Sugata Mitra a jeho nové experimenty v samostudiu

Vědec věnující se vzdělání Sugata Mitra se vypořádává s největším problémem vzdělávání -- nejlepší učitelé a školy nejsou tam, kde je jich potřeba nejvíce. V sérii experimentů ze života od Nového Dillí přes Jižní Afriku do Itálie dává dětem přístup k Internetu, na který dohlíží ony samy, a dosahuje výsledků, které revolučním způsobem mění to, jak smýšlíme o učení.

No, to je docela zřejmé tvrzení, tam nahoře.

Začal jsem s touto větou před 12 lety.

a začal jsem v kontextu

rozvojových zemí,

ale vy sedíte tady, jste z každého koutu světa.

Takže když si představíte mapu své země,

myslím, že si uvědomíte,

že pro každou zemi na planetě,

byste mohli nakreslit malé kroužky a říct,

"Toto jsou místa, kam dobří učitelé nepůjdou"

A navíc k tomu,

toto jsou místa, odkud pochází problémy.

Takže máme ironický problém.

Dobří učitelé nechtějí chodit

přesně do míst, kde jsou nejvíce potřeba.

Začal jsem v roce 1999

zkoušet řešit tento problém s experimentem,

který se odehrál v Novém Dillí a byl velice jednoduchý.

V zásadě jsem zabudoval počítač

do zdi ve slumu v Novém Dillí.

Ty děti stěží chodily do školy. Vůbec neuměly anglicky.

Předtím počítač nikdy neviděly,

a nevěděly, co je to Internet.

Připojil jsem k tomu vysokorychlostní Internet -- bylo to asi tři stopy nad zemí --

zapnul jsem to a nechal to tam.

Po tomto,

jsme si všimli několika zajímavých věcí, které se hned dozvíte.

Ale zopakoval jsem toto po celé Indii

a poté napříč

velkou částí světa

a všiml jsem si,

že děti se naučí tomu,

čemu se chtějí naučit.

Toto byl první experiment, který jsme provedli --

osmiletý chlapec po vaší pravici

učící svou žačku, šestiletou holčičku,

a učil ji, jak prohlížet Internet.

Tento kluk tady uprostřed střední Indie --

je to ve vesnici v Rádžastánu,

kde si děti nahrály svou vlastní hudbu

a pak si ji jeden druhému pouštěli,

a během toho

si nesmírně užívali.

To vše zvládly za čtyři hodiny poté,

co viděly počítač poprvé v životě.

V jiné jihoindické vesnici

si tady ti kluci

smontovali kameru

a snažili se vyfotit čmeláka.

Stáhli si to z Disney.com

nebo z nějaké takové stránky,

14 dní poté, co se počítač ve vesnici objevil.

A na konci toho všeho

jsme dospěli k tomu, že skupina dětí

se může naučit používat počítač a Internet

nehledě na to, kým byli

a kde se nacházeli.

V tomto bodě jsem začal být trochu ambicióznější

a rozhodl jsem se zjistit,

co ještě by děti dokázaly udělat s počítačem.

Odstartovali jsme experiment v Hajdarábádu v Indii,

kde jsem dal skupince dětí --

mluvili anglicky s velmi silným Telugským přízvukem.

Dal jsem jim počítač

s řečově-textovým rozhraním,

které teď máte zdarma k Windows,

a požádal jsem je, aby do něj mluvili.

Takže když do něj mluvili,

počítač zapisoval hatmatilku,

tak řekli, "Hm, nerozumí to ničemu z toho, co říkáme."

Tak jsem řekl, "Jo, nechám to tu dva měsíce.

Snažte se tomu

počítači porozumět."

A ty děti řekly, "Jak se to dělá."

A já jsem řekl,

"Já vlastně nevím."

(Smích)

A odešel jsem.

(Smích)

O dva měsíce později --

a to je nyní zdokumentováno

v časopise Information Technology

for International Development --

se jim přízvuk změnil

a byl nápadně blízký neutrálnímu britskému přízvuku,

ve kterém jsem zařízení převádějící řeč na text připravil.

Jinými slovy, všichni mluvili jako James Tooley.

(Smích)

Takže to zvládli sami.

Poté jsem začal experimentovat

s různými jinými věcmi,

které by se sami mohli naučit

Jednou jsem měl zajímavý telefonát ze města Kolombo,

od Arthura C. Clarka,

který řekl, "Chci vidět, co se děje."

A on nemohl cestovat, tak jsem tam zajel.

Řekl dvě zajímavé věci,

"Učitel, který může být nahrazen strojem, by měl být."

(Smích)

Druhá věc, kterou řekl, byla, že

"Pokud mají děti zájem,

nastává vzdělávání."

A já jsem to v tomto oboru dělal,

takže pokaždé, když to sleduji, myslím na něj.

(Video) Arthur C. Clarke: A oni zcela určitě

mohou pomoci lidem,

protože děti se rychle naučí zorientovat se

a pouštět se do toho a nacházet věci, které je zajímají.

A když máte zájem, pak máte vzdělávání.

Sugata Mitra: Vzal jsem ten experiment do Jižní Afriky.

Toto je patnáctiletý kluk.

(Video) Kluk: ...jen zmínkou, hraji hry

jako zvířata,

a poslouchám hudbu.

SM: A já jsem se ho zeptal, "Posíláš e-maily?"

A on řekl, "Ano, a oni skáčou přes oceán."

Toto je v Kambodži.

venkovská Kambodža --

docela hloupá počítací hra,

kterou by žádné dítě nehrálo ve třídě, nebo doma.

Oni by to, víte, na vás hodili zpátky.

Řekli by, "To je strašně nudné."

Když to necháte na chodníku,

a když všichni dospělí odejdou,

pak se začnou navzájem chlubit

s tím, co zvládnou.

To je to, co dělají tyto děti.

Myslím, že se snaží násobit.

A po celé Indii,

po zhruba dvou letech,

děti začaly googlit své domácí úkoly.

Výsledkem bylo, podle výpovědí učitelů,

ohromné zlepšení jejich angličtiny --

(Smích)

rychlé zlepšení v celé řadě věcí.

Říkali, "Stali se z nich opravdu hlubocí myslitelé" a tak dále.

(Smích)

A vskutku, stali.

Chci říct, když jsou ty věci na Googlu,

proč byste si je měli cpát do hlavy?

Takže po dalších čtyřech letech

jsem se rozhodl, že skupinky dětí se dokáží pohybovat na Internetu,

aby sami dosáhli vzdělávacích cílů.

Tou dobou získala

Univerzity v Newcastlu velkou částku peněz,

aby zlepšila indické školství.

Tak mi Newcastle zavolal. Řekl jsem: "Udělám to z Dillí."

Oni řekli, "Nemůžete se vypořádat

s miliony liber z peněz univerzity,

zatímco budete sedět v Dillí."

Takže v roce 2006

jsem si koupil těžký svrchník

a přestěhoval jsem se do Newcastlu.

Chtěl jsem otestovat limity

onoho systému.

První experiment, který jsem z Newcastlu udělal,

se vlastně odehrál v Indii.

A dal jsem si nemožný cíl:

mohou se Tamilsky mluvící

dvanáctileté děti

v jihoindické vesnici

naučit navzájem biotechnologii

v angličtině, úplně sami?

A napadlo mě, že je otestuji. Dostanou nula bodů.

Dám jim materiály. Vrátím se a prozkouším je.

Znovu dostanou nula bodů.

Vrátím se a řeknu, "Ano, na některé věci potřebujeme učitele."

Povolal jsem 26 dětí.

Všechny tam přišly, a já jsem jim řekl, že

v tomto počítači jsou opravdu složité věci.

Nebyl bych překvapený, kdybyste ničemu neporozuměli.

Je to vše anglicky, a já jdu.

(Smích)

Takže jsem je s tím nechal.

Vrátil jsem se po dvou měsících,

a těch 26 dětí nastoupilo, vypadaly velmi, velmi klidně.

Řekl jsem "No, dívali jste se na ty věci?"

Oni na to, "Ano, dívali."

"Rozuměli jste něčemu?" "Ne, ničemu."

Tak jsem řekl,

"No, jak dlouho jste cvičili,

než jste dospěli k tomu, že ničemu nerozumíte?"

Řekli, "Díváme se na to každý den."

Tak jsem řekl, "Dva měsíce jste se dívali na něco, čemu nerozumíte?"

No a dvanáctiletá holčička zvedla ruku a řekla,

doslova,

"Kromě faktu, že nepřesná replikace molekuly DNA

způsobuje genetické nemoci,

jsme nic jiného nepochopili."

(Smích)

(Potlesk)

(Smích)

Trvalo mi tři roky to publikovat.

Právě to vyšlo v British Journal of Education Technology.

Jeden z recenzentů této statě řekl

"Je to moc dobré na to, aby to byla pravda,"

což nebylo moc hezké.

No, jedna z dívek se sama naučila tolik,

že se stala učitelkou.

A to je ona, tady.

Vzpomínáte, neučí se anglicky.

Vydal jsem poslední část, když jsem se zeptal, "Kde je neuron?"

a ona řekla, "Neuron? Neuron?"

A pak se podívala a udělala toto.

Když pomineme ten výraz, nebylo to moc hezké.

Takže jejich skóre se zvedlo z nuly na 30 procent,

coe je vzdělanostně nemožné za takových okolností.

Ale 30 procent k udělání testu nestačí.

Tak jsem přišel na to, že mají kamarádku,

místní účetní, mladou dívku,

se kterou hráli fotbal.

Zeptal jsem se jí, "Chtěla by jsi je učit,

aby dokázali projít testem z biotechnologie?"

A ona řekla, "Jak bych to dokázala? Nic o tom předmětu nevím."

Řekl jsem, "Ne, použij metodu babičky."

Ona řekla, "Co to je?"

Já na to, "No, uděláš to tak,

že si za ně stoupneš

a budeš je celou dobu obdivovat.

Prostě jim říkej, 'To je bezva. To je úžasné.

Co je toto? Můžeš to udělat znovu? Ukážeš mi nějaké další věci?'"

Dělala to tak dva měsíce.

Skóre se zvýšilo na 50,

což je stejný počet, jakého dosahují snobské školy

v Novém Dillí, s trénovanými učiteli biotechnologie.

Tak jsem se vrátil do Newcastlu

s těmito výsledky

a dospěl jsem k tomu,

že se tu děje něco,

co se nepochybně stávalo velmi vážnou věcí.

Takže, jak jsem tak experimentoval s řadou zapadlých míst,

přišel jsem na nejzapadlejší místo, na které jsem přišel.

(Smích)

Přibližně 5000 mil od Dillí

je malé městečko Gateshead.

V Gatesheadu jsem vzal 32 dětí,

a začal jsem tu metodu vypilovávat.

Rozdělil jsem je do skupin po čtyřech.

Řekl jsem, "Sami si udělejte skupiny po čtyřech.

Každá čtyřčlenná skupina může používat jeden, ne čtyři počítače."

Vzpomínáte, z Díry ve zdi.

"Můžete měnit skupiny.

Můžete přejít do jiné skupiny,

pokud se vám ta vaše nebude líbit, atd.

Můžete jít k jiné skupině, nakouknout jim přes ramena, podívat se, co dělají,

vrátit se ke své vlastní skupině a vydávat to za svou práci."

A vysvětlil jsem jim,

že, jak víte, mnoho vědeckých výzkumů se provedlo touto metodou.

(Smích)

(Potlesk)

Děti mi nadšeně přitakaly a řekli,

"Teď, co chcete, abychom dělali?"

Dal jsem jim šest otázek z GCSE (britský test pro středoškoláky).

První skupina, ta nejlepší,

vyřešila vše za 20 minut.

Ta nejhorší za 45.

Použili vše, co znali --

skupiny kolem novinek, Google, Wikipedii,

Ask, Jeeves, atd.

Učitelé říkali, "Naučí se to do hloubky?"

Řekl jsem, "No, vyzkoušíme to.

Vrátím se po dvou měsících.

Dáme jim papírový test ---

žádné počítače, žádné mluvení jeden s druhým, atd."

Průměrné skóre s počítači a skupinkami

bylo 76 procent.

Když jsem experiment provedl, když jsem zadal test,

po dvou měsících, skóre

bylo 76 procent.

Byla tu fotografická paměť,

kterou ty děti využily.

Předpokládám to, protože jedno s druhým diskutují.

Jednomu dítěti, s jedním počítačem před sebou,

se to nepodaří.

Mám další výsledky,

které jsou téměř neuvěřitelné,

výsledky, které se v čase zlepšují.

Protože jejich učitelé říkají,

že poté, co hodina skončí,

děti pokračují v dalším googlování.

Zde v Británii jsem přišel s výzvou

pro britské babičky,

po svém experimentu v Kuppanmu.

No, víte,

britské babičky jsou velmi vitální.

200 z nich se okamžitě přidalo.

(Smích)

Šlo o to, že mi poskytnou

jednu hodinu vysílacího času,

zatímco budou sedět doma,

jeden den v týdnu.

A ony to tak udělaly.

A za poslední dva roky,

se přes Skype událo

přes 600 hodin instruování,

za použití toho, čemu mí studenti říkají babiččin mrak.

Babiččin mrak tam někde sedí.

Může je vysílat na jakoukoli školu si zamanu.

(Video) Učitel: Nechytíš mě.

Řekněte to.

Nechytíš mě.

Děti: Nechytíš mě.

Učitel: Jsem perníkový panáček.

Děti: Jsem perníkový panáček.

Učitel: Správně. Velmi dobře ...

SM: Zpět v Gatesheadu,

desetiletá holčička proniká do srdce Hinduismu

během 15 minut.

Víte, věc o které vůbec nic nevím.

Dvě děti sledují TEDTalk.

Předtím chtěli být fotbalisté.

Po zhlédnutí osmi TEDTalků

se chce stát Leonardem da Vinci.

(Smích)

(Potlesk)

Je to docela jednoduchá věc.

Toto je to, co teď buduji.

Nazývají se zařízení SOLE: Samo-organizovaná učební prostředí.

Nábytek je navrhnut tak,

aby děti mohly sedět před velkými plátny,

s široko-pásmovým připojením, ale ve skupinách.

Pokud chtějí, mohou zavolat babiččin mrak.

Toto je SOLE v Newcastlu.

Mediátor je z Pune v Indii.

Takže jak daleko až můžeme jít? Poslední část a pak skončím.

V květnu jsem jel do Turína.

Od své skupinky desetiletých žáků jsem odehnal všechny učitele.

Mluvím pouze anglicky, oni mluví pouze italsky,

takže jsme nemohli nijak komunikovat.

Začal jsem psát anglické otázky na tabuli.

Děti se na to podívaly a řekli, "Cože?"

Já řekl, "No, udělejte to."

Naťukali to do Googlu, přeložili si to do italštiny,

vrátili se na italský Google.

O 15 minut později...

Další otázka: Kde je Kalkata?

Tato trvala pouze 10 minut.

Pak jsem zkusil opravdu těžkou.

Kdo byl Pythagoras a co dělal?

Chvíli bylo ticho,

a poté řekli, "Vyslovil jste to špatně.

Je to Pitagora."

A pak,

za 20 minut,

se na obrazovkách začaly objevovat pravoúhlé trojúhelníky,

Z toho mě přešel mráz po zádech.

Je jim 10 let.

[Text]: Během dalších 30 minut by se dostali k teorii relativity. A pak?

(Smích)

(Potlesk)

A víte, co se stalo?

Myslím, že jsme právě narazili na

samo-organizující se systém.

Samo-organizující se systém je ten,

kde se objevuje struktura

bez zřejmého zásahu zvenčí.

Samo-organizující se systém také vždy vykazuje emergenci,

což znamená, že systém začne dělat věci,

pro které nebyl nikdy navržen.

Co že je důvod, proč reagujete tak, jak reagujete.

protože to vypadá nemožně.

Myslím, že teď můžu zkusit hádat.

Vzdělání je sebe-organizující se systém,

kde je učení emergentním fenoménem.

Bude trvat pár let, než se to prokáže, experimentálně,

ale budu to zkoušet.

Ale mezitím je to metoda, která je dostupná.

Jedna miliarda dětí, potřebujeme 100 milionů mediátorů --

na planetě jich je mnohem více než tolik ---

10 miliónů zařízení SOLE,

180 miliard dolarů a 10 let.

Mohli bychom změnit vše.

Děkuji.

(Potlesk)