Kouzlo rovnováhy mezi odvahou a strachem

Poté, co jí diagnostikovali vzácné genetické onemocnění, které zhoršuje stav svalů, bylo Cara E. Yar Khan sděleno, že bude muset omezit své kariérní ambice a slevit ze svých snů. Ona tyto rady odmítla a místo toho pokračovala v cestě za svými největšími cíli. V tomto silném, působivém projevu Cara sdílí svou filozofii, jež zdůrazňuje práci na projektech, na nichž jí nejvíce záleží ‒ při koexistenci odvahy a strachu. Připravte se na dechberoucí, závratné záběry z její výpravy, které demonstrují, jak vlastním životem naplňuje svoji teorii.

Když jsme mladí, jsme přirozeně stateční

a neohroženě sníme o tom,
jaký by náš život mohl být.

Možná jste chtěli být astronautem
nebo konstruktérem raket.

Možná jste snili,
že procestujete všechny kontinenty.

Od útlého mládí jsem toužila pracovat

pro Organizaci spojených národů

v těch nejproblémovějších zemích světa.

A díky velké kuráži

se mi tento sen splnil.

S odvahou se to však má takto:

nepřichází na povel,
kdykoli ji potřebujeme.

Jde o výsledek náročné reflexe
a skutečného úsilí,

jež vyžadují rovnováhu
mezi strachem a statečností.

Beze strachu se dopouštíme hloupých chyb.

A bez kuráže
nikdy nevykročíme do neznáma.

V rovnováze mezi nimi
leží klíč k úspěchu,

a právě s touto rovnováhou
se všichni dennodenně potýkáme.

Nejprve pár slov o mých nóbl kolečkách.

Na vozíku nejsem odjakživa.

Vyrůstala jsem jako mnozí z vás,

běhala, skákala a tancovala.

Miluji tanec.

Nicméně, když mi bylo kolem 25 let,

začala jsem z nevysvětlitelných
důvodů padat na zem.

A o pár let později

mi diagnostikovali
recesivní genetickou poruchu

s názvem dědičná zánětlivá myopatie

neboli HIBM.

Jde o onemocnění,

kdy postupně ochabují všechny svaly
od hlavy po prsty na nohou.

HIBM je velmi vzácná nemoc.

Ve Spojených státech
ji diagnostikovali méně než 200 lidem.

Dodnes neexistuje prokázaná léčba ani lék

a během 10 až 15 let od propuknutí

vede HIBM zpravidla k ochrnutí,

což je důvod,
proč nyní používám invalidní vozík.

Když u mě poprvé rozpoznali poruchu,
všechno se změnilo.

Byla to děsivá zpráva,

protože jsem s chronickou nemocí
či hendikepem měla nulové zkušenosti.

A neměla jsem ponětí,
jak může nemoc postupovat.

Avšak nejvíc deprimující

bylo poslouchat rady druhých lidí,

abych omezila své ambice a sny

a změnila svá očekávání od života.

„Měla bys opustit
svoji mezinárodní kariéru.“

„Takhle si tě nikdo nevezme.“

„Bylo by sobecké pořídit si děti.“

To, že někdo jiný než já sama

kladl omezení mým snům a cílům,

bylo absurdní.

A neakceptovatelné.

A tak jsem je ignorovala.

(povzbuzení a potlesk)

Provdala jsem se.

Já sama se rozhodla nemít děti.

A pokračovala jsem
v kariéře pro Spojené národy

i po stanovení diagnózy,
kdy mě čekaly 2 roky v Angole,

země zotavující se
z 27leté brutální občanské války.

Trvalo však dalších 5 let,

než jsem svému zaměstnavateli
oficiálně sdělila svou diagnózu.

Protože jsem se bála,

že zpochybní mou schopnost
vykonávat tuto práci, a že ji ztratím.

Pracovala jsem v zemích,
kde byla běžná obrna,

takže když jsem někoho zaslechla,

že jsem nejspíš přežila obrnu,

myslela jsem,
že je mé tajemství v bezpečí.

Nikdo se neptal, proč kulhám.

A tak jsem nic neříkala.

Trvalo mi přes 10 let,

než jsem závažnost HIBM vnitřně přijala,

zrovna když i základní úkoly
pro mne začínaly být čím dál náročnější.

I přesto jsem nadále mířila za svým snem
o práci po celém světě,

a dokonce jsem byla jmenována
kontaktní osobou pro hendikepované

z řad obětí ničivého zemětřesení
na Haiti v roce 2010,

kde jsem 2 roky sloužila pro UNICEF.

Později mě práce přivedla
do Spojených států.

A i poté, co nemoc značně pokročila

a já potřebovala k chůzi
ortézu a chodítko,

nepřestávala jsem toužit po dobrodružství.

A tentokrát jsem začala snít
o skutečně velkolepém dobrodružství.

A co může být velkolepější
než samotný Grand Canyon?

Věděli jste, že z 5 milionů lidí,
kteří navštíví okraj kaňonu,

pouhé 1 procento
sestoupí na jeho dno?

A já chtěla být součástí toho 1 procenta.

Jediný problém je ‒

(potlesk)

Jediný problém je,
že Grand Canyon není tak docela přístupný.

Potřebovala jsem něčí asistenci,

abych slezla 5000 stop hluboký,
kolmý svah se sypkým terénem.

Když musím čelit překážkám,

strach se nemusí dostavit hned,

jelikož předpokládám, že tak či onak

problém vyřeším.

A v této situaci mě napadlo:

takže pokud dolů nemohu sejít pěšky,

mohla bych se naučit jezdit na koni.

A přesně tohle jsem udělala.

A tímto rozhodnutím

se započala má 4letá mise,

během níž jsem se zmítala
mezi strachem a kuráží,

abych absolvovala 12denní expedici.

Čtyři dny na koňském hřbetu
napříč Grand Canyonem, od okraje k okraji,

a 8denní rafting
po 240 kilometrech řeky Colorado River,

to vše s filmovým štábem v závěsu.

Spoiler ‒ dokázali jsme to.

Avšak ne bez toho, abych poznala,
jak můj nejhlubší strach

ve mně dokáže vyvolat
stejnou porci odvahy.

Je 13. dubna 2018,

sedím 2,5 metru nad zemí,

jedu na mustangovi jménem Sheriff

a mé první dojmy z Grand Canyonu

byly ve znamení šoku a hrůzy.

Kdo mohl vědět, že mám strach z výšek.

(smích)

Ale na vzdávání se teď nebylo pomyšlení.

Sebrala jsem každý kousek odvahy

abych nedovolila strachu
připravit mě o to nejlepší v sobě.

Nasedli jsme na koně na jižním okraji

a vše, co jsem mohla dělat,
abych se udržela v klidu,

bylo zhluboka dýchat,
zírat vzhůru do oblak

a soustředit se na hlasy lidí z týmu.

K nehodě došlo
ještě během první hodiny.

Nedokázala jsem se udržet
v sedle vzpřímená,

a když kůň překonával delší schod,

mrštila jsem sebou dopředu
a udeřila se obličejem o jeho hlavu.

Vypukla panika, hlava mě šíleně bolela,

ale stezka byla příliš úzká na to,
abychom mohli sesednout.

Teprve v polovině cesty,
ve výšce 700 metrů,

před sebou ještě nejméně 2hodinový sestup,

jsme mohli zastavit, sundat helmu

a spatřit bouli o velikosti vejce
trčící z mého čela.

Jak je možné, že při všem tom
plánování a veškeré výbavě

nám nakonec chyběl sáček s ledem?

(smích)

Naštěstí pro nás všechny otok ustoupil

a přesunul se na mou tvář,
kde vytvořil dva obří monokly,

což je přesně ten pravý „look“
pro dokumentární film.

(smích)

(potlesk a povzbuzení)

Nebyla to jednoduchá, poklidná cesta,

ale o to přesně tady šlo.

Ačkoli jsem se bála
nasednout zpět do sedla,

dostala jsem se tam.

Samotný sestup na dno kaňonu

trval celkem 10 hodin,

a to byl pouze první den v sedle
z celkových 4 dní.

Poté následovaly mohutné peřeje.

Řeka Colorado v Grand Canyonu

patří k nejdivočejším vodám
pro sjezd v zemi.

A čistě pro případ, že bychom se převrhli,

jsme nejprve nacvičovali mou záchranu
v menších peřejích.

A mohu s klidem říct,
že nešlo o oslňující scénu.

(smích)

Nadechla jsem se na nesprávné straně vlny,

dusila jsem se vodou

a nedokázala udržet směr.

Ano, bylo to hrůzostrašné,

ale zároveň to bylo úchvatné.

Vodopády, hladké stěny kaňonu

a dno staré několik miliard let,

v kterém se v průběhu dne střídaly barvy.

Grand Canyon je ryzí divočina

hodná všech svých poct.

(potlesk)

Expedice,

celé to plánování a výprava samotná

mi ukázaly novou dimenzi strachu,
jakou jsem nikdy předtím nepoznala.

Ale co je důležitější,

ukázaly mi,
jak troufale odvážná dokážu být.

Mé putování Grand Canyonem
nebylo jednoduché.

Tohle nebyla výprava neohrožené Amazonky

hravě si razící cestu velkolepou scenérií.

Tohle jsem byla já v slzách,

vyčerpaná, domlácená a se dvěma monokly.

Bylo to děsivé,

bylo to stresující,

bylo to vzrušující.

Teď, když výprava skončila,

je snadné brát to,
čeho jsme dosáhli, na lehkou váhu.

Vím, že chci tuto řeku sjet znovu.

Tentokrát celých 445 kilometrů.

(potlesk)

Ale zároveň vím, že tu část v sedle
už nechci absolvovat nikdy.

(smích)

Je to zkrátka příliš nebezpečné.

A o to přesně mi jde.

Nejsem zde pouze proto,
abych vám ukazovala záběry z filmu.

Jsem tady, abych připomenula nám všem,

že život sám je vskutku lekce

hledání rovnováhy mezi strachem a odvahou.

A porozumění tomu,
co je a co není dobrý nápad.

(smích)

Život je děsivý sám o sobě,

takže aby se naše sny vyplnily,
stateční být musíme.

Tváří v tvář vlastním obavám

a při sbírání odvahy pro jejich překonání,

přísahám, že prožívám výjimečný život.

A proto žijte velkolepě

a pokuste se nechat svou odvahu
vyvážit váš strach.

Nikdy nevíte, kam vás to zavede.

Děkuji.

(potlesk a povzbuzení)