Klasická hudba a její úžasná síla

Benjamin Zander má dvě nakažlivé vášně: vážnou hudbu a snahu pomoci lidem uvědomit si, že i oni vážnou hudbu zbožňují, jen o tom zatím nevědí. S láskou k vážné hudbě totiž souvisí i touha po objevování nových možností, nových zážitků a nových souvislostí.

Mnoho z vás pravděpodobně zná
příběh o dvou obchodnících,

kteří jeli na začátku
20. století do Afriky.

Byli vysláni, aby zjistili,
jaké jsou tam možnosti

obchodu s obuví.

Zpátky do Manchesteru posílali telegramy.

Jeden z nich napsal:
"Situace beznadějná. Stop.

Nenosí boty."

A ten druhý: "Výjimečná příležitost.

Zatím nemají žádné boty."

(Smích)

Nyní je podobná situace
v oblasti klasické hudby,

protože někteří lidé se domnívají,

že klasická hudba zaniká.

Ale pak jsou lidé jako já, kteří si myslí,
že to pořádné teprve přijde.

A tak místo toho,
abych ukazoval statistiky a trendy

a vyprávěl o orchestrech, které končí,

a o mizejících nahrávacích společnostech,

si raději zkusíme dnes večer
takový experiment.

Experiment to vlastně úplně není,
protože už předem vím, jak dopadne.

Ale bude to něco podobného. Takže než --

(Smích)

-- než začneme, potřebuji udělat dvě věci.

Tou první je, že vám připomenu, jak zní,

když sedmileté dítě hraje na klavír.

Možná takové dítě máte doma.

A hraje nějak takhle.

(Klavír)

Vidím, že někteří z vás to dítě poznávají.

Pokud se učí hrát další rok,
je mu teď osm,

tak zní asi takhle.

(Klavír)

Dál se učí a chodí na hodiny,
je mu teď devět.

(Klavír)

Další rok hraní a výuky, už mu je deset.

(Klavír)

A tady většina z nich s hraním přestane.

(Smích)

(Potlesk)

Pokud by ale ještě jeden rok vydrželi,

uslyšeli byste tohle:

(Klavír)

Ta změna není v tom, co si asi myslíte,

totiž že najednou hraje
s nadšením, baví ho to,

je ponořen do hudby, nebo změnil učitele,
přišla puberta nebo cokoli.

Ve skutečnosti se stalo to,
že snížil množství důrazů.

Všimněte si, nejdřív hrál

s důrazem na každém tónu.

(Klavír)

Pak s důrazem na každém druhém tónu.

(Klavír)

Poznáte to podle pohybu mé hlavy.

(Smích)

Devítileté dítě

dává důraz na každou čtvrtou notu.

(Klavír)

Desetileté na každou osmou.

(Klavír)

A jedenáctileté zahraje
na jeden důraz celou frázi.

(Klavír)

Ani vlastně nevím, jak jsem se
dostal do téhle pozice.

(Smích)

Neřekl jsem si, že teď posunu
jedno rameno, teď pohnu celým tělem.

Ne, to hudba mě dotlačila k tomu,

čemu říkám hraní na jedné půlce.

(Klavír)

Můžu hrát i na druhé půlce.

(Klavír)

Na jedné z mých prezentací
seděl nějaký člověk;

pracoval jsem tam s mladým pianistou.

Ten člověk byl ředitel jedné firmy z Ohia.

Mluvil jsem k tomu mladému pianistovi

a říkal mu: "Tvůj problém je,
že hraješ na dvou půlkách.

Měl bys hrát jen na jedné."

A takhle jsem ho naklonil, zatímco hrál.

A hudba najednou vzlétla. Dala se do pohybu.

Posluchačům se zatajil dech, když slyšeli ten rozdíl.

Pak jsem dostal od toho pána z Ohia dopis.

Psal: "Byl jsem dojat.

Když jsem se vrátil, přebudoval jsem celou firmu

do jednopůlkové organizace."

(Smích)

Tou druhou věcí, co chci udělat, je povědět vám něco o vás.

Teď tu je asi 1600 lidí.

Odhaduji, že pro asi 45 z vás

je vážná hudba vášní.

Zbožňujete ji, vaše rádio je vždy naladěno na klasiku.

V autě máte CD s vážnou hudbou, chodíte na koncerty,

vaše děti hrají na hudební nástroje.

Neumíte si svůj život bez vážné hudby představit.

To je první skupina, poměrně malá.

Další skupina je větší.

To jsou lidé, kterým klasická hudba nevadí.

(Smích)

Máte za sebou dlouhý den, přijdete domů,

nalijete si sklenici vína a dáte si nohy na stůl.

Trocha ztlumeného Vivaldiho nic nezkazí.

(Smích)

To je ta druhá skupina.

Ve třetí skupině jsou pak ti,

kdo nikdy vážnou hudbu neposlouchají.

Není to součást jejich života.

Můžou ji sice zaslechnout třeba na letišti,

(Smích)

možná kousek z pochodu z Aidy,

když vchází do vestibulu. Ale to je tak všechno.

Tahle skupina lidí je asi největší.

Pak je tu ještě malá skupinka lidí,

kteří tvrdí, že vůbec nemají hudební sluch.

Myslí si to o sobě překvapivé množství lidí.

Vlastně často slyším: "Můj manžel nemá hudební sluch."

(Smích)

To ale není pravda. Každý má hudební sluch.

Pokud byste hudební sluch opravdu neměli,

nemohli byste v autě přeřadit na jinou rychlost.

Nepoznali byste rozdíl mezi

člověkem z Texasu a člověkem z Říma.

A telefon. Když vám zavolá matka

a řekne "Ahoj",

nejen že víte, kdo volá, ale i jakou má zrovna náladu.

Všichni máme úžasný sluch.

A všichni máme hudební sluch.

Ale něco vám řeknu. Neodejdu odsud,

dokud tu bude tak velká propast mezi těmi,

kteří vážné hudbě rozumějí a mají ji rádi,

a těmi, kteří k ní nemají vůbec žádný vztah.

Lidi bez hudebního sluchu už odsud zmizeli.

Ale i tak je mezi těmi třemi skupinami velká propast.

Neodejdu tedy, dokud úplně všichni v této místnosti,

všichni v přízemí a v celém Aspenu a každý, kdo se teď dívá,

vážné hudbě neporozumí a nezačnou ji milovat.

Budeme na tom teď pracovat.

Asi jste si všimli, že nemám vůbec žádné pochybnosti o tom,

že se mi to povede.

Jedna z vlastností vůdce totiž je, že vůbec nepochybuje

o schopnostech lidí, které vede k tomu,

aby uskutečnili to, co je v jeho představách.

Představte si, že by Martin Luther King řekl: "Měl jsem sen.

Ale nevím teda, jestli to někoho bude zajímat."

(Smích)

Dobře. Mám tady skladbu od Chopina.

Krásné Chopinovo preludium. Někteří z vás to budou znát.

(Hudba)

Víte, co si myslím, že se v této místnosti asi stalo?

Když jsem začal, mysleli jste si: "Zní to tak krásně."

(Hudba)

"Příští rok bychom asi neměli jezdit na dovolenou

na stejné místo jako letos."

(Smích)

Není to legrační? Zvláštní, jak nám tyhle myšlenky

tak nějak vplují do hlavy.

Samozřejmě --

(Potlesk)

-- samozřejmě, že pokud je skladba dlouhá a vy za sebou máte náročný den,

myšlenky se vám zatoulají.

Váš společník vás pak dloubne do žeber

se slovy: "Vzbuď se! To je kultura!" A vy se pak budete cítit ještě hůř.

Napadlo vás ale někdy, že důvodem, proč u vážné hudby usínáte,

nejste vy sami, ale my, hudebníci?

Když jsem hrál, pomyslel si někdo z vás:

"Proč hraje s tolika důrazy?"

Pokud bych přitom takhle kýval hlavou, určitě byste si to pomysleli.

(Hudba)

Od teď pokaždé, když uslyšíte vážnou hudbu,

vždy budete umět tyto důrazy rozeznat.

Pojďme se podívat, o co vlastně jde.

Tohle je tón H. Vedle něj máme C.

C má za úkol, aby H znělo smutně. A opravdu to dělá, nemyslíte?

(Smích)

Skladatelé to vědí. Pokud chtějí smutnou skladbu,

zahrají tyhle dvě noty.

(Hudba)

Spíš je to ale H se čtyřmi smutnými tóny.

(Smích)

Teď sestupuje k A. Teď ke G a potom k F.

Máme tedy H, A, G, F. Po H, A, G, F

očekáváme jaký tón? Tohle vypadá jako trefa do černého.

Zkusme to znovu. Ó, znělka TED.

(Smích)

Všímáte si, že opravdu všichni máme hudební sluch?

V každé vesnici v Bangladéši

nebo v Číně to vědí:

tadadada--dá. Všichni čekají na E.

Ale Chopin nechtěl dojít k E tak brzy,

protože co by se stalo? Skladba by skončila - jako Hamlet.

Pamatujete si Hamleta? 1. dějství, 3. výstup:

Hamlet zjistí, že mu strýc zabil otce.

Chodí pak za strýcem a chce ho zabít.

Pak si to ale vždy rozmyslí

a takhle se to pořád opakuje.

A kritikové, kteří všichni seděli v zadní řadě,

na to museli mít názor, tak říkali: "Hamlet je lenoch."

(Smích)

Nebo říkali: "Hamlet má Oidipův komplex."

Ne. Hra by jinak skončila moc rychle, hlupáku.

Proto Shakespeare do Hamleta přidal tolik dalších věcí.

Ofelie se zblázní, další děj zabudovaný do hlavního příběhu,

Jorikova lebka, hrobníci.

To vše má zdržet děj -- až do 5. dějství, kdy Hamlet strýce zabije.

S Chopinem je to stejné. Dojde skoro až k E

a pak si řekne: "Ups, radši se ještě vrátím a sjedu to znova."

Tak to zahraje ještě jednou.

Tady ho to nějak nadchlo,

ale to nás teď nezajímá.

Teď zahraje Fis a dostane se až dolů k E,

to ale není ten správný akord. Akord, který hledá,

je tenhle, a on místo něj dá...

tomuhle se říká klamavý závěr, protože nás trochu klame.

Svým studentům vždy říkám: "Pokud zrovna hrajete klamavý závěr,

nezapomeňte zvednout obočí, aby to všichni věděli."

(Smích)

(Potlesk)

Dobře. Dostali jsme se tedy až k E, není to ale ono.

Zkusíme E ještě jednou. Opravdu to nefunguje.

Teď to zkouší ještě jednou. Pořád to nefunguje.

A znova.

Až nakonec ...

Jeden pán v první řadě udělal "mmm".

To je to samé, co dělá, když přijde večer domů,

unavený po dlouhém dni, vypne motor v autě a řekne si:

"Á, jsem doma." Všichni víme, kde je naše "doma".

A tohle je skladba, která se vrací domů z daleka.

Zahraju to teď celé

a vy to budete sledovat. H, C, H, C, H, C, H --

dolů k A, G a F.

Skoro dojde až k E, ale ještě to nekončí.

Zpátky nahoru k H. Tady je nadšen. Pokračuje k Fis a dolů k E.

Tady je ten špatný akord. A znova.

Nakonec dojde až k E a jsme doma.

A teď vám ukáži hraní na jedné půlce.

(Smích)

Protože pro mě, abych mohl přejít od H až k E,

musím přestat myslet na každou jednotlivou notu mezi tím

a místo toho přemýšlet o dlouhé lince vedoucí od H k E.

Nedávno jsme byli v JAR. Nemůžete být v téhle zemi bez toho,

abyste si nevzpomněli na Mandelu uvězněného 27 let.

Na co celou dobu myslel? Na oběd?

Ne, přemýšlel o budoucnosti JAR

a jejích obyvatel.

To byla jeho vize; větší měřítko.

Jako se pták letící nad polem

nestará o ploty, které jsou pod ním. Rozumíte?

Takže teď sledujte celý úsek od H do E.

Než zahraju tuhle skladbu úplně celou, mám na vás ještě poslední prosbu.

Vzpomeňte si na někoho, koho jste milovali a kdo už není s vámi.

Milovaná babička, partner,

někdo ve vašem životě, koho jste měli opravdu rádi,

ale kdo už s vámi není.

Myslete na toho člověka a zároveň

sledujte linku od H do E

a uslyšíte vše, co chtěl Chopin sdělit.

(Hudba)

(Potlesk)

Možná se divíte,

proč tleskám.

To samé jsem dělal v jedné škole v Bostonu

se sedmdesáti dětmi okolo dvanácti let.

Přesně jako vám

jsem jim všechno vysvětlil.

Na konci se skoro zbláznili, pořád tleskali.

Já jsem tleskal, oni tleskali.

Pak jsem se zeptal: "Proč tleskám?"

A jedno z dětí řeklo: "Protože jsme vás poslouchali."

(Smích)

Přemýšlejte o tom. 1600 zaneprázdněných lidí,

každý dělá něco jiného.

A všichni jste poslouchali Chopina a byli dojati jeho hudbou.

To je přece něco.

Jsem si jist, že každý z vás poslouchal,

rozuměl a byl dojat. Úplnou jistotu samozřejmě nemám.

Ale řeknu vám, co se mi jednou stalo.

Byl jsem v Irsku během nepokojů před deseti lety

a pracoval jsem s dětmi katolíků a protestantů

na tématu řešení konfliktů. A zkusil jsem to samé i s nimi.

Poněkud riskantní pokus, byly to děti ulice.

A jedno z nich za mnou další ráno přišlo a řeklo mi:

"Víte, nikdy v životě jsem vážnou hudbu neposlouchal,

ale když jste hrál tu šoférovu skladbu..."

(Smích)

"... Mého bratra zastřelili minulý rok a já jsem vůbec nebrečel.

Ale když jste včera večer hrál,

byl to on, na koho jsem myslel.

A po tvářích se mi kutálely slzy.

A víte co, udělalo mi dobře, že jsem za bratra brečel."

V té chvíli jsem si uvědomil,

že vážná hudba je pro každého. Pro každého.

Jak bychom chodili -- víte,

my hudebníci to vidíme jinak.

Říká se, že 3 % populace má rádo vážnou hudbu.

Pokud by se nám to podařilo zvýšit na 4 %, naše problémy by zmizely.

Já říkám: "Jak byste chodili? Jak byste mluvili? Jak byste žili,

kdybyste přemýšleli o tom, že 3 % populace poslouchá vážnou hudbu?

Když to budou 4 %. Jak byste chodili?

Jak byste mluvili? Jak byste žili,

kdybyste si mysleli, že každý má rád vážnou hudbu --

jen o tom zatím neví?"

(Smích)

Jsou to dva úplně jiné světy.

Jednou jsem zažil něco úžasného. Bylo mi 45 let,

dirigoval jsem už 20 let a najednou jsem si něco uvědomil.

Dirigent je jediný člen orchestru, který nevydává žádný zvuk.

Moje fotka se sice objevuje na obalu CD --

(Smích)

-- ale dirigent je úplně zticha.

Jeho síla závisí na tom, jak dobře dokáže nadchnout lidi kolem sebe.

Tenhle okamžik všechno změnil. Doslova mi změnil život.

Hráči z mého orchestru pak za mnou přišli a ptali se:

"Bene, co se stalo?" Tohle se stalo.

Uvědomil jsem si, že mým úkolem je povzbuzovat jiné lidi.

A chtěl jsem samozřejmě zjistit, jestli se mi to daří.

Jak to ale zjistit? Podíváte se lidem do očí.

Pokud jejich oči září, víte, že to děláte správně.

S tou září byste mohli rozsvítit celou vesnici.

(Smích)

Dobře. Pokud máte kolem sebe zářící oči, víte, že to děláte správně.

Pokud ne, musíte se začít ptát.

Na tuhle otázku:

Kým jsem, že mým hráčům nezáří oči?

To samé můžeme dělat i s dětmi.

Kým jsem, že mým dětem nezáří oči?

To je úplně jiný svět.

Pomalu končí náš týden na horách

a vrátíme se do normálního světa.

A to je čas, kdy bychom si měli položit tuhle otázku:

Kým jsme, když se vracíme do běžného života?

Víte, že já své měřítko úspěchu mám.

Je jednoduché. Nezávisí na slávě ani na moci.

Závisí na tom, kolik zářících očí kolem sebe mám.

Mám ještě jednu myšlenku, a tou je,

že opravdu záleží na tom, co říkáme.

Záleží na našich slovech.

To jsem se naučil od ženy, která přežila Osvětim

jako jedna z mála.

Do Osvětimi se dostala, když jí bylo patnáct,

jejímu bratrovi bylo osm a rodiče zmizeli.

Řekla mi:

"Ve vlaku do Osvětimi jsem se podívala dolů

a všimla jsem si, že bratr nemá boty.

Řekla jsem mu: "Seš opravdu tak hloupej, že si neumíš ohlídat svoje věci?"

Způsobem, jakým starší sestry

mluví ke svým mladším bratrům.

Naneštěstí to ale byla poslední věc, co mu řekla,

protože znovu ho už nikdy neviděla. Nepřežil.

Když pak z Osvětimi vyšla, něco si slíbila.

Povídala mi o tom. Říkala: "Vyšla jsem z Osvětimi zpět do života

a učinila jsem slib. Slíbila jsem si, že už nikdy neřeknu nic,

co by nemohlo být to poslední, co jsem řekla."

Můžeme to udělat i my? Ne. Ale uškodíme tím sami sobě

i ostatním. Je to ale možnost, ke které časem můžeme dospět. Děkuji vám.

(Potlesk)

Zářící oči!!

Děkuji, děkuji.

(Hudba)