Bruce Schneier: Přízrak bezpečnosti

Pocit a skutečné bezpečí si ne vždy odpovídají, tvrdí odborník na počítačovou bezpečnost Bruce Schneier. Na přednášce TED při Penn State University vysvětluje, proč utrácíme miliardy na vypořádávání se s bulvárními riziky -- například na bezpečnostní divadlo, které se denně odehrává na všech letištích, zatímco opomíjíme rizika pravděpodobnější -- a jak lze tento návyk zlomit.

Takže bezpečí jsou dvě různé věci:

je to pocit a je to realita.

A tyto se liší.

Můžete se cítit bezpečně,

i když jste v nebezpečí.

A můžete být v bezpečí,

i když se tak necítíte.

Jsou to skutečně dva různé pojmy

v jednom slově.

A to, co chci touto přednáškou dokázat,

je oddělit je:

přijít na to, kde se rozcházejí

a kde se přibližují.

A jazyk je zde vlastně překážkou.

Není mnoho dobrých slov

pro pojmy, o kterých budeme hovořit.

Takže, pokud se díváme na bezpečí

z ekonomického hlediska,

jde o směnný obchod.

Vždy, když získáte trochu bezpečí,

něčím za něj platíte.

Ať je to již při osobním rozhodnutí --

necháte-li si doma nainstalovat alarm --

nebo národním -- zda napadnout cizí zemi --

něčím za to budete platit.

Penězi či časem, pohodlím, možnostmi,

třeba i základními svobodami.

A otázka, kterou je třeba si při zabezpečování položit,

není: zda nám to přidá bezpečí,

ale: zda cena nebude příliš vysoká.

Poslední roky jste slýchávali,

že svět je bezpečnější, protože Saddám Husajn byl odstaven.

To je snad pravda, ale není to tolik podstatné.

Otázkou je: stálo to za to?

A odpovědět se můžete pokusit sami,

zda cena za invazi nebyla příliš vysoká.

Toto je kterak přemýšlet o bezpečí --

v pojmech nákladů.

Často zde chybí měřítko správnosti.

Někteří máme doma alarm

a jiní ne.

Závisí to na tom, kde žijeme.

Je-li to s rodinou nebo osamoceně,

či kolik skvělých věcí doma máme

a jak moc jsme ochotni riziko

krádeže přijmout.

Na úrovni politiky

jsou taky různé pohledy.

Často se tyto směny

netýkají jen bezpečí,

což si myslím je dosti podstatné.

Lidé mají o nákladech těchto směn

vrozenou intuici.

Děláme je každý den --

včera večer v hotelovém pokoji,

když jsem se rozhodl zamknout na dva západy,

nebo vy na cestě sem v autě,

když jdeme na oběd,

tak přitakáme, že jídlo není jed a že ho sníme.

Děláme tato rozhodnutí stále znova,

mnohokrát denně.

Často si jich ani nevšimneme.

Jsou prostě součástí žití, všichni to děláme.

Všechny druhy to dělají.

Představte si na poli zajíce, jak se pase,

a ten zajíc uvidí lišku.

Zváží nebezpečí situace:

"Mám zůstat nebo utéct?"

A když se nad tím zamyslíte,

tak ti zajíci, kteří rozvažují dobře,

inklinují k přežití a rozmnožení,

a ti, kteří se rozhodují špatně,

k sežrání nebo vyhladovění.

Domnívali byste se,

že my, jako úspěšný druh této planety,

vy, já, každý --

jsme velmi dobří v takovýchto rozhodnutích.

Ale zdá se, znova a znova,

že jsme v tom beznadějně špatní.

A já si myslím, že toto je zásadně zajímavá otázka.

Dám vám tu stručnou odpověď.

Je to tím, že reagujeme na pocit bezpečí

a ne na skutečnost.

Většinou to funguje.

Většinou si

pocit a skutečnost odpovídají.

Bezpochyby tohle platilo

po většinu lidského pravěku.

Vyvinuli jsme si tuto schopnost,

protože je evolučně funkční.

Jeden způsob, jak o tom uvažovat,

je, že jsme velmi způsobilí

k zvažování rizik,

která jsou běžná u životů v malých klanech

ve východoafrických vysočinách 100 000 let př.n.l. --

ne zrovna v New Yorku 2010.

Ve vnímání rizika je několik iluzí.

Zabývá se tím dost dobrých pokusů.

Jisté iluze se objevují znova a znova.

Ukážu vám čtyři.

1) Jsme náchylní k přecenění úžasných a vzácných rizik

a k podcenění běžných --

čili létání versus řízení.

2) Neznámé je vnímáno

jako rizikovější než to běžné.

Jeden příklad by byl

strach z únosu cizím člověkem.

Data ukazují, že únos příbuznými je mnohem častější.

Toto se týká dětí.

3) Zosobněná rizika

jsou vnímána jako silnější než anonymní --

takže Bin Ládin je děsivější, protože má jméno.

A čtvrtou iluzí je,

že lidé podceňují rizika

v situacích, které řídí,

a přeceňují je v situacích, které nemají pod kontrolou.

Takže až začnete skákat s padákem nebo kouřit,

rizika si zlehčíte.

Když do rizika spadnete -- terorismus byl dobrým příkladem --

tak to přeženete, protože cítíte, že to nemáte pod kontrolou.

Je hodně dalších takovýchto deziluzí-kognitivních předsudků,

které ovlivňují naše riziková zvažování.

Je tu heuristika dostupnosti,

která v podstatě znamená,

že pravděpodobnost výskytu něčeho odhadneme

podle toho, jak snadno to vytane na mysli.

Umíte si představit, jak to funguje.

Když slýcháváte o napadeních tygry, tak se to kolem musí tygry hemžit.

O útocích lvů neslýcháváte, takže je kolem málo lvů.

Toto funguje, dokud nevynaleznete noviny.

Protože to, co noviny dělají,

je, že stále opakují

ojedinělá rizika.

Říkám lidem, že pokud je to ve zprávách, nebojte se toho.

Protože z definice plyne,

že zpráva je něco, co se děje vzácně.

(Smích)

Když je něco obvyklé, tak to přestane být ve zprávách --

autohavárie, domácí násilí --

to jsou rizika, která byste měli zvažovat.

Jsme také druhem vypravěčů.

Reagujeme více na příběhy než na data.

Prosvítá tu jistá vrozená početní negramotnost.

Ten vtip "1, 2, 3, mnoho.." se vlastně dotýká pravdy.

Malá čísla nám opravdu jdou.

Jedno mango, dvě manga, tři manga,

10 000 mang, 100 000 mang --

to je pořád víc mang, než dokážete sníst dřív než shnijí.

Takže jedna polovina, jedna čtvrtina, pětina -- v tom jsme dobří.

Jedna milióntina, miliardtina --

oboje jsou téměř nikdy.

Takže s riziky, co nejsou moc častá,

máme problém.

Tyto kognitivní předsudky nám

cloní realitu.

A důsledkem je,

že pocity a skutečnost se míjí,

stanou se odlišnými.

Takže se buď cítíte bezpečněji, než byste měli.

To je falešný pocit bezpečí.

Nebo naopak,

a to je falešný pocit ohrožení.

Píšu hodně o "bezpečnostním divadle",

což je služba, výrobek, které přidají pocitu bezpečí,

ale vlastně nic nedělají.

Věci, které nás činí bezpečnějšími, aniž bychom to cítili,

nemají slovní pojmenování.

Možná je to to, co má pro nás dělat CIA.

Takže nazpět k ekonomii.

Pokud ekonomika, trh vládnou bezpečím

a pokud lidé zvažují

podle svých pocitů bezpečí,

tak je pro firmy z hlediska

ziskovosti rozumné

prodávat lidem pocit bezpečí.

Na to jsou dva způsoby.

První: skutečně lidi ochráníte

a doufáte, že si toho všimnou.

Anebo druhý: jen jim dodáte pocit ochrany

a doufáte, že si toho nevšimnou.

Takže, čím zvýšit povědomí o bezpečí?

Inu, pár věcmi:

pochopením bezpečí,

pochopením rizik, hrozeb

a toho, jak fungují protiopatření.

Když věci znáte,

tak je pravděpodobnější, že vaše pocity odrážejí realitu.

Četnost reálných příkladů pomáhá.

Všichni známe míru kriminality v naší čtvrti,

protože tam bydlíme a máme o tom pocit,

který prostě odráží realitu.

Bezpečnostní divadlo je odhalené,

když je zjevné, že nefunguje správně.

Dobrá, co způsobí, že si lidé nevšimnou?

Inu špatné porozumění.

Pokud nechápete rizika, nerozumíte nákladům,

nejspíše to zvážíte špatně

a váš pocit bude iluzorní.

Dále: málo příkladů,

máme tu vždypřítomný problém

s málo pravděpodobnými událostmi.

Když se například

teroristické útoky stávají zřídka,

je opravdu těžké posoudit

účinnost protiteroristických opatření.

A proto pokračujete v neefektivních rituálech,

a proto vaše obviňování všeho kromě sebe funguje na výbornou.

Není dost příkladů neúspěchu.

Dále jsou zde pocity, které zamlžují problémy --

ony kognitivní předsudky, o kterých jsem předtím hovořil,

strachy, pověry,

prostě neadekvátní model skutečnosti.

Dovolte mi to zkomplikovat.

Mám pocit a skutečnost.

Chci přidat třetí prvek, a to model.

Pocit a model jsou v naší hlavě,

skutečnost je vnější svět.

Nemění se, je reálná.

Takže pocit je založen na naší intuici.

Model je založen na rozumu.

To je v kostce jejich rozdíl.

V jednoduchém, primitivním světě

není v podstatě důvod pro model.

Protože pocit se blíží skutečnosti.

Nepotřebujete model.

Ale v moderním a složitém světě

modely potřebujete,

abyste porozuměli rizikům, kterým čelíte.

O bacilech nemáte pocit.

Potřebujete model, abyste jim porozuměli.

Takže tento model

je inteligentní reprezentací skutečnosti.

Je samozřejmě limitován vědou,

technologií.

Nemohli jsme mít teorii nakažlivosti bacily,

než jsme vynalezli mikroskop.

Je to okleštěno našimi kognitivními předsudky,

ale má to schopnost

přemoci naše pocity.

Kde získáváme tyto modely? Dostáváme je od druhých.

Od náboženství, z kultury,

od učitelů, starších.

Před pár lety jsem

byl v Jižní Africe na safari.

Stopař, se kterým jsem byl, vyrostl v Krugerově národním parku.

Měl několik velmi složitých modelů přežití.

A záleželo na tom, jestli jste byli napadeni

lvem nebo leopardem, nosorožcem či slonem --

a kdy jste museli utéct a kdy vylézt na strom --

kdy jste na strom lozit nemohli.

Já bych nepřežil ani den,

ale on se tam narodil

a věděl, jak přežít.

Já se narodil v New York City.

Mohl jsem ho vzít do New Yorku a on by za den umřel.

(Smích)

Protože jsme měli odlišné modely

založené na různých zkušenostech.

Modely mohou pocházet z médií,

od našich volených představitelů.

Zamyslete se nad modely terorismu,

únosů dětí,

letecké a automobilové bezpečnosti.

Modely mohou pocházet z průmyslu.

Dva, které sleduji, jsou monitorovací kamery a

identifikační karty.

Celkem dost našich počítačových modelů tam má kořeny.

Spousty modelů pocházejí z vědy.

Modely zdraví jsou dobrým příkladem.

Pomyslete na rakovinu, ptačí a prasečí chřipky, SARS.

Všechny naše obavy

z těchto chorob

jsou důsledky modelů,

které nám skutečně dala věda, filtrovaná přes média.

Čili modely se mohou měnit.

Nejsou statické.

Čím se stáváme napojenější na naše prostředí,

náš model se může přiblížit našim pocitům.

Příkladem může být,

půjdete-li 100 let nazpět,

kdy se elektřina teprve stávala běžnou,

tehdy bylo kolem ní hodně obav.

Byli tací, co se báli zmáčknout dveřní zvonky,

protože v nich byla elektřina, a ta byla nebezpečná.

Pro nás -- my jsme s elektřinou jedna ruka.

Vyměňujeme žárovky

jako nic.

Náš model bezpečí kolem elektřiny

je něco, do čeho jsme se narodili.

I když jsme vyrůstali, model se neměnil.

Byli jsme v tom zběhlí.

Nebo pomyslete na rizika

na Internetu napříč generacemi.

Jak k internetové bezpečnosti přistupují vaši rodiče

oproti vám,

v porovnání s našimi dětmi v budoucnu.

Modely se časem dostávají na pozadí vědomí.

Intuitivní je jen jiné slovo pro povědomý.

Takže, když je váš model blízko skutečnosti

a propojuje se s pocity,

tak často ani nevíte, že tam je.

Pěkným příkladem tohoto

je loňská prasečí chřipka.

Když se prasečí chřipka poprvé objevila,

první zprávy způsobily mnoho přehnaných reakcí.

Měla název,

a to ji činilo děsivější než běžnou chřipku,

ač ta zabíjela více.

A lidé si mysleli, že by si s tím doktoři měli umět poradit.

Objevil se pocit bezmoci.

A tyto dvě věci

udělaly riziko větší, než bylo.

Jakmile se novota okoukala, přešly měsíce,

objevila se tolerance a

lidé si na to zvykli.

Neobjevila se nová fakta, ale bylo méně strachu.

Koncem léta

si už lidé mysleli,

že už to doktoři měli vyřešit.

Tím došlo k jakési schizofrenii --

lidé si museli vybrat

mezi strachem a přijetím --

vlastně strachem a lhostejností --

a tak nějak si vybrali podezřívavost.

A když se minulou zimu objevila vakcína,

bylo mnoho lidí, překvapivý počet,

kteří ji odmítli --

to je pěkným příkladem toho,

jak se lidem mění pocity bezpečí, jak se jejich model mění,

trochu divoce,

bez nových faktů,

bez nových vstupů.

Takto podobně se to děje často.

Přidám ještě jednu komplikaci.

Máme pocit, model, skutečnost.

Na bezpečí mám velmi relativistický náhled.

Myslím si, že to závisí na pozorovateli.

A většina bezpečnostních rozhodnutí

se týká různých lidí.

Ti, kterým o něco jde

se specifickými střety zájmů,

se budou snažit rozhodnutí ovlivnit.

Nazývám to jejich agendou.

A vidíte, že agenda --

to je marketing, politika --

se vás snaží přesvědčit pro jeden model proti jinému,

snaží se vás přesvědčit ignorovat nějaký model

a věřit svým pocitům,

blokujíce lidi s modely, které nemáte rádi.

To není neobvyklé.

Příkladem, výborným příkladem je riziko kouření.

V historii posledních 50 let je riziko kouření,

ukázkou toho, jak se mění model

a také, jak se průmysl brání

modelu, který nemá rád.

Srovnejte to s debatou o pasivním kouření --

asi před 20 lety.

Pomyslete na pásy na sedadlech aut.

Když jsem byl děcko, nikdo si pás nedával.

Dnes vás žádné dítě nenechá řídit,

pokus se nepřipásáte.

Porovnejte si to s debatou o airbazích

asi před 30 lety.

Všechno to jsou příklady měnících se modelů.

Co jsme se přiučili je, že měnit modely je obtížné.

Modely se ztěžka rozhýbou.

Pokud se shodují s vašimi pocity,

tak ani nevíte, že nějaký model máte.

A je tu další kognitivní předsudek.

Nazvu ho předsudek potvrzování,

kdy máme tendenci přijmout informace,

které potvrzují naše názory,

a odmítat informace, které názorům protiřečí.

Takže důkaz proti našemu modelu

budeme asi ignorovat, i když je přesvědčivý.

Musí to být velmi přesvědčivé, než tomu začneme věnovat pozornost.

Nové modely, které zahrnují dlouhá období, jsou nesnadné.

Globální oteplování je skvělým příkladem.

Jsme špatní

u modelů, které jdou nad 80 let.

Umíme si poradit do příští sklizně.

Často to jde i dokud nevyrostou naše děti.

Ale 80 let… to nám moc nejde.

Takže to je dost těžký model na přijmutí.

Můžeme v hlavě držet oba modely naráz,

nebo takový problém,

kdy zastáváme oba názory společně,

nebo kognitivní disonanci.

Nakonec

nový model nahradí starý.

Silné pocity mohou model tvořit.

11. září vytvořilo model o bezpečí

v hlavách mnoha lidí.

Také osobní zkušenosti se zločinem to umí,

vyděšení z rizik vlastní nemoci či

zdravotní rizika ze zpráv.

Tyto momenty jsou nazývány psychology

emoční vlny.

Mají schopnost vytvořit okamžitý model,

protože jsou velmi pocitové.

Takže v technologickém světě

nemáme zkušenost

co by soudila modely.

Spoléháme se na druhé, na převyprávění.

Toto funguje pokud to má ostatní napravovat.

Spoléháme na vládní agentury,

aby nám řekly, které léky jsou bezpečné.

Včera jsem přiletěl.

Nekontroloval jsem letadlo.

Spolehl jsem se na jiné,

aby určili, zda je moje letadlo bezpečné pro let.

Jak tu sedíme, nikdo z nás se nebojí, že na nás spadne střecha -

ne protože jsme si ji zkontrolovali,

ale protože jsme si hodně jisti,

že stavební předpisy jsou tu v pořádku.

Je to model, který prostě přijmeme

jednoduše vírou.

A to je v pořádku.

To co chceme

je obeznámit lidi dostatečně

s lepšími modely --

aby se to odrazilo v jejich pocitech --

aby to umožnilo zvažovat bezpečnostní opatření.

Jelikož pokud se tyto vymknou z ruky,

tak máte dvě možnosti.

První -- můžete napravit pocity lidí

přímým působením na city.

Je to manipulace, ale může fungovat.

Druhá -- čestnější možnost

je skutečně napravit ten model.

Změna se děje pomalu.

Debata o kouření trvala 40 let

a to byla z těch snazších.

Tato usilování jsou někdy obtížná.

Říkám, nicméně,

že fakta jsou naším nejlepším nástrojem.

A lhal jsem.

Pamatujete, jak jsem říkal: pocit, model, skutečnost.

Řekl jsem, že skutečnost se nemění. Ona se ale mění.

Žijeme ve světě technologie,

realita se pořád proměňuje.

Možná máme -- poprvé v historii našeho druhu --

situaci, kdy pocit honí model, model honí skutečnost a skutečnost se posunuje --

možná se nikdy nedohoní.

To nevíme.

Ale v dlouhém období

hrají oboje, jak pocit, tak skutečnost, důležitou roli.

Rád bych zakončil dvěma krátkými, vyjasňujícími příběhy.

Roku 1982 -- nevím, zda si na to lidé vzpomenou --

byla krátká epidemie:

otrava Tylenolu v USA.

Je to strašný příběh: někdo vzal láhev Tylenolu,

dal do ní jed, zavřel ji a položil nazpět do regálu.

Další člověk to koupil a umřel.

To vyděsilo lidi.

Následovalo pár napodobňujících útoků.

Nebylo to žádné skutečné riziko, ale lidé byli vyděšeni.

A to je příčinou toho,

že vznikl průmysl nemanipulovatelných léků.

Ty nemanipulovatelné uzávěry, které z toho vzešly.

Je to úplné bezpečnostní divadlo.

Za domácí úkol vymyslíte 10 způsobů jak to obejít.

Dám vám jeden: injekční stříkačkou.

Ale lidem to zlepšilo pocit.

Přiblížilo to jejich pocit bezpečí

skutečnosti.

Poslední příběh: před pár lety jedna moje známá rodila.

Navštívil jsem ji v porodnici.

Ukázalo se, že když se teď dítě narodí,

dají mu RFID náramek

a další odpovídající dají matce.

Takže když někdo jiný než matka vezme dítě z oddělení,

spustí se alarm.

Řekl jsem: "Hm, to je celkem milé,

zajímalo by mne, jak rozšířené jsou únosy novorozeňat

v našich porodnicích?"

Jdu domů a najdu si to.

V podstatě se to neděje.

Ale když se nad tím zamyslíte,

pokud jste lékařem a

potřebujete matce dítě vzít

z pokoje na nějaké testy,

tak byste měli raději mít nějaké bezpečnostní divadlo,

nebo vám matka utrhne ruku.

(Smích)

Takže je to pro nás důležité,

pro nás, kdo vymýšlíme bezpečnost,

kdo sledujeme bezpečnostní politiku

nebo dokonce sledujeme veřejnou správu

z hledisek dotýkajících se bezpečnosti.

Není to jen realita, je to pocit a realita.

Podstatné je,

aby se moc nelišily.

Je důležité, že když se naše pocity shodují se skutečností,

děláme lepší investice do bezpečí.

Děkuji.

(Potlesk)