Jak jsem se ze dne na den stal členem neonacistického hnutí – a jak jsem z něho odešel

Ve 14 letech prošel Christian Picciolini přerodem z naivního mladíka v bílého supremacistu a brzy nato se stal vůdcem prvního neonacistického gangu skinheadů ve Spojených státech. Jak ho zradikalizovali a jak nakonec hnutí opustil? V této odvážné přednášce přichází s překvapivým a na první pohled nečekaným řešením, jak bojovat proti nenávisti ve všech jejích podobách.

Moje cesta od násilného extremismu
začala před 22 lety,

kdy jsem veřejně odsoudil rasismus

a opustil americké skinheadské
supremacistické hnutí,

které jsem pomáhal budovat.

(povzbuzení a potlesk)

V té době mi bylo 22 let,

ale byl jsem tam už 8 let,
vlastně od svých 14,

jako jeden z prvních a nejmladších členů

a kandidát na vůdce nejnásilnějšího
nenávistného hnutí v Americe.

Ale nenarodil jsem se do nenávisti;

ve skutečnosti tomu bylo naopak.

Měl jsem poměrně normální dětství.

Moji rodiče jsou italští imigranti,

kteří přišli do Spojených států
v polovině 60. let

a usadili se v jižní části Chicaga,

kde se posléze seznámili

a otevřeli si malý kosmetický salon.

Když jsem se narodil,
situace se poněkud zhoršila.

Bojovali o přežití, aby při výchově
dítěte mohl vzkvétat i nový podnik,

pracovali často sedm dní v týdnu,

14 hodin denně,

měli jedno až dvě další zaměstnání,
aby si vydělali na skromné živobytí.

Na to, aby se mi mohli věnovat,
prakticky nebyl čas.

I když jsem věděl, že mě velmi milují,

cítil jsem se postupem času opuštěný.

Byl jsem osamělý a odcizoval jsem se jim

a pak jsem začal rodiče nesnášet
a byl jsem hodně rozzlobený.

A jak jsem vyrůstal, začal jsem v pubertě

vyvádět různé věci,
abych si vynutil jejich pozornost.

Jednou, to mi bylo 14 let,

jsem stál v boční uličce
a kouřil jsem jointa.

V tom ke mně přišel muž,
dvakrát tak starší, s oholenou hlavou

a vysokými černými botami,

a toho jointa mi vytrhl z pusy.

Pak mi dal ruku na rameno,
pohlédl mi do očí

a řekl:

„Tak tohle komunisti a Židi chtějí,
aby s vámi mohli snadno manipulovat.“

Bylo mi 14, vyměňoval jsem si
baseballové karty a sledoval „Happy days“

a fakt jsem nevěděl, kdo jsou Židi.

(smích)

Opravdu.

A jediný komunista,
kterého jsem znal, byl zlý Rusák

z mého oblíbeného filmu Rocky.

(smích)

A protože vám tady odhaluji svou duši,

můžu vám prozradit, že jsem nevěděl
ani co znamená být „manipulovatelný“.

(smích)

Naprosto vážně.

Ale bylo to, jako by mi ten muž
v uličce hodil záchranné lano.

Čtrnáct let jsem se cítil
být odstrčený a šikanovaný.

Měl jsem nízké sebevědomí.

A upřímně řečeno, nevěděl jsem,
kdo jsem a kam patřím

a proč vůbec existuju.

Cítil jsem se ztracený.

A ze dne na den,
protože tenhle člověk mě přitáhl

a já jsem se toho lana držel
každičkou nitkou své existence,

jsem přestal sledovat
„Joanie Loves Chachi“

a stal se přesvědčeným náckem.

Ze dne na den.

Začal jsem poslouchat
jejich rétoriku a začal jí věřit.

Velice pozorně jsem sledoval,
jak se vůdcové této organizace

zaměřovali na zranitelné mladé lidi,
kteří se cítili odstrčení,

a pak je přiváděli s příslibem ráje,
který nefungoval.

A pak jsem sám začal verbovat.

Začal jsem skládat hudbu o bílé moci.

Brzy jsem se stal vůdcem
oné nechvalně známé organizace,

kterou vedl ten muž z uličky,

jenž mě tehdy naverboval –

první neonacistický
skinhead v Americe –

a který mě radikalizoval.

Dalších osm let

jsem věřil lžím, kterými mě krmili.

A i když jsem nikdy neviděl žádný důkaz,

neváhal jsem obvinit
kteréhokoliv Žida na světě za to,

o čem jsem si myslel,
že bylo genocidou bělochů v Evropě

podněcovanou Židy
prostřednictvím multikulturní agendy.

Obviňoval jsem lidi jiné barvy pleti

za zločiny a násilí a za drogy ve městě

a zcela jsem opomíjel skutečnost,
že jsem sám každý den páchal násilnosti

a že v mnoha případech

to byli bílí supremacisté,
kteří přiváželi drogy do center měst.

Přistěhovalce jsem vinil z toho,

že berou práci bílým Američanům

a úplně jsem přehlížel,

že moji rodiče byli
pracovití přistěhovalci,

kteří bojovali o přežití

a nehleděli na to,
že jim nikdo jiný nepomáhal.

Dalších osm let

jsem viděl umírat přátele,

viděl jsem další, kteří šli do vězení
a kteří působili nevýslovnou bolest

nespočetným obětem a jejich rodinám.

Slyšel jsem hrozné příběhy
od mladých žen v hnutí,

které byly brutálně znásilněny těmi
samými muži, kterým byly naučeny věřit,

a já sám jsem páchal násilí vůči lidem
pouze kvůli barvě jejich pleti,

kvůli tomu, koho milovali,
nebo kvůli bohu, ke kterému se modlili.

Hromadil jsem zbraně kvůli něčemu,
co mělo být příští rasovou válkou.

Chodil jsem na šest středních škol;
ze čtyř mě vyhodili, z jedné dvakrát.

Před 25 lety jsem psal
a hrál rasistickou hudbu,

která si o desítky let později
našla cestu na internet

a částečně inspirovala
mladého bílého nacionalistu k tomu,

aby vkročil na posvátnou půdu kostela
v Charlestonu v Jižní Karolíně

a nesmyslně zmasakroval
devět nevinných lidí.

Ale pak se můj život změnil.

V 19 letech jsem potkal dívku,
která nepatřila k hnutí,

která s rasismem neměla nic společného,

a zamiloval jsem se do ní.

V 19 letech jsme se vzali

a měli jsme prvního syna.

Když jsem toho dne na porodním sále
držel svého syna v náručí,

nejen že jsem znovu našel
něco z oné nevinnosti,

kterou jsem ztratil ve 14 letech,

ale začal jsem také zpochybňovat

velmi důležité věci,
které mě na začátku do hnutí přivedly:

identitu, příslušnost a cíl –

věci, se kterými jsem
jako mladý chlapec bojoval.

A teď jsem se znovu s tímto konceptem
vlastní identity potýkal.

Byl jsem pořád tím neonacistickým štváčem

nebo jsem byl milujícím otcem a manželem?

Patřil jsem stále k té komunitě,
kterou jsem kolem sebe vyprodukoval

ke zvyšování vlastního ega,

protože jsem cítil nenávist sám k sobě
a chtěl jsem ji přenést na ostatní,

nebo tou komunitou byla rodina,
které jsem fyzicky dal život?

Mělo být mým cílem sežehnout zemi

nebo jsem z ní měl udělat
lepší místo pro svou rodinu?

A najednou, jako kdybych
tvrdě narazil hlavou do zdi,

jsem vůbec nechápal, kým jsem se
vlastně za posledních osm let stal.

A kéž bych v tu chvíli byl
dost statečný na to, abych odešel,

abych pochopil, co za boj
se to uvnitř mě odehrával,

pak by se možná ještě
dala tragédie odvrátit.

Místo toho jsem udělal kompromis.

Ve prospěch rodiny jsem se vzdal ulice,

protože jsem byl nervózní z toho,
že bych mohl skončit ve vězení nebo mrtvý,

a oni by se o sebe museli starat sami.

Tak jsem se vzdal postu vůdce

a místo toho jsem si otevřel
obchod s gramodeskami,

kde jsem samozřejmě chtěl
prodávat white power hudbu,

protože jsem ji dovážel z Evropy.

Ale věděl jsem, že kdybych prodával
pouze rasistickou hudbu,

místní by mi nedovolili tam zůstat.

Tak jsem se rozhodl,
že budu mít v regálech i jinou hudbu,

třeba punk rock, heavy metal a hip hop.

A ačkoliv white power hudba,
kterou jsem prodával,

tvořila 75 procent mých hrubých příjmů,

protože lidé z celé země
si ji přijížděli koupit

do jediného obchodu, který ji prodával,

měl jsem také zákazníky,
kteří chodili kupovat jinou hudbu.

A časem se se mnou začali bavit.

Jednou ke mně přišel mladý černoch,

který byl viditelně rozrušený.

Rozhodl jsem se,
že se zeptám, co se stalo.

Řekl mi, že jeho matce byla
diagnostikována rakovina prsu.

A najednou jsem tomu černému mladíkovi,

se kterým bych dřív nikdy nenašel
společnou řeč nebo vzájemnou vazbu,

dokázal porozumět,

protože i mojí vlastní matce
byla diagnostikována rakovina prsu,

a cítil jsem, jakou bolest prožívá.

Jindy zase přišel
homosexuální pár se svým synem

a bylo mi hned jasné,

že svého syna milují stejně hluboce,

jako jsem já miloval toho svého.

A najednou jsem si nedokázal
zdůvodnit ani ospravedlnit předsudky,

které se mi usadily v hlavě.

Rozhodl jsem se, že odstraním
white power hudbu z nabídky,

protože mi bylo příliš trapné
ji před novými přáteli prodávat.

Obchod se samozřejmě nedal udržet,
takže jsem ho musel zavřít.

Současně jsem ztratil skoro všechno,
co jsem v životě měl.

Využil jsem toho jako
příležitosti odejít z hnutí,

jehož jsem byl osm let součástí,

od jediné identity, příslušnosti a cíle,
které jsem znal po většinu svého života.

Takže jsem neměl nikoho.

Přišel jsem o živobytí,
protože jsem zavřel obchod.

Neměl jsem zrovna skvělý vztah
s rodiči, i když se o to snažili.

Moje žena a děti mě opustili,

protože jsem neodešel z hnutí
a nevzdal se ho dostatečně rychle.

A najednou

jsem zase nevěděl,
kým jsem, kam patřím

a jaký je smysl mé existence.

Cítil jsem se mizerně

a ráno jsem se často probouzel s přáním,

abych se už nikdy neprobudil.

Asi po pěti letech

se jedna z mála mých známých,
které jsem měl, obávala o moje zdraví,

přišla za mnou a řekla:

„Musíš něco dělat,
protože tě nechci vidět umřít.“

A navrhla, abych se jel
ucházet o místo, kde pracovala,

do společnosti s názvem IBM.

Jo, taky jsem si myslel, že zešílela.

(smích)

Tady mě máte, skrytého ex-nácka,
potetovaného nenávistnými symboly.

Neměl jsem vysokou školu.

Několikrát mě vyhodili
z několika středních škol.

Ani počítač jsem neměl.

Ale šel jsem dovnitř
a nějakým zázrakem jsem tu práci dostal.

Byl jsem nadšený.

Pak jsem se zděsil, když jsem zjistil,

že mě skutečně posílají
na moji starou střední školu,

tu samou, ze které mě dvakrát vyhodili,

abych jim tam nainstaloval počítače.

Byla to střední škola,
kde jsem páchal násilnosti

vůči studentům, vůči učitelům;

kde jsem před školou protestoval
za rovná práva pro bílé

a kde jsem dokonce obsadil jídelnu

a dožadoval se založení
studentských odborů pro bílé.

A samozřejmě, jako by tomu karma chtěla,

uplynulo sotva pár hodin

a přímo ke mně si to kráčí
pan Johnny Holmes,

tvrdý černoch z ochranky,
s nímž jsem měl fyzickou výměnu názorů,

kvůli které mě podruhé vyhodili

a v poutech vyvedli ze školy.

Nepoznal mě,

ale já jsem ho viděl.

Nevěděl jsem, co dělat, ztuhl jsem.

Byl jsem už dospělý člověk,
léta jsem byl mimo hnutí,

potil jsem se a třásl se.

Ale usmyslil jsem si,
že musím něco udělat.

Rozhodl jsem se,
že pod tíhou minulosti musím trpět,

protože jsem před ní
pět let zkoušel utíkat.

Snažil jsem se získat nové přátele
a zakrýval tetování dlouhými rukávy

a nepřiznal bych to,
protože jsem se bál stejného přístupu,

jako když jsem já odsuzoval jiné lidi.

Rozhodl jsem se pana Holmese
dohonit na parkovišti –

asi to nebylo to nejchytřejší,
co jsem mohl udělat.

(smích)

Když jsem ho dohonil,
nastupoval zrovna do auta,

a tak jsem mu poklepal na rameno.

Když se otočil a poznal mě,

ustoupil o krok, protože se bál.

Nevěděl jsem, co říct.

Konečně mi ta slova vyšla z úst,
ale vypadlo ze mě jenom:

„Omlouvám se.“

Objal mě

a odpustil mi.

Povzbuzoval mě, abych sám sobě odpustil.

Poznal, že můj příběh není příběhem
nějakého zlomeného tuláka,

který se chce jen přidat
ke gangu a čeká ho vězení.

Věděl, že tohle může být příběh
kohokoliv z mladých,

kteří jsou zranitelní,
kteří hledají identitu, příslušnost a cíl,

a pak narazí hlavou do zdi
a nedokážou je najít,

a tak se vydají po špatné cestě.

Chtěl, abych mu slíbil jednu věc:

že svůj příběh povím každému,
kdo bude chtít poslouchat.

To se stalo před 18 lety
a od té doby to dělám.

(potlesk)

Možná se teď ptáte:

Jak se mohl hodný hoch
z pracovité přistěhovalecké rodiny

vydat takhle špatnou cestou?

Jednoduše: kvůli výmolům.

Tak je to. Výmoly.

Jako dítě jsem měl v cestě plno výmolů.

Všichni jsme je měli –

takové ty věci v životě,
na které narážíme,

které nás neustále odklánějí z cesty,

a pokud zůstávají nevyřešené

nebo nevyléčené

nebo nevypořádané,

můžeme se někdy nebezpečně ztratit
v docela temných uličkách.

Výmoly mohou být třeba traumata,

zneužívání, nezaměstnanost,

zanedbávání,

neléčené duševní stavy,

dokonce i výsady.

A když na naší životní cestě
najedeme do mnoha výmolů

a nemáme prostředky nebo pomoc,
díky kterým bychom se jim vyhnuli

nebo které by nás vytáhly –

můžou někdy dobří lidé skončit tak,
že dělají špatné věci.

Jedním takovým člověkem
na cestě plné výmolů byl Darrell.

Darrell je ze severní části New Yorku.

Četl mé paměti a z toho,

jak skončily, byl fakt dopálený.

Víte, já jsem se z hnutí dostal
a on tam ještě pořád byl.

Poslal mi mail, kde napsal:

„Fakt se mi nelíbilo, jak to dopadlo.“

A já na to: „No to je mi líto.“

(smích)

„Ale jestli si o tom chceš promluvit,
tak určitě můžeme.“

Po pár týdnech,
kdy jsme si spolu dopisovali,

jsem se o něm dozvěděl,
že je 31letým vojenským veteránem,

který byl zraněn,

a byl opravdu naštvaný, že nemohl
odjet do Afghánistánu zabíjet muslimy.

Jednou mi telefonoval,

že viděl v parku muslima, jak se modlí,

a že nemyslel na nic jiného,
než že ho nakopne do obličeje.

Další den jsem letěl do Buffala,

sedli jsme si s Darrellem

a ptal jsem se ho:

„Už jsi se někdy
s nějakým muslimem potkal?“

A on řekl: „Ne!
Proč bych to sakra měl dělat?

Jsou odporní. Nechci s nimi
mít nic společného.“

Já na to: „OK.“

Omluvil jsem se a odešel do koupelny,

tam jsem vytáhl telefon

a vygoogloval si místní mešitu.

Velmi potichu jsem jim
z té koupelny zavolal.

Povídám: „Promiňte, imáme,
potřeboval bych od vás laskavost.

Mám tu křesťana, který by fakt rád věděl
něco víc o vašem náboženství.“

(smích)

„Nevadí vám, když se zastavíme?“

Dalo to trochu práce
přemluvit Darrella, aby šel,

ale nakonec jsme tam dorazili.

Když jsem zaklepal na dveře,

imám řekl, že na nás má jenom 15 minut,

protože se připravoval na bohoslužbu.

Říkám: „To bereme.“

Vešli jsme dovnitř a ven jsme
vyšli za dvě a půl hodiny,

poté, co jsme se tam objímali a plakali

a když nás kdoví proč jaksi sblížily
historky o Chucku Norrisovi.

(smích)

Nevím, co na tom bylo,
ale takhle se to stalo.

A s radostí vám teď můžu říct,
že Darrella s tím imámem

můžete často vídat u stánku s falafelem,

jak tam společně obědvají.

(potlesk)

Vidíte, to je naším vzájemným odloučením.

Nenávist se rodí z nevědomosti.

Strach je její otec
a osamocenost je její matka.

Když něčemu nerozumíme,
máme tendenci se toho bát,

a pokud si budeme držet odstup,

strach poroste
a někdy přeroste v nenávist.

Od dob, kdy jsem opustil hnutí,
jsem víc jak sto lidem pomohl

vymanit se z extremistických hnutí,
od bílých supremacistických skupin –

(potlesk)

až po džihádistické skupiny.

A nedělám to tak,
že bych se s nimi dohadoval

nebo že bych s nimi diskutoval
nebo že bych jim říkal, že se mýlí,

i když, věřte, že bych někdy chtěl.

Tak to nedělám.

Naopak, neodstrkuji je.

Přitahuji je blíž.

A velmi pozorně naslouchám,
kdy uslyším o jejich výmolech,

a pak je začnu záplatovat.

Snažím se, aby lidé byli odolnější,

více sebevědomí,

uměli získávat potřebné dovednosti,
aby se uplatnili na trhu práce

a nemuseli obviňovat ostatní,

se kterými se nikdy ani nesetkali.

Než půjdu, rád bych vám
pověděl ještě jednu věc.

Všichni, s nimiž jsem pracoval,
vám budou říkat to samé.

Za prvé, stali se extremisty,

protože chtěli někam patřit,
ne kvůli ideologii či dogmatu.

A za druhé, ven je vyvedlo soucítění lidí,

od nichž by si ho nejméně zasloužili,

ve chvíli, kdy si to nejméně zasloužili.

Takže bych vás rád k něčemu vybídl:

jděte ven, dnes, zítra –
nejlépe každý den.

Najděte někoho, o kom si myslíte,
že si nezaslouží váš soucit

a nabídněte mu ho.

Protože vám ručím za to,
že oni ho potřebují nejvíc.

Děkuji mnohokrát.

(potlesk)