INTO THE FIRE

Evropská Unie se ráda zobrazuje coby útočiště nespravedlivě pronásledovaných a utlačovaných lidí z celého světa. Humanistické proklamace plné otevřenosti, vstřícnosti a porozumění však při pohledu na praxi blednou. Podle nařízení Dublin II. jsou uprchlíci posíláni zpět do zemí, kde poprvé vkročili na půdu EU. Pro většinu z nich to znamená deportaci do Řecka, do země s krachující ekonomikou a kolabující zdravotní a sociální péčí, zkorumpovaným byrokratickým a politickým systémem, kde se policie často chová jako utržená z řetězu. Zde nemají uprchlíci žádnou šanci na kladné vyřízení žádosti o azyl. Končí ponecháni svému osudu na ulicích, kde se stávají terčem stupňujících se rasistických útoků. Dokumentární film „Into the fire“ zachycuje jejich nelehkou situaci a zároveň se jim pokouší navrátit jejich hlas.

Řecko je jednou z hlavních vstupních bran do Evropy.

Nemáme ani základní věci k životu,

někdy jsme celý den o hladu.

Vidíte, spím v parku.

Utíkají do Evropy za bezpečím, ale Řecko není bezpečné.

Přicházíš do Řecka? Poznáš, co je Řecko...

Žádná práce, žádné doklady, policie, je to problém...

Vidím vystrašené lidi, hodně vystrašených lidí.

Někdy, když jdeš ven, tak se tě pokusí zmlátit.

Velmi znepokojující je nárůst rasistického násilí.

O útocích se dozvídáme takřka každý den.

Přímo do srdce. Noži přímo do jejich srdcí.

Řecko mám rád, ale Řekové nemají rádi cizince.

Řekové nemají rádi cizince, obzvlášť černochy.

Oni nenávidí cizince.

Většina uprchlíků se do Evropy dostává pěšky nebo na člunech,

na kterých připlouvá do Řecka, Itálie a Španělska.

Podle regulí EU, musí být žádost o azyl podána

v zemi, kde uprchlíci poprvé vstoupí na evropskou půdu.

Nesmí odejít do jiných evropských zemí.

V roce 2011 rozhodl Evropský soud pro lidská práva,

že jsou žadatelé o azyl v Řecku

ohroženi nehumánním a ponižujícím zacházením

Především kvůli nedostatkům v azylovém řízení,

podmínkách při zadržení a životních podmínkách v Řecku.

Ani stát, ani policie

nám nesdělí přesný počet uprchlíků.

Je to složité. Neznáme přesná čísla.

V roce 2010 Frontex odhadl,

že 80% těch, co vstupují na území EU

přichází přes Řecko.

Všichni ti lidé neměli žádné přístřeší, žádnou sociální podporu,

a tak mnoho z nich prostě přespávalo na ulici.

V Řecku jsou jako v pasti,

bez možnosti odejít, bez možnosti zůstat.

Požádali jsme o pomoc Evropskou Unii.

Situace je opravdu zlá.

Někteří spí na ulici a jedí z odpadků.

Jídlo, co jíme, není dobré.

Do školy chodíme hladoví.

Šestnáctiletý Barry žije v hostelu pro dětské uprchlíky,

některým je zde i 8 let.

Toto jsou záběry podmínek uvnitř

pořízené jedním z obyvatel.

Můžete vidětv jakém stavu jsou například záchody.

Sedmnáctiletý Jasín je obyvatelem stejného hostelu.

Mám velký problém.

Nemám práci,

nemám peníze, nemám oblečení,

nemám boty.

O několik měsíců později dostává Jasín špatné zprávy

o jeho rodině v Pákistánu.

Minulý měsíc bombardovali náš dům,

přišel jsem o rodinu.

Stejného léta je Jasínovi 18let

a musí odejít z hostelu.

Od té doby je na ulici.

Brzy po ránu

jsou athénské parky plné uprchlíků bez domova.

Pokud jsou zachyceni policií po překročení hranic,

jsou nejprve zadrženi

a pak ponecháni, aby se o sebe postarali sami.

Policisté mi řekli: "Běž ven!"

Jak vidíte, spím v parku.

Pak mi řeknou: "Běž pryč, ok?"

Nemám kam jít, nikoho tady neznám.

Spím v parku.

Občas najdu něco k jídlu v odpadkovém koši.

Žádný dům, nic, nic, co bych mohl dělat...

Opravdu, tady v Řecku dost trpíme.

Trpíme.

Hodně trpíme.

Je složité dokonce i jen jíst, platit za vodu, za jídlo...

Je to pro nás těžké.

Lidé by měli uprchlíkům v téhle zemi pomoci.

Nejsou na uprchlíky připravení.

Utíkáme z našich zemí proto, že tam jsou problémy,

ne proto, že bychom chtěli.

Nikdo nechce dobrovolně opustit svou zemi

Utíkáme kvůli problémům.

Dali mi zbraň, víte, AK-47,

a řekli: "Musíš bojovat!"

Nurdin bojovat nechtěl.

Jeho matka jej poslala pryč ze země, aby byl v bezpečí.

Ze Sýrie šel pěšky týdny,

přes Turecko se dostat pěšky do Evropy.

Přebývám na Axernonu, tam v té ulici,

Bydlím se svými přáteli.

Axernon je čtvrť v Athénách

s početnou somálskou komunitou.

Vítejte v Somálsku! Ne v Řecku, v Somálsku!

To je místo, to je dům, kde bydlím.

Tady spíme.

Tahle je moje, tady spím.

Tady spí dalších 7 lidí.

Ne každý má svou vlastní matraci,

dělíme se o ně.

- Jo, deset lidí. - Deset lidí v téhle místnosti?

18 lidí se dělí o tenhle malinký byt.

Opravdu potřebujeme pomoc od ostatních evropských zemí.

Moc se chceme dostat z téhle země.

Máme tu velké problémy.

Mám obtíže s tímhle okem, vidíte?

Třikrát jsem zkoušel jít do nemocnice.

Ale nechtěli mi pomoci.

Nurdinovi se podařilo získat doporučení

a předpis na jeho problémy s okem poté,

co navštívil bezplatnou kliniku Lékařů světa.

Začali jsme tím, že jsme ošetřovali

jen migranty a uprchlíky.

Ale za posledních půl rok,

co začala ekonomická krize,

ošetřujeme rovněž hodně řeckých pacientů.

Přinejmenším poslední rok tu máme humanitární krizi,

kterou způsobila ekonomická krize.

Nejsou peníze.

Chápu, že je na tom ekonomika špatně.

Měli byste nás nechat jít!

Je to opravdu těžké.

Snažím se najít způsob, jak se dostat z Řecka pryč.

Do jakékoliv jiné evropské země...

Teď vídáme i žadatele o azyl,

kteří se chtějí vrátit zpět do svých zemí,

protože tu nemají práci a nemohou v Řecku přežít.

Asi se vrátím zpátky do své země,

protože tady je to pro mě zlé.

V mé zemi je to lepší.

Mahmud byl v Iránu ve vězení.

V téhle situaci jasně vidíte,

že je zoufale potřeba solidarita z dalších evropských zemí.

Aktivní solidarita.

Protože imigranti obvykle přijdou sem

a nemají doklady,

protože chtějí jít do dalších evropských zemí.

Když chcete odejít do dalších zemí, do Francie, do Norska,

letiště je problém.

Když jsme se ocitli ve velmi chudé zemi,

měli byste nás nechat jít!

Proč?

Na letišti: Jděte pryč! Jděte pryč!

Vždycky, proč?

Ostatní členské země chtějí, aby Řecko lépe střežilo své hranice,

aby tam lidé svévolně nevstupovali.

Jsme tu v pasti jako ve vězení, je to vězení.

Šel jsem na letiště a řekl jim: Na tomhle papíře stojí,

že musím opustit zemi do 30 dní.

Tak odcházím, jdu do jiné země.

Byl jsem zatčen, tři dny v cele...

Přicházíme sem, abychom dostali doklady, ale oni nám žádné nedají.

Je to problém.

Je tu mnoho lidí a mnoho žadatelů o azyl,

kteří nezvládnou správně požádat o azyl

a zůstávají v athénských ulicích bez dokladů.

Můžete tu potkat tisíce lidí bez dokladů.

Policejní stanice, kde v Athénách většina uprchlíků

podává svou vstupní žádost o azyl se jmenuje Petrou Ralli.

Žádost je možné podat jednou za týden.

Chodím sem už dva měsíce, každý týden jsem tady.

A jak dlouho už tu jste?

Šest měsíců.

Už dva roky. Každý týden sem chodím.

Nedají mi doklady.

Někteří lidé jsou tu tři roky, deset let.

Nedají jim doklady.

Spíme tady. Jsme tu ve čtvrtek, pátek, sobotu,

ve dne v noci.

Když svítí slunce, když je zima.

Žádné přístřeší, žádná voda, žádné jídlo, žádný záchod.

Nejen, že zde žadatelé o azyl čekají ve frontě ve dne v noci,

někdy čekají i měsíce či roky

na začátek azylového řízení.

Také říkají, že je policie násilím rozhání,

aby nemohli podat své žádosti o azyl.

Předtím, než jste přišli, do nás strkali.

Jako na trhu s otroky.

Přišli policisté a odehnali nás pryč.

Vrátili jsme se a oni nás znova odehnali.

Policie, ta tě jen tluče, tluče, tluče.

Bije lidi.

Říká, že bychom měli odejít.

Vy už tu teď stojíte docela dlouho,

takže nás nemohou znova rozehnat.

Jeden tlumočník byl ochoten mluvit

o zkušenostech z práce na policejní stanici

pod podmínkou anonymity.

Její slova říká herečka.

Myslím si, že jeden z hlavních problémů s Petrou Ralli, je zadní vchod.

Teoreticky byl pohovor měl proběhnout

od 3 do 6 měsíců od podání žádosti o azyl.

Ve většině případů tomu tak ale není.

Může trvat i dva roky než se dostanete k prvnímu pohovoru.

A tak musí přijít a prodloužit si své růžové karty

každé 3 až 6 měsíců.

Přijdou v 6 hodin ráno,

čekají venku za mřížemi.

Když prší, když sněží, když je 40 stupňů.

Prostě musí čekat.

Tak ve 2:30 nebo ve 3 přijdou jeden dva policisté

a vyvolají jména bez dodržování jakékoliv diskrétnosti.

Tak dostanou růžové karty,

ale někdy taky zamítnutí nebo kladné rozhodnutí.

Většinou zamítnutí,

protože jsem vlastně neslyšela o žádném kladném rozhodnutí.

Tak vyvolávají jména,

předvedou dovnitř okolo deseti, dvaceti lidí.

Pointa je v tom, že nepřeloží celé rozhodnutí.

Jen jim řeknou:

"Opusť zemi."

"Vypadni!"

nebo: "Ty jsi s azylem skončil!"

nebo: "Nikoho jsi svými lžemi nepřesvědčil!"

Těchto situací pak využívají extremistické skupiny.

Najdou tady k tomu ideální podmínky.

Rasisti, celá jejich skupina, jsou to rasisti,

nemají rádi černochy.

Rozbíjejí okna, vidíte?

Házejí kameny na domy,

kde spíme.

Stáli tu tak deset minut

a policie tam stála s nimi.

Oni nic neudělají.

Bylo tu víc jak padesát lidí, křičeli...

"Běžte zpátky do své země, negři!"

Pobodali jednoho kluka odsud až sem.

Ten kluk pak chtěl umřít.

Když jsem toho kluka včera potkal, začal mi vysvětlovat,

že ho chce Zlatý úsvit zabít.

Protože nemají rádi cizince.

Sami o sobě mluví jako o nacistech, o nacistické organizaci.

Chrysi Avgi nebo také Zlatý úsvit je pravicově-extremistická strana.

Ve volbách v roce 2012 získali 18 z 300 křesel

v řeckém parlamentu se ziskem 7% hlasů.

Záběry pořízené z telefonu zveřejněné na internetu

ukazují příznivce Zlatého úsvitu, kteří zpívají jeho hymnu

a hajlují při tom.

Neonacistická strana, strana hlásící se k nacismu

na území, části světa,

kde nacisté způsobili obrovské utrpení jen několik desítek let zpátky.

To nedává vůbec žádný smysl, správně by tady vůbec neměla existovat.

Podle údajů Řeckého statistického úřadu

žilo v Řecku na začátku druhé světové války

7,344,000 obyvatel.

Když válka skončila, klesla naše populace na 6,805,000.

Manolis Glezos, poslanec za stranu Syriza

vylezl v roce 1941 se svými přáteli na Akropoli

a strhl svastiku a vyvěsil tam řeckou vlajku.

A teď musí sedět v parlamentu s neonacisty!

Je to zvláštní situace.

Zlatý úsvit je původně fašistická organizace.

Má vazby na všechny fašistické strany v Evropě

i ve zbytku světa, dokonce i na Ku Klux Klan.

Ve výzkumu volebních preferencí na konci roku 2012, který ukázal jeho rostoucí podporu,

skončil Zlatý úsvit na třetím místě.

Následující záběry byly natočeny na mobil

na mítinku Zlatého úsvitu v Peramě na předměstí Athén.

Obdrželi jsme stížnosti ohledně problémů

v Keratsini s tamními Egypťany.

Na to my říkáme, že odteď se budou za své činy zodpovídat

Zlatému úsvitu a řeckým občanům.

Den po mítinku se Egypťané shromažďují

v Peramě v domě jednoho z rybářů.

Egypťané neměli s Řeky nikdy špatné vztahy-

naopak.

Ale v poslední době je pravicový Zlatý úsvit na vzestupu

a roste počet útoků na cizince.

Tohle je auto, co používáme při práci.

V tomhle domě jsme s rodinou spali.

Okolo 3:10 jsme zaslechli,

jak někdo rozbíjí dveře a okna.

Otevřel jsem okno a uviděl jsem 10-15 lidí

s tričky s nápisy Zlatý úsvit.

Každý z nich měl alespoň jeden takový kovový obušek.

Tenhle tu nechali.

Když s ním někoho praštíš do hlavy, můžeš ho i zabít.

A my ani nevíme, proč tohle dělají nám, Egypťanům.

Jsem tu už 20let, platím daně...

Přišli odtamtud,

z té ulice.

Přišli sem a uviděli,

že tu spí jeden egyptský rybář.

Tady je jeho krev.

A pak jsme uslyšeli jak křičí: "Pojďte sem! Pomozte mi, pomozte mi!"

Vylezli jsme sem na střechu,

až sem

a ani jsme neviděli jeho obličej.

Tolik krve, že jsme nemohli vidět jeho obličej.

Je to od nich tak nelidské.

Kdy tohle všechno skončí?

Je to velmi smutné a neuvěřitelné.

Okolo 700-800 útoků, z nichž velmi mnoho s úmyslem zabít.

A v těchto útocích je jistý vzorec:

mnoho lidí ve skupině

útočí na jednoho migranta,

snaží se ho zastrašit pomocí psů...

Pak začnou psa štvát proti nám:

"Vem si ho! Vem si ho!"

A oni se smáli, byli veselí.

Jdou do oblastí, kde žijí migranti,

čekají dlouho do noci

a pak ve třech, čtyřech, pěti napadnou jednoho člověka.

Bylo jich hodně, chytli mě

a začali mě tlouct.

Je v tom záměr, není to náhodné.

Myslím, že je to tak organizované.

Některé dny pro nás byly obzvlášť těžké.

Jednou takhle skončili 31 lidí v nemocnici.

Mají přelámané nohy, ruce a otevřených zranění na hlavě.

Osobně jsem viděl lidi, kteří byli biti

do obličeje, do hlavy.

A oni se pak báli přijít hned.

Zmlátili je v sobotu

a oni přišli v půlce týdne či další týden.

Protože se báli jít skrz město.

"Hey mavros!" To znamená: "Hej negře, hej negře"!

Jak vím, že jsou ze Zlatého úsvitu?

Prostě se jich zeptám: Kdo tě zmlátil? A oni řeknou:

Běloši oblečení v černém se symboly.

Lidé, co pronásledují imigranty

kdykoliv je uvidí na ulici,

vždy mají nějaký symbol, znak Zlatého úsvitu.

A když vidíte jejich spoty v televizi,

jak vyhrožují Řekům, co by chtěl imigrantům

jakkoliv pomáhat, třeba i těm,

se s nimi třeba jen baví.

Náš mrtvý bratr se jmenoval Šehzad Luqman.

V Peristeri žil poslední čtyři roky.

Do práce jezdil na kole.

Čekali tam na něj, a když přijel,

vytáhli nože a další zbraně

a zabili našeho bratra.

Pachatelé rasistických útoků jsou málokdy dopadeni,

v tomto případně tomu ovšem bylo jinak.

Jeden taxikář celou událost sledoval

a zavolal policii.

Každou minutu jim volal:

Teď jsou tady, teď zabočují...

Od místa vraždy až na náměstí Syntagma

je zhruba 35 až 40minut sledoval.

Nakonec je na Syntagmě zatkli.

Našli u nich nůž od krve.

V domě jednoho z podezřelých policie rovněž

našla mnoho zbraní a tiskoviny Zlatého úsvitu.

A teď policie odmítá, že by šlo

o rasistický nebo nacionalisticky motivovaný útok.

Není to zákon, co je dostal.

Bylo to úsilí řidiče taxíku.

Smekám před tímto statečným mužem.

Každý den se za denního světla odehrávají další útoky.

V autobusech,na ulicích,

kde během útoku na imigranty zasáhnou řečtí občané

a zavolají policii.

A pak se objeví policisté a zatknou imigranty

a někdy dokonce obtěžují či zatýkají ony řecké občany.

Vždy, když se odehrává nějaký útok,

je okolo policista na motorce, v autě či jen procházející okolo

a dělá jako by nic neviděl.

Během jednoho útoku tam byli policisté

a nic neudělali, jen se dál mezi sebou bavili...

Chovali se jako by mě neviděli.

Mám jednoho kamaráda, černocha, co se mnou pracuje.

Jednou zastavilo auto,

a z něj vyskočili čtyři lidí a začali ho mlátit.

Byli tam u toho policisté, on je volal

a oni to jen sledovali, ani se nehnuli.

Nechali to auto odjet.

Oni pak řekli: "Nic jsme pro vás nemohli udělat."

Na policie není spolehnutí.

A stejně tak nemůžete spoléhat na řecký stát.

Od policie a od vlády

dostávají otevřenou podporu.

To, s čím tu máme co do činění, je stát

s přímou návazností na totalitní režim.

Musíte si uvědomit, že v Řecku panovala diktatura,

ale po jejím pádu v roce 1974 nedošlo k přelomu,

ale k hladkému přechodu do post-diktatury,

do demokratického státu.

Když junta v roce 1974 padla,

v řadách policie neproběhla opravdová čistka

a tak dnes řecká policie

nepomáhá a nechrání lidi tak,

jak by v demokratické společnosti měla.

Fašisté mě zmlátili několikrát.

Od roku 1973 a vzpouře proti diktatuře

mě policie mě zmlátila víckrát než fašisti.

Bylo okolo 11.hodiny dopoledne

a venku jsme slyšeli nějaké hlasy.

Zjistili jsme, že venku dva policisté,

jeden v civilu a druhý uniformovaný,

bijí imigranta.

Začali jsme křičet z okna

"Přestaňte s tímhle rasistickým útokem!"

Během chvilky tu najednou bylo 30 policistů.

25-30 těžkooděnců

přicházelo z jednoho konce ulice

a dalších asi 15 lidí z druhého.

Později jsme zjistili, že to byli členové Zlatého úsvitu.

Toho imigranta odvedli pryč.

Shromáždili se před vchodem do naší kanceláře

a začali křičet.

Na začátku říkali: "Sejděte dolů"

nebo: "Poskytujete ochranu ilegálním přistěhovalcům a za to vás zatkneme",

několik dalších křičelo: "My vás jenom nezatkneme"

"my s váma vyjebeme!"

Někteří z nich říkali: "Uděláme z vás mýdlo"

fašistický, nacistický slogan.

Bylo to děsivé.

Ne proto, že tam byli fašisti,

ale proto, že spolu s fašisty tam byli policisté v uniformách

veřejně ukazujíc, že jsou policisté.

Byli v jakémsi deliriu,

byli šílení, mlátili, křičeli, nadávali...

Policisté se mě zeptali: "Kde máš doklady?"

Když jsem jim je dal, zeptali se mě:

"To jsou tvoje doklady?" a pak je roztrhali.

To udělali a pak řekli: "Tohle nejsou žádné doklady."

Řekl jsem: "To vy jste mi dali ty doklady!"

A pak mě ti policisté napadli.

Strhli mi tričko. Tak jsem tam stál bez trička.

Podívali se na mě a řekli: "Vezměte ho na stanici"

"Nemá žádné doklady."

Vzali mě na policii, i když jsem doklady měl.

Po devíti hodinách mě pustili.

Máme také svědectví od lidí,

co byli napadeni policií.

Policie nás tluče jako zvířata. Tlučou nás jak zvířata.

Přicházejí k nám lidé,

s ranami od policejních obušků.

Omonia je athénská čtvrť

s početnou migrantskou komunitou.

Zrovna jsem procházel skrz Omoniu,

když jsem zaslechl křik a řev,

a pak jsem uviděl imigranta, kterého právě zatýkali policisté

s šátky přes obličej.

Upadl na zem a oni ho zvedli za nohy,

na rukou měl pouta,

a začali ho táhnout po zemi pryč.

Vytáhl jsem telefon a začal to natáčet.

Tím jsem na sebe upoutal jejich pozornost.

Obestoupili mě

a začala hádka jak po mě požadovali, abych jim dal svůj telefon.

Tak jsem byl zatčen a strávil den na policejní stanice.

Policie je tu neustále přítomná, kontroluje doklady a zatýká.

Na rohu ulic v Omonii provádí policie zátah

na cizince podezřelé z ilegálního pobytu.

Zatýkaní mávají do kamery a gestikulují, abychom šli blíž.

Vy to filmujete?

Jsme novináři.

Ale policie má námitky proti nahrávání jejich akcí.

Jo, ale natáčíte to, že jo?

Nemůžete tady točit.

Vypněte kameru, prosím.

Policie nemá žádné právo bránit vám v natáčení

nebo focení na veřejných prostranstvích.

Zastavují nás.

Vy jste novináři?

Ano, my jsme novináři z Londýna.

Není dovolené natáčet policii.

Policisté nemají žádné právo požadovat žádné

fotografické záznamy z vaší paměťové karty nebo videokamery.

Je to výslovně zakázáno.

Jestli natáčíte, tak to smažte.

Nemají žádné právě dotýkat se vašeho foťáku či kamery.

Dejte ruce pryč z mé kamery!

Vypněte tu kameru.

Mám právo tady točit.

Dejte ruce pryč z mé kamery!

O několik měsíců později nastala velice vážná situace,

když byla skupina demonstrantů včetně žen

zatčena, držena ve vazbě a mučena.

Projížděli na motorkách skrz athénské čtvrti

s početnou imigrantskou populací,

kde Zlatý úsvit doslova terorizoval lidi.

Demonstranti chtěli ukázat, že Řekové

jsou s imigranty solidární a že nebudou tolerovat

snahu neonacistů ovládnout a kontrolovat athénské čtvrti.

Mlátili je, fackovali, plivali na ně,

zhasínali o ně cigarety.

Když jsem tam šel a viděl, co s nimi dělali,

jak je mlátili, byl jsem z toho v šoku.

Tyto rozsáhlé podlitiny nezpůsobí jedna rána.

Byly způsobeny opakovaný údery různými nástroji

a prostředky do stejných částí těla.

Něco podobného se může stát pouze

pokud chcete někomu způsobit velkou bolest,

pokud ho chcete mučit.

Podle výpovědi oněch 15 zatčených

se policisté, co jim všechny ty hrozné věci způsobili,

otevřeně hlásili k členství ve Zlatém úsvitu.

Z toho, co se ke mě doneslo,

bylo nejstrašnější, že ostatní policisté

si je natáčeli na své mobilní telefony

a říkali, že ta videa

předají Zlatému úsvitu.

Oficiální verze policie je, že se nic takového nestalo.

Ale realita je taková,

že Zlatý úsvit funguje jako jakási záloha,

jako jedna z posledních záloh státu,

který se jejich prostřednictvím snaží šířit strach mezi svými občany,

aby mohl existovat a vládnout jako předtím.

Strach nepřichází v úvahu.

Lidé musí pochopit, že se jich nesmíme bát.

Zvítězí, pokud se od nich necháme zastrašovat a terorizovat. .

To se nesmí stát.

Lidé se musí bránit, musí vzdorovat.

Lidé na to mají sílu.

V červnu 2012 vedla 97letá Katina Sifakaki

demonstraci proti Zlatému úsvitu v Athénách.

Proti fašismu bojovala již za druhé světové války

jako členka řeckého odboje.

Lidé se spojili. Odložili stranou to, co je rozdělovalo.

V dubnu 2012 se několik stovek lidí zúčastnilo protestu proti Zlatému úsvitu.

Od té doby vyšly do ulic tisíce dalších,

aby protestovali proti rasistickým útokům

jako výraz solidarity s uprchlíky a migranty.

Tyto skupiny, antifašisté, levičáci,

jsou nadějí pro migranty.

Objevila se velmi silná a různorodá reakce,

o které mezinárodní média neinformují.

Na lokální úrovni

v sousedstvích a náměstích po celém Řecku.

Spojíme se a budeme protestovat

proti těm pomateným vraždícím fašistům.

Nebojíme se jich.

Řecká společnost je svobodomyslná, demokratická

a spontánní společnost.

Nejsou peníze provozovat ani ty nejzákladnější služby.

Nejsou peníze na regulérní provoz nemocnic,

mateřských škol, na nic.

Ani ta nejdůležitější, nejzákladnější infrastruktura

pro běžný každodenní život lidí tu už není.

Řeckým doktorům bylo výslovně nařízeno,

aby neposkytovali péči imigrantům bez dokladů.

Asi před rokem jsem pracovala v nemocnici

a dostali jsme ty instrukce, ale nikdy jsme se jimi neřídili.

Protože jako doktoři jsme složili přísahu lidem pomáhat.

Používáme mobilní ordinaci.

Poskytovali jsme pomoc lidem blízko kanceláře Zlatého úsvitu.

A oni stáli na balkonech a ukazovali na nás:

"My vás dostaneme". Na nás, doktory!

V mnoha mezinárodních mediích je Zlatý Úsvit

vyobrazován jako protisystémový strana,

která má přinést jakousi změnu

či radikální přelom.

Ve skutečnosti však představují pokračování

mainstreamové politiky jinými prostředky.

Před posledními volbami jste mohli vidět projevy například od Samarase,

který dokonce prohlásil: "Musíme vyčistit Řecko od imigrantů".

Výrazivo, které odkazuje na etnické čistky,

což je přesně styl rétoriky, který Zlatý úsvit používá.

Když Samaras říkal:

"Musíme vyčistit ulice od imigrantů",

vyrazil Zlatý Úsvit do ulic a začal napadat imigranty.

Premiérova slova o "čištění ulic"

ukazují přímou paralelu mezi imigranty a špínou nebo odpadky.

Mluvit o migrantech, jako kdyby byli epidemie,

přírodní pohroma nebo mor,

v sobě nese jasné poselství, že jsou hrozbou pro společnost.

Lidé jsou zoufalí, migrují

kvůli porušování lidských práv,

kvůli chudobě, kvůli klimatickým změnám,

ze všech možných důvodů lidé migrují.

Dostal jsem se do země a oni mi dali papír:

"Do 30 dní musíš opustit zemi."

Nevím, kam teď půjdu, po 30 dnech

bych měl opustit zemi, vrátit se do Somálska...

Okolo roku 2000 k nám ze zemí jako Irán, Afghánistan

nebo Irák přicházelo okolo deseti lidí.

Dnes jich jsou tisíce.

To není něco, co by se dělo náhodou.

Nenechali jsme jim žádné vyhlídky v jejich zemích, tak přišli sem.

Většina z nich opravdu nechtěla přijít do Řecka.

Opravdu bych chtěl být v jakékoliv lepší zemi než je tato.

Nejsme zvířata, jsme lidské bytosti.

Chodíme, jíme, mluvíme.

Prosím, žádám tady a teď vás dva,

že je prosíme, aby nás nechali jít! Prosím!

kohokoliv, kdo nás tady vidí, řekněte jim,