Markham Nolan: Jak rozlišit fakta a fikci pomocí internetu

Na konci této přednášky bude na YouTube o 864 hodin videa více a 2,5 milionu více fotek na Facebooku a Instagramu. Jak se máme v této záplavě vyznat? Na TEDSalon v Londýně se Markham Nolan podělil o investigativní postupy, které on a jeho tým používají při ověřování informací v reálném čase, abyste si mohli být jisti, že daná fotka Sochy Svobody je falešná nebo jestli je to dané video ze Sýrie pravdivé.

Novinářem jsem už od svých 17,

a vidím, že jsem si vybral zajímavý obor, zvlášť v této době,

protože, jak všichni víte, v médiích se zdvihla velká

vlna pozdvižení, a většina z vás to zná nejspíš

z obchodního hlediska, které je, že tento obchodní model

je úplně v háji, jak by řekl můj dědeček,

jejich zisky schlamstnul Google.

Jako novinář se ocitám v zajímavé době,

ale to pozdvižení, které mě zaujalo, se netýká vydávání.

Týká se přijímání. Je to obava z toho,

jak získáváme informace a jak tvoříme zprávy.

A to se změnilo, protože rovnováha sil

novinářských organizací a čtenářstva

se významně změnila.

Odběratelé byli dlouhou dobu v pozici,

kde nemohli zprávy nijak ovlivnit,

nebo něco změnit. Nemohli být v kontaktu.

A to se jednou provždy změnilo.

Můj první kontakt se zpravodajskými médii se odehrál

v roce 1984, v BBC proběhla jednodenní stávka.

Netěšilo mě to. Byl jsem naštvaný. Nemohl jsem se dívat na svoje pohádky.

A tak jsem napsal dopis.

A velice účinný způsob jak zakončit svoji stížnost:

„S láskou Markham, 4 roky." Pořád to funguje.

Nejsem si jistý, jestli to mělo nějaký vliv na tu jednodenní stávku,

ale dozvěděl jsem se, že jim trvá tři týdny, než mi odpoví.

Tak dlouho tehdy trvalo,

něco ovlivnit a dostat nějakou zpětnou vazbu.

A to se teď změnilo, protože jako novináři

reagujeme v reálném čase. Už to není tak, že

čtenáři a diváci reagují na zprávy.

My reagujeme na ně, vlastně na ně spoléháme.

Pomáhají nám najít zprávy. Pomáhají nám

vyhodnotit, z jakého úhlu se na věc dívat a jaké věci chtějí slyšet.

Je to okamžitá záležitost. Je to daleko rychlejší. Děje se to

na nepřetržité bázi, a novinář pořád hraje na honěnou.

Pro představu, jak jsme závislí na čtenářích,

pátého září Kostariku zasáhlo zemětřesení.

O síle 7,6. To je celkem dost.

60 vteřin trvalo

než urazilo 250 kilometrů do Managuy.

Země se v Manague zatřásla o 60 vteřin později než v epicentru.

O třicet vteřin později se objevila první zpráva na Twitteru.

Někdo tam napsal „temblor", což znamená zemětřesení.

Takže 60 sekund trvala

cesta fyzického zemětřesení.

O třicet vteřin později zpráva o tomto zemětřesení procestovala

celý svět, okamžitě. Každý na světě,

hypoteticky, měl možnost vědět, že nějaké zemětřesení

bylo v Manague.

A to proto, že tento člověk měl

dokumentární instinkt, čili že aktualizoval status,

což teď děláme všichni, takže pokud se něco stane,

tak si napíšeme status, nebo nahrajeme fotku,

nebo video, a všechno se hromadí v nepřetržitém proudu.

To znamená, že se nepřetržitě vytváří

obrovské objemy dat.

Je to opravdu ohromující. Když se podíváte na čísla,

každou minutu je na YouTube

o 72 hodin videa více.

To znamená, že každou vteřinu se nahraje více než hodina videa.

A co se týče fotek, každou vteřinu je na Instagram nahráno 58 fotek.

A více než tři a půl tisíce fotek na Facebooku.

Takže až tu dneska skončím, bude na YouTube

o 864 hodin více videa, než když jsem začal,

a o dva a půl milionu více fotek na Facebooku a Instagramu.

Je to zajímavá pozice pro novináře,

protože bychom měli mít přístup ke všemu.

Ke každé události, která se stane kdekoliv na světě, měl bych o tom vědět

celkem okamžitě, jakmile se to stane, zdarma.

A to platí pro každého v této místnosti.

Jediný problém, když máte tolik informací,

je najít v tom ty dobré a zajímavé, a to může být

neuvěřitelně obtížné, když jich máme k dispozici taková kvanta.

A nejvíc se to potvrdilo během

Hurikánu Sandy. Hurikán Sandy, to byla

superbouře, taková, jaká tu už dlouho nebyla,

a zasáhla světové centrum iPhonů – (Smích) –

a máte kvanta médií, která jste předtím neviděli.

A to znamenalo, že se novináři museli probírat podvrhy,

takže jsme se přebírali starými fotkami, které někdo přeposlal.

Museli jsme se probírat s fotomontážemi

které byly poskládány z fotek z jiných bouří.

Dokonce jsme dostávali obrázky z filmů jako „Den poté". (Smích)

A taky jsme dostali pár obrázku, které byly tak realistické,

že bylo takřka obtížné určit, jestli jsou vůbec reálné.

(Smích)

Ale žerty stranou. Objevily se fotky, jako je tato z Instagramu,

která byla novináři podrobena zkoumání.

Nebyli si jistí. Byla v Instagramu vyretušována.

Její světelnost byla zpochybněna. Všechno na ní bylo zpochybněno.

A ukázalo se že je to pravda. Byla z Avenue C

v dolním Manhattanu, který byl zaplaven.

A proč mohli říct, že se nejedná o podvrh?

Protože se dostali přímo ke zdroji, v tomto případě

byli jeho autory Newyorčané, kteří psali blog o jídle.

Byli dobře známí a respektovaní.

Takže tahleta nebyla falešná, mohli si ji ověřit.

A to byla práce novinářů. Filtrovat všechen tento materiál.

Místo abyste šli a tu informaci našli

a zprostředkovali ji čtenářům, museli jste spíš zadržovat

věci, které byly potenciálně škodlivé.

A hledání zdrojů je čím dál důležitější –

hledání spolehlivých zdrojů – a většina novinářů dnes hledá na Twitteru.

Je to de facto blesková informační agentura

pokud víte, jak ji používat, protože je toho na Twitteru velká spousta.

Dobrý příklad, jak užitečný může být,

ale také, jak byla Egyptská revoluce v roce 2011 složitá.

Jako člověk, co neumí arabsky, jako pozorovatel

zvenčí, z Dublinu,

Twitter a seznamy spolehlivých zdrojů,

lidí, které můžeme považovat za hodnověrné, byli velice důležití.

Ale jak takový seznam vytvoříte, když začínáte s ničím?

Může to být celkem náročné, ale musíte vědět, co hledáte.

Tuto vizualizaci vytvořil Italský profesor.

Jmenuje se André Pannison, a vlastně

vzal konverzaci na Twitteru z náměstí Tahrír

toho dne, kdy Husní Mubarak nakonec podal demisi,

a tečky, které vidíte jsou přeposlané zprávy, takže když někdo

přepošle zprávu, vznikne spojení mezi dvěma tečkami,

a čím častěji je ta zpráva přeposlána ostatním,

tím více těchto spojů se vytvoří.

Je to úžasný způsob, jak graficky znázornit konverzaci,

ale napoví vám to, kdo je zajímavější

a kdo stojí za prověření.

A jak se konverzace stále rozrůstá, stává se

čím dál živější, až nakonec vám zůstane

tento obrovský, velký rytmický ukazatel této konverzace.

Můžete si vyhledat tyto uzly, a pak přijít

a říct: „Dobrá, měl bych prověřit tyto lidi.

Tito jsou zřejmě zajímaví pro ostatní.

Měl bych zjistit, co jsou zač."

V dnešní záplavě informací, v tomto

je bleskurychlý internet velice zajímavý pro novináře, jako jsem já,

protože máme více nástrojů, než kdy dřív

abychom si to mohli ověřit.

A když začínáte zkoumat svoje zdroje, můžete

jít dál a dál, než jste kdy dřív mohli.

Někdy narazíte na něco,

co je tak lákavé, že umíráte touhou to použít,

ale nejste si stoprocentně jistí jestli můžete, protože

nevíte, jestli je zdroj hodnověrný.

Nevíte jestli to není podvrh. Nevíte jestli to není staré.

A musíte se dát do investigativní práce.

A toto video, které vám v rychlosti pustím,

jsme objevili před několika týdny.

Video: Zničeho nic se zvedl vítr.

(zvuky větru a deště)

(Výbuch) A sakra!

Markham Nolan: Takže ted víte, pokud jste producent zpráv, že tohle je něco,

co byste chtěli odvysílat, protože tohle je samozřejmě poklad.

Chápete? Něčí fantastická reakce,

velice upřímné video, které si natočili na dvorku.

Ale jak toho člověka najdeme, jestli je to pravda, nebo podvrh,

nebo jestli je to něco starého, co někdo přeposlal?

A tak jsme se rozhodli na tom videu zapracovat a

jediná věc, kterou jsme měli, bylo jméno účtu na YouTube.

Na tom účtu bylo jenom jedno video,

a jeho jméno bylo Rita Krill.

Nevěděli jsme, jestli Rita existuje, nebo jestli je to falešné jméno.

Ale dali jsme se do hledání a používali jsme pouze volně dostupné internetové nástroje.

První z nich se jmenuje Spokeo, který nám umožňuje najít všechny Rity Krill.

A tak jme prohledali celé Státy. Našli jsme je v New Yorku,

našli jsme je v Pennsylvánii, v Nevadě a Floridě.

Dale jsme hledali pomocí druhého internetového nástroje

s názvem Wolfram Alpha, a prošli jsme zprávy o počasí

na den, kdy bylo toto video nahráno,

a když jsme prošli všechna různá města,

zjistili jsme, že toho dne na Floridě pršelo a byla bouřka.

A tak jsme si vzali Zlaté stránky,

a hledali jsme Ritty Krill v telefonním seznamu,

a prošli jsme několik různých adres,

a ty jsme pak zadali do Google Maps, kde jsme hledali dům.

A našli jsme dům s bazénem, který vypadal

podobně jako ten Ritin. A tak jsme si to ověřili na tom videu,

kde jsme hledali pro stopy, které bychom mohli ověřit.

Pokud se podíváte na to video, je tam velký deštník,

v bazénu je bílé lehátko,

bázén má dva neobvykle zaoblené okraje,

a v pozadí jsou dva stromy.

A tak jsme se vrátili k Google Maps, a přiblížili jsme si to,

a opravdu, je tu to bílé lehátko,

toto jsou ty dva stromy,

a tady je deštník. Na téhle fotce je složený.

Tak trochu chyták. A tady jsou ty zaoblené okraje bazénu.

A tak jsme mohli zavolat Ritě, ověřit video,

ujistit se, že to bylo natočené, a pak naši klienti

byli nadšeni, protože ho mohli bez obav odvysílat.

Někdy je hledání pravdy,

trochu méně nezdvořilé, a má dalekosáhlejší následky.

Sýrie je pro nás velice zajímavá, protože samozřejmě

se často snažíte odhalit věci,

které mohou být potenciálně důkazy o válečných zločinech, a v tomto je YouTube

největší studnice

informací o tom, co se ve světě děje.

V tomto videu, které vám celé neukážu,

protože je celkem kruté, ale uslyšíte alespoň zvuk.

To je z Hamy.

Video: (Křik)

Kdybych vám pustil celé video, mohli byste vidět

zkrvavená těla, která vynášejí z náklaďáku

a házejí je z mostu.

Byla vznesena obvinění, že to byli lidé z Muslimského bratrstva

a shazovali těla příslušníků Syrské armády

z mostu, proklínali je a mluvili rouhavě,

a proti tomu byla spousta protichůdných tvrzení o tom, kdo byli

a jestli to bylo to, co o sobě video prohlašovalo.

Mluvili jsme s několika zdroji z Hamy, se kterými jsme

byli v kontaktu na Twitteru, a ptali jsme se je na to,

a ten most byl pro nás zajímavý, protože to bylo něco, co jsme mohli indentifikovat.

Tři různé zdroje podaly o tom mostě tři různé informace.

Zaprvé, že most neexistuje.

Další řekl, že most existuje, ale není to v Hamě, ale někde jinde.

A třetí řekl: „Myslím, že ten most existuje, ale

přehrada proti proudu řeky byla zavřená,

takže řeka by měla být vyschlá, takže to nedává smysl."

A to byla naše jediná stopa.

Tak jsme hledali ve videu další stopy..

Viděli jsme charakteristické zábradlí, to jsme mohli použít.

Pak jsme se podívali na patníky. Vrhaly stín na jih,

a mohli jsme určit, že most vede přes řeku z východu na západ.

A černobílé patníky.

Když jsme se podívali na řeku samotnou, můžete vidět

betonový blok na západní straně. Je tu krvavá skvrna.

V řece je krev. Takže řeka proudí

z jihu na sever. to z toho můžu vyčíst.

A také, když se podíváte přes most,

na levé straně banky je drn,

a řeka se zužuje.

Takže zase na Google Maps, a začali jsme

prohledávat doslova každý most.

Našli jsme přehradu, o které jsme mluvili a začali jsme

prohledávat doslova každé místo, kde cesta křížila řeku,

a odškrtávali jsme mosty, které nevyhovovaly.

Hledali jsme most, který směřuje z východu na západ.

A dostali jsme se do Hamy. Urazili jsme celou cestu z přehrady

do Hamy a žádný most jsme nenašli.

A tak jsme šli dál. Přepneme se do satelitního zobrazení,

našli jsme další most a všechno do sebe začíná zapadat.

Vypadá to, že most kříží řeku z východu na západ.

To by mohl být náš most. Přiblížíme si to.

Začínáme vidět, že je rozdělený, takže je to dvouproudový most.

A má černobílé patníky, které jsme viděli ve videu,

a když se proklikáme, můžete vidět, že někdo

nahrál do mapy fotky, což je velice užitečné,

tak klikneme na fotky. A ty nám začínají ukazovat

další detaily, které si můžeme ověřit ve videu.

První věc, kterou spatříme jsou ty černobílé patníky,

což je užitečné, protože jsme je už viděli.

Vidíme to charakteristické zábradlí, přes které jsme

je viděli házet těla dolů.

A tak to procházíme dál, dokud si nejsme jistí, že je to náš most.

Takže co mi to říká? Musím se teď vrátit

ke svým třem zdrojům, k tomu, co mi řekli:

ten, který řekl, že ten most neexistuje,

ten který řekl, že most není v Hamě,

a ten který řekl: „Ano, ten most existuje, ale nejsem si jistý tou výškou vodní hladiny."

Najednou to vypadá, že číslo tři je pravdě nejblíž

a můžeme to ověřit pomocí volně dostupných internetových nástrojů,

aniž bychom vstali ze židle ve své kanceláři v Dublinu

za 20 minut.

A to je součást mého nadšení. Přestože web

funguje jako proud, je tu tolik informací,

že je neuvěřitelně těžké to prověřit a je to čím dál těžší,

pokud ho používáte inteligentně, můžete najít neuvěřitelné informace.

Jen s několika indiciemi bych nejspíš mohl zjistit

spoustu věcí o většině lidí v publiku, které byste nechtěli, abych zjistil.

A to mi říká, že v době, kdy

máme před sebou větší hojnost informací, než kdy dřív,

a je těžší to filtrovat, máme účinnější nástroje.

Máme dostupné internetové nástroje, které nám umožňují,

které nám pomáhají s tímto ověřováním.

Máme algoritmy, které jsou chytřejší než kdy dřív,

a počítače které nikdy nebyly tak rychlé, jako teď.

A v tom je ten oříšek. Algoritmy jsou pravidla. Jsou binární.

Jsou ano nebo ne, jsou černé nebo bílé.

Pravda není nikdy binární. Pravda je hodnota.

Pravda je emocionální, je pružná, a především je lidská.

Ať už budou počítače jakkoliv rychlé,

ať máme informací sebevíc, nikdy nedokážeme

odstranit člověka z pátrání po pravdě,

protože je to koneckonců bytostně lidská vlastnost.

Díky mnohokrát. (Potlesk)