Amanda Palmer: Umění poprosit

Nenuťte lidi platit za hudbu, říká Amanda Palmer. Umožněte jim to. V nadšené přednášce, která začíná jejími dny strávenými v roli pouliční umělkyně (hoďte do klobouku dolar pro Dvouapůlmetrovou nevěstu!), se zabývá novým vztahem mezi umělcem a fanoušky.

(Nádech, výdech)

Neživila jsem se vždy hudbou.

Po dobu asi pěti let po absolvování

uznávané univezity zaměřené na humanitní obory

bylo toto mým povoláním.

Byla jsem nezávislá živá socha jménem Dvouapůlmetrová nevěsta

a strašně ráda lidem říkám, že toto byla má práce,

protože každý chce vždycky vědět,

kdo jsou ti podivíni ve skutečném životě?

Zdravím.

Jednoho dne jsem se natřela nabílo, postavila se na bednu,

položila klobouk nebo plechovku ke svým nohám

a když někdo přišel a hodil nějaké peníze,

věnovala jsem mu květinu a intenzivní oční kontakt.

A pokud si tu květinu nevzal,

udělala jsem gesto smutku a touhy,

jak odcházel.

(Smích)

Měla jsem ta nejhlubší setkání s lidmi,

zejména s osamělými lidmi, kteří vypadali,

jako že s nikým nemluvili po celé týdny,

a společně jsme získávali tento krásný okamžik

dlouhého očního kontaktu, který nám byl umožněn na ulici ve městě.

Svým způsobem jsme se do sebe tak trochu zamilovávali.

Moje oči říkaly: „Děkuji. Vidím tě.“

A jejich oči říkaly:

„Nikdo mě nikdy nevidí. Děkuji.“

Občas na mě doráželi.

Lidi na mě křičeli z kolemjedoucích aut.

„Sežeň si práci!“

A já jsem si říkala: „Toto je moje práce.“

Ale dotýkalo se mě to, protože jsem se začala bát,

že jsem dělala něco, co nebylo skutečnou prací,

co bylo nepoctivé a zavrženíhodné.

Netušila jsem, jak skvělou školou

pro hudební business jsem na té bedně procházela.

A pro ekonomy, co tu jsou,

možná pro vás bude zajímavé dozvědět se, že jsem měla celkem předvídatelný příjem,

což pro mě bylo šokující,

vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné stálé zákazníky,

ale bylo to zhruba 60 babek v úterý a 90 v pátek.

Bylo to konzistentní.

A během toho jsem jezdila po okolí

a hrála v nočních klubech se svojí skupinou Dresden Dolls.

To jsem já, s klavírem, a geniální bubeník.

Psala jsem písničky a nakonec

jsme začali vydělávat dostatek peněz na to, abych přestala být sochou

a jak jsme začali jezdit na turné,

skutečně jsem nechtěla ztratit tento pocit

přímého spojení s lidmi, protože jsem to milovala.

Po každém představení jsme vždy rozdávali autogramy

a objímali se s fanoušky, bavili se s nimi

a z žádostí lidí o pomoc a o to, aby se k nám připojili,

jsme udělali umění. Vždy jsem vystopovala místní hudebníky

a umělce, kteří vystupovali venku před naším koncertem,

posílali klobouk dokola

a pak se k nám připojovali na pódiu,

takže se nám střídala tato směs podivných náhodných cirkusáckých hostů.

A pak se objevil Twitter

a učinil věci ještě magičtějšími, protože jsem mohla prosit

okamžitě o cokoliv a kdekoliv.

Takže když jsem potřebovala klavír, abych mohla cvičit,

za hodinku jsem se ocitla v domě jednoho z fanoušků. To je v Londýně.

Po celém světě nám lidé nosili domácí jídlo

do zákulisí a krmili nás a hodovali s námi. Toto je v Seattlu.

Fanoušci, kteří pracovali v muzejích a obchodech

a jakýchkoliv veřejných prostorech nás vítali,

když jsme se rozhodli udělat na poslední chvíli spontánní, bezplatný koncert.

Toto je knihovna v Aucklandu.

V sobotu jsem tweetovala, že potřebuji tuto bednu a klobouk,

protože jsem se s tím nechtěla tahat z východního pobřeží,

a postaral a o to tenhle chlapík, Chris

z Newport Beach, který vás zdraví.

Jednou jsem tweetovala, kde se dá v Melbourne koupit konvička na vyplachování nosu

a zdravotní sestra v ten okamžik

přivezla jednu do kavárny, v níž jsem byla.

Koupila jsem jí smoothie.

Poseděli jsme tam a bavili se o ošetřovatelství a smrti.

Miluji tento druh zcela nahodilé blízkosti,

což je štěstí, protože hodně couchsurfuji.

Ve velkých domech, kde každý z mé skupiny dostane vlastní pokoj,

ale není tam bezdrátový internet, a v punkerských squatech,

kde jsou všichni na zemi v jedné místnosti bez záchodů,

ale s bezdrátovým připojením, což z toho zjevně dělá lepší možnost.

(Smích)

Jednou jsme se dostali s naší dodávkou

do opravdu chudé Miamské čtvrti

a zjistili jsme, že naším couchsurferských hostem bude na tu noc

18letá dívka, která stále bydlela doma,

a její rodina se bez výjimky skládala z imigrantů z Hondurasu, kteří neměli žádné papíry.

Tu noc spali všichni z její rodiny

na gaučích a ona spala společně se svojí matkou,

abychom my mohli mít postel.

A já jsem tam ležela a přemýšlela nad tím,

že tito lidé mají tak málo.

Je to spravedlivé?

Ráno nás její máma učila,

jak můžeme zkusit udělat tortilly, a chtěla mi dát Bibli.

Vzala si mě pak bokem a řekla mi, svojí lámanou angličtinou:

„Vaše hudba mé dceři neuvěřitelně pomohla.

Děkuji, že jste tu s námi byli. Všichni jsme za to moc vděční.“

A já jsem si pomyslela, že toto je spravedlivé.

Toto je ono.

O pár měsíců později jsem byla na Manhattanu.

Tweetovala jsem s žádostí o přespání, a o půlnoci

jsem zazvonila u dveří na Lower East Side

a uvědomila jsem si, že jsem tohle vlastně nikdy nedělala sama.

Vždycky jsem byla se svojí kapelou nebo partou.

Toto dělají hloupí lidé? (Smích)

Takhle hloupí lidé umírají?

Než jsem si to stihla rozmyslet, dveře se rozletěly.

Ona je umělkyní, on finančním blogerem pro Reuters.

Nalili mi sklenici červeného vína,

nabídli mi koupel

a takto jsem strávila tisíce podobných nocí.

Takže hodně couchsurfuji. A taky hodně crowdsurfuji.

Myslím, že couchsurfing a crowdsurfing

jsou v podstatě ty samé věci.

Padáte do publika

a jeden druhému věříte.

Jednou jsem se zeptala kapely, která byla naším předskokanem,

jestli nechtějí jít mezi lidi do davu a nechat kolovat klobouk,

aby si vydělali nějaké peníze navíc, což jsem já dělala často.

Jako obvykle, kapelu to nadchlo,

ale jeden z jejích členů

mi řekl, že se nemůže přinutit k tomu, aby to udělal.

Bylo to příliš podobné žebrání, stát tam s kloboukem.

Poznala jsem jeho strach toho, jestli „je to fér?“ a „najdi si práci“.

A mezitím se moje kapela stávala větší a větší.

Podepsali jsme smlouvu s významným hudebním vydavatelstvím.

Naše hudba je mix punku a kabaretu.

Není to pro každého.

No, možná je to pro vás.

Podepsali jsme to a před vydáním našeho prvního alba kolem něj bylo plno humbuku.

Když vyšlo, prodali jsme asi 25 000 kopií během několika týdnů

a naše vydavatelství to považovalo za neúspěch.

A já jsem si říkala: „25 000, není to hodně?“

A oni na to: „Ne, prodeje jdou dolů. Je to neúspěch.“

A zmizeli.

Přesně tou dobou jsme rozdávali podpisy a objetí po koncertě

a přišel za mnou chlápek,

dal mi 10 dolarovou bankovku

a řekl:

„Omlouvám se, vypálil jsem si vaše CD od kamaráda.“

(Smích)

„Ale čtu tvůj blog a vím, že nenávidíš svoje vydavatelství.

Prostě chci, abys měla tyhle peníze.“

A to se mi začalo stávat na denním pořádku.

Já sama jsem se stala tím kloboukem po svých koncertech,

ale musím tam fyzicky stát a přijímat pomoc od lidí.

Na rozdíl od toho člověka z předskakující kapely

jsem v tom už měla spoustu praxe.

Díky.

A právě tehdy jsem se rozhodla,

že budu dávat svoji hudbu na internet zdarma,

kdykoliv to jen bude možné.

Takže támhle je Metallica: Napster je špatný;

Amanda Palmer je tady, a budu všechny podporovat

v posílání přes torrenty, stahování, sdílení, ale budu také žádat o pomoc,

protože jsem viděla, že na ulici to funguje.

Tak jsem si probojovala cestu pryč ze svého vydavatelství a pro svůj další projekt

s mou novou kapelou, Grand Theft Orchestra,

jsme se obrátili na crowdfunding.

Vrhla jsem se do těch tisíců kontaktů, které jsem si vytvořila,

a prosila jsem dav, aby mě chytil.

Cílem bylo 100 000 dolarů.

Moji fanoušci mě podpořili částkou téměř 1,2 milionu,

což z toho tehdy udělalo největší hudební crowdfundingový projekt v historii.

(Potlesk)

A vidíte, kolik lidí to je.

Je to asi 25 000 lidí.

A média se mě ptala: „Amando,

hudební průmysl se potápí a ty podporuješ pirátství.

Jak jsi donutila všechny tyto lidi zaplatit za svoji hudbu?“

A ta skutečná odpověď je, že jsem je nedonutila. Požádala jsem je.

Samotnou prosbou směřovanou na lidi

jsem si s nimi vytvořila vztah

a když si s lidmi vytvoříte vztah, chtějí vám pomoct.

Pro mnoho umělců to jde naprosto proti jejich očekávání.

Nechtějí o věci prosit.

Ale není to jednoduché. Není jednoduché žádat.

A hodně umělců s tím má problém.

Prosba vás dělá zranitelnými.

Na internetu jsem byla hodně kritizována,

poté, co byl můj Kickstarter tak úspěšný,

za to, že jsem pokračovala se svými bláznivými crowdsourcingovými postupy,

zejména za oslovování hudebníků,

kteří byli našimi fanoušky, jestli se k nám nechtějí připojit na pódiu

na pár písniček výměnou za lásku a vstupenky

a pivo. Toto byla pozměněná fotka zobrazující mě,

která se objevila na webu.

A zranilo mě to velmi povědomým způsobem.

Jak lidé říkali: „Už nemůžeš

prosit o takovou pomoc,“

připomínalo mi to lidi, kteří na mě křičeli ze svých aut: „Najdi si práci.“

Protože oni s námi nebyli na chodníku

a neviděli výměnu,

odehrávající se mezi mnou a mým davem,

výměnu, která byla spravedlivá pro nás, ale jim byla zcela cizí.

Toto jako práce není tak úplně bezpečné.

To je párty mých podporovatelů z Kickstarteru v Berlíně.

Když už se noc chýlila ke konci, vysvlékla jsem se a nechala všechny, aby na mě malovali.

Ráda bych vám řekla, že pokud chcete zažít

niterný pocit důvěry v neznámé lidi,

doporučuji tohle,

zvláště pokud jsou těmi neznámými lidmi opilí Němci.

Toto bylo spojení s fanoušky na úrovni ninjovského mistra,

protože to, co jsem tím skutečně říkala, bylo:

takto vám věřím.

Měla bych? Ukažte mi.

Po většinu lidské historie

byli hudebníci a umělci součástí společnosti,

spojovali a otevírali lidi, nebyli nedotknutelnými hvězdami.

Celebritu hodně lidí miluje jen na dálku,

ale internet a obsah,

který na něm můžeme volně sdílet,

nás navrací zpět.

Je to o pár lidech, kteří vás milují zblízka,

a o tom, že tito lidé stačí.

Hodně lidí je zmatených z nápadu,

že cena není pevně daná.

Vidí to jako nepředvídatelné riziko, ale věci, které dělám,

Kickstarter, ulice, zvonek na dveřích,

nevidím jako riziko.

Vidím je jako důvěru.

Online nástroje umožňující výměnu

tak jednoduchou a instinktivní, jako na ulici,

pomalu přicházejí.

Ale dokonalé nástroje nám nepomohou,

pokud nebudeme stát naproti sobě,

dávat a přijímat beze strachu

a co víc,

žádat beze studu.

Svou hudební kariéru trávím

snahou o setkání s lidmi na internetu

stejně jako jsem to dělala na bedně.

Blogguji a tweetuji nejen o termínech turné

a o svém novém videu, ale o naší práci a našem umění,

našich obavách a kocovinách, o našich chybách.

A vzájemně se vidíme.

A myslím, že když se skutečně vzájemně vidíme,

chceme jeden druhému pomoct.

Myslím, že lidé jsou posedlí špatnou otázkou,

která zní: „Jak jen lidi donutit, aby za hudbu platili ?“

Co kdybychom se začali ptát:

„Jak umožníme lidem platit za hudbu?“

Děkuji.

(Potlesk)