Moderní průmyslová civilizace je ohromujícím svědectvím o síle a kapacitě organizace. Svět, který dnes obýváme je produktem nespočtu generací plánování, inovací a kolektivní lidské aktivity, spoutané a svedené do nepřetržité snahy o produkci a růst. Každý den globální ekonomika utváří a koordinuje práci miliard lidí. Závratné množství zboží je navrhnuto, vyrobeno, převezeno do lokálních překladišť a rozvezeno do maloobchodních center nebo přímo k rukám zákazníků po celém světě. Mezinárodní dodavatelské řetězce nedbají hranic a kontinentů, spojujíc textilní dělníky v Ho Chi Min City ve Vietnamu se zákazníky Wal-Mart ve Scottsdale v Arizoně. Uvnitř tohoto všemožně provázaného systému tvoří každá metropole hemžící se centrum aktivity, složené desítek sousedství. Tyto odlišné regiony jsou spolu propojené pomocí složitých bludišť dopravní a telekomunikační infrastruktury, stejně jako elektrickými, vodními a odpadními sítěmi, které zajišťují každodenní přežití milionů lidí. A přese všechno puntičkářské plánování a ohromné množství lidských schopností a dřiny potřebné pro to všechno, více než miliarda lidí žije v bídě v přeplněných slumech, favelách a provizorních uprchlických táborech - z nichž mnoho nemá přístup k elektřin nebo tekoucí vodě. Tato narůstající populace jen málo profituje z toho, jak je společnost organizovaná. A je to samotnou podstatou systému, jejich zbídačení a strádání je nedílnou součástí hladkého fungování mašinerie. Pro její hladký chod jsou oni tím olejem, co promazává kolečka. To samé můžeme do určité míry říci o globální třídě pracujících, zejména pracujících migrantech a všech těch, co pracují v neformálním nízkopříjmovém sektoru takzvané "gig ekonomiky". Protože tento svět není postavený na principu uspokojování lidských potřeb, ale na bezbřehém hromadění kapitálu. Tento imperativ je pevně zakořeněný v institucích vládnoucí třídy a v ideologiích a strukturálním násilí, které to drží pohromadě. Tato dynamika znamená, že jakákoliv sociální změna je závislá na politické krizi, která může zatřást systémem a nadobro zbořit stávající sociální řád. I když se tento typ revoluční změny může zdát nesmírně daleko, vždy je možné naše životní podmínky změnit k lepšímu. To je ten moment, kdy ke slovu přichází autonomní organizování se zdola. V následujících třiceti minutách se blíže podíváme na to, co organizování se znamená pro anarchisty. Mimo to budeme mluvit s několika lidmi, kteří se s námi podělí o své zkušenosti se sdružováním lidí, strategiemi a akcemi v ulicích... a také děláním spousty potíží. Když mluvíme o organizování, myslíme tím v podstatě "ozbrojování" mezilidských vztahů. Vztahů, které máš ty a já a lidé v našem okolí, na které to dopadá, co žijí pohromadě, pracují spolu, chodí spolu do školy... Ozbrojování těchto vztahů a jejich následné využití pro to jít a něco udělat a při tom zjistit, jak se můžou dát lidé fyzicky dohromady a působit jako materiální síla. S tímto na mysli je potřeba pochopit, že to chce čas, spoustu důvěry, hodně lásky a hodně nadšení. Prostě zabere čas dát lidi dohromady a začít zjišťovat, co jsou ty věci, co jsou ty obtíže tady v mém sousedství, v mé komunitě? Organizování se je proces budování vaší kolektivní síly a kolektivních schopností. Prvním krokem organizování se je vlastně zboření sociálních bariér a izolace, která nás rozděluje a často to může být tak jednoduché, jako dát dohromady lidi v jedné místnosti a začít mluvit o věcech, které máme společné, jaké sdílíme problémy a v průběhu rozhovoru o těchto věcech zjistíme, že když budeme spolupracovat, máme větší šanci tyto věci změnit. Organizování se by mělo být transformativní. Při organizování se se formují nová solidární pouta v průběhu boje. Myslím, že první věc je najít skupinu lidí, komunitu, lidi ve tvém okolí, kteří čelí stejnému problému. A na základě tohoto konfliktu se shodnout na zorganizování se s těmito lidí k dosažení cíle. Organizování se je spíše přístup k samotnému zapojení se do boje. Lidé mluví o organizování se a o tom být organizovaný ve smyslu budování vztahů s lidmi a zaměřením se na určitou skupinu lidí, můžou to být nájemníci, studenti nebo pracující. V tomto případě je však hlavní důraz kladen na budování těchto vztahů spíše než na jednu konkrétní záležitost a často se snažíme vybudovat sílu těchto lidí. "Po každém anarchistickém útoku rozsáhlé komuniké - Anarchistické graffiti - Řečtí anarchisté zaútočili - anarchistická skupina - anarchistická komunita - to jsou anarchisté!" Myslím si, že je tady mnoho různých charakteristik, které odlišují anarchistické organizování se od jiných typů organizací. Něco z toho vyplývá z rozsahu organizování se, ve kterém jsou anarchisté zapojeni. Myslím, že v podstatě to je neuvěřitelně rozmanitá politika, která kritizuje dominanci a struktury moci tak absolutně, myšleno že anarchisté se zaměřují na velmi široké spektrum témat a organizují se mezi mnoha různými lidmi. Co odlišuje anarchistické organizování se jsou jeho cíle. No, je to druh světa, kterého se anarchisté snaží dosáhnout. Anarchisté jsou v opozici vůči státu, kapitalismu a všem formám nelegitimní autority. Takže proces anarchistického organizování se je takový, který se staví do opozice vůči institucím, skupinám a jednotlivcům, kteří reprodukují tyto formy hierarchie ve společnosti. Anarchisté se zapojují do širokého spektra různých aktivit. Od věcí ilegálních po úplně legální, věcí velmi nenásilných po věci, které potencionálně násilné být mohou. Tvořivé, ničivé, takové ty věci. Myslím, že to co dělá anarchismus jedinečný je to, že zde není předpoklad že legální rovná se morální. Jakákoliv stranická organizace, od těch nalevo po ty nejvíce napravo, využívá hierarchickou strikturu jako formu organizace. Jsou součástí tohoto politického cirkusu, spektáklu. Je tady prostě plno lidí kteří mají po krk této politiky. Mají po krk ekonomického systému, který je ždímá až na kost. Mají po krk voleb. Tváří tvář katastrofě kapitalismu, tváří v tvář kapitalistické devastaci je nutné mít tuto energii. Tady jsou ti z nás - je tady hodně lidí, kteří nemohu zůstat v klidu a žít pokračujíc v této "normalitě" kdy je evidentní, že nám ničí naši budoucnost. Všeobecně, slovo anarchie je většinou užíváno pro popis absence organizace. Je to přízrak chaosu, který vyplňuje vzduchoprázdno vytvořené náhlým rozpadem řádu. Násilná situace, kde silní využívají výhody absence pravidel pro zdírání slabších. Tato vize anarchie byla dlouho užitečnou projekcí vládnoucích tříd a každého paranoidního autoritáře neochotného rozlišovat mezi řádem a podrobováním si. Ale je to něco úplně odlišného od toho, v co anarchisté skutečně věří a světa, za který bojují. Skutečnost je taková, že anarchisté mají mnoho rozdílných přístupů a názorů na věc, když přijde na přetřes organizace a její vztah k boji. Tento nedostatek ortodoxie historicky oddělil anarchismus od ostatních revolučních tradic, jako je Marxismus-Leninismus, kde se několik soupeřících myšlenkových škol obecně shodne na potřebě centrálně řízené strany... ale už se nemůžou dohodnout na tom, kdo by ji měl vést. Po více než 150 let anarchisté experimentovali s širokou škálou rozličných organizačních forem - od syndikalistických odborů s miliony členů platících příspěvky po neformální sítě malých afinitních skupin; od federaci, výborů a plén až po uzavřené buňky a volně strukturované skupiny autonomních jednotlivců. Toto experimentování trvá dodnes. Jedna z krásných věcí na anarchismu je to, že tady není žádný přesný plán. Je to určité napětí, usilování o svobodu. Anarchisté mají různé názory na organizaci a roli, jakou organizace hrají v boji. Myslím, že to má co dočinění s tím, že někteří lidé mají rádi určitou spontánnost v dění, zatímco někteří chtějí vyšší úroveň koordinace. Hlavní rozkol v anarchismu nad touto otázkou je mezi individualistickými anarchisty, chcete-li egoisty, a kolektivisty. Individualističtí anarchisté se vyhraňují vůči většině forem organizací, soustředí se na budování autonomie jednotlivce. V podstatě vidí organizaci jako něco, co brání individuální autonomii. No a kolektivisté věří v kolektivní organizování se a organizace jsou toho velkou součástí. To jde také ruku v ruce s různými názory na to, jak se lidé organizují a interagují mezi sebou, někdo zastává více formální způsoby organizování se ve skupinách, které mají jasné a definované členství, nějakou formu stanov, podle kterých fungují. Jiní anarchisté jsou k organizacím značně kritičtí a dávají přednost více neformálním organizačním metodám. To znamená, že můžou mít organizace, ale vytvářejí je jen za specifickým účelem nebo pro určitou aktivitu a potom je rozpustí. Jsou zde jasné plusy i mínusy formálního organizování se, jakou jsou federace nebo odbory, a neformálního, jako afinitky a buňky a tak. Myslím ale, že to jsou klíčové otázky pro anarchisty ve 21. století, to, jak interagujeme s veřejností, jak se lidé dostanou k anarchismu, aniž by museli řešit tuto dynamiku formální versus neformální. Jsou zde rozdílné pozice. Od více anti-sociálních, více povstaleckých, které nejsou moc otevřené a nezvou lidi k zapojení se do skupiny nebo k tomu, začít věřit anarchistickým ideálům. Více než kvůli přesvědčování mají tyto skupiny členy, kteří se řídí vlastními ideály a pocity. Ale jsou tu soudruzi, jejichž politická práce je více sociální, více postavená na na myšlence že lidé jsou ta moc, kteří věří na organizování se zdola a na organizování sousedství. V průběhu povstalecké periody ve Spojených státech od roku 2008 a 2009, mnoho z nás se zaseklo na idee, že kvalita je lepší než kvantita, s čímž naplno souhlasím, ale zároveň potřebujeme najít nějaké způsoby, jak se setkávat s lidmi tam kde jsou, zangažovat je a zapojit do naších projektů a hnutí, takže můžeme růst. Víš, v uplynulých dekádách se lidé k anarchismu dostávali skrze věci jako je punk nebo jiné subkultury nebo z jiných hnutí, jako například za práva zvířat a tak. A v éře po antiglobalizačních protestech, anarchisté - alespoň ve Spojených státech, byli doopravdy závislí na nových cyklech bojů k tomu, aby zapojili nové lidi. Takže máš tady protiválečné hnutí, dostaneš novou generaci anarchistů, je tady "Occupy", je tady povstání ve Fergusonu, přichází další generace. Nemůžeme být navždy odkázaní na to, že se něco vyhrotí a budeme benefitovat z nového přílivu lidí. Myslím, že tady v Chile máme šanci zakusit širokou škálu anarchistických a anti-autoritářských praktik a taktik. Mezi územními plény, mezi afinitními skupinami, mezi osvobozenými prostory a squaty, mezi odbory, mezi nezávislými pracujícími, mezi profesionály a lidmi žijícími na ulici. Anarchismus se odehrává nenápadně, celý čas. A my nad tím takhle moc často nepřemýšlíme, protože to není ten koncept, nad kterým přemýšlíme, ale je to stále anarchismus. Když lidé myslí anarchismus, vytane jim na mysli ta eurocentrická idea toho co to je, to samotné slovo, které tady vlastně není tak dlouho pokud budeš sledovat jen slovníkovou definici anarchismu, ale původní národy praktikovaly anarchismus a vzájemnou pomoc už posranejch tisíc let. Na těchto územích máme to štěstí, že mnoho, mnoho z nás má mapučské předky. Také máme tu dualitu nebo schopnost se politicky určit takto. Z pohledu anarchistů - ale přitom stále nezapomínat na naši vlastní historii. To, že máme svojí individualitu. Že odtud pocházíme. Že jsme přišli z kolonizovaného území. Naše historie a praktiky a naše vize anarchismu nebude 100% stejná jako mají anarchističtí soudruzi z Palestiny, Rojavy, Evropy nebo jiných částí Latinské Ameriky. Víš, když lidé čelí opravdu strašným věcem ve svém běžném životě, ať už to je evikce, sledování deportací, věci na pracovišti, ropovod, který vede přes jejich zemi. My opravdu chceme dát těmto lidem vědět, že je tady komunita lidí, kteří revoltují a na které se mohou obrátit, se kterými se mohou organizovat do protiútoku a opravdu poškodit své nepřátele alespoň tak, že nebudou schopni pokračovat v tom, co dělají. Dobrý organizátor má mnoho různých nástrojů ve své výbavě. Trik je v tom vědět, kdy a který použít a případně nahradit, když nefunguje. To platí jak pro anarchisty tak pro kohokoliv jiného. Hlavní rozdíl je v tom, čeho se snažíme docílit. Anarchismus je postavený na principu sebeorganizace. To je přímo spojené s typem světa, jaký chtějí anarchisté vytvořit. Světa, kde lidé můžou rozhodovat koletktivně a jednat autonomně, bez toho, aby museli čekat na rozhodnutí zvrchu. Anarchistické organizování začíná rozvíjením boje ve vlastní režii. Zahrnuje to agitování a povzbuzování v tom, aby se sami chopili akce a řešili své problémy. Bez doprošování se pomoci od těch, co jsou výše na společenském žebříčku. Z tohoto místa je mnoho cest, kterými se můžeš vydat. Ale ať už to bude kamkoliv, nejdůležitější krok je ten první. Strategie a taktiky jsou těsně propojené, přitom ale stále rozdílné věci. Začneš s určitým cílem či vizí. Něčím, čeho chceš dosáhnout, co chceš udělat nebo zpochybnit. Pak je tvá strategie tvůj plán, jak toho chceš dosáhnout. A taktika budou všechny jednotlivé akce a přístupy, které se spojí dohromady aby ti pomohly dosáhnout cíle. Strategie kterou si vybereš předurčí typy aktivit, kterým se věnuješ. Když jsou taktika úspěšné, nebo opakovaně selhávají, vrať se zpátky a zkoriguj svojí strategii. Jakmile svoji strategii takto pozměníš, zkus pak přijít s novou taktikou. Tyto věci by se měly vzájěmně posilovat a musíme je také neustále vyhodnocovat zas a znova. Musíš to prostě udělat. Musíš to udělat. Musíš být v první linii a zasadit se o to, že se to udělá. Na jednu stranu, máme nějaké představy, teoretizujeme, rozvíjíme svojí politiku, v podstatě řešíme, co je to co chceme - o co nám jde. Na druhou stranu, jednáme a vidíme, jak konkrétně můžeme ty ideje zrealizovat Jsme všichni jednotlivci. Ale každý má svou roli. V Chile máme to štěstí, tak nějak ironicky, že máme historii plnou konfliktů. Historii politické perzekuce a nepokojů. Takže konflikty a cíle byly vždy přítomné. Strategie a taktiky, které byly používané, měly velmi široký záběr. Vítezné taktiky mohou být inspirací odjinud. Například taktiky inspirované konfliktem v Hong Kongu. Nápad na použití laserů a používání konvic s vodou na slzné granáty. Jsou to mezinárodně používané praktiky pouličního boje. Pak je tady blokování ulic. Jsou tu barikády - také spousta druhů Zapálené barikády, barikády z kamenů. Jsou tady soudruzi, co zachraňují a pomáhají zraněným. Svět, ve kterém žijeme, jak se angažujeme ve věcech, dokonce to jak o nich přemýšlíme bude nevyhnutně ovlivněno materiálními podmínkami ve kterých žijeme. Klasický marxistický citát: Lidé mění historii, ale ne za podmínek, které si sami zvolí. Takže tohle prostředí, tyto materiální podmínky, mají vliv nejen na lidské životy, ale i na jejich vědomí. Takže si nemůžeme jen tak vymyslet cestu pryč z těchto věcí - nebo že nic mimo to není. Kapitalismus neustále mění způsob práce, společenského života, nebo jak jsou lidé odcizeni jeden druhému. Takže potřebujeme neustále a znova vyhodnocovat, víš co, "o čem je život"? A jaké jsou možnosti odporu proti typu žití, které jsme nuceni následovat? Jak se můžeme dostat k samotným základům, jako, oukej... o co tady jde? Jak to spravíme? Lidé mění svět kolem sebe skrze své akce. Máme vliv na své materiální podmínky, a můžeme je změnit - skze boj. Odvrácená strana je to, že stát může změnit podmínky tak, aby odstranil palivo pro boje. Myslím že je důležité pochopit, jak je moc organizovaná a specifika, jak funguje. Svět, o jaký nám jde, ještě neexistuje. Může vyvstat jen z popela toho současného. Ale současně zkoušíme vytvářet nové způsoby vzájemných vztahů.