Annie Murphy Paul: Co se naučíme ještě před narozením

Tipněte si: Kdy se začínáme učit? Odpověď: Ještě než se narodíme. Vědecká spisovatelka Annie Murphy Paul nás seznámí s novým výzkumem, který ukazuje kolik se toho naučíme v děloze -- od rytmu naší rodné řečí až po naše oblíbená jídla.

Mým dnešním tématem je učení.

A v tomto duchu vám chci dát hádanku.

Můžeme?

Kdy se začínáme učit?

Během toho, co o tom přemýšlíte,

možná vás napadne první den ve škole

nebo ve školce,

poprvé, kdy jsou děti ve třídě s učitelem.

Nebo možná vás napadla fáze batolete

kde se děti učí chodit a mluvit

a používat vidličku.

Možná jste slyšeli o hnutí "Od nuly do tří",

které zastává názor že nejdůležitější roky pro učení

jsou ty první.

A vaše odpověď na moji otázku by tedy byla:

Učení začíná už od narození.

Nicméně dnes bych vám ráda představila

názor, který může být překvapivý

a může se třeba zdát nepravděpodobný

ale který je podpořen nejnovějšími výzkumy

z oblastí psychologie a biologie.

A ten zní, že některé z nejdůležitějších věci, které se kdy naučíme,

se naučíme před narozením,

kdy jsme ještě v děloze.

Jsem vědecká reportérka.

Píšu knihy a články do časopisů.

A také jsem matka.

A tyto dvě mé role se protnuly

v mojí knize, kterou jsem nazvala "Origins".

"Origins" je reportáž z první linie

zajímavého nového odvětví,

které se jmenuje původ plodu.

Původ plodu je vědecká disciplína

která se objevila zhruba před dvaceti lety,

a je založená na teorii

že naše zdraví a prosperita v průběhu života

je zásadně ovlivněna

během devíti měsíců, které strávíme v děloze.

Tato teorie mě zajímala nejenom intelektuálně.

Zrovna jsem byla těhotná,

když jsem dělala výzkum pro knihu.

A jedna z věcí, které mě fascinovaly nějvíce

z těch, co jsem se dozvěděla v průběhu práce

je že všichni poznáváme okolní svět

ještě než do něj vstoupíme.

Když poprvé držíme své děti v náručí,

představujeme si, že mají čistý štít,

že jsou nepoznamenané životem,

přestože ve skutečnosti, už byly ovlivňovány námi

a tím konkrétním světem, ve kterém žijeme.

Dnes vám chci předat některé úžasné věci

které vědci objevili

o učení plodů,

které jsou ještě u maminky v bříšku.

Zaprvé,

učí se rozpoznat zvuk matčina hlasu.

Protože zvuky z vnějšího světa

musí putovat skrz matčinu břišní stěnu

a skrz plodovou vodu, která obklopuje plod,

hlasy, které plod slyší,

řekněme od čtvrtého měsíce těhotenstí,

jsou tlumené a zahuhlané.

Jeden výzkumník to popisuje

jako hlas, kterým asi mluví učitel Charlieho Browna

ve starých komiksech Peanuts.

Ale hlas těhotné ženy

se šíří skrze její tělo,

a snáze se dostává k plodu.

A protože plod je s ní celou dobu,

slyší její hlas neustále.

Jakmile se dítě narodí, rozpozná její hlas

a dává mu přednost

před hlasy jiných.

Jak to můžeme vědět?

Novorozenci toho moc nesvedou,

ale v jedné věci jsou opravdu dobří - v sání.

Vědci toho využili

a sestavili dvě gumové bradavky,

a když z jedné začne dítě sát

uslyší nahrávku hlasu svojí matky

ve sluchátkách,

a když bude sát z té druhé

uslyší nahrávku hlasu cizí ženy.

Děti rychle ukázaly které dávají přednost

a vybraly si tu první.

Vědci také využili poznatku,

že děti zpomalí sání,

když je něco zaujme

a začnou sát rychleji

když se začnou nudit.

Tímto způsobem vědci zjistili

že, poté co ženy opakovaně četly nahlas

úryvek z knihy "Kočka a klobouk" Dr. Seusse, když byly těhotné,

jejich děti rozpoznaly ten úryvek,

i když ho slyšely zvenku dělohy.

Můj oblíbený experiment

byl ten, který ukazuje, že děti

ženy, která sleduje určitou telenovelu

každý den během těhotenství

poznají znělku toho pořadu

i poté, co přijdou na svět.

Plody se dokonce učí

konkrétní jazyk, kterým se mluví

ve světě, do kterého se narodí.

Studie publikovaná vloni

zjistila, že děti od narození, od chvíle, kdy se narodí,

pláčou s přízvukem

mateřského jazyka jejich matky.

Pláč francouzských dětí má stoupající tón

zatímco pláč německých dětí končí klesáním,

a imituje tak melodické rysy

těchto jazyků.

A teď tedy, jak může učení

v tomto období užitečné?

Nejspíš se vyvinulo, aby pomohlo dítěti přežít.

Od chvíle, kdy se narodí,

dítě reaguje zejména na hlas

osoby, která se o něj pravděpodobně bude starat --

jeho matky.

Dokonce přizpůsobuje pláč

jazyku svojí matky,

což může ješt více sblížit matku a dítě,

a může dítěti poskytnout náskok

v důležitém úkolu

kterým je naučit se rozumět a mluvit

svým rodným jazykem.

Ale nejsou to pouze zvuky

které se plod v děloze učí.

Učí se i chutě a vůně.

V sedmém měsíci těhotenství

jsou chuťové buňky plodu zcela vyvinuté,

a jeho čichové receptory

jsou funkční.

Chutě jídel, které těhotná žena jí

se přenesou i do plodové vody,

kterou plod

neustále polyká.

Zdá se, že děti si chutě pamatují a oblíbí si je,

jakmile přijdou na svět.

V jednom experimentu, skupina těhotných žen

měla nařízeno pít spoustu mrkvové šťávy

během třetího trimestru těhotenství,

zatímco jiná skupina těhotných žen

pila pouze vodu.

O šest měsíců později dětem těchto žen

nabídli vločky zamíchané v mrkvové šťávě,

a pozorovali jejich výrazy obličeje, když je jedly.

Potomci těch žen, které pily mrkvovou šťávu

snědly více vloček s mrkvovou příchutí,

a z jejich tvářiček se dalo vyčíst

že jim chutná daleko víc.

Dalo by se říct, že francouzská verze tohoto pokusu

se odehrála v Dijonu ve Francii

kde výzkumníci zjistili,

že děti matek, které konzumovaly jídlo a pití

s příchutí lékořicového anýzu během těhotenství

projevily náklonnost k anýzu

už první den po narození

a znovu, když byly testovány později

čtvrtý den od narození.

Děti těch matek, které anýz během těhotenství nejedly

na něj reagovaly tak, že by se to dalo zhruba přeložit jako "fuj".

Tohle znamená,

že plody se efektivně učí od svých matek

co je bezpečné a dobré jíst.

Plody se také učí

o kultuře, do které brzy vstoupí

skrze jeden z nejvýraznějších rysů každé kultury,

kterým je jídlo.

Seznamují se s charakteristickými chutěmi a vůněmi

jejich národní kuchyně

ještě před narozením.

Nyní se ukazuje, že plody se učí daleko důležitější věci.

Ale ještě než se k tomu dostanu,

chci promluvit o něčem, co by vás mohlo zajímat.

To, že víme, že se plody učí,

může vést až k tomu, že zkusíme tomu učení pomoct --

jako když se dětem pouští Mozart ze sluchátek

umístěných na bříšku maminky.

Ale ve skutečnosti je ten devítiměsíční proces

formování a tvarování, který v děloze probíhá,

spíše instinktivní a nenucený.

Více se týká toho, co těhotná žena denně prožívá --

vzduch, který dýchá,

jídlo a pití, které konzumuje,

chemikálie, kterým je vystavena,

dokonce emoce, které cítí --

všechno nějakým způsobem sdílí se svým plodem.

Jsou směsí podnětů

individuálních a jedinečných

jako žena sama.

Plod je všechny vstřebává

do svého těla

až se stanou součástí jeho masa a krve.

A často ještě víc než to.

Nakládá s těmito mateřskými příspěvky

jako s informacemi,

jako s tím co by se dalo nazvat biologické pohlednice.

z vnějšího světa´.

Takže to co se plod v děloze učí

není Mozartova Kouzelná flétna

ale odpovědi na otázky mnohem důležitější pro přežití.

Zdali se narodí do světa hojnosti

nebo nedostatku?

Bude chráněno a v bezpečí,

nebo bude muset čelit hrozbám a nebezpečí?

Bude žít dlouhý, plodný život

nebo krátký a plný trápení?

Obzvlášť matčina strava a hladina stresu

mohou poskytnout důležitá vodítka

jako prst vztyčený do větru.

Výsledné ladění a dotváření

mozku a orgánů budoucího dítěte

je důvodem, proč jsme my, lidé,

tak výjimečně přizpůsobiví,

naše schopnost rozvíjet se

v různorodých prostředích,

na venkově i ve městě

v tundře i v poušti.

Na závěr vám chci říct dva příběhy

o tom jak matky učí svoje děti o okolním světě

ještě před narozením.

Na podzim roku 1944,

během nejtemnějšího období druhé světové války,

Německé jednotky obklíčily Západní Holandsko,

a zadržovaly všechny zásilky s jídlem.

Začátek nacistického obléhání

následovala jedna z nejkrutějších zim za dlouhé roky --

že dokonce voda v kanálech úplně zamrzla.

Brzy bylo jídla nedostatek

a mnoho Holanďanů přežívalo jen s 500 kaloriemi denně --

to byla čtvrtina toho, co konzumovali před válkou.

Jak se týdny hladovění natáhly na měsíce,

někteří z nouze jedli tulipánové cibule.

Na začátku května

byly schraňované národní zásoby potravin na příděl

naprosto vyčerpané.

Hrozba masového hladomoru byla na dohled.

A pak, 5. května 1945,

obléhání náhle skončilo

když bylo Holandsko osvobozeno

spojeneckými vojsky.

"Hladová zima," jak vešla do historie,

zabila kolem 10 000 lidí

a oslabila tisíce dalších.

Byla tu ale ještě jiná populace, kterou ovlivnila --

40 000 plodů

v dělohách během obléhání.

Některé z důsledků podvýživy během těhotenství

byly okamžitě zjevně patrné

na vysokých číslech novorozenecké úmrtnosti,

defektů, nízkých porodních vah

a kojenecké úmrtnosti.

Ale další se nebyly objeveny mnoho let.

Desítky let po "Hladové zimě,"

výzkumníci zjistili,

že lidé, jejichž matky byly těhotné během obléhání

častěji trpěli obezitou, cukrovkou

a srdečními chorobami v pozdějším věku

než ti, kteří byli zplozeni za normálních podmínek.

Zkušenost těchto jedinců s hladem před narozením,

zdá se, změnila jejich těla

v mnoha směrech.

Měli vyšší krevní tlak,

vyšší hladinu cholesterolu

a sníženou toleranci glukózy --

předstupeň cukrovky.

Proč se podvýživa v děloze

projevila na zdraví až později?

Jedno z vysvětlení je,

že plod se snaží nepříznivou situaci zvládnout co nejlépe.

Když je jídla nedostatek,

přesměruje živiny k životně důležitému orgánu, k mozku,

na úkor ostatních orgánů,

jako jsou srdce a játra.

Toto umožní plodu přežít na nějakou dobu,

ale vybere si to svou daň později

kdy se tyto ostatní orgány, dříve zanedbané,

stanou náchylnější k chorobě.

Ale to nejspíš nebude všechno.

Zdá se, že plod vnímá podněty

z nitroděložního prostředí

a podle toho vytváří svoji tělesnou stavbu.

Připravuje se na svět,

kterému bude muset čelit

na druhé straně dělohy.

Plod přizpůsobuje svůj metabolismus

a ostatní fyziologické procesy

podle toho, jaké prostředí na něj čeká.

A základem těchto předpovědí

je hlavně to, co matka jí.

Jídlo, které těhotná žena konzumuje,

tvoří takový příběh,

pohádku o hojnosti

nebo žalozpěv o strádání.

Tento příběh obsahuje informace

podle kterých plod

organizuje svoje tělo a systémy --

a přizpůsobuje se převládajícím okolnostem

což mu usnadní jeho budoucí přežití.

Dítě, které má omezené prostředky,

bude při menší velikosti a sníženým energetickým nárokům

mít vlastně vyšší naději,

že se dožije dospělosti

Problém ovšem nastává v případě,

kdy jsou těhotné ženy nespolehliví vypravěči,

kdy plod vedou k tomu,

aby očekával svět nedostatku

a místo toho se narodí do světa hojnosti.

Přesně to se stalo dětem holandské "Hladové zimy".

A jejich vyšší míra obezity

cukrovky a srdečních chorob

je toho důsledkem.

Těla, vytvořená aby dokázala využít každou kalorii,

začla plavat v moři nadbytečných kalorií

západní poválečné stravy.

Svět, na který se připravila v děloze

nebyl tentýž,

jako svět, do kterého se narodila.

A nyní další příběh.

11. září 2001 v 8:46 ráno,

byli desítky tisíc lidí

v okolí Světového obchodního centra

v New Yorku --

dojíždějící, valící se z vlaků,

číšnice, prostírající stoly na ranní špičku,

makléři, kterým už zvonili telefony na Wall Street.

1700 z těch lidí byly těhotné ženy.

Když letadlo narazilo a věže se zřítily,

mnoho žen zažilo podobné hrůzy,

jako ostatní přeživší této katastrofy --

zdrcující chaos a zmatek,

valící se mračna

potenciálně toxického prachu a sutin,

úzkostný strach o život.

Zhruba rok po devátém září

výzkumníci vyšetřili skupinu žen

které byly těhotné

v době, kdy byly vystaveny útoku na Dvojčata.

U dětí těchto žen,

které trpěly post-traumatickým stresovým syndromem, neboli PTSD,

z hrůzného zážitku,

výzkumníci objevili biologickou stopu

náchylnosti k PTSD --

efekt, který byl nejvýraznější

u dětí, jejichž matky prožily katastrofu

ve třetím trimestru.

Jinými slovy,

matky s post-traumatickým stresovým syndromem

předaly sklon k tomuto onemocnění

svým dětem, které byly ještě v děloze.

Teď si představte tohle:

post-traumaticky stresový syndrom

vypadá jako velice silná a nezvladatelná reakce na stres,

kvůli které nemocní nesmírně a nepřiměřeně trpí.

Ale je tu ještě jiný pohled na PTSD.

To, co nám připadá jako patologické,

může vlastně být užitečné adaptaci

za určitých podmínek.

V obzvláště nebezpečném prostředí,

charakteristické projevy PTSD --

hyper-vnímavost okolí,

rychle se spouštějící reakce na nebezpečí --

mohou zachránit něčí život.

O tom, že prenatální přenos náchylnosti k PTSD je adaptace

se stále spekuluje,

mně to ale přijde očividné.

Znamenalo by to, že ještě před narozením,

matky varují své děti, že

venku je divoký svět,

říkají jim: "Buďte opatrné."

Abych to ujasnila.

Výzkum původu plodu není obžalobou žen za to,

co se jim během těhotenství přihodí.

Je o tom, jak co nejvíce podpořit

zdraví a rozvoj příští generace

Toto důležité snažení se musí zaměřit

na to, co se plod učí

během devíti měsíců, které stráví v děloze.

Učení je jednou z nepostradatelných činností,

a začíná daleko dříve

než jsme si mysleli.

Děkuji.

(Potlesk)