Oliver Sacks: Co halucinace prozrazují o naší mysli

Neurolog a spisovatel Oliver Sacks upoutá naši pozornost popisem Charles Bonnetova syndromu, který nastává, když zrakově postižení lidé zažívají zářivé (lucidní) halucinace. Popisuje zkušenosti svých pacientů až do dojemných detailů a provází nás biologickým pozadím fenoménu, o kterém nejsou lidé dostatečně informováni.

Vidíme očima,

ale vidíme také mozkem.

A vidění mozkem je často nazývané obrazotvorností.

Důvěrně poznáme krajinu vlastní představivosti,

naše nitro. Žijeme s ním celý náš život.

Existují však také halucinace,

a ty jsou úplně odlišné.

Nezdají se být naším výtvorem.

Nezdá se, že bychom je měli pod kontrolou.

Přicházejí jakoby z venku

a napodobují smyslové vnímání.

Budu tedy hovořit o halucinacích,

o určitém druhu zrakových halucinací,

které pozoruji u svých pacientů.

Před pár měsíci jsem měl telefonát

z pečovatelského domu, ve kterém pracuji.

Říkali mi, že jedna z našich pacientek, stará paní, více jak 90letá,

viděla věci.

Zajímali se, zda se zbláznila

nebo, když šlo o starou paní,

zda měla mozkovou příhodu nebo Alzheimera.

Ptali se, zda bych mohl přijet a podívat se na Rozálii,

tu starou paní.

Šel jsem se na ni tedy podívat.

Bylo okamžitě zřejmé,

že byla perfektně duševně zdravá,

při smyslech a velmi vzdělaná.

Byla však velmi vylekaná a zmatená,

protože viděla věci.

Říkala mi,

sestřičky to předtím nevzpomínaly,

že je slepá,

že je úplně slepá už 5 let kvůli degeneraci žluté oční skvrny,

ale v posledních dnech viděla věci.

Tak jsem se ji zeptal: "Jaké věci?"

Odpověděla: "Lidi v orientálním oděvu,

ve volném rouchu, jak chodí nahoru a dolů po schodech.

Muže, který se otočil směrem ke mně a smál se,

ale na jedné straně úst měl obrovské zuby.

Také zvířata.

Vidím bílou budovu. Padá jemný sníh.

Vidím zapřaženého koně odhrnujícího sníh.

Pak se jedné noci scéna změnila.

Vidím kočky a psy, jak jdou směrem ke mně.

Přišli do jisté vzdálenosti a pak se zastavili.

Pak se to znovu změnilo.

Vidím spoustu dětí. Chodí nahoru a dolů po schodech.

Mají na sobě pestrobarevné oblečení, růžové a modré,

jaké má orientální oděv."

Někdy, říkala, předtím než přišli lidé,

mívala halucinace, při kterých viděla na podlaze růžové a modré čtverce,

které se táhly až ke stropu.

Zeptal jsem se: "Je to jako sen?"

Odpověděla: "Ne, není to jako sen. Je to jako film."

Pověděla: "Má to barvu, má to pohyb,

ale je to úplně tiché jako němý film."

Potom dodala, že je to poměrně nudný film.

Povídala: "Všichni ti lidé v orientálních oděvech,

chodí nahoru a dolů, velice monotónně a velmi omezeně."

(Smích)

Měla smysl pro humor.

Věděla, že jde o halucinace,

ale byla vystrašená. Žila už 95 roků

a nikdy předtím halucinace neměla.

Říkala, že halucinace nebyly v žádné souvislosti s ničím,

o čem přemýšlela, co cítila nebo dělala

a že k ní, zdá se, přicházely samy od sebe a také samy mizely.

Neměla nad nimi žádnou kontrolu.

Povídala, že nepoznává

ani lidi, ani města

v halucinacích.

Nikdo z lidí či ze zvířat,

zdá se, si na ni nepamatoval.

Nevěděla, co se děje.

Přemýšlela, zda se zbláznila

nebo zda ztrácí rozum.

Tak jsem ji pozorně vyšetřil.

Byla to bystrá stará paní.

Duševně úplně zdravá. Neměla žádné zdravotní problémy.

Nebrala žádné prášky, které by mohly vyvolávat halucinace,

ale byla slepá.

Tak jsem jí pak řekl:

"Myslím, že vím, co Vám je."

Říkal jsem: "Je to speciální typ vizuálních halucinací,

které mohou doprovázet zhoršování zraku nebo slepotu."

"Poprvé to popsal," říkal jsem,

"v 18. století muž,

který se jmenoval Charles Bonnet.

Máte Charles Bonnetův syndrom.

Vašemu mozku nic není. Vaší mysli také nic není.

Máte jen Charles Bonnetův syndrom."

Tehdy se jí velmi ulevilo,

že o nic vážného nejde,

spíše o něco zajímavého.

Zeptala se: "Kdo to byl ten Charles Bonnet?"

"Měl je také on?"

Potom dodala: "Řekněte všem sestřičkám,

že mám Charles Bonnetův syndrom."

(Smích)

"Nejsem bláznivá. Nejsem dementní. Mám Charles Bonnetův syndrom."

Takže jsem to vyřídil sestřičkám.

Nyní je to pro mne již běžná situace.

Pracuji převážně v domovech důchodců.

Vidím hodně starých lidí,

kteří jsou sluchově nebo zrakově postižení.

Okolo 10 % sluchově postižených lidí

má hudební halucinace

a okolo 10 % zrakově postižených lidí

má vizuální halucinace.

Nemusíte být úplně slepí,

jen dostatečně postižení.

Podle originálního popisu z 18. století

Charles Bonnet neměl halucinace.

Tyto halucinace měl jeho děda.

Jeho děda byl smírčí soudce, starší muž.

Měl operovaný šedý zákal.

Jeho zrak byl dost slabý.

V roce 1759 popsal svému vnukovi

různé věci, které vídal.

Povídal, že jako první věc viděl

kapesník ve vzduchu.

Byl to velký modrý kapesník

se čtyřmi oranžovými kruhy.

Věděl, že jde o halucinaci.

Nemáte přece kapesníky, které poletují ve vzduchu.

Potom viděl ve vzduchu poletovat velké kolo.

Někdy si ale nebyl jistý, zda šlo o halucinace, nebo ne,

protože halucinace úplně zapadaly

do vizuálního kontextu.

Při jedné příležitosti, když byly u něho na návštěvě jeho vnučky,

se najednou zeptal: "A kdo jsou ti hezcí mladí muži s vámi?"

Ony odpověděly: "Bohužel, dědo, nejsou tady žádní."

V ten okamžik hezcí mladí muži zmizeli.

Pro tyto halucinace je typické,

že bleskově přicházejí a mizí.

Obvykle nemizí ani se neobjevují postupně.

Jsou spíše náhlé a náhle se i mění.

Charles Lullin, děda,

viděl stovky rozmanitých postav,

různé krajiny všelijakých druhů.

Při jedné příležitosti viděl muže v županu, který kouřil dýmku

a zjistil, že to byl on sám.

Byla to jediná postava, kterou rozeznal.

Jindy, když se procházel ulicemi Paříže,

viděl, a bylo to skutečné, lešení.

Když se však vrátil domů, uviděl na svém pracovním stole

15 cm vysokou miniaturu tohoto lešení.

Toto opakované vnímání

se někdy nazývá palinopsie.

Zdálo se, že se to děje

s ním a s Rozálií

a Rozálie se zeptala: "Co se děje?"

a já jsem odpověděl, že jak ztrácí zrak,

zraková centra v mozku už více nedostávají žádný vjem,

a tak se stávají hyperaktivní a vzrušivé.

Začínají být spontánně aktivní

a najednou vidíte věci.

Věci, které vidíte, mohou být skutečně složité.

U jiné mé pacientky,

která měla jisté vidiny,

byly to vidiny dosti znepokojivé.

Jednou mi říkala, že viděla

v restauraci muže v pruhovaném tričku.

Pak se muž otočil

a potom se rozdělil do šesti identických postav v pruhovaných tričkách,

které začaly kráčet směrem k němu.

Všech 6 postav se následně sloučilo jako tahací harmonika.

Jindy, když řídila,

vlastně její manžel řídil,

se cesta rozdělila na čtyři.

Měla pocit, jakoby simultánně jela po čtyřech cestách naráz.

Také měla velmi pohyblivé halucinace.

Mnoho z nich mělo něco do činění s autem.

Někdy viděla mladého chlapce,

jak sedí na kapotě auta.

Houževnatě se držel a ladně se hýbal,

když auto zatáčelo.

Když zastavili na stopce,

najednou chlapec vyletěl vertikálně 30 metrů do vzduchu

a zmizel.

Další moje pacientka měla jiný druh halucinací.

Byla to žena, která neměla problémy s očima,

ale se zrakovou částí mozku.

Šlo o malý nádor na týlní části mozkové kůry.

Ona především vídala kreslené postavičky.

Tyto kreslené postavičky byly průsvitné

a zakrývaly polovinu vizuálního pole jako obrazovku.

Viděla hlavně kresleného žabáka Kermita.

(Smích)

Nesleduji dětský pořad Sezame, otevři se,

ale ona mne na něj upozornila:

"Proč Kermit?". Říkala: "Žabák Kermit pro mne nic neznamená.

Víte, přemýšlela jsem o Freudových determinantech.

Proč Kermit?

Žabák Kermit pro mne nic neznamená."

Až tak ji ty kreslené postavičky nevadily,

ale co ji dost rušilo, byly neustálé obrazy

nebo halucinace tváří.

A stejně jako u Rosálie, tváře byly často deformované,

s obrovskýma zubama nebo velkýma očima

a ty ji strašily.

Co se tedy dělo těmto lidem?

Jako lékař se musím pokusit definovat o co tu šlo

a upokojit lidi.

Hlavně je ubezpečit, že nejsou blázni.

Jak jsem povídal,

trpí tím přibližně 10 % zrakově postižených lidí,

ale ne více než 1 % se přizná,

protože se bojí, aby se na ně nenahlíželo jako na blázny nebo něco takového.

A když to vzpomenou svému ošetřujícímu lékaři,

může jim být určena chybná diagnóza.

Hlavně kvůli názoru, že jak vidíte

nebo slyšíte věci, tak jste blázen.

Psychotické halucinace jsou však celkem odlišné.

Psychotické halucinace, ať už jde o zrakové nebo sluchové,

vás oslovují. Obviňují vás.

Lákají vás. Ponižují vás.

Posmívají se vám.

Jste s nimi v interakci.

Takové vlastnosti

necharakterizují Charles Bonnetovy halucinace.

Je to jako film. Vidíte film, který se vás netýká

nebo tak nějak to lidé vnímají.

Velmi zřídka se však vyskytuje věc zvaná epilepsie spánkového laloku.

Někdy se ten, kdo ji má,

může cítit jakoby přenesený nazpátek

v čase a místě.

Jste na konkrétní křižovatce.

Cítíte vůni pečených kaštanů.

Slyšíte provoz. Všechny smysly jsou zapojené.

Čekáte na svoji dívku.

Je úterní večer roku 1982.

Halucinace vzniklé ve spánkovém laloku

jsou vícesmyslové halucinace,

plné pocitů, plné známých věcí,

spojených s určitým místem a časem,

souvislé, dramatické.

Charles Bonnetovy halucinace jsou zcela odlišné.

V rámci Charles Bonnetových halucinací

máte různe úrovně,

od geometrických halucinací,

kterými byly ty růžové a modré čtverce, které měla ta paní,

až po dost komplikované halucinace

s postavami a hlavně s tvářemi.

Tváře, a často znetvořené tváře,

jsou tou nejběžnější součástí

těchto halucinací.

Druhou nejčastější věcí jsou kreslené postavičky.

O co tedy jde?

Je úžasné, že během posledních pár roků

bylo možné vytvořit funkční obraz mozku,

pomocí fMRI (funkční magnetické rezonance) během halucinací

a zjistit,

že během ní jsou aktivované

různé části zrakového centra mozku.

Když lidé mají tyto jednoduché geometrické halucinace,

je aktivovaný vizuální kortex, tedy vizuální mozková kůra.

Je to ta část mozku, která je schopná vnímat hrany a vzory.

Obrazy nevytváříte primárním vizuálním kortexem.

Když se vytváří obrazce,

je zapojená vyšší část vizuálního kortexu

ve spánkovém laloku

a speciálně jedna část spánkového laloku,

která se nazývá gyrus fusiformis, tedy vřetenový závit, což je mozkový závit, který se nachází na spodku spánkového laloku.

Je známo, že když má někdo poškozený gyrus fusiformis,

může ztratit schopnost rozpoznávat tváře.

Pokud však gyrus fusiformis vykazuje zvýšenou aktivitu,

mohou se dostavit halucinace tváří.

Je to přesně to, co můžete nalézt u některých lidí.

Na spodní části tohoto závitu se nachází oblast,

která reprezentuje vnímání očí a zubů.

Tato část závitu je aktivovaná,

když mají lidé deformované halucinace.

Přitom existuje jiná část mozku,

která je aktivovaná zejména tehdy,

když člověk vidí kreslené postavičky.

Je aktivovaná, když člověk pozná kreslené postavičky,

když je kreslí a když má o nich halucinace.

Je to velmi zajímavé, takže by to mělo být přesné.

Potom ještě existují části mozku, které jsou zvlášť zapojené

při poznávání a při halucinacích

budov a krajiny.

Okolo roku 1970 se zjistilo, že se nezapojují jenom části mozku,

ale konkrétní mozkové buňky.

"Buňky rozeznávající tváře" byly objeveny okolo roku 1970

a teď víme, že existují stovky jiných

druhů buněk,

které mohou mít velice specifické poslání.

Tak nejen že můžeme mít

buňky rozeznávající auta,

ale také buňky pro rozpoznání auta značky "Aston Martin".

(Smích)

Dnes ráno jsem viděl jeden Aston Martin.

Musel jsem ho vzpomenout

a teď je někde tam.

(Smích)

Na této úrovni, v tzv. inferotemporálním kortexu,

jsou jen vizuální obrazce,

fantazie nebo fragmenty.

Pouze na vyšších úrovních

se ostatní smyslové vjemy připojí

a propojí se s pamětí a emocemi.

Charles Bonnetův syndrom

nezachází až na tak vysokou úroveň.

Jste v této úrovni spodní části vizuálního kortexu,

kde máte tisíce, desetitisíce

a milióny obrazů,

fantazie nebo úryvky fantazií,

všechny neuronově zakódované,

ve zvláštních buňkách nebo v malých skupinách buněk.

Obyčejně je toto všechno část

uceleného proudu vnímání či představivosti.

Člověk si toho není vědom,

pouze pokud je zrakově postižený nebo slepý,

tehdy je proces vnímání přerušený

a namísto normálního vnímání

dostáváme anarchické

a trhavé stimuly nebo uvolněný proud

vjemů ze všech těchto zrakových buněk

v inferotemporálním kortexu.

Takže najednou vidíme tvář. Najednou vidíte auto.

Najednou to či ono.

Mozek se to snaží pospojovat

a dosáhnout v těchto vjemech jistý stupeň spojitosti,

ale není moc úspěšný.

Když byly tyto halucinace poprvé popsané,

myslelo se, že se mohou vysvětlit jako sny,

ale ve skutečnosti lidé říkají:

"Nepoznávám lidi. Nedokáži najít žádné souvislosti."

"Kermit (žabák ze Sezame, otevři se) pro mne nic neznamená."

Nikam se nedostanete, pokud o nich budete uvažovat jako o snech.

Řekl jsem teda víceméně vše, co jsem chtěl.

Myslím, že bych to mohl už jen shrnout

a říci, že tyto halucinace jsou běžné.

Zamyslete se nad počtem slepých lidí.

Musí existovat statisíce slepých lidí,

kteří trpí těmito halucinacemi,

ale jsou příliš vystrašeni o tom cokoliv říci.

Tyto informace se musí dostat mezi

informace pro pacienty, pro lékaře a pro širokou veřejnost.

Nakonec si myslím,

že je to nesmírně zajímavé a hodnotné

vysvětlit lidem, jak funguje mozek.

Před 250 roky Charles Bonnet říkal,

že se divil jak (a měl na mysli tyto halucinace),

jak je předložil, jaké divadlo

je mašinérie mozku schopná vyprodukovat.

Teď, o 250 roků později,

si myslíme, že začínáme chápat, jak se to všechno děje.

Děkuji vám.

(Potlesk)

Chris Anderson: Bylo to úžasné. Také moc děkujeme.

Vykládáte o těchto věcech s takovým porozuměním

a s takovou empatií k vaším pacientům.

Už jste někdy zažil nějaký ze syndromů, o kterých píšete?

Oliver Sacks: Obával jsem se, že se mne na toto zeptáte.

(Smích)

No, ano, hodně z nich.

Teď jsem lehce zrakově postižený.

Na jedno oko jsem slepý a druhému se také nedaří dobře.

Mívám geometrické halucinace,

ale u nich to končí.

C. A.: A neruší Vás?

Když rozumíte tomu, co je způsobuje, neznepokojuje Vás to?

O. S.: Neruší mne o nic víc jako můj tinitus, tedy hučení v uších,

které však ignoruji.

Občas mne zajímají

a pak mám mnoho jejich obrázků ve svých sešitech.

Šel jsem a nechal jsem si provést fMRI (funkční magnetickou rezonanci),

abych věděl, jak je na tom moje vizuální mozková kůra.

Když vidím všechny ty šestiúhelníky

a složité věci, které také vídávám

při zrakové migréně,

dumám nad tím, zda každý vidí ty stejné věci

a či se věci jako jeskynní malby či dekorativní umění

nemohly jimi aspoň částečně inspirovat.

C. A.: Toto byla naprosto fascinující přednáška.

Děkuji Vám za Vaši ochotu se s námi o ni podělit.

O. S.: Děkuji. Děkuji.

(Potlesk)