Co dělat, když už antibiotika nefungují?

Penicilin vše změnil. Infekce, které v minulosti zabíjely, byly náhle snadno léčitelné. Maryn McKenna ovšem poukazuje na fakt, že jsme výhody antibiotik zbytečně promrhali. Vytvořili jsme bakterie rezistentní na léčiva, což znamená, že vstupujeme do postantibiotiké éry. A ta bude krutá. Ještě pořád však můžeme něco změnit. Pokud začneme okamžitě.

Tohle je můj prastrýc,

mladší bratr mého dědečka.

Jmenoval se Joe McKenna.

Byl mladým manželem,
poloprofesionálním hráčem basketbalu

a hasičem v New Yorku.

V rodině se říká,
že svou práci miloval,

a tak, když měl jednou
v roce 1938 volno,

se radši potuloval po požární stanici.

A aby byl tam užitečný,
začal leštit veškerý kov:

žebříky na hasičském
voze, kování na zdech.

Z police na něj ale spadla proudnice,

což je obrovský těžký kus kovu,

a udeřila ho.

O několik dní později
ho začalo bolet rameno.

Po dalších dvou dnech mu stoupla horečka.

Stoupala pořád dál.

Jeho žena se o něj starala,

ale nic nepomáhalo.
Ani přivolaný doktor

mu nedokázal pomoci.

Nakonec ho odvezli
do nemocnice.

Sestry okamžitě
poznaly, že má infekci.

Tenkrát se tomu říkalo
„otrava krve“.

Přestože to nejspíš neřekly,

ihned věděly,

že mu nemohou pomoci.

Nemohly dělat nic, protože to,
co k léčbě infekcí používáme dnes,

ještě neexistovalo.

První zkouška účinnosti
penicilinu, prvního antibiotika,

byla provedena až o tři roky později.

Lidé postižení infekcí
se buď uzdravili sami,

nebo zemřeli.

Můj prastrýc se neuzdravil.

Týden ležel v horečkách v nemocnici,

dehydrován a v deliriu,

a jak mu selhávaly orgány,
upadal do kómatu.

Jeho stav byl velmi vážný.

Jeho kolegové hasiči
darovali krev na transfuze,

v naději, že infekci
kolující v jeho krvi oslabí.

Nic nepomohlo. Zemřel.

Bylo mu 30 let.

V minulosti zemřela takovýmto způsobem

většina lidí.

Většina nezemřela na rakovinu
nebo na onemocnění srdce,

tedy na onemocnění,
na která umírá západní svět dnes.

Lidé neumírali na taková onemocnění,

protože nežili tak dlouho,
aby se u nich vyvinula.

Umírali na zranění,

byli nabráni na roh,

postřeleni na bitevním poli,

přimáčknuti v nějaké továrně
postavené za průmyslové revoluce.

Většina z nich zemřela na infekci

způsobenou podobnými zraněními.

Všechno se ale změnilo
s příchodem antibiotik.

Najednou se z infekcí,
které dříve znamenaly jistou smrt,

stalo něco, z čeho se lidé
vyléčili během pár dní.

Bylo to jako zázrak.

Od té doby žijeme
ve zlaté éře zázračných léků.

Ale nyní se nacházíme na jejím konci.

Můj prastrýc zemřel během
posledních dnů preantibiotické éry.

My nyní stojíme
na prahu éry postantibiotické.

Na počátku dní, kdy
i malé infekce,

jakou měl například Joe,
budou lidi opět zabíjet.

Vlastně už je zabíjejí.

Lidé znovu umírají na infekce
kvůli takzvané

antibiotické rezistenci.

Funguje to přibližně takto:

bakterie mezi sebou soupeří
o potravu tak, že vytvářejí

smrtelné sloučeniny,
které proti sobě navzájem směřují.

Jiné bakterie si proti
takovému chemickému útoku

vytvoří ochranu.

Poprvé jsme vyrobili antibiotika tak,

že jsme vytvořili
umělé verze těchto sloučenin.

Bakterie na ně odpověděly
obvyklým způsobem.

A pak se stalo tohle:

penicilin se rozšířil v roce 1943

a rezistence na něj přišla v roce 1945.

Vancomycin přišel v roce 1972,

rezistence na něj v roce 1988.

Imipenem v roce 1985,

rezistence na něj v roce 1998.

Daptomycin, jedna z nejnovějších
účinných látek, v roce 2003

a rezistence na něj se objevila
už o rok později, tedy v roce 2004.

Po 70 let jsme hráli
hru na přeskakovanou:

lék, rezistence na něj,

další lék a opět rezistence.

Nyní je konec hry.

Bakterie si vytváří rezistenci tak rychle,
že farmaceutické společnosti se rozhodly,

že výroba antibiotik
se jim nevyplatí.

A tak se světem šíří infekce,

na které mohou ze stovky antibiotik

dostupných na trhu,

zabírat dva léky s vedlejšími účinky.

Nebo jeden lék.

Nebo žádný.

Takhle to vypadá.

V roce 2000 Střediska
pro prevenci a kontrolu nemocí

zaznamenala v nemocnici v Severní Karolíně

případ infekce

rezistentní na všechna
antibiotika kromě dvou.

Dnes se tato infekce, známá jako KPC,

rozšířila do všech států USA kromě tří,

a také do Jižní Ameriky, Evropy

a na Blízký východ.

V roce 2008 diagnostikovali

švédští lékaři u muže
z Indie odlišnou infekci,

rezistentní na všechny léky kromě jednoho.

Gen způsobující tuto
rezistenci, známý jako NDM,

se již rozšířil z Indie
do Číny, Asie, Afriky,

Evropy, Kanady a USA.

Musíme jen doufat,

že tyto infekce
jsou jen velice ojedinělé.

Pravdou ale je,

že v USA a Evropě

zemře každý rok
na infekce 50 000 lidí,

kterým nepomohou žádné léky.

Projekt schválený britskou vládou

pod názvem
Přehled antimikrobiální rezistence

odhaduje, že každý rok
zemře na infekce 700 000 lidí.

To je hodně úmrtí,

přesto jsou naše šance velké,

když uvážíte, že se jednalo
o lidi hospitalizované

na jednotkách intenzivní péče

nebo obyvatele
pečovatelských domů na sklonku života,

o lidi, jejichž infekce
jsou nám vzdálené,

o lidi v situacích,
se kterými se neztotožňujeme.

Nikdo z nás jistě
nepřemýšlel o tom,

že antibiotika nyní udržují
téměř veškerý život.

Kdybychom o ně přišli,

přišli bychom také o tohle:

Zaprvé, o ochranu lidí
se sníženou imunitou,

což jsou lidé s rakovinou a AIDS,

lidé po transplantaci,
předčasně narozené děti.

Za druhé, o léčbu vyžadující
zavedení cizích předmětů do těla:

stenty pro pacienty s mrtvicí,
inzulinové pumpy pro diabetiky,

dialyzační katetry, kloubní náhrady.

Kolik atletů potřebuje
novou kyčel či koleno?

Nedávná studie odhaduje,
že bez antibiotik

by jeden ze šesti zemřel.

Dále bychom nejspíše přišli o chirurgii.

Mnoho operací se provádí

s preventivními dávkami antibiotik.

Bez ochrany bychom ztratili

možnost otevřít skrytá
zákoutí lidského těla.

Tedy žádné operace srdce,

biopsie prostaty,

žádné císařské řezy.

Museli bychom se znovu začít bát infekcí,
které jsou nyní zanedbatelné.

Streptokokové záněty hltanu
kdysi způsobovaly selhání srdce.

Kožní infekce končily amputací.

Porody končily i v těch
nejčistších porodnicích

smrtí 1 ze 100 žen.

Zápal plic zabil 3 děti z 10.

Víc než cokoli jiného bychom ztratili

náš současný sebejistý život.

Kdybyste věděli, že jakékoli
zranění vás může zabít,

jezdili byste na motorce?

Sjížděli prudkou sjezdovku?

Zavěšovali vánoční dekorace ze žebříku?

Nechali byste dítě
sklouznout na domácí metu?

Vždyť první člověk,
kterému byl podán penicilin,

britský policista Albert Alexander,

který byl infekcí tak zdevastován,
že jeho pokožka na hlavě hnisala

a lékaři mu musel vyoperovat jedno oko,

dostal infekci právě při
takové jednoduché činnosti.

Šel do zahrady
a škrábl se do obličeje o trn.

Britský projekt, o kterém jsem mluvila
a který odhaduje počet obětí infekcí

na 700 000 každý rok, dále předpokládá,

že pokud situaci nedostaneme
pod kontrolu do roku 2050,

bude roční počet obětí 10 milionů.

Jak jsme se vlastně dostali k tomu,

že nás čekají

tak strašlivá čísla?

Odpověď je velice složitá.
Můžeme si za to sami.

Rezistence je
nevyhnutelný biologický proces,

ale my jsme ho uspíšili.

Plýtváním antibiotik

a až šokující nedbalostí.

Až do 50. let byl
penicilin volně prodejný.

V mnoha rozvojových
zemích antibiotika stále jsou.

V USA je 50 procent antibiotik

podaných v nemocnici zbytečně.

45 procent receptů na antibiotika,
které předepíšou lékaři,

je předepsáno na nemoci,
na které antibiotika nezabírají.

A to jsme jen u zdravotní péče.

Většina jatečných zvířat
dostává antibiotika každý den.

Ne k léčbě nemocí,

ale aby byla vykrmena a
ochráněna před otřesnými podmínkami,

ve kterých jsou chována.

V USA je každý rok až 80 % antibiotik

podáno ne lidem, ale
hospodářským zvířatům, čímž vytváříme

rezistentní bakterie,
které se z farmy přesunou

vodou, prachem

a masem, na které jsou zvířata chována.

Na antibiotikách závisí také akvakultura,

zvláště v Asii.

Pěstování ovoce se
spoléhá na to, že antibiotika

ochrání jablka, hrušky
a citrusy před nemocemi.

A protože si bakterie
umí předat svou DNA,

tak jako cestující
předává na letišti svůj kufr,

tím, že jsme tuto
rezistenci podpořili,

nikdo neví, kam se rozšíří.

Bylo to předvídatelné.

Vlastně to bylo předpovězeno

Alexanderem Flemingem,
objevitelem penicilinu.

Ten v roce 1945 získal
Nobelovu cenu za medicínu

a poté v rozhovoru
řekl následující:

„Nerozvážný člověk,
který si hraje s léčbou penicilinem,

je morálně zodpovědný
za smrt člověka,

který podlehne infekci

způsobené organismem
rezistentním na penicilin.“

Dodal: „Doufám, že
tomu dokážeme zabránit.“

Dokážeme?

Existují společnosti,
které pracují na nových antibiotikách,

na takových, jaké ty
odolné mršky ještě neviděly.

Tyto léky zoufale potřebujeme.

A potřebujeme také motivaci:

výzkumné granty, licence,

ocenění, která by společnosti
k výrobě antibiotik opět přilákala.

Ale to nejspíše nebude stačit.

Proč? Evoluce vždy vítězí.

Bakterie vyplodí každých
20 minut novou generaci.

Farmaceutické chemii trvá
vyvinutí nového léku celých 10 let.

Pokaždé, když užijeme antibiotikum,

dáváme bakteriím miliardy možností

rozluštit kódy,

které jsme proti nim vytvořili.

Ještě jsme nevyvinuli lék,

který by nepřekonaly.

Je to nerovný boj,

ale jeho výsledek můžeme změnit.

Můžeme vytvořit systémy ke sběru dat,
které nám přesně řeknou,

jak je s antibiotiky nakládáno.

Můžeme vytvořit kontrolní
zařízení pro objednávkové systémy,

takže každý předepsaný recept
bude zkontrolován.

Můžeme požadovat zastavení
používání antibiotik v zemědělství.

Můžeme vytvořit zařízení,

která nám řeknou,
kde se rezistence objeví.

To jsou technická řešení.

Ta ale pravděpodobně nestačí,

pokud jim nepomůžeme.

Antibiotická rezistence je zvyk.

Všichni víme,
jak je těžké změnit své zvyky.

Ale jako společnost
jsme to již v minulosti udělali.

Lidé byli zvyklí házet
odpadky na ulici,

byli zvyklí jezdit nepřipoutaní,

byli zvyklí kouřit uvnitř veřejných budov.

Tyto věci už ale neděláme.

Neznečišťujeme prostředí,

nepřivoláváme smrtelné nehody

ani nevystavujeme
ostatní lidi rakovině plic.

Řekli jsme si,
že tyto věci jsou příliš drahé

a zničující a že nejsou v našem zájmu.

Změnili jsme společenské normy.

A v oblasti užívání antibiotik
bychom je mohli změnit taky.

Vím, že rozsah
antibiotické rezistence

vypadá obrovský.

Ale pokud jste si
někdy koupili úspornou žárovku,

protože vám není
lhostejná změna klimatu,

pokud jste si četli etiketu
na krabici od sušenek,

protože vám není lhostejné
odlesňování kvůli palmovému oleji,

jistě víte, jaké to je

udělat malý krůček
v boji s obrovským problémem.

Tyto malé krůčky můžeme
udělat i v užívání antibiotik.

Můžeme předejít jejich předepisování,
pokud si nejsme jistí, že jsou vhodná.

Můžeme přestat trvat na antibiotikách,
když má naše dítě zánět v uchu

dokud se nedozvíme, co jej způsobilo.

Můžeme se ptát v každé restauraci,

v každém supermarketu,

odkud pochází jejich maso.

Můžeme si slíbit,

že už nikdy nekoupíme
kuře, krevetu ani ovoce

vypěstované pomocí antibiotik.

Pokud tyto věci uděláme,

můžeme příchod
postantibiotické éry zpomalit.

Musíme však začít brzy.

Penicilin začal
antibiotickou éru v roce 1943.

Za pouhých 70 let jsme se
přivedli na okraj katastrofy.

Už nebudeme mít dalších 70 let,

abychom našli cestu zpět.

Děkuji vám.

(Potlesk)