažovat je a zapojit do naších projektů a hnutí,

takže můžeme růst. Víš, v uplynulých dekádách se lidé k anarchismu dostávali skrze

věci jako je punk nebo jiné subkultury nebo z jiných hnutí, jako například za práva

zvířat a tak. A v éře po antiglobalizačních protestech, anarchisté

- alespoň ve Spojených státech, byli doopravdy závislí na nových cyklech bojů k tomu,

aby zapojili nové lidi. Takže máš tady protiválečné hnutí, dostaneš novou generaci anarchistů,

je tady "Occupy", je tady povstání ve Fergusonu, přichází další generace. Nemůžeme

být navždy odkázaní na to, že se něco vyhrotí a budeme benefitovat z nového přílivu lidí.

Myslím, že tady v Chile máme šanci zakusit

širokou škálu anarchistických a anti-autoritářských praktik a taktik.

Mezi územními plény, mezi afinitními skupinami,

mezi osvobozenými prostory a squaty,

mezi odbory, mezi nezávislými pracujícími,

mezi profesionály a lidmi žijícími na ulici.

Anarchismus se odehrává nenápadně, celý čas. A my nad tím takhle moc často nepřemýšlíme, protože

to není ten koncept, nad kterým přemýšlíme, ale je to stále anarchismus. Když

lidé myslí anarchismus, vytane jim na mysli ta eurocentrická idea toho co to je, to samotné slovo,

které tady vlastně není tak dlouho pokud budeš sledovat jen slovníkovou definici anarchismu,

ale původní národy praktikovaly anarchismus a vzájemnou pomoc už posranejch

tisíc let.

Na těchto územích máme to štěstí, že mnoho, mnoho z nás má mapučské předky.

Také máme tu dualitu

nebo schopnost se politicky určit takto.

Z pohledu anarchistů

- ale přitom stále nezapomínat na naši vlastní historii.

To, že máme svojí individualitu.

Že odtud pocházíme.

Že jsme přišli z kolonizovaného území.

Naše historie a praktiky a naše vize anarchismu

nebude 100% stejná jako mají anarchističtí soudruzi

z Palestiny, Rojavy, Evropy

nebo jiných částí Latinské Ameriky.

Víš, když lidé čelí opravdu strašným věcem ve svém běžném životě, ať už

to je evikce, sledování deportací, věci na pracovišti, ropovod,

který vede přes jejich zemi. My opravdu chceme dát těmto lidem vědět, že je tady komunita

lidí, kteří revoltují a na které se mohou obrátit, se kterými se mohou organizovat do protiútoku

a opravdu poškodit své nepřátele alespoň tak, že nebudou schopni

pokračovat v tom, co dělají.

Dobrý organizátor má mnoho různých nástrojů ve své výbavě. Trik je v tom vědět, kdy a který

použít a případně nahradit, když nefunguje. To platí jak pro anarchisty

tak pro kohokoliv jiného. Hlavní rozdíl je v tom, čeho se snažíme docílit.

Anarchismus je postavený na principu sebeorganizace. To je přímo spojené s typem

světa, jaký chtějí anarchisté vytvořit. Světa, kde lidé můžou rozhodovat

koletktivně a jednat autonomně, bez toho, aby museli čekat na rozhodnutí zvrchu.

Anarchistické organizování začíná
rozvíjením boje ve vlastní režii. Zahrnuje

to agitování a povzbuzování v tom, aby se
sami chopili akce a řešili své problémy.

Bez doprošování se pomoci od těch, co jsou výše
na společenském žebříčku. Z tohoto místa

je mnoho cest, kterými se můžeš vydat.
Ale ať už to bude kamkoliv,

nejdůležitější krok je ten první.

Strategie a taktiky jsou těsně propojené,
přitom ale stále rozdílné věci.

Začneš s určitým cílem či vizí.
Něčím, čeho chceš dosáhnout,

co chceš udělat nebo zpochybnit. Pak je tvá
strategie tvůj plán, jak toho chceš

dosáhnout. A taktika budou všechny
jednotlivé akce a přístupy,

které se spojí dohromady aby ti pomohly
dosáhnout cíle.

Strategie kterou si vybereš předurčí
typy aktivit, kterým se věnuješ.

Když jsou taktika úspěšné, nebo opakovaně
selhávají, vrať se zpátky a zkoriguj svojí

strategii. Jakmile svoji strategii takto
pozměníš, zkus pak přijít

s novou taktikou.

Tyto věci by se měly vzájěmně posilovat
a musíme je také neustále vyhodnocovat

zas a znova.

Musíš to prostě udělat. Musíš to udělat.
Musíš být v první linii a zasadit se o to,

že se to udělá.

Na jednu stranu, máme nějaké představy,
teoretizujeme, rozvíjíme svojí politiku,

v podstatě řešíme, co je to co chceme
- o co nám jde.

Na druhou stranu,
jednáme

a vidíme, jak konkrétně
můžeme ty ideje zrealizovat

Jsme všichni jednotlivci.
Ale každý má svou roli.

V Chile máme to štěstí,

tak nějak ironicky,

že máme historii plnou konfliktů.

Historii politické perzekuce

a nepokojů.

Takže konflikty a cíle
byly vždy přítomné.

Strategie a taktiky,
které byly používané,

měly velmi široký záběr.

Vítezné taktiky mohou být
inspirací odjinud.

Například taktiky inspirované
konfliktem v Hong Kongu.

Nápad na použití laserů

a používání konvic s vodou na
slzné granáty.

Jsou to mezinárodně používané
praktiky pouličního boje.

Pak je tady blokování ulic.

Jsou tu barikády
- také spousta druhů

Zapálené barikády,
barikády z kamenů.

Jsou tady soudruzi, co zachraňují
a pomáhají zraněným.

Svět, ve kterém žijeme, jak se angažujeme
ve věcech, dokonce to jak o nich přemýšlíme

bude nevyhnutně ovlivněno materiálními
podmínkami ve kterých žijeme.

Klasický marxistický citát: Lidé mění historii,
ale ne za podmínek, které si sami zvolí.

Takže tohle prostředí, tyto materiální
podmínky, mají vliv nejen

na lidské životy, ale i na jejich vědomí.
Takže si nemůžeme jen tak vymyslet cestu

pryč z těchto věcí - nebo že nic mimo to
není.

Kapitalismus neustále mění způsob práce,
společenského života, nebo jak jsou lidé

odcizeni jeden druhému. Takže potřebujeme
neustále a znova vyhodnocovat, víš co,

"o čem je život"? A jaké jsou
možnosti odporu proti typu

žití, které jsme nuceni následovat?

Jak se můžeme dostat k samotným základům,
jako, oukej... o co tady jde?

Jak to spravíme?

Lidé mění svět kolem sebe skrze
své akce. Máme vliv

na své materiální podmínky, a můžeme
je změnit - skze boj. Odvrácená strana

je to, že stát může změnit podmínky tak,
aby odstranil palivo pro boje.

Myslím že je důležité pochopit,
jak je moc organizovaná a specifika,

jak funguje.

Svět, o jaký nám jde, ještě neexistuje.
Může vyvstat jen z popela

toho současného. Ale současně zkoušíme
vytvářet nové způsoby vzájemných vztahů.