Proč se musíme všichni naučit citovou první pomoc

Když máme chřipku nebo nás někde něco píchá, jdeme k lékaři. Tak proč nevyhledáme profesionální pomoc, když nás trápí emocionální zranění: vina, ztráta, osamělost? Guy Winch upozorňuje na to, že mnozí z nás řeší otázky svého psychologického zdraví sami. Ale není to nutné. Poslechněte si, proč a jak bychom měli o svou duševní hygienu – o své pocity i své mysli – pečovat stejně pečlivě, jako se staráme o svá těla.

Vyrostl jsem se svým
jednovaječným dvojčetem,

milovaným a milujícím bratrem.

Když jste z dvojčat, stanete se
expertem na jednu věc:

všímáte si naddržování.

Když byla jeho sušenka jen o kousek
větší než ta moje, ozval jsem se.

Ale zjevně jsem nestrádal.

(smích)

Když jsem se stal psychologem, začal jsem
vnímat naddržování jiného druhu:

to, jak si svého těla vážíme
mnohem víc než své mysli.

Strávil jsem devět let na univerzitě,
abych získal doktorát z psychologie,

a nevěřili byste, kolik lidí se podívá
na moji vizitku a řekne:

"Á, psycholog, takže ne skutečný doktor,"

jakobych si to měl na tu vizitku napsat.

(smích)

Tohle upřednostňování těla před myslí
vidím všude kolem.

Nedávno jsem byl na návštěvě u kamaráda

a jejich pětiletý syn se chystal
do postele.

Stál na stoličce u umyvadla
a čistil si zuby,

najednou sklouzl a odřel si nohu
o tu stoličku.

Chvilku plakal, pak se zvedl,

vylezl zpátky a natáhl se pro krabičku
s náplastmi, aby si bolístku zalepil.

Tohle dítě si sotva umělo
zavázat tkaničky,

ale už vědělo, že ránu je potřeba zakrýt,
aby se do ní nedostala infekce,

a že máte pečovat o své zuby
a dvakrát denně si je vyčistit.

Všichni víme jak udržovat
své fyzické zdraví

a jak je důležitá zubní hygiena, že ano?

Tohle jsme se naučili
už v předškolním věku.

Ale co víme o tom, jak zachovávat
své duševní zdraví?

No, nic.

Co učíme své děti
o duševní hygieně?

Nic.

Jak to, že strávíme víc času
péčí o své zuby,

než o své mysli?

Proč je pro nás naše tělesné zdraví
o tolik důležitější

než zdraví psychologické?

Utrpíme duševní zranění
mnohem častěji než nějaké tělesné,

zranění jako je selhání,
odmítnutí nebo osamělost.

A i ta se mohou zhoršovat,
když je neošetříme,

a mohou naše životy
velmi dramaticky ovlivňovat.

Přestože máme k dispozici
vědecky prověřené metody,

které můžeme používat k ošetření
takovýchto duševních zranění,

stejně tak nečiníme.

Většinou nám ani nepřijde,
že bychom to měli dělat.

"Hm, cítíš se v depresi?
Vykašli se na to; to všechno je jen v tvé hlavě."

Dovedete si představit, že byste někomu
se zlomenou nohou řekli:

"No jo, zkus to rozchodit;
to je všechno jen v tvé noze."

(smích)

Je na čase, abychom přemostili propast
mezi naším tělesným a duševním zdravím.

Je třeba je učinit rovnoprávnějšími,

aby byly jako dvojčata.

Když o tom mluvím,
můj bratr je taky psycholog.

Takže taky není "skutečný lékař".

(smích)

Nicméně nestudovali jsme spolu.

Přiznám se, že nejtěžší věc,
kterou jsem kdy v životě podstoupil,

bylo přestěhovat se za oceán
do New Yorku

kvůli postgraduálnímu studiu.

Byli jsme tehdy rozdělení
poprvé v našich životech,

a pro nás pro oba to bylo brutální.

Ale zatímco bratr zůstal
s rodinou a přáteli,

já jsem byl sám v cizí zemi.

Hrozně se nám stýskalo,

ale mezinárodní hovory
byly tenkrát ještě hrozně drahé

a mohli jsme si dovolit spolu mluvit
jen pět minut každý týden.

Když se přiblížily naše narozeniny,

měly to být první, které nestrávíme spolu.

Rozhodli jsme se nešetřit a ten týden
si spolu promluvit celých deset minut.

Celé dopoledne jsem chodil sem a tam
po pokoji a čekal, až mi zavolá –

a čekal, a čekal,
ale telefon nezazvonil.

Říkal jsem si, že to je rozdílem
časových pásem,

""OK, zrovna je někde s kamarády,
zavolá později."

Tenkrát ještě nebyly mobily.

Ale nezavolal.

A mě začalo docházet,
že po deseti měsících odloučení

už mě nepostrádal tolik,
jako já jeho.

Věděl jsem, že zavolá ráno,

ale ta noc byla jedna z nejsmutnějších
a nejdelších v mém životě.

Druhý den jsem se probudil,

podíval jsem se na telefon a zjistil,
že jsem včera omylem vyvěsil sluchátko,

jak jsem včera rázoval po pokoji.

Vyskočil jsem z postele,

vrátil sluchátko zpátky,
a telefon okamžitě zazvonil,

volal mi brácha
a byl hrozně naštvaný.

(smích)

I pro něj to byla nejsmutnější
a nejdelší noc v životě.

Snažil jsem se mu vysvětlit,
co se stalo, ale on povídá:

"To nechápu. Kdyžs viděl,
že ti nevolám,

proč jsi prostě nezvedl telefon
a nezavolal ty mně?"

Měl pravdu. Proč jsem mu nezavolal?

Tenkrát jsem nevěděl,
ale dnes už znám odpověď

a je velmi prostá: osamělost.

Osamělost vytváří hlubokou duševní ránu,

která narušuje naše vnímání
a mate naše uvažování.

Začneme věřit tomu, že lidem okolo na nás
záleží mnohem méně, než ve skutečnosti.

Způsobuje, že se bojíme otevřít
a spojit s ostatními,

protože proč bychom se vystavovali
odmítnutí a bolesti,

když už teď nás bolí srdce
víc, než se dá vydržet?

Byl jsem tenkrát v zajetí
skutečné osamelosti,

ale byl jsem celý den mezi lidmi,
tak mi to nikdy nepřišlo na mysl.

Ale osamělost je definována
čistě subjektivně.

Závisí čistě na tom, jestli se cítíte

emocionálně nebo sociálně odpojeni
od lidí kolem sebe.

A tak jsem se cítil.

Kolem osamělosti existuje spousta výzkumů,
a všechny jsou dost strašlivé.

Osamělost nejen způsobí, že se cítíte
špatně, ale může vás i zabít.

Nedělám si legraci.

Chronická osamělost zvyšuje
pravděpodobnost předčasné smrti

o 14 procent.

Osamělost způsobuje vysoký krevní tlak,
vyšší hladinu cholesterolu.

Omezuje dokonce fungování
vašeho imunního systému,

čím se stáváte zranitelnými vůči
mnoha jiným chorobám a neduhům.

Někteří vědci z výzkumů vyvozují,
že suma sumárum

znamená chronická osamělost
stejně velké riziko

pro vaše dlouhodobé zdraví
jako kouření cigaret.

Krabičky cigaret už dneska mají varování
"Kouření může zabíjet"

ale osamělost žádnou cedulku nemá.

A proto je důležité, abychom
dali váhu duševnímu zdraví

a provozovali duševní hygienu.

Protože psychologické zranění
nemůžete ošetřit,

pokud ani nevíte, že jste zraněni.

Osamělost není jedinou
psychologickou ránou,

která narušuje naše vnímání
a klame nás.

Selhání funguje podobně.

Jednou jsem navštívil jesle,

kde jsem mohl sledovat tři batolata,
jak si hrají se stejnou plastovou hračkou.

Když jste posunuli červené tlačítko,
vyskočil na vás roztomilý pejsek.

Jedna holčička zkoušla tahat
za fialové tlačítko, pak ho mačkala,

a pak si sedla, dívala se na tu krabičku,
a třásla se jí brada.

Chlapeček vedle ní to sledoval,

potom se otočil ke své krabičce
a rozplakal se, aniž se jí dotkl.

Mezitím jiná holčička zkoušela
všechno co jí napadlo,

dokud neposunula červené tlačítko,

načež na ni vyskočil pejsek
a on a radostně vykřikla.

Máme tu tři batolata
s identickou hračkou

a vidíme u nich velmi rozdílné reakce
na selhání.

První dvě děti byly určitě schopné
posunout červené tlačítko.

Jediné, co jim zabránilo uspět,

byla jejich mysl, která je oklamala,
takže uvěřili, že to nedokážou.

Dospělí jsou takhle klamáni
úplně stejně a neustále.

Každý máme nějakou základní sadu
pocitů a přesvědčení, které se spustí

jakmile se setkáme
s frustrací nebo zklamáním.

Jste si vědomi toho, jak vaše mysl
reaguje na selhání?

Je to moc potřeba.

Protože když se vás vaše mysl pokusí
přesvědčit, že něco nedokážete,

a vy jí uvěříte,

pak se jako ta dvě batolata
začnete cítit bezmocní

a přestanete se brzo snažit,
nebo se dokonce ani o nic nepokusíte.

A potom budete o to více
přesvědčeni, že nemůžete uspět.

Chápete, že kvůli tomu tolik lidí
nezvládá věci, na které jinak mají kapacitu?

Žel je někde po cestě
potkalo klidně jedno jediné selhání,

které je přesvědčilo že nemohou uspět,
a oni tomu uvěřili.

Jakmile jsme jednou o něčem přesvědčeni,
je velmi těžké změnit názor.

Tahle lekce mi byla uštědřena
ještě než mi bylo dvacet.

Jeli jsme v autě s pár kamarády,
v noci po neosvětlené silnici,

když tu nás zastavila policie.

Někde v okolí došlo k loupeži
a oni hledali podezřelé.

Policista přistoupil k autu
a posvítil baterou na řidiče,

pak na mého bratra na sedadle spolujezdce,
a pak na mne.

Rozšířily se mu zorničky a řekl:

"Váš obličej už jsem někdy někde viděl."

(smích)

A já na to: "Ano, na předním sedadle."

(smích)

Ale to mu nějak nedávalo smysl.

Takže si myslel, že jsem sjetý.

(smích)

Takže mě vytáhl z auta,
prohledal,

odvedl k policejnímu vozu,

a teprve až když si ověřil,
že nemám žádný záznam v rejstříku,

jsem mu mohl ukázat,
že na předním sedadle sedí mé dvojče.

Přesto ještě když jsme odjížděli,
měl ve tváři výraz člověka,

který je přesvědčen,
že jsem mu něco zatajil.

Jakmile jsme jednou o něčem přesvědčeni,
je těžké změnit názor.

Je možná přirozené cítit se po neúspěchu
poražený a demoralizovaný.

Ale nesmíte si dovolit přesvědčení,
že nemůžete uspět.

Musíte bojovat s pocity bezmoci.

Musíte získat kontrolu nad situací.

A musíte prolomit tenhle
negativní bludný kruh dřív, než se spustí.

Naše mysli a naše emoce

nejsou tak dobrými přáteli,
jak jsme si mysleli.

Jsou spíše jako náladový kamarád,

který vás v jednu chvíli maximálně podpoří
a za chvíli je zase strašně protivný.

Jednou jsem pracoval se ženou,

která po dvaceti letech manželství
a nesmírně ošklivém rozvodu

byla zas konečně schopná vyrazit na rande.

Toho kluka potkala přes internet,
vypadal mile a úspěšně,

a co je nejdůležitější,
zdálo se, že o ni opravdu má zájem.

Byla hodně natěšená,
koupila si nové šaty

a potkali se na skleničku
v nóbl newyorském baru.

Hned po deseti minutách
ten muž vstal a řekl:

"Už nemám zájem" a odešel.

Odmítnutí je extrémně bolestivé.

Byla tak zraněná, že se nemohla pohnout.
Dokázala jen zavolat kamarádce.

A co jí řekla ona?
"No a co jsi čekala?

Máš velkej zadek,
nemáš žádný zajímavý téma,

proč by nějakej krásnej
a úspěšnej chlap

chtěl chodit s takovou nulou?

Je to zarážející, jak může kamarádka
být tak krutá, že ano?

Bylo by to mnohem méně šokující,

kdybych vám prozradil, že to nebyla
kamarádka, kdo jí to řekl.

Ona si to ta žena řekla sama sobě.

Je to něco, co děláme všichni,
zejména poté, co prožijeme odmítnutí.

Začneme všichni přemýšlet na svými chybami
a svými nedostatky,

nad tím, jací bychom chtěli být,
jací bychom chtěli nebýt,

nadáváme si.

Možná nejsme tak drsní,
ale všichni to děláme.

Je zvláštní, že se tak chováme,
když naše sebevědomí už stejně trpí.

Proč bychom měli chtít
ho ještě více ničit?

Fyzické zranění bychom si úmyslně
nikdy nepřivodili.

Když se říznete do ruky,
nenapadlo by vás: "Jo, už vím,

vezmu si nůž a vyzkouším,
jestli by se to ještě nedalo prohloubit."

Ale s duševními zraněními
tohle děláme neustále.

Proč? Kvůli nedostatečné emoční hygieně.

Protože nedáváme váhu
svému psychickému zdraví.

Z mnoha studií víme,
že když je nízká sebedůvěra,

jste zranitelnější vůči stresu a úzkosti,

selhání a odmítnutí bolí víc
a trvá déle, než se z nich zotavíte.

Takže když zakusíte odmítnutí,
první věc, kterou uděláte,

by měla být obnova sebedůvěry.
Ne abyste ji v sobě začali ničit.

Když zažíváte emocionální bolest,

chovejte se k sobě se stejným soucitem,
jaký byste čekali od věrného přítele.

Musíme podchytit nezdravé psychické návyky
a změnit je.

Jeden z nejnezdravějších a nejčastějších
zvyků je "přežvykování".

Hloubáme, pořád dokola,
jako dobytek přežvykuje pastvu.

Když na vás vyjede šéf, nebo vás učitel
zesměšní před celou třídou,

nebo se hodně pohádáte s přítelem,

nemůžete si pomoci
a přehráváte si v hlavě tu scénu

celé dny nebo dokonce týdny.

Z dumání nad nepříjemnými událostmi
se snadno stane zvyk

a platíme za něj vysokou cenu.

Když strávíte tolik času zaměřeni
na nepříjemné a negativní myšlenky,

vystavujete se velkému riziku,

že se u vás rozvine klinická deprese,
alkoholismus, porucha příjmu potravy,

nebo dokonce onemocnění krevního oběhu.

Problémem je, že nutkání k "přežvykování"
je někdy hodně silné a naléhavé

a je těžké mu odolat.

Sám to dobře znám,
protože jsem před méně než rokem

podlehl tomuto zvyku také.

Mému bratru-dvojčeti diagnostikovali
non-Hodkingův lymfom ve třetím stádiu.

Rakovina byla velice agresivní.

Měl po celém těle viditelné nádory.

Musel podstoupit
drsný cyklus chemoterapie.

A já se nemohl ubránit myšlenkám
na to, čím zrovna prochází.

Nemohl jsem přestat myslet na to,
jak moc trpí,

přestože on si nikdy nestěžoval,
ani jednou.

Přistupoval k tomu neskutečně pozitivně.

Jeho psychologické zdraví bylo úžasné.

Já jsem byl tělesně zdráv,
ale duševně jsem byl troska.

Ale věděl jsem, co dělat.

Podle výzkůmů dokonce stačí
jen dvouminutové rozptýlení,

aby člověk v sobě potlačil
nutkání k "přežvykování".

Takže jsem pokaždé, když přišla
zneklidňující, negativní myšenka,

donutil jsem se soustředit na něco jiného,
dokud nutkání nepominulo.

Během jediného týdne
se celý můj stav změnil

a byl pozitivnější a nadějnější.

Devět týdnů po zahájení chemoterapie
byl bratr na CT vyšetření

a já jsem byl s ním,
když si vyzvedával výsledky.

Všechny nádory byly pryč.

Ještě ho čekaly tři dávky chemoterapie,

ale věděl, že se uzdraví.

Tahle fotka je dva týdny stará.

Když se aktivně postavíte osamělosti,

když změníte své reakce na selhání,

když budete bránit svou sebedůvěru,

bojovat s negativními myšlenkami,

nejen, že uzdravíte svá psychická zranění,

ale vybudujete si odolnost,
budete prospívat.

Před sto lety, když lidé začali
dbát na osobní hygienu,

průměrný věk dožití
se zdvonásobil

během několika málo desetiletí.

Věřím, že kvalita našeho života
se může dramaticky zlepšit,

když začneme všichni dbát
na emocionální hygienu.

Představte si, jak by to
na světě vypadalo

kdybychom byli všichni
psychicky zdravější!

Kdyby bylo méně osamělosti
a méně depresí?

Kdyby lidé zvládali překonávat selhání?

Kdyby se sami se sebou cítili lépe,
více si důvěřovali?

Kdyby byli šťastnější a spokojenější?

Já si to představuju,
v takovém světě chci žít,

a v takovém chce žít i můj bratr.

Pokud jste se teď něco naučili
a změníte několik jednoduchých zvyků,

můžeme v takovém světě žít všichni.

Velice vám děkuji!

(potlesk)