Kate Hartman: Oblékněte si komunikaci

Umělkyně Kate Hartman pomocí obléknutelné elektroniky zkoumá, jak člověk komunikuje -- a to jak sám se sebou, tak s okolním světem. V této svérázné přednášce, kde představuje „Klobouk samomluvy“, „Nafouknutelné srdce“, „Oblek k objímání ledovců“ a jiné podivuhodné vynálezy, nás nutí zamyslet se nad problémy komunikace.

Jmenuji se Kate Hartman.

A ráda navrhuji věci,

jež si pohrávají se způsoby,

kterými se sbližujeme a komunikujeme.

Takže mě obzvlášť zajímá, jak se my lidé

sbližujeme sami se sebou, s druhými,

ale i se světem okolo nás.

(Smích)

Tedy, abych Vás uvedla do souvislostí,

jak řekla June, jsem umělkyně, technoložka a pedagožka.

Přednáším o „physical computing“

a obléknutelné elektronice.

A mnoho z toho, co vyrábím, je buď obléknutelné,

nebo se nějak týká podoby člověka.

A když mluvím o tom, co dělám,

vždy s oblibou zmíním,

proč jsou těla důležitá.

A je to vcelku jednoduché.

Každý jedno má -- vy všichni.

Můžu vám garantovat, že všichni v této místnosti,

vy všichni támhle, ti lidé na měkoučkých sedadlech,

lidé tam nahoře s těmi laptopy --

my všichni máme těla.

Nestyďte se za to!

Je to něco, co je nám všem společné

a plní roli našeho primárního rozhraní pro svět.

Takže pracovat jako projektantka interakcí

nebo jako umělkyně vyžadující spoluúčast --

když vytvářím věci, které se točí okolo lidské formy --

znamená pohybovat se ve velmi silné oblasti.

Ve své tvorbě

používám širokou škálu materiálů a nástrojů.

Ke komunikaci využívám všechno možné od rádiových vysílačů

po trychtýře a plastové trubky.

Abych vám představila věci, které vyrábím,

nejjednodušší bude začít tento příběh

kloboukem.

Všechno to začalo před několika lety,

když jsem jednou, pozdě v noci, seděla v metru na cestě domů

a přemýšlela.

Mám tendenci příliš myslet a málo mluvit.

Tak jsem uvažovala o tom, jak skvělé by bylo,

kdybych mohla všechny ty zvuky --

všechny ty zvuky vytvářené myšlenkami ve své hlavě --

kdybych je mohla osvobodit

a převést do formy,

kterou bych je mohla sdílet s ostatními.

Tak jsem šla domů a vyrobila prototyp tohoto klobouku.

Nazvala jsem ho Mručící klobouk,

protože vydával takové mručivé zvuky,

které patřily nositeli,

ale šlo je i od nositele oddělit

a sdílet je s někým dalším.

(Smích)

A ušila jsem i další klobouky.

Tenhle se jmenuje Klobouk samomluvy.

(Smích)

Jeho účel je celkem zjevný.

Vytváří prostor pro rozhovor jedné osoby.

Takže když si ho nasadíte a začnete nahlas mluvit,

zvuk vašeho hlasu je přenesen zpět do vašich uší.

(Smích)

Když tyhle věci vyrábím,

nemám na srdci objekt samotný,

ale spíš negativní prostor okolo daného objektu.

Co se stane, když si takový klobouk člověk nasadí?

Jaký mu to dá zážitek?

Jak ho nošení takového klobouku změní?

Mnoho z mých vynálezů

se soustředí na způsoby, jakými se můžeme sblížit sami se sebou.

Například tohle zařízení se nazývá Vnitřní naslouchač.

A je to pomůcka,

která vám umožní

poslouchat vaše vlastní vnitřnosti.

(Smích)

Některé z mých věcí

zase podporují lidské vyjádření a komunikaci.

Mé Nafouknutelné srdce

je vnější orgán,

který nositeli napomáhá k vyjadřování.

Může je nafouknout a vyfouknout

v souladu se svými emocemi.

Takže může vyjádřit cokoli, od obdivu a chtíče

po strach a úzkost.

(Smích)

Jiné mé výrobky

se zase stanou vaším prostředníkem.

Diskomunikátor je užitečný při hádkách.

(Smích)

Umožňuje intenzivní dialog emocí,

přičemž však

absorbuje konkrétnost vyřčených slov.

(Smích)

Nakonec některé z mých věcí

přímo vybízejí k interakci.

Například trčící Srolovatelné ucho

doslova volá po tom, aby vás někdo popadl za ucho

a řekl vám, co vám říci potřebuje.

No a přestože mě opravdu zajímají

mezilidské vztahy,

zabývám se i způsoby,

kterými se můžeme spojit s neživým světem okolo nás.

Poté, co jsem se před několika lety přestěhovala do New Yorku,

často jsem přemýšlela

o všech těch architektonických formách,

a také o tom, jak bych se s nimi mohla ztotožnit.

Pak mě napadlo: „No jasně!

Možná, že když se chci lépe ztotožnit se zdmi,

sama potřebuji vypadat víc jako zeď!“

Takže jsem vytvořila obléknutelnou zeď,

kterou lze nosit jako batoh.

A když jsem si ji oblékla,

transformovala jsem se takovým způsobem,

že jsem mohla buď doplňovat, nebo kritizovat

prostředí, které mě obklopovalo.

(Smích)

No a přesuneme-li se

od uměle vytvořeného prostředí k přírodě,

momentálně pracuji na projektu jménem Botanicalls [calls=volání],

který umožňuje pokojovým rostlinám

účastnit se lidských komunikačních procesů.

Když má rostlina žízeň,

může vám kvůli tomu zavolat

nebo to říct světu prostřednictvím platformy jako je Twitter.

Což skutečně posunuje dynamiku lidsko-rostlinných vztahů kupředu.

Každá pokojová rostlina

může v jednom okamžiku

sdělit své potřeby tisícům lidí.

Když už jsme u větších měřítek,

mou nejnovější posedlostí

jsou horské ledovce -- jak jinak.

Horské ledovce jsou pozoruhodné bytosti

a existuje mnoho důvodů, proč jimi být posedlá.

Mě ale nejvíc zajímají

lidsko-ledovcové vztahy.

(Smích)

Protože se zdá, že v této oblasti je problém.

Ledovce nás totiž opouštějí.

Zmenšují se a jsou na ústupu --

a některé už úplně zmizely.

Teď žiji v Kanadě

a v poslední době často navštěvuji jeden ze svých místních ledovců.

A tenhle je obzvlášť zajímavý,

protože ze všech severoamerických ledovců

se po něm vozí nejvíce lidí ročně.

Takovýmito autobusy se dokonce nechají vyvézt až nahoru, přes boční morénu,

a vyklopit přímo na vrcholu ledovce.

To mě opravdu donutilo přemýšlet

o takovéto zkušenosti prvního setkání.

Když se poprvé setkávám s ledovcem,

jak se mám chovat?

Neexistuje pro to žádný bonton.

Vždyť ani nevím,

jak ledovec pozdravit.

Měla bych napsat zprávu do sněhu?

Nebo bych ji mohla vytvořit

z ledových teček a čárek,

z ledové morseovky.

Možná by to chtělo nástroj k mluvení,

nějakou ledovou hlásnou troubu,

kterou bych mohla použít k zesílení svého hlasu,

když ji namířím k ledu.

Nicméně nejuspokojivější zážitek, jaký jsem měla,

byl akt naslouchání,

což je nezbytné v každém dobrém vztahu.

A skutečně mě zarazilo, jak moc mě to ovlivnilo.

Tento zásadní posun mé fyzické orientace

změnil mou perspektivu

ve vztahu k tomuto ledovci.

A protože v dnešní době člověka

s okolním světem spojují různé přístroje,

vynalezla jsem přístroj s názvem Oblek k objímání ledovců.

(Smích)

Je ušitý z teploodrazné fólie,

která slouží k vyrovnání rozdílu teplot

mezi lidským tělem a ledem ledovce.

A opět funguje jako výzva,

ať si lidé lehnou na zem

a ledovec obejmou.

Tohle je vlastně teprve začátek.

V rámci tohoto projektu jde zatím jen o počáteční úvahy.

A podobně jako jsem se u projektu o zdech chtěla více podobat zdi,

teď se snažím nabrat ledovcové tempo.

Takže můj záměr

je věnovat se následujících 10 let

sérii kolaborativních projektů,

kde budu spolupracovat s experty z různých disciplín --

s umělci, technology či vědci --

se záměrem

zlepšit lidsko-ledovcové vztahy.

Abych to uzavřela,

řekla bych jen, že žijeme v éře,

kdy se množí různé komunikační a jiné technologie.

Jsou všechny úžasné a vzrušující a sexy,

ale myslím, že jestli je něco důležité,

pak jen snažit se

neztrácet ani úžas, ani kritičnost

tváří v tvář výrobkům, které používáme ke komunikaci s okolním světem.

Děkuji.

(Potlesk)