Krása lidské pokožky v každé barvě

Fotografie Angélicy Dass nám slouží jako výzva, abychom zvážili, jakým způsobem přemýšlíme nad barvou kůže a etnickou identitou. Poslechněte si její osobní vyprávění o tom, co bylo její inspirací pro tento projekt. Humanae slouží k prezentaci skutečných lidských barev, nejen těch nepravdivých – bílé, červené, černé a žluté – které si spojujeme s rasou.

Je to už 128 let,
co poslední země na světě

zamítla otroctví.

Je to už 53 let od doby,
co Martin Luther King

pronesl svůj slavný proslov "Mám sen.."

My ale stále žijeme ve světě,

kde barva kůže nejen
zanechává první dojem,

ale také trvalý dojem,
který zůstává.

Já jsem se narodila v rodině plné barev.

Můj otec je synem služky,
po které získal

intenzivní, čokoládový tón kůže.

Byl adoptován těmi,

které já dnes znám jako své prarodiče.

Moje babička má porcelánově bílou kůži

a vlasy jako bavlnu.

Barva kůže mého dědy byla někde mezi

vanilkou a jahodovým jogurtem.

Stejně tak můj stýc a bratranec.

Barevný tón mojí maminky je jako skořice.

Její maminka byla rozená Brazilka,

s troškou barvy ořechu a medu.

Její táta byl jako mix kávy a mléka,

ale spíše hodně kávy.

Moje maminka má dvě sestry.

Jedna byla adoptována a má barvu ořechu

a druhá, také adoptovaná,

má barvu spíše béžovou, jako palačinka.

(smích)

Protože jsem vyrůstala v takové rodině,

barva pro mě nikdy nebyla rozhodující.

Mimo domov však věci
brzy vypadaly jinak.

Barva měla mnoho různých významů.

Pamatuji si svou první hodinu malování

a všechny protichůdné pocity,
které jsem cítila.

Bylo to vzrušující a kreativní.

Nikdy jsem ale nerozuměla

pastelce pleťové barvy.

Měla jsem pleť, ale nebyla jsem růžová.

Moje kůže byla hnědá, ale lidé říkali,

že jsem černoška.

Bylo mi sedm let a měla jsem v hlavě

z těch všech barev zmatek.

Později, když jsem do školy
doprovázela bratrance,

si lidé většinou mysleli,
že jsem chůva.

Když jsem pomáhala
kamarádce v kuchyni

na její párty, lidé si mysleli,
že jsem služebná.

Zažila jsem také,
že se ke mně muži chovali

jako k prostitutce, jen proto,

že jsem šla po pláži
sama s přáteli z Evropy.

Často také, když jsem šla
navštívit babičku

nebo své přátele v domech v lepší čtvrti,

bylo mi doporučeno,
abych nejela hlavním výtahem.

To všechno, protože s mou barvou kůže

a těmito vlasy na některá místa nepatřím.

Určitým způsobem jsem si na to zvykla

a částečně to i přijala.

Něco ve mně však vřelo a nesouhlasilo.

O léta později jsem se vdala za Španěla.

Ale ne za ledajakého.

Vzala jsem si Španěla s kůží barvy humra,

který se spálil na slunci.

(smích)

Tehdy jsem začala uvažovat nad tím,

jaká bude barva mých dětí?

Asi už víte, že mě to příliš netíží.

Ale když jsem nad tím uvažovala,

a vzala v úvahu můj původ,

pustila jsem se do
dobrodružství fotografie.

Toto byl počátek projektu Humanae.

Humanae existuje s cílem zdůraznit

naše skutečné barvy,

ne ty, které jsou spojené s rasou:

bílou, červenou, černou nebo žlutou.

Je to trochu hra,
zpochybňující naše zkratky.

Je to pro mne postupná cesta

od osobního příběhu ke globální historii.

Vždy vyfotím člověka na bílém pozadí.

Poté vyberu čtverec 11x11 pixelů

z nosu daného člověka

a stejnou barvou vyplním pozadí portrétu.

Pak vyhledám barvu
v katalogu barev Pantone.

Začala jsem se svou rodinou a přáteli.

Postupně se k našemu dobrodružství
připojili další a další lidé,

Hlavně díky výzvám

zveřejněným na sociálních sítích.

Myslela jsem si, že hlavním prostorem,
kde budu svou práci sdílet,

bude internet.

Chtěla jsem, aby to
mohl vidět úplně každý.

A aby chtěli kliknout
na tlačítko "sdílet".

Na počítači, stejně jako v mysli.

Tak se to všechno rozjelo.

Projekt zažil vřelé přijetí.

Výstavy, fyzické formáty, galerie a muzea.

Já mám ale nejradši, když Humanae

může být realizovan
ve veřejných prostorách

a je vystaveno podél ulic.

Podporuje to to veřejnou debatu
a pocit sounáležitosti.

Vyfotila jsem více než 3000 lidí,

ve 13 různých zemích,

19 různých městech po celém světě.

Jen pro rychlou představu -

od miliardářů, až po uprchlíky,

kteří se zrovna přepravili
přes Středozemí moře.

Od hlavního sídla UNESCO v Paříži,

až po přístřešky.

Také studenty. Ze Švýcarska
i ze slumů Rio de Janeira.

Všechny možné náhledy na svět,
genderové identity,

nebo tělesné postižení.

Novorozené i smrtelně nemocné.

Všichni dohromady tvoříme Humanae.

Tyto portréty nás nutí měnit

náš náhled jednoho na druhého.

Když už moderní věda
zpochybňuje koncept rasy,

Co to pro nás znamená
být bílí, černí, žlutí nebo červení?

Jde o oči, nos, pusu nebo vlasy?

Nebo náš původ, národnost
nebo peníze v bance?

Toto osobní cvičení
se ukázalo být objevem.

Najednou jsem si uvědomila, že Humanae

je užitečné pro mnoho lidí.

Je tak trochu zrcadlem pro ty,

kteří se nemohou najít
pod žádnou kategorií.

Lidé mi začali dávat
úžasnou zpětnou vazbu.

O některých z těch stovek
bych vám chtěla říct.

Matka 11leté holčičky mi napsala:

"Velmi dobrý nástroj, když se snažím

povzbuzovat její sebedůvěru.

Minulý víkend jí její spolužačka řekla,

že by jí mělo být zakázáno
bydlet v Norsku.

Proto si vaší práce velmi vážím
a moc pro mne znamená."

Jedna žena sdílela
svůj portrét na Facebooku

a napsala:

"Celý můj život se mě lidé snažili zařadit

do nějaké kategorie, skupiny, stereotypu.

Možná bychom měli přestat.

Místo zařazování lidí
bychom se jich měli zeptat,

kam by se zařadili oni?

A potom bych řekla:

"Ahoj, já jsem Massiel,
jsem Holanďanka z Dominiky,

vyrostla jsem ve smíšené rodině,

a jsem bisexuální."

Vedle těchto neočekávaných
a dojemných reakcí

se Humanae probudilo k životu

v nejrůznějších, nových oblastech.

Abych vám ukázala pár příkladů,

ilustrátoři a studenti umění
začali portréty používat

pro inspiraci a předmět ke studiu.

Je to sbírka obličejů.

Výzkumní pracovníci
v oblasti antropologie,

fyziky a neurologie používají Humanae

různými způsoby při studiu
lidských etnik,

v optofyziologii,

při rozpoznávání obličejů,

nebo při výzkumu Alzheimerovy choroby.

Jeden z nejdůležitějších
výsledků mého projektu,

bylo, že Humanae bylo vybráno pro

obálku časopisu "Foreign Affairs".

Což je velmi relevantní
politické periodikum.

Když už mluvím o Foreign Affairs,

díky tomu jsem pro svůj projekt našla

ty nejlepší ambasadory.

Jsou to učitelé.

Ti používají Humanae pro vyučování.

Jejich nadšení mi dává sílu,
abych se vracela

do hodin výtvarné výchovy,
tentokrát jako učitelka.

Mí studenti, ať už děti nebo dospělí,

kreslí autoportréty
a snaží se najít svou barvu.

Jako fotografka si uvědomuji,

že mohu pomoci druhým komunikovat.

Jako člověk - jako Angélica,

pokaždé, když vyfotím fotku,

mám pocit, že sedím u terapeuta.

Veškeré pocity frustrace,
strachu a samoty,

které jsem kdysi cítila,

se promění v lásku.

Poslední zemí na světě,
která zakázala otroctví,

je země, ve které jsem se narodila.

Brazílie.

My stále musíme tvrdě pracovat,

abychom zničili diskriminaci.

Ta je stále přítomná všude ve světě,

a nezmizí sama od sebe.

Děkuji.

(Potlesk)

Děkuji.