Giotto, Madona, 1306-10

Giotto, Madona, 1306-10, tempera na dřevě, 325 x 204 cm.

Namalováno pro kostel Ognissanti ve Florencii.

Komentují: Dr. Steven Zucker a Dr. Beth Harrisová

(hudba)

Giotto nebyl renesanční malíř

ale položil základy renesance.

Dvacet nebo třicet let poté, co Cimabue namaloval

velký oltářní kus pro Santa Trinita,

Giotto, jeho žák, maluje Madonu
s dítětem také na trůnu.

Domníváme se, že pochází z
kostela Ognissanti ve Florencii

A toto je Marie, jako žádná jiná,
kterou jsme předtím viděli.

Zabírá celý prostor,
je monumentální,

fyzicky přítomná.

Je to něco naprosto odlišného od čehokoliv

co jsme viděli na konci 13. století.

Když pomyslíme na Cimabua
nebo dokonce na Duccia v Sieně

tam je jakási jemnost, jakýsi druh elegance.

Ty postavy jsou téměř jako papír.

Ale tady je Giottova madona pevná, těžká,

nelze ji převrhnout.

Není to jen velikost těla

je to také to, jak využívá

světla a stínu

Natočení jejího těla je
vymodelováno

přechodem od světla ke stínu,

což vidíme na krku,

na hrudi a také na drapérii.

Vidíme to i na Ježíškovi,

dokonce i na andělech kolem ní

velice se to liší od plochosti

nebo kresby,

je to více sochařské.

U Giotta skutečně Marii vnímáme

jako sedící na svém trůnu,

kolena má zkrácená,

když se podíváte na Ducciho

madonu, tak ta otáčí tělem,
takže stehna

jsou rovnoběžná s obrazem,

ale u Giottovy Madony

kolena vystupují směrem k nám
a vytvářejí tak dojem prostoru

To je pravda a pak

je zde ještě trochu větší prostor,

ve kterém se nachází.

Toto není obraz, který využívá lineární perspektivu,

ale obraz, který je v jistém smyslu
jejím předchůdcem.

Podívejte se například
na naše, divákovo, zvláštní

postavení, vztah diváka

k architektuře.

Když se pozorně podíváte,

díváme se dolů ze stupínku v popředí,

ale díváme se na horní část trůnu.

A zde je také zleva doprava osa,

na pravé straně vidíme trochu větší část okna,

takže víme, že na levé straně je více místa

a tak je pochopitelné, že

jsme níže než Kristus,

jsme vlevo od něj.

Giotto nás tak staví do zcela určitého bodu

ve vztahu k těmto božským postavám

a to nám vytváří prostor.

Nám jako jednotlivcům, divákům,

tak dodává úctu
k božskému.

A to je základní myšlenka renesance.

A co já považuji za pozoruhodné

je, že starozákonní proroci,
které jsme viděli u Cimabua,

tady už nejsou dole na podstavci

jsou Panně Marii po boku,

můžeme jim vidět do tváře,
alespoň dva z nich

jsou na obou stranách trůnu.

Jako by nám tím chtěl
Giotto naznačit,

že obraz může být jako okno,

do kterého a skrz které se můžeme dívat

a že obraz je něco jako rám,

do kterého můžeme vstoupit svýma očima.

Proto Giottovy malby

působí na city

i s touto tradiční kompozicí.

To použití zlata, to vše,

co ještě patří do středověku.

Giotto nám doslova dává prostor,

dělá nám místo v tomto prostoru,

protože svět, který obýváme

je místem, ve kterém
se nachází pevné předměty,

kde je přitažlivá síla,

kde jsou všechny

fyzické síly, se kterými naše tělo bojuje.

A my můžeme obývat tento prostor

mnohem bezprostředněji

než v předchozích malbách

Marie je v nebi, ale je stále ještě s námi.

Tento základní konflikt bude
hybnou silou renesance

po několik století.

Jak sloučit naši fyzickou zkušenost

a naše chápání, náš citový vztah,

s tím božským?

(hudba)