Clay Shirky: Proč je SOPA špatný nápad

Co znamená zákon jako PIPA/SOPA pro náš sdílející svět? V kancelářích TEDu Clay Shirky představuje patřičný manifest - výzvu k ochraně naší svobody tvořit, diskutovat, odkazovat a sdílet, raději než pasivně konzumovat.

Začnu tady.

Tohle je ručně psaný nápis,

který se objevil v malém pekařství.

v Brooklynu, kde jsem před pár lety bydlel.

V obchodě měli jeden z těch přístrojů,

který dokáže tisknout na talíře z cukru.

A děti si mohli donést kresbu

a nechat si ji vytisknout na cukrový talíř

na vrch jejich narozeninového dortu.

Ale bohužel jednou z věcí, které děti rády kreslily,

byly postavičky z kreslených seriálů.

Rády kreslily Malou mořskou vílu,

rády kreslily šmouly, rády kreslily Micky Mouse.

Ale jak se ukázalo, je to ilegální

vytisknout dětskou kresbu Micky Mouse

na talíř z cukru.

A je to porušení autorského práva.

A hlídání porušování autorských práv

na dětských narozeninových dortech

bylo tak otravné,

že Collage Bakery prohlásila:

"Víte, my to už nebudeme dělat.

Pokud jste amatér,

nebudete mít už přístup k našemu přístroji.

Pokud si chcete nechat vytisknout narozeninový dort,

musíte použít jeden z našich předpřipravených obrázků -

pouze pro profesionály."

Takže nyní se v Kongersu projednávají dva zákony.

Jeden se nazývá SOPA a ten druhý se jmenuje PIPA.

SOPA znamená Stop Online Piracy Act. (Stop online pirátství)

Je ze senátu.

PIPA je zkratkou PROTECTIP,

což je samo zkratkou

Prevence Reálných Online Hrozeb

vůči Ekonomické Tvořivosti

a Krádežím Duševního Vlastnictví -

protože asistenti Kongresu, kteří pojmenovávají tyto zákony,

mají k dispozici hodně času.

A čeho chtějí SOPA a PIPA dosáhnout,

je, že chtějí udělat toto.

Chtějí zvýšit náklady

vyhovění autorským právům

až do bodu, kdy je lidé prostě přestanou

nabízet jako možnost amatérům.

Způsob, jakým to chtějí udělat,

je nalézt webové stránky,

které podstatně porušují autorská práva -

ačkoliv jak se takové stránky rozpoznají,

není v zákonech plně vysvětleno -

a pak je chtějí vyřadit ze systému doménových jmen (DNS).

Chtějí je vyřadit ze systému doménových jmen (DNS).

Systém doménových jmen

je to, co převádí lidmi čitelné názvy jako Google.com

do podoby adres,

které přístroje očekávají -

74.125.226.212.

Problém tohoto modelu cenzury

identifikace stránky

a snaha o její následné vyřazení ze systému doménových jmen,

je to, že to nefunguje.

A mysleli byste si, že by to byl pro zákon velký problém,

ale Kongres to očividně moc netrápí.

Důvodem, proč to nefunguje,

je to, že stejně můžete napsat do prohlížeče 74.125.226.212,

nebo z toho můžete udělat klikatelný odkaz,

a pořád můžete jít na Google.

Takže ta vrstva kontroly

kolem problému

se stává opravdovou hrozbou tohoto zákona.

Abyste porozuměli, jak Kongres dospěl k tomu, že napíše zákon,

který nesplní účel pro který byl údajně napsán,

ale vytvoří mnoho škodlivých vedlejších efektů,

musíte trochu porozumět příběhu v zákulisí.

Zákulisní okolnosti jsou takovéto:

SOPA a PIPA, jakožto právní texty,

byly navrženy a sepsány z velké části mediálními společnostmi,

které vznikly ve 20. století.

Dvacáté století bylo pro vás skvělým obdobím, pokud jste mediální společnost,

protože to, co je na vaší straně, je jistá nouze.

Když jste vytvořili televizní show,

tak nemusela být lepší než všechny ostatní televizní show všech dob;

musela být jen lepší

než dvě další show,

které běžely v televizi ve stejné době -

což je velmi nízký práh

konkurenční náročnosti.

To znamenalo,

že pokud jste umístili do vysílání průměrný pořad,

získali jste třetinu obyvatelstva USA zadarmo -

desítky milionů uživatelů

prostě jen za něco,

co nebylo až tak hrozné.

To je jako mít licenci na tisk peněz

a sud inkoustu zadarmo.

Ale technologie se, jak má ve zvyku, posunula dál.

A pomalu, pomaličku, na konci 20. století,

se ta nouze začala bortit -

a nemám na mysli digitální technologii;

mám na mysli analogovou technologii.

Kazety, videorekordéry,

dokonce obyčejné kopírky

vytvořily nové příležitosti,

že jsme se mohli chovat způsobem,

který ohromil mediální průmysl.

Protože se ukázalo,

že vlastně nejsme povaleči.

Že vlastně nemáme rádi pouhé konzumování.

Mý máme rádi konzumování,

ale pokaždé, když přijde nějaký nový nástroj,

očividně také rádi vytváříme

a rádi sdílíme.

A tohle vyděsilo mediální průmysl -

a vyděsilo je to pokaždé.

Jack Valenti, hlavní lobbista

Americké Asociace Pohyblivých Obrázků (Motion Picture Association of America),

kdysi přirovnal ďábelský videorekordér

k Jacku Rozparovači

a chudý, bezmocný Hollywood

k ženě, která je sama doma.

Taková byla tehdy řečnická úroveň.

A tak mediální průmysl

žebral, vyžadoval a domáhal se,

aby s tím Kongres něco udělal.

A Kongres něco udělal.

Začátkem 90. let, Kongres schválil zákon,

který všechno změnil.

A ten zákon se jmenoval Zákon o domácím nahrávání zvukových stop (Audio Home Recording Act).

z roku 1992.

Zákon o domácím nahrávání zvukových stop říkal,

podívejte, když si lidé nahrávají věci z rádia

a pak z nich dělají mixy pro své přátele,

to není zločin. To je v pořádku.

Nahrávání a mixování

a sdílení s vašimi přáteli je v pohodě.

Pokud uděláte spousty a spousty kvalitních kopií a prodáváte je,

to v pořádku není.

Ale tenhle nahrávací byznys,

dobrá, nechme to být.

A mysleli si, že je vyřešeno,

protože nastavili jasnou hranici

mezi legálním a ilegálním kopírováním.

Ale to nebylo to, co chtěl mediální průmysl.

Ten chtěl, aby Kongres

postavil kopírování mimo zákon a tečka.

A tak když Zákon o domácím nahrávání zvukových stop nesplnil očekávání,

mediální průmysl se vzdal myšlenky

rozlišování mezi legálním a ilegálním kopírováním,

protože bylo jasné,

že pokud Kongres jednal v rámci jejich konstruktu,

tak tím vlastně může rozšířit práva občanů

na účast v jejich vlastním mediálním prostředí.

A tak přešli na plán B.

Chvíli jim trvalo, než ho zfromulovali.

Plán B se poprvé objevil v plné kráse

v roce 1998 -

něco, co se jmenovalo Autorskoprávní zákon digitálního milénia. (Digital Millennium Copyright Act = DMCA)

Byl to komplikovaný legislativní kousek, spousta dynamických částí.

Ale podstatou DMCA

bylo, že zlegalizovala prodej

nekopírovatelného digitálního materiálu -

až na to, že nic takového jako nekopírovatelný digitální materiál neexistuje.

Bylo by to, jak kdysi slavně prohlásil Ed Felton,

jako "předávání vody,

která není mokrá".

Bity jsou kopírovatelné. To je to, co počítače dělají.

To je vedlejší efekt jejich každodenních operací.

A tak aby předstírali schopnost

prodávat nekopírovatelné bity,

DMCA zároveň zlegalizovala

možnost donutit vás používat takové systémy,

které poškodí kopírovací funkci vašich zařízení.

Každý DVD přehrávač a každá herní konzole

a televize a počítač, který máte doma -

bez ohlednu na to, co jste si mysleli při nákupu -

může být poškozen multimediálním průmyslem,

pokud to chtějí nastavit jako podmínku, pod kterým vám prodávají obsah.

Aby se ujistili, že si to neuvědomíte,

nebo se nevzdáte základních funkcí

výpočetních zařízení jako takových,

tak navíc uzákonili,

že se nesmíte pokusit obnovit

kopírovatelnost daného obsahu.

DMCA označuje moment,

kdy mediální průmysl

zanevřel na právní způsob

rozlišování mezi legální a ilegální kopií,

a prostě se vám pozkusil zabránít v kopírování

pomocí technických prostředků.

DMCA měla, a stále má, mnoho složitých důsledků,

ale její hlavní záměr, omezení sdílení,

skoro vůbec nezafungoval.

A hlavním důvodem, proč to nefungovalo,

je to, že Internet se ukázal být mnohem populárnější a mnohem mocnější,

než si kdokliv dokázal představit.

Namixované kazety, fanouškovské časopisy,

to bylo nic oproti tomu, co se

na Internetu děje dnes.

Žijeme ve světe,

kde většina americké populace

starší 12 let

mezi sebou sdílí věci online.

Sdílíme psané texty, sdílíme obrázky,

sdílíme hudbu, sdílíme video.

Něco z toho, co sdílíme, jsme sami vytvořili.

Něco z toho, co sdílíme, jsme našli.

Něco z toho, co sdílíme,

jsme si vymysleli z toho, co jsme našli,

a to všechno děsí mediální průmysl.

A tak PIPA a SOPA

jsou druhým kolem.

Ale tam, kde byla DMCA přesně mířená -

chceme se dostat do tvého počítače,

chceme se dostat do tvé televize, do tvé herní konzole

a zabránit jim v tom, aby dělali to,

co vám řekli v obchodě, že dělat budou -

PIPA a SOPA jsou plošné

a říkají, že chtějí jít kamkoliv na světě

a cenzurovat obsah.

A teď, ten mechanismus, jak jsem už říkal, jak toho dosáhnout,

je takový, že musíte odpojit kohokoliv

pomocí toho, že upozorníte na jeho IP adresu.

Musíte ho odstranit z vyhledávačů,

musíte ho odstranit z internetových rejstříků,

musíte ho odstranit z uživatelských seznamů.

A protože největšími producenty obsahu na Internetu

nejsou Google nebo Yahoo,

jsme to my,

my jsme ti lidé, kteří jsou omezovaní.

Protože ve skutečnosti

to, co je ohroženo

v případě schválení PIPY a SOPY,

je naše schopnost vzájemného sdílení informací.

Takže co PIPA a SOPA riskují, je to,

že berou prastarý právní koncept,

presumpci neviny,

a převrací ho

na presumpci viny.

Nemůžete sdílet,

dokud nám nedokážete,

že nesdílíte něco,

co se nám nelíbí.

Tím se náhle důkazní břemeno

přesouvá na nás,

a na služby,

které nám mohou nabízet jakékoliv nové možnosti.

A pokud to bude stát kontrola jednoho uživatele

třeba i jen desetník,

zlikviduje to služby

se stovkami milionů uživatelů.

Takže tohle je Internet, jak si ho oni představují.

Představte si ten nápis všude -

a nemusí se to týkat jen College Bakery -

může to být YouTube

a Facebook a Twitter.

Představte si ten nápis na TEDu,

protože komentáře nemohou být kontrolovány

za žádné přijatelné náklady.

Reálné důsledky SOPY a PIPY

budou jiné než navrhované důsledky.

Hrozbou ve skutečnosti je

přesunutí důkazního břemene,

kdy jsme náhle

všichni považováni za zloděje,

kdykoliv máme svobodu tvořit,

vyrábět, nebo sdílet.

A lidé, kteří nám k tomu dodávají prostředky -

služby jako YouTube, Facebook, Twitter nebo TED -

jsou nuceni

nás kontrolovat,

jinak se pohybují na šikmé ploše kvůli spoluvině.

Tady jsou dvě věci, které můžete udělat,

aby jste to pomohli zastavit -

jednoduchá věc a složitá věc,

snadná věc a náročná věc.

Ta jednoduchá, snadná věc je tohle:

pokud jste občan USA,

zavolejte svému poslanci, zavolejte svému senátorovi.

Pokud se podíváte

na lidi, kteří podepsali zákon o SOPĚ,

a lidi, co podepsali PIPU,

co uvidíte je, že již dohromady obdrželi

miliony a miliony dolarů

od tradičního mediální průmyslu.

Vy nemáte miliony a miliony dolarů,

ale můžete zavolat svým poslancům

a připomenout jim, že jste volič

a že nechcete, aby s vámi zacházeli jako se zloději,

a můžete jim navrhnout, že byste raději

měli Internet, který by nebyl rozbitý.

A pokud nejste občanem USA,

můžete kontaktovat americké občany, které znáte,

a podpořit je, aby udělali to stejné.

Protože tohle může vypadat jako vnitrostátní problém,

ale není.

Tato odvětví se nespokojí

s ničením našeho Internetu.

Pokud ho zničí, zničí ho pro všechny.

Tohle je ta jednoduchá věc.

Tohle je ta snadná věc.

Ta náročná věc je tohle:

připravte se, protože toho přijde víc.

SOPA je prostě jen opakováním CIOCA,

která byla navrhována minulý rok, ale neprošla.

A tohle všechno jde zpátky

k neúspěchu DMCA

jakožto zákazu sdílení pomocí technických prostředků.

A DMCA odkazuje na Zákon o domácím nahrávání zvukových stop

který vyděsil mediální průmysl.

Protože celý ten proces

vlastního obviňování, že někdo porušuje zákon,

a následného shromažďování důkazů a dokazování,

se ukázal být opravdu nepohodlný.

"My bychom to radší nedělali,"

říká mediální průmysl.

A to, co chtějí, je nemuset to vůbec dělat.

Oni nechtějí právně rozlišovat

mezi legálním a ilegálním sdílení.

Oni zkrátka chtějí, aby sdílení úplně vymizelo.

PIPA a SOPA nejsou zvláštnosti, nejsou to anomálie,

nejsou to jednorázové události.

Jsou další otáčkou tohoto závitu,

který se nyní otáčí již 20 let.

A pokud vyhrajeme tuto bitvu a já doufám, že ano,

tak přijdou další.

Protože dokud nepřesvědčíme Kongres o tom,

že nejlepší způsob, jak se vypořádat s porušováním autorských práv,

je ten stejný jako v případě Napsteru nebo Youtube,

což znamená soudní líčení s prezentací veškerých důkazů,

prodiskutováním faktů a posouzením nápravných opatření,

které jsou k dispozici v demokratických společnostech.

Tohle je ten způsob, jak to zvládnout.

Mezitím,

a to bude náročné, se musíme připravit.

Protože to je opravdové sdělení SOPY a PIPY.

Time Warner vyložil karty na stůl

a chce, abychom se sedli zpátky na gauč,

prostě konzumovali -

nevytvářeli, nesdíleli -

a my bychom měli říct ne.

Děkuji.

(Potlesk)