BONUS VIDEO | Singular They | Pronouns | The parts of speech

Možná jste už slyšeli
o jednotném čísle ''they",

aniž byste věděli,
co to vlastně je

a zda je ho možné použít
ve větě nebo formálním psaní.

Poslední dobou ho stále častěji vídáme

v magazínech typu
The Washington Post a The Economist,

navíc se v roce 2015 ''they'' stalo
slovem roku Americké dialektická asociace.

Ale co je vlastně zač
a můžeme ho používat?

Pamatuji, jak jsem dostal
vynadáno pokaždé,

když jsem "they" použil jako jednotné

zájmeno společně s "is".

Díky tomu jsem se dostal do mnoha potíží,

a slovo "is" mi bylo vždy zakroužkované.

Někteří mí učitelé "is" opravdu nesnášeli.

Teď už to chápu, ale o tom dneska

nemluvme,

pojdmě se bavit o "they", jednotném "they".

Takže, "they" je častěji známé jako

třetí forma množného čísla osobního zájmena.

Když tedy řekneme, Rolando a Phil

jdou do parku,

můžeme vypustit jejich jména a říct:

''they go to park'', neboli

jdou do parku,

to je jedno z možných použití, ale

můžete vidět i podobné věty

jako: ''When a journalist files a story they should always make sure their sources check out,'' (Když novinář píše zprávu, měli by

si vždycky ověřit své zdroje.) nebo ''Anyone will tell you the turth

if you ask them the right questions,'' (''Každý vám řekne pravdu,

pokud se zeptáte správné otázky.")

A můžete si také všimnout, že tyhle věty

používají slovo ''they" , které souhlasí s

předchozím jednotným zájmenem jako novinář nebo každý.

Někteří z vás si toho možná všimli,

někteří třeba ne, a vaše hbitá reakce

bude: ''Honem tu chybu opravme!"

Ale než tak učiníte, nechte mě vysvětlit

pozadí a historii kolem

tohoto jevu, jednotného čísla ''they".

Začněmě se slovem "you".

Ne o vás jako lidech, rozlehlém

neznámém oceánu, ale o zájmenu "you"

a o tom, jak zvláštní a pravidlům odolávající

a měnící se je.

V mnoha jazycích se dnes setkáte

s druhou osobou zájmen pro

jednotné i množné použití.

Ve francouzštině, např., bychom řekli "tu" pro singulár,

a "vous" pro plurál.

"Tu" pro jednoho člověka, "vous" pro mnoho lidí.

Máme zde také společenské rozdělení,

které bylo jednou ustáleno,

kde bychom řekli "vous" společensky nadřazeným

a "tu" zase blízkým přátelům.

Nyní je ale v těchto jazycích forma ''vous'' formální,

kdežto "tu" více neformální.

Mluvíte s někým, koho neznáte moc dobře,

použijete tedy "vous".

Pokud oslovujete svého nejlepšího kamaráda,

použijete "tu". Angličtina jednoduše

mívala stejnou funkci, proto se tento

druh pojí s "tu" a "vous".

Před dávnou dobou, podmět osoby

jednotného čísla byl "thou", předmětem pak

bylo slovo "thee".

Podmětem množného čísla bylo "ye" nebo "ye"

a předmětem bylo "you".

V té době taky vzniklo také slovo "you"

a "we", a je to vtipné, protože považujeme

"thou" a "thee" jako víc vznešenější a formálnější

výrazy, přitom to bylo právě naopak -

slova "ye" a "you" byli víc formálnější!

....

Nejspíš si vzpomenete na naše video

''who vs. whom'' (kdo/komu), ve kterém jsem naznačil,

že ''whom'' (komu) pomalu zaniká,

neboť se místo něj ustaluje "who'' (kdo).

To je dnes možné použít jako předmět -

např. v písni Bo Diddleyho ''Who Do You Love'' (Koho miluješ).

A to stejné, co se právě děje ''whom'' (komu)

se stalo slovu ''ye''.

Jeho funkce byla během několika let

nahrazena slovem ''you'', které funguje

jako podmět i předmět, zastávající jednotnou i množnou funkci,

ale bylo pořád určené urozeným,

jako zdvořilé oslovení

společensky nadřazenějších.

Takže, i kdybychom měli jen jednoho krále,

stále bychom ho oslovovali jako ''you'' (Vy),

protože byl podle všeho lepší než vy.

Jasně, že nebyl, ale k tomu se dostaneme.

V angličtině se stalo něco neuvěřitelného -

společenské rozdělení mezi ''you'' a ''thou''

se rozplynulo a ''you'' nahradilo ''thou'' a

jeho podmětnou formu ''thee''. Teď tedy máme

pro obě jednotná i množná čísla, formální i neformální,

pro podmět i předmět, ''you'', ''you'' a ''you''.

------------

Je to tako jako by všechna ''I'', ''me'' a ''we'' byla

nahrazena ''us''. Jak revoluční!

V angličtině oslovujete krále a poddaného

stejnou formou, jsou si tedy jazykově rovní.

Ovšem, že vznik přímého oslovení jednotného čísla

nevyhladil všechny rozdíly mezi společenými třídami

nebo předsudky v anglicky-mluvícím světě,

ale už není možné rozeznat

mocenské vztahy v angličtině v takové podobě

jako tenkrát.

Fandím tomuto vývoji, protože

je vážně demokratický a potvrzující pravidlo,

že všechny živé bytosti jsou

respektuhodné, což nás přivádí ke slovu ''they''.

Dříve vážně nebylo problémem.

Lidé psávali věty jako ''Everbody has their failing,

you know, and everybody has a right to do

what they like with their own money,''

což je citace Jane Austenové z knihy Northanger Abbey.

Anglická spisovatelka použila tuto větnou stavbu

stejně jako Chaucer, Shakespeare, and C.S. Lewis -

lidé, ke kterým vzhlížíme jako ideálům korektnosti

a stylu v anglické literatuře.

Lidé, kteří tuto formu použili bez jakýchkoliv

výčitek svědomí.

Určitá skupina gramatiků si myslela, že by

bylo nejlepší vybudovat angličtinu na pravidlech

latiny, z které teď pochází ty směšné jazykové pověry jako

zákaz končení vět s předložkami, který je

podle ní gramaticky nesprávný. Např.

''He's a guy you can rely on,''

nebo šíření falešných zpráv o tom

že nemůžete rozdělit anglický infinitiv jako v

''to boldly go''.

Všechna tato tvrzení jsou falešná, a navíc

matoucí a zbytečná, okázalá třídní známení,

jejichž porážka váš dobrý pocit je to, proč

jsem se vlastně stal učitelem.

Nicméně, ta skupina gramatiků se rozhodla, že

když mluvíme o člověku obecně,

měli bychom říct ''he''. Hypoteticky,

člověk ve větě byl vždycky ''he'', protože podle

gramatika 16.století Williama Lilyho

''Mužské pohlaví je hodnotnější tomu ženskému,''

proto byste narazili na věty typu:

''Any judge worth its salt,''

nebo ''Anyone that would say that is out of his mind,''

které se podle všeho týkalo každého.

Po staletí zde panovaly argumenty nad tím,

zda-li či ne obecné ''he'' zcela nahradilo

ženské pohlaví. Zpětně ale můžeme říct

ano, nahradilo!

Obecné ''he'' totiž vůbec není obecné.

Pokud se bavíme o člověku

neznámého pohlaví či neurčitého slovy ''he'' či ''she'',

je vhodné použít neutrální formu ''they,''

namísto neobratné ''he or she'',

nebo ony jako ''s/he'',

což samotné nevypadá zle, ale v kontextu a

opakovaně působí trošku mohutně až rušivě.

To, co se přihodilo slovu ''you'' se stává slovu ''they''-

množné číslo opět proniká do říše toho jednotného.

A jazyk se mění neboť to je to, co jazyky dělají, a teď

navíc nevědomky

tento jev vidíte v literatuře,

v Bibli,

a také ve formálním i neformálním mluveném projevu.

Ale formování tohoto chápání je to,

co posiluje rozhodnutí magazínů The Economist a

Washington Post,

aby začali používat jednotné ''they'' formálně.

Jako kdybyste se mě teď zeptali,

''Davide, je jednotné ''they'' gramaticky správné?''

Řekl bych, je to gramaticky stejně správné jako ''you'',

ale ano, je to něco z kontextu jednotného ''they''.

To je to, odkud pochází, proč

je používáno, co nahrazuje - nahrazuje obecnou formu

''he'' a také tu příliš mohutnou formu ''she or he''.

Můžete se naučit cokoliv. David.