The Story of Stuff

Taky máte jeden z těchto?

Jsem trochu posedlá tím mým

Ve skutečnosti, jsem trochu posedlá všemi svými věcmi.

Divili jste se někdy, odkud ty věci které kupujeme, vlastně pochází

a kde skončí, když je vyhodíme?

Ja nad tím nemůžu přestat přemýšlet. Tak jsem se na to podívala.

A knížky říkaly, že věci prochází systémem

Od vytěžení k výrobě
pak k prodeji, využívání a nakonec k likvidaci.

Tohle všechno dohromady, se nazývá materiální ekonomika.
Dobře, ponořila jsem se do toho o trochu více.

Ve skutečnosti, strávila jsem 10 let cestováním po světě

sledováním, odkud naše věci pochází a kde skončí.

A víte co jsem našla?
Že tohle není celý příběh.

Spousta toho chybí v tomhle vysvětlení.

Napoprvé, tenhle systém vypadá v pořádku.
Bez problémů.

Ale pravdou je, že tenhle systém je v krizi.

A důvod, proč je tento systém v krizi
je, že je to jednosměrný systém

a my žijeme pouze na omezené planetě.

a nemůžeme vést jednosměrný systém

na limitované planetě donekonečna.

Každý krok na této cestě, tento systém
spolupracuje s opravdovým světem.

V reálném světě se to neděje
na prázdné bílé stránce.

Děje se to ve společnosti, kulturách,
ekonomice, životním prostředí.

A po celou dobu,
to naráží proti limitům.

Limity tady nevidíme, protože
schéma není kompletní.

Tak pojďme zpět, doplňme
chybějící místa a uvidíme, co chybí.

No, jedna z nejdůležitějších věcí,
které chybí jsou lidé, ano lidé.

Lidé žijící a pracující v průběhu celého tohoto systému.

A na některých lidech v tomto systému
záleží trochu víc než na ostatních.

Někteří k tomu mají víc, co říct.
Kdo tedy jsou?

Prvně začněme s vládou.

Mí přátelé mi řekli, že mám použít
tank pro znázornění vlády

a je to pravda v mnoha zemích
a stále víc i v naší,

jelikož více než 50% našich federálních daní
jde nyní do armády,

ale použiji člověka, abych
symbolizovala vládu

protože věřím ve vizi a hodnoty,
kde by vláda měla být

z lidu, od lidu a pro lid.

Je prací vlády dávat na nás pozor,
starat se o nás. Je to jejich práce.

Pak souběžně přišla korporace.

Důvod, proč korporace vypadá větší,
než vláda je,

protože korporace je větší než vláda.

Ze 100 největších ekonomik na světě nyní,
51 jsou korporace.

A jak korporace rostly co do velikosti, tak moci,
viděli jsme malou změnu ve vládě

kde se trochu více začali zajímat,
aby všechno fungovalo více pro tyto lidi, než pro nás.

Ok, podívejme se, co dalšího
chybí v tomto obrázku.

Začneme s těžbou,

což je hezké slovo
pro využívání přírodních zdrojů,

což je hezké slovo
pro znečišťování planety.

Vypadá to tak, že kácíme stromy,
vyhazujeme hory do povětří, abychom vytěžili kovy,

využíváme vodu
a vyhlazujeme zvířata.

Takže tady jsme, vyčerpáváme
náš první limit.

Dochází nám zdroje.
Využíváme příliš mnoho.

Já vím, že to může být těžké slyšet,
ale toto je pravda, musíme se s tím vypořádat.

Jen v posledních třech dekádách,

byla jedna třetina přírodních zdrojů planety spotřebována.
Je pryč.

Kácíme a těžíme a vytahujeme
a znečišťujeme tak rychle,

že podkopáváme možnosti planety,
aby tady lidi mohli žít.

Kde já žiji, v USA,
nám zbylo méně než 4% našich původních lesů.

40% vodních toků
už nejsou pitných.

A náš problém není jen, že
využíváme přespříliš,

ale využíváme víc, než je náš podíl.
Tvoříme 5% světové populace,

ale spotřebujeme 30% světových zdrojů
a tvoříme 30% světového odpadu.

Kdyby každý spotřebovával tak, jak v USA,
potřebovali bychom 3 až 5 planet.

A víte co?
Máme jen jednu.

Takže odpověď mojí země k tomuto limitu je,
že jednoduše jde a sebere si zdroje někoho jiného.

Tohle je Třetí svět, který
- někteří by řekli-

je dalším slovem pro naše věci, které se nějak
dostaly na cizí půdu.

Takže jak to vypadá?
Stejná věc: znečišťování tohoto místa.

75% světového rybolovu je teď
na hranici nebo nad kapacitu.

80% původních lesů planety je pryč.

Jen v Amazonii
ztrácíme 2000 stromů za minutu.

To je 7 fotbalových hřišť za minutu.

A co lidé, kteří zde žijí?

No. Podle těchto lidí,
oni tyto zdroje nevlastní

i když tam žijí po celé generace,
nevlastní výrobní prostředky

a nekupují hodně věcí.
A v tomto systému,

pokud nevlastníš nebo nekupuješ hodně věcí,
nemáš hodnotu.

Takže, dál, materiály jdou do "produkce"
a co se stane je, že využíváme energii,

abychom smíchali toxické chemikálie spolu s přírodními zdroji
a vytvořili toxicky kontaminované produkty.

Existuje přes 100,000 syntetických chemikálií,
které se dnes v obchodu používají.

Pouze hrstka z nich byla testována
na dopady na zdraví

a ŽÁDNÉ nebyly testovány
na synergické dopady na zdraví,

což znamená, když se dostanou do styku s dalšími
chemikáliemi, kterým jsme vystavováni každý den.

Takže neznáme plný dopad na zdraví
a životní prostředí všech těchto toxických chemikálií.

Ale víme jednu věc:
Toxiny dovnitř, Toxiny ven.

Jakmile budeme dávat toxiny do našich
průmyslových výrobních systémů,

budeme je stále dostávat zpátky
ve věcech, které přinášíme

do našich domovů, pracovišť a škol.
A, dáá, našich těl.

Jako BFR,
bromované zpomalovače hoření.

Jsou to chemikálie, které dělají věci více
ohnivzdornými, ale jsou super toxické.

Je to neurotoxin - což znamená toxický k našemu mozku.
Co to vůbec děláme, že používáme chemikálie jako tato?

Přesto je dáváme do našich počítačů, našich spotřebičů,
sedaček, matrací, dokonce do některých polštářů.

Ve skutečnosti, vezmeme naše polštáře,
namočíme je v neurotoxinu

a pak si je přineseme domů a položíme si na ně hlavu
na 8 hodin spánku každou noc.

Já nevím, ale zdá se mi, že
v této zemi s takovým potenciálem,

bychom mohli vymyslet lepší způsob, jak
zabránit, aby naše hlavy v noci nevzplanuly.

Tyto toxiny se budují v našem potravním řetězci
a hromadí v našich tělech.

Víte, jaké jídlo je
na vrcholu potravního řetězce

s nejvyšším stupněm obsahu mnoha toxinů?
Lidské mateřské mléko.

To znamená, že jsme dosáhli bodu, kde
ti nejmenší členové naší společnosti - naše děti

dostávají jejich nejvyšší životní dávku toxických
chemikálií z kojení od svých matek.

Není to neuvěřitelné narušení lidských práv?

Kojení musí být ten nejzákladnější
lidský akt pečování:

mělo by být svaté a bezpečné.
I nyní je kojení stále nejlepší

a matky by určitě měly pokračovat v kojení,
ale měli bychom si jej chránit. Oni by jej měli chránit.

Já myslela, že se o nás starají.
A samozřejmě,

lidé, kteří snášejí nejvíc
těchto toxických chemikálií

jsou pracovníci v továrně,
a mnoho z nich jsou ženy v produktivním věku.

Pracují s reprodukčními toxiny,
karcinogeny a dalšími.

A teď se Vás ptám,
která žena reprodukčního věku

by pracovala v práci vystavena
reprodukčním toxinům,

než žena, která nemá jinou možnost?
A to je jedna z "krás" tohoto systému.

Eroze místních prostředí
a ekonomika zde

zajišťuje konstantní zásobení
lidmi, kteří nemají jinou možnost.

Globálně se přesouvá 200,000 lidí
denně z prostředí,

které jim stačilo po generace,

do měst, hodně jich žije ve slumech, hledajíc
práci a nezáleží, jak toxická ta práce může být.

Takže, vidíte, nejsou to jen zdroje, které
jsou systémem zpustošeny,

ale také lidé.
Celé komunity jsou zničeny.

Jo, toxiny dovnitř, toxiny ven.

Hodně toxinů
opouští továrny v produktech,

ale ještě víc jich odchází jako vedlejší produkt,
nebo znečištění. A je to velké znečištění.

V USA, náš průmysl přiznává, že vypouští
přes 1,8 miliónů tun toxických chemikálií ročně

a je to pravděpodobně mnohem víc,
jelikož to je jen to, co přiznávají.

Takže to je další limit, protože, juck

kdo chce čichat a dívat se na 1,8 miliónu tun
toxických chemikálií ročně? Takže, co udělají?

Přestěhují špinavé továrny do zámoří.
Znečistí zemi někoho jiného!

Ale překvapení, hodně tohoto znečištění vzduchu se
vrací zpátky k nám, unášeno vzdušnými proudy.

Takže, co se stane, až se všechny tyto zdroje
promění v produkty?

No, přesune se zde, do distribuce.

Distribuce znamená "prodávání všeho tohoto
toxicky-kontaminovaného haraburdí tak rychle, jak je možné.

Cílem je tady udržet ceny nízko, aby
lidi stále nakupovali a inventář se udržel v pohybu.

Jak udržují ceny dole?
No, moc neplatí pracovníkům v obchodě

a šetří na zdravotním pojištění pokaždé, když mohou.
Jedná se pouze o externalizaci nákladů.

Znamená to, že skutečné náklady na výrobu
nejsou zachyceny v ceně.

Jinak řečeno,
neplatíme za věci, které kupujeme.

Nedávno jsem o tom přemýšlela.

Šla jsem do práce
a chtěla jsem poslouchat zprávy,

tak jsem zaskočila do Radio Shacku,
abych si koupila rádio.

Našla jsem toto roztomilé malé zelené rádio
za 4 dolary a 99 centů.

Stála jsem tam v řadě, abych si tuto věc koupila
a říkala jsem si,

jak vůbec může $4.99
pokrýt náklady

za vyrobení rádia a doručení do mých rukou?
Kov byl pravděpodobně těžen v Jižní Africe,

ropa byla asi vyvrtaná v Iráku,
plasty byly pravděpodobně vyrobeny v Číně,

a možná celá tato věc byla sestavena
nějakým 15-ti letým v maquiladoře v Mexiku.

$4.99 by nezaplatilo ani pronájem místa
na polici, kde rádio leželo, než jsem přišla já,

natož část platu kluka z obsluhy,
který mi pomáhal rádio vybrat,

nebo několikanásobné cesty přes oceán
a jízdy kamiónem součástek, z kterých je rádio vyrobeno.

Tak jsem si uvědomila, že já jsem
za rádio nezaplatila. Tak, kdo?

No. Tito lidé zaplatili ztrátou
jejich přírodních zdrojů.

Tito lidé zaplatili ztrátou jejich čistého vzduchu
se vzrůstajícím počtem astma a rakoviny.

Děti v Kongu zaplatili jejich budoucností -
30% dětí v částech Konga

teď museli odejít ze školy,
aby těžili koltan,

kov, který potřebujeme pro naši levnou
a jednorázovou elektroniku.

Tito lidé dokonce zaplatili tím, že si museli pokrýt
vlastní zdravotní pojištění.

Do celého tohoto systému přispěli lidé,
abych si mohla koupit rádio za $4.99.!!!!!

A žádní z těchto přispěvovatelů
nejsou zmíněni v nějaké účetní knize.

A to je to, čím myslím, že vlastníci firem
externalizují opravdové náklady za produkci.

A to nás přináší ke zlaté
šipce spotřeby.

Tohle je srdce systému,
motor, který to pohání.

Je to tak důležité, že ochrana této šipky
se stala top prioritou pro oba tyto pány.

To je proč, po 9.11.,
kdy naše země byla v šoku,

a prezident Bush mohl navrhnout
několik vhodných věcí:

truchlit, modlit se, doufat. NE.
Řekl, abychom nakupovali. NAKUPOVAT?!

Stali jsme se národem spotřebitelů. Naše primární
identita se změnila ve spotřebitele,

ne matky, učitele, farmáře,
ale spotřebitele.

Hlavní způsob, jakým je
měřena naše hodnota a demonstrována

je kolik přispějeme této šipce,
kolik spotřebujeme. A my spotřebováváme!

Nakupujeme a nakupujeme a nakupujeme.
Udržujeme materiály v pohybu. A ty se točí!

Hádejte kolik procent celkových materiálů, které tečou
přes náš systém, jsou stále v produktu nebo se používají 6 měsíců od prodeje v USA?

50 procent? 20? NE. Jedno procento. Jedno!
Jinak řečeno, 99% věcí

které sklidíme, vytěžíme, zprocesujeme, transportujeme -
99% věcí, které projdou tímto systémem

se stanou odpadem do 6 měsíců.
Jak tedy můžeme provozovat tuto planetu

s takovou úrovní průchodnosti materiálů?
Vždycky to tak ale nebylo.

Průměrný americký občan dnes spotřebuje
2x víc než před 50 lety.

Zeptejte se své babičky. V její době byla poctivost
a umět si poradit a zručnost ceněna.

Tak, jak se toto všechno stalo?
No, nestalo se to jen tak. Bylo to navrženo.

Brzy po 2. světové válce se tito chlapíci snažili
přijít na to, jak zvýšit ekonomiku.

Maloobchodní analytik Victor Lebow
ukázal řešení,

které se stalo normou
pro celý systém.

Řekl: "Naše nesmírně produktivní ekonomika
požaduje, abychom spotřebu učinili naším způsobem života,

že přeměníme kupování a užívání zboží v
rituály, v kterých nalezneme naše spirituální uspokojení,

uspokojení našeho ega, ve spotřebě.

Potřebujeme věci spotřebovat, spálit, nahradit
a vyřadit s neustále se zrychlujícím tempem."

Rada předsedů ekonomických poradců
prezidenta Eisenhowera řekla,

že "Základní účel americké ekonomiky
je vyrábět více spotřebního zboží."

VÍCE SPOTŘEBNÍHO ZBOŽÍ?

Náš základní účel? Ne poskytnout zdravotní péči
nebo vzdělání nebo bezpečnou dopravu

nebo udržitelnost nebo spravedlivost?
Spotřební zboží?

Jak nás přesvědčili vyskočit na palubu
tohoto programu tak nadšeně?

No, dvě jejich nejefektivnější strategie jsou
plánovaná zastaralost a vnímaná zastaralost.

Plánovaná zastaralost je další slovo
pro "navrženo pro skládku."

To ve skutečnosti znamená vyrobit věci tak,
aby byly nepoužitelné co nejrychleji,

abychom je vyhodili a koupili si nové.

Je to zřejmé s věcmi jako jsou plastové tašky
a kelímky na kávu, ale jde taky o velké věci:

mopy, DVD, fotoaparáty, dokonce i grily,
všechno! Dokonce i počítače.

Všimli jste si, že
když si dneska koupíte počítač,

technologie se mění tak rychle,
že jen v průběhu pár let,

je to vlastně překážka komunikace?
Tohle mě zajímalo,

tak jsem otevřela velký stolní počítač,
abych se podívala, co je vevnitř. A zjistila jsem,

že ta součástka, která se každý rok mění,
je jen malinkatá věc v rožku.

Ale nemůžete vyměnit jen tuto malou součástku,
protože každá nová verze je jiného tvaru,

takže musíte celou věc vyhodit
a koupit si novou.

Tak jsem si četla časopisy průmyslového designu
z 50. let, kdy se plánovaná zastaralost

opravdu uchytila.
Tito návrháři jsou ohledně toho tak otevření.

Dokonce diskutují, jak navrhnout věci,
aby se rychle rozbily,

ale aby zákazník stále
v produkt věřil

a pak šel a koupil si další.
Bylo to tak záměrné.

Ale věci se nerozbíjejí dost rychle,
aby udržovaly tuto šipku nad vodou,

tak je zde také
"vnímaná zastaralost."

A vnímaná zastaralost nás přesvědčuje vyhodit
věci, které jsou stále perfektně použitelné.

Jak to dělají? No,
mění to, jak věci vypadají,

takže pokud jste si koupili
vaši věc před pár lety,

každý může říct, že jste této
šipce už delší dobu nepřispěli

a protože to, jak prokazujeme naši hodnotu, je
přispívat této šipce, může to být trapné.

Jako já, mám stejný
tlustý bílý monitor

na stole už 5 let.
Moje kolegyně si právě pořídila nový počítač.

Má plochý, lesklý, elegantní monitor.

Hodí se k jejímu počítači,
hodí se k jejímu mobilu, dokonce i k stojanu na tužky.

Vypadá, jakoby letěla ve
vesmírné lodi

zatímco já vypadám, jako bych
měla na stole pračku.

Móda je dalším hlavním příkladem.
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se dámské podpatky

mění z širokých jeden rok na úzké druhý rok,
z širokých na úzké? Není to proto, že se vede debata

o tom, který podpatek je nejlepší pro zdraví dámské nohy.
Je to proto, že nošením širokých podpatků

v roce, kdy se nosí úzké, každému ukazuje,
že jste v poslední době nepřispěli šipce,

takže nejste tak cenní, jako ta osoba
v úzkých podpatcích vedle vás,

nebo spíš někde v reklamě.
A to proto, abychom si kupovali nové boty.

Reklamy a média obecně
v tomto hrají velkou roli.

Každý z nás v USA je vystaven
přes 3,000 reklamám denně.

Každý vidíme více reklam v roce,
než lidé před 50 lety viděli za celý život.

A když o tom přemýšlíte, jaký je účel reklamy,
než nás udělat nešťastnými s tím, co máme.

Takže, 3000x denně nám říkají,
že naše vlasy jsou špatné, naše pleť je špatná,

naše oblečení je špatné, náš nábytek,
naše auta, my jsme špatní,

ale všechno to můžeme spravit,
pokud půjdeme nakupovat.

Média také pomáhají skrývat
všechno toto a všechno toto,

takže jediná část ekonomiky materiálů,
kterou vidíme, je nakupování.

Těžba, výroba a likvidace
všechno se děje mimo naše zorné pole.

Takže, v USA máme více
věcí, než kdy předtím,

ale naše průzkumy ukazují, že
národní spokojenost ve skutečnosti klesá.

Naše národní spokojenost vrcholila v 50.letech,
ve stejnou dobu, kdy tato spotřební mánie vypukla.

Hmmm. Zajímavá náhoda.

A myslím, že vím, proč.
Máme víc věcí,

ale máme méně času na věci,
které nás skutečně dělají šťastnými:

přátelé, rodina, volný čas.
Pracujeme více, než kdy předtím.

Někteří analytici říkají, že máme nyní
méně volného času, než od dob feudální společnosti.

A víte, jaké jsou dvě
hlavní aktivity,

které děláme v tom málo
volném čase, co máme?

Sledujeme TV a nakupujeme.

V USA strávíme 3-4x víc hodin nakupováním

než naše protějšky v Evropě.
Takže jsme v této směšné situaci,

kde jdeme do práce, možná dokonce do dvou,
přijdeme domů a jsme vyčerpaní,

takže sebou boucheme na nový gauč a sledujeme TV
a reklamy nám říkají "JSI NANIC",

takže musíme jít do obchodu si něco koupit,
abychom se cítili lépe, a pak musíme pracovat ještě víc,

abychom zaplatili za věci, které jsme si právě koupili,
takže dojdeme domů a jsme víc unavení,

takže si sedneme a sledujeme TV.
A ta nám říká, ať jdeme znovu do obchodu

a jsme v tomto šíleném práce-sledování-utrácení kolečku
a mohli bychom prostě zastavit.

Takže nakonec, co se stane se všemi
těmi věcmi, které jsme si koupili?

V této míře spotřeby
se to nemůže vejít do našich domovů,

přestože průměrná velikost
domu se zdvojnásobila

v této zemi od 70.let.
Všechno to jde do smetí.

A to nás zavádí k odpadu.
Je to část materiálové ekonomiky,

kterou všichni známe nejlépe, protože sami
musíme vyvést smetí ven na chodník.

Každý z nás v USA vytvoří
2 kg odpadu denně.

To je dvakrát tak víc,
než před 30 lety.

Každý z těchto odpadů skončí buď na skládce,
což je jen velká díra v zemi,

nebo pokud nemáte štěstí, se to nejdřív
spálí ve spalovnách a poté skončí na skládce.

V obou případech se znečišťuje ovzduší, půda,
voda a nezapomeňme, mění se klima.

Splalování je opravdu špatné.

Pamatujete na ty toxiny zpátky
v produkční fázi?

No, pálením odpadu se uvolní
toxiny do ovzduší.

Ještě hůř, vytvoří se nové super toxiny.
Jako dioxin.

Dioxin je ta nejtoxičtější látka
vytvořená člověkem známá vědě.

A spalování je číslo jedna
ve zdroji dioxinu.

To znamená, že můžeme zastavit zdroj číslo 1
nejtoxičtější látky vytvořené člověkem

jen tím, že přestaneme spalovat odpad.
Můžeme to zastavit dnes.

Některé firmy tady se nechtějí zabývat
stavěním skládek a spaloven,

takže prostě vyváží i odpad.
A co recyklace? Pomáhá recyklace?

Ano, recyklování pomáhá,
na tomto konci snižuje odpad

a redukuje tlak na těžbu a sklizeň
nových surovin na tomto konci.

Ano, ano, ano, všichni bychom měli recyklovat.
Ale recyklace nestačí.

Recyklace nikdy nebude dostatečná.
Z několika důvodů.

Zaprvé, odpad pocházející z domovů
je jen vrchol ledovce.

Na každý odpadkový koš,
který vyvezete před dům,

připadá 70 odpadkových
košů vzniklých výše ve výrobě,

jen aby se vytvořilo to smetí v jednom koši,
který vyvezete před dům.

Takže i kdybychom dokázali recyklovat
100% odpadu z našich domovů,

nedostane se to k jádru problému.
Také hodně odpadu nejde recyklovat,

buď proto, že obsahuje příliš mnoho toxinů,
nebo je navrženo, aby bylo nerecyklovatelné .

Jako tyto džusové kartony s vrtvami
kovu, papíru a plastu

všechny zmáčknuté dohromady.
Nikdy je nerozdělíte pro opravdovou recyklaci.

Takže vidíte, je to systém v krizi.
V celém procesu narážíme na limity.

Od změn klimatu po snižující se spokojenost,
prostě to nefunguje.

Ale dobrá věc v tomto všudypřítomném
problému je,

že existuje tolik bodů zásahu.

Jsou lidé, kteří pracují na záchraně lesů
a tady na čisté výrobě.

Lidé pracující na pracovních právech
a spravedlivém obchodu

a vědomé spotřebě a blokování
skládek a spaloven

a velmi důležité,
na navrácení naší vlády,

takže to bude vážně
od lidí a pro lidi.

Všechna tato práce je kriticky důležitá,
ale věci se vážně dávají do pohybu,

když vidíme spojitosti,
když vidíme celý obraz.

Když se lidé v průběhu celého systému sjednotí,
můžeme tento lineární systém obnovit a změnit

v něco nového, v systém, který
neplýtvá zdroji a lidmi.

Protože co opravdu potřebujeme vymýtit,
je toto uvažování staré školy všechno vyhazovat.

Je zde nová škola myšlení
a je založena na udržitelnosti a vlastním kapitálu:

Zelená chemie, Nulové plýtvání,
Výroba v uzavřené smyčce,

Znovu obnovitelná energie,
Místní žijící ekonomiky.

Už se to děje. Někteří říkají, že
je to nereálné, idealistické, že se to nepovede,

ale já říkám, že ti, co jsou nerealističtí jsou ti,
kteří chtějí pokračovat ve starých kolejích.

To je snění.

Pamatujte, že ten starý způsob se jen tak nestal.
Není to jako gravitace, se kterou budeme prostě žít.

Lidé to stvořili. A my jsme také lidé.
Takže pojďme vytvořit něco nového.