Faith Jegede: Co jsem se naučila od svých autistických bratrů

Faith Jegede vypráví dojemný a vtipný příběh o tom, jak vyrůstala se svými dvěma výjimečnými autistickými bratry. V tomto příspěvku pro TED Talent Search nám připomíná, abychom náš život nesvazovali normalitou.

Pro dnešek mám jen jednu prosbu.

Neříkejte mi prosím, že jsem normální.

Nyní vás chci představit svým bratrům.

Remimu je 22,

je vysoký a krásný.

Je němý, ale vyjadřuje radost

způsobem, který neovládají někteří z těch nejlepších řečníků.

Remi ví, co je láska.

Sdílí ji bezpodmínečně bez ohledu na okolnosti.

Není chamtivý. Nezajímá ho barva pleti.

Nezajímá se ani o rozdíly v náboženství a teď se podržte:

ještě nikdy neřekl lež.

Když zpívá písničku z našeho dětství

a snaží se zpívat slova, která si ani já nepamatuji,

připomíná mi jednu věc:

jak málo toho víme o lidské mysli a jak překrásné

to, co nevíme, musí být.

Samuelovi je 16. Je vysoký a opravdu krásný.

Jeho pamět je fenomenální.

Je ovšem selektivní.

Nepamatuje si, jestli mi ukradl čokoládovou tyčinku,

ale pamatuje si rok vydání u každé písničky v mém iPodu,

rozhovory, které jsme vedli když mu byli 4,

když se mi počůral na ruku při sledování první epizody Teletubbies

a narozenin Lady Gaga.

Nezdají se vám mí bratři neuvěřitelně úžasní?

Mnoho lidí však nesouhlasí.

Pravdou je, že pokud jejich mysl nezapadá

do kolonky "normální" tak, jak ji chápe společnost,

jsou často opomíjeni a nesprávně chápáni.

Přestože mí bratři byli vskutku opomíjeni,

nebylo to tím, že by byli obyčejní.

Svědčilo to o jediné věci --

jsou výjimeční.

Autističtí a výjimeční.

Zahřálo mě to u srdce a posílilo mou duši.

Pro vás, kteří nejste tolik obeznámeni s termínem "autismus",

je to komplexní porucha mozku, která ovlivňuje sociální komunikaci,

učení a někdy také fyzické schopnosti.

U každého se projevuje jinak,

proto se Remi tak liší od Sama.

A po celém světě je každých 20 minut jeden člověk

diagnostikován s autismem a ačkoliv je to jedna z

nejrychleji se rozrůstajících vývojových poruch na světě,

stále ještě neznáme její příčinu ani léčbu.

Nepamatuji si, kdy jsem poprvé přišla do kontaktu s autismem,

ale zároveň si nepamatuji den bez něj.

Byly mi teprve tři roky, když se brácha narodil

a byla jsem tak nadšená, že

jsem měla v životě dalšího člověka.

A poté, co uplynulo pár měsíců,

jsem si uvědomila, že je jiný.

Hodně křičel.

Nechtěl si hrát tak, jako si hrají jiné děti

a vlastně ani nevypadal, že

ho nějak zajímám.

Remi si žil a vládl svému vlastnímu světu, se svými vlastními pravidly

a nacházel potěšení v maličkostech,

jako třeba vyrovnávání aut kolem pokoje

a zírání na pračku

a jezení čehokoliv co mu přišlo pod ruku.

Jak vyrůstal, stával se čím dál tím odlišnějším

a jeho odlišnost byla čím dál tím viditelnější.

Avšak za všemi těmi záchvaty vzteku a frustrace

a nekončící hyperaktivitou

se skrývalo něco skutečně unikátního:

čistá a nevinná povaha, chlapec, který viděl svět

bez předsudků, člověk, který nikdy nelhal.

Výjimečný.

Samozřejmě nemůžu popřít, že se v naší rodině

odehrávaly určité náročné momenty,

kdy jsem si přála, aby byli kluci stejní jako jsem já.

Ale když se podívám zpět na to, co mě naučili

o jedinečnosti a komunikaci a lásce,

uvědomím si, že tohle jsou věci, které

bych nechtěla vyměnit za normálnost.

Normalita přehlíží krásu odlišnosti

a fakt, že jsme jiní neznamená, že jsme špatní.

Znamená to jenom, že existuje mnoho podob toho, co považujeme za správné.

A pokud bych mohla říct Remimu, Samovi a vám

jenom jednu

jedinou věc,

řekla bych vám, že nemusíte být normální.

Můžete být výjimeční.

Protože ať už jste autisté nebo ne,

rozdíly, kterými oplýváme...

Máme dar. Každý z nás má uvnitř dar,

a zcela upřímně, honba za normálností

je konečná oběť potenciálu.

Šance dosáhnout velikosti, pokroku a změny

umírá v momentě, kdy se snažíme být jako někdo jiný.

Prosím vás -- neříkejte mi, že jsem normální.

Děkuji. (Potlesk)

(Potlesk)