Ali Carr-Chellman: Hraním k zaujetí chlapců ve výuce

Ali Carr-Chellman na TEDxPSU upozorňuje na tři důvody, proč chlapci houfně opouštějí školy, a předkládá svůj odvážný plán, jak je znovu zapojit do výuky: přenést jejich návyky do tříd s novými pravidly, která klukům umožní být kluky, a zapojit videohry, které je budou jak vzdělávat, tak bavit.

Jsem tady, abych vám řekla,

že máme s chlapci problém

a že to je opravdu vážný problém.

Jejich zvyky ve škole nefungují.

Hodlám se s vámi podělit

o způsoby, jakými můžeme smýšlet o překonání tohoto problému.

Za prvé začnu tím, že řeknu, že toto je kluk

a toto je holka.

A toto je nejspíš to, co si pokaždé

o klucích a holkách myslíte.

Kdybych pohlaví striktně oddělila,

mohli byste zamítnout to, co chci říct.

Takže to neudělám; nemám to v plánu.

Toto je prostě nějaký kluk a toto je nějaká holka.

Vtip je v tom, že ne všichni chlapci

se vlezou do té ohraničené škatulky,

kterou vnímáme jako klučičí nebo holčičí.

A ne všechna děvčata se vlezou do škatulky,

kterou pro ně máme vyhrazenou.

Ovšem většina kluků té představě nějak odpovídá,

stejně jako jí odpovídá většina holek.

A háček je v tom, že způsob,

jakým kluci fungují, a kultura, která je pro ně typická,

se příliš neslučuje s dnešními školami.

Jak to víme?

Projekt 100 děvčat

nám nabízí pár hezkých statistik.

Například: Na každých 100 dočasně vyloučených děvčat

připadá 250 dočasně vyloučených chlapců.

Na každých 100 děvčat vyloučených ze školy

připadá 335 chlapců vyloučených ze školy.

Na každých 100 děvčat ve zvláštních školách

připadá 217 chlapců.

Na každých 100 dívek s poruchami učení

tu máme 276 kluků.

Na každých 100 děvčat

s diagnózou nějaké emoční poruchy

připadá 324 chlapců.

A krom toho se tato čísla rapidně zvětšují, když se bavíme

o černých,

o chudých,

o dětech ve školách s nadměrným počtem žáků.

A když jste kluk,

čtyřikrát pravděpodobněji

budete mít ADHD –

poruchu nedostatku pozornosti a hyperaktivity.

Ale je tu i druhá stránka věci.

Je velmi důležité si uvědomit,

že ženy stále potřebují ve škole pomoc,

že jejich platy jsou stále významně menší –

a to i na stejných pracovních pozicích –

a že dívky mají odnepaměti problémy

v matematice a přírodních vědách.

To je všechno pravda.

Ale nic z toho nám nebrání

věnovat pozornost potřebám vzdělávání

našich chlapců ve věku od tří do třinácti let.

Což bychom měli.

Vlastně bychom se měli inspirovat možnostmi, které mají děvčata,

protože iniciativy a programy,

které byly navrženy

pro ženy v oblastech vědy, techniky a matematiky

jsou naprosto skvělé.

Pro dívky v těchto situacích

se toho udělalo hodně dobrého.

A měli bychom se zamyslet nad tím,

jak se něco podobného může udělat i pro chlapce,

zejména ty mladší.

Avšak i u starších

můžeme pozorovat, že je tu stále problém.

Když se podíváme na univerzity,

60 procent bakalářských diplomů získávají nyní ženy,

což je značná změna.

Ve skutečnosti univerzitní úředníci

nemusí být příliš nadšeni myšlenkou,

že se brzy můžeme dostat na 70 procent

ženského zastoupení na univerzitách.

To činí tyto úředníky poněkud nejistými,

neboť dívky nechtějí chodit na školy, kde nejsou kluci.

Takže můžeme začít pozorovat zakládání

mužských center a mužských studií

a přemýšlet o tom, jak zapojit muže

do univerzitního života.

Když si promluvíte s představiteli fakult,

mohou říct: „Hm, jo, hrají videohry,

jsou na síti po celé noci,

hrají World of Warcraft.

A to vše ovlivňuje

jejich výsledky ve škole.“

Víte co?

Videohry nejsou příčinou.

Videohry jsou symptom.

Kluci byli odrazeni od učení dlouho před tím,

než se objevily hry.

Pojďme si povídat o tom, proč začali být odrazeni,

když byli ve věku od tří do třinácti let.

Jsou tři důvody, které podle mě naznačují,

že si kluci nerozumí

s kulturou dnešních škol.

Tím prvním je nulová tolerance.

Jedné učitelce v mateřské školce, kterou znám,

její syn věnoval všechny své hračky,

a když tak učinil, musela je probrat

a vyřadit všechny plastové zbraně.

Nemůžete mít plastové nože a meče a sekery

a podobné věci

ve třídě ve školce.

Čím to je? Čeho se to tak bojíme, že by s těmi zbraněmi malí kluci mohli dělat?

Jako opravdu.

Ale máme to tu jako důkaz,

že se dneska na hřišti nemůžete pořádně porvat.

Ne že bych zastávala šikanu.

Nenavrhuji,

abychom dovolili zbraně a nože ve školách.

Ale když rozhodneme,

že zkušený skaut na střední škole,

který má v zamčeném autě na parkovišti

zavírací nůž,

musí být vyloučen ze školy,

myslím, že jsme s nulovou tolerancí zašli trochu daleko.

Další způsob, jak se nulová tolerance projevuje, jsou chlapecké slohy.

Ve spoustě tříd dnes

není dovoleno psát o čemkoli, co má co společného s násilím.

Nemůžete psát ani o ničem, co má co

do činění s videohrami – tato témata jsou zakázaná.

Kluk přijde ze školy domů a řekne:

„Nesnáším sloh.“

„Co se stalo, synku? Co je špatného na slohu?“

„Musím psát to, co po mně chce ona.“

„Dobře… a co chce, abys psal?“

„Básně. Mám psát básně.

Krátké útržky z mého života.

Nechci psát takové blbosti.“

„Fajn. Ale co chceš psát? A o čem chceš psát?“

„Chci psát o videohrách. O tom, jak se můžeš zlepšovat.

Chci psát o tomto opravdu zajímavém světě.

Chci psát o tom, jak tornádo vtrhne do našeho domu

a vymlátí všechna okna

a jak ničí nábytek a všechny zabíjí.“

„Aha. Dobře.“

Řeknete to učitelům

a oni se vás zeptají, ve vší vážnosti:

„Máme to nebohé dítě poslat k psychologovi?“

A odpověď je ne, je to jen kluk.

Je to jen malý kluk.

Není v pořádku psát takovéto věci

v dnešním školství.

Takže to je první důvod:

politika nulové tolerance a způsob, jakým se projevuje.

Další důvod, proč si chlapecká kultura nerozumí s kulturou dnešních škol:

je tu méně učitelů-mužů.

Nikdo starší 15 let neví, co to znamená,

protože v posledních 10 letech

se počet třídních učitelů na základních školách

snížil na polovinu.

Spadlo to ze 14 procent

na sedm procent.

To znamená, že 93 procent vyučujících,

co mají na základkách na starost naše mladé muže,

jsou ženy.

V čem je problém?

Ženy jsou skvělé. Ano, naprosto.

Ale kluci potřebují mužské vzory,

kteří by jim ukázali, že je OK být chytrý –

mají své otce, mají faráře,

mají vedoucí skautů,

ale nakonec stejně 6 hodin denně, 5 dní v týdnu

tráví ve třídě.

A většina těchto tříd nejsou

místa, kde existují muži.

A tak si řeknou: myslím, že toto není dobré místo pro kluky.

Je to skvělé místo pro holky.

V tomhle nejsem moc dobrý,

myslím, že bych radši

měl jít hrát hry nebo si jít zasportovat nebo něco takového,

protože semhle očividně nepatřím.

Muži sem nepatří, je to jasné.

To tedy může být přímo způsob,

jakým se to podle nás děje.

Nebo méně na rovinu,

absence mužské přítomnosti v této kultuře –

představte si sborovnu,

kde se odehrává konverzace

o Joeym a Johnnym, kteří se porvali na hřišti.

„Co s těmi chlapci uděláme?“

Odpověď na tuto otázku se bude lišit podle toho, kdo bude sedět u stolu.

Budou tam sedět muži?

Budou tam sedět matky, které vychovávaly chlapce?

Jak uvidíte, konverzace se opravdu

mění podle toho, kdo je zrovna přítomen.

Třetí důvod proč si kluci nerozumí s dnešními školami:

školky jsou dnes už dřívější druhá třída, přátelé.

Čelíme zhušťování vyučované látky.

Když jsou vám tři roky, měli byste umět napsat čitelně své jméno,

jinak vás budeme považovat za opožděné.

Když jste v první třídě,

měli byste už umět číst celé odstavce textu,

někdy s obrázky, někdy ne,

v knížce s asi 25 až 30 stránkami.

Když to nedokážete, nejspíš vás šoupneme

do speciálního programu pro zlepšení čtení Title 1.

Když se zeptáte nějakého učitele z Title 1, řeknou vám,

že na každou holku v tomto programu připadá čtyři nebo pět kluků

na prvním stupni ZŠ.

Příčinou tohoto problému je to,

že zpráva, kterou tímto kluci dostávají,

je „musíš dělat to,

co ti říká učitel, po celou tu dobu.“

Mzdy učitelů závisí na

programech Žádné dítě pozadu a Svižně k vrcholu

a zodpovědnosti a testování

a všem jiném okolo.

Takže učitelka musí přijít na to,

jak do kluků dostat všechnu probíranou látku –

a do holek.

Tyto zhuštěné osnovy jsou špatné

pro všechny aktivnější děti.

Pak se děje to,

že učitelka řekne: „Sedněte si, prosím,

buďte potichu, dělejte to co máte, řiďte se pravidly,

hlídejte si čas, soustřeďte se,

chovejte se jako holky.“

To je to, co jim říká.

To je to, co jim říká nepřímo.

Je to velmi vážný problém. A odkud ten problém pramení?

Přichází od nás.

(Smích)

Chceme, aby naše batolata četla už v 6 měsících věku.

Viděli jste ty reklamy?

Chceme žít v Lake Wobegonu,

kde je každé dítě nadprůměrné.

Ale to, jak to působí na naše dětí, není zdravé.

Neodpovídá to jejich vývoji

a je to špatné zejména pro kluky.

Co se s tím dá dělat?

Musíme se naladit na jejich vlnu.

Musíme se přizpůsobit jejich kultuře.

Musíme změnit vnímání a nastavení

přijímání chlapců na základních školách.

Když zajdu do detailu, můžeme dělat velmi zvláštní věci.

Můžeme navrhnout lepší hry.

Většina dnešních vzdělávacích her jsou vlastně

memorovací kartičky.

Hlásí se k tvrdému drilu a procvičování.

Postrádají hloubku a bohatou obrazotvornost,

které jsou vlastní zajímavým videohrám,

které chlapce opravdu zajímají.

Takže musíme navrhnout lepší hry.

Musíme si promluvit s učiteli a rodiči

a členy školní rady a s politiky.

Musíme zajistit, aby lidé chápali, že potřebujeme ve školách více mužů.

Musíme opatrně přehodnotit politiku nulové tolerance.

Má vůbec smysl?

Musíme se zamyslet nad tím,

jak rozvolnit školní osnovy kde to půjde,

a zkusit přivést chlapce do prostředí,

ve kterém se budou cítit dobře.

A všechny tyto rozhovory se musí stát.

Tady je několik skvělých příkladů

škol –

New York Times nedávno psaly o školách.

Herní návrhář z New School

dal dohromady skvělou školu videoher.

Ta ovšem pečuje jen o několik málo dětí.

Takže to není příliš použitelné řešení.

Musíme změnit kulturu a vnímání,

které politici, školní rady a rodiče mají

o způsobech, jak a co tolerovat

v dnešních školách.

Musíme najít více peněz pro tvorbu her.

Protože dobré hry, opravdu dobré hry, stojí peníze,

a World of Warcraft potřebuje opravdu velký rozpočet.

Většina vzdělávacích her ne.

Kde jsme začali:

mí kolegové – Mike Petner, Shawn Vashaw a já –

jsme začali zkoušet zkoumat postoje učitelů

a přijít na co, co si opravdu myslí o hraní,

co o tom říkají.

Zjistili jsme,

že mluví o dětech ve svých školách,

které se baví o hraní,

velmi ponižujícím způsobem.

Říkají: „Ach, ano. Pořád o těch věcech mluví.

Povídají si o těch svých malých akčních postavičkách

o svých niterných úspěších či medailích za zásluhy

nebo co to je vlastně zač.

Pořád se o těch nesmyslech baví.“

Říkají to, jak kdyby o nic nešlo.

Ale kdyby se jednalo o vaši kulturu,

pomyslete si, jak byste se cítili.

Je to velmi nepříjemné slyšet to vyslovené

takovým tónem.

Jsou nejistí ohledně čehokoli,

co má cokoli společného s násilím,

právě kvůli politice nulové tolerance.

Jsou si jistí, že rodiče a úřady by něco takového nikdy nepřijali.

Takže opravdu musíme přemýšlet o nahlížení na učitelské postoje

a nalézt způsoby, jak ty postoje změnit,

aby učitelé byli otevřenější

a akceptovali chlapecké zvyklosti ve svých třídách.

Protože když to neuděláme,

skončíme nakonec s chlapci opouštějícími základní školu se slovy:

„No, podle mě to bylo prostě místo pro holky;

nebylo pro mě.

Tak jsem začal hrát nebo víc sportovat.“

Když tyto věci změníme, když jim budeme věnovat pozornost

a znovu zapojíme kluky do učení,

budou opouštět základní školy a říkat si: „Jsem chytrý.“

Děkuji.

(Potlesk)