Školní stávka za ochranu klimatu - zachraňte svět změnou pravidel | Greta Thunberg | TEDxStockholm

Greta Thunbergová si už jako malá uvědomila rozdíly mezi tím, co říkali někteří odborníci na klimatické změny, a tím, jak se chovala společnost. Rozdíly byly podle jejího názoru tak drastické, že se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. V mladém věku se začala zajímat o životní prostředí a přesvědčila svou rodinu, aby přijala udržitelný životní styl.

Tato přednáška zazněla na konferenci TEDx, která využívá formát konferencí TED, ale je nezávisle na nich organizována místní komunitou. Více se dozvíte na http://ted.com/tedx

Když mi bylo asi osm let,

slyšela jsem poprvé o čemsi s názvem
klimatická změna a globální oteplování.

Očividně to bylo něco,
co vytvořili lidé svým životním stylem.

Říkali mi, abych zhasínala světla,
abych tak šetřila energií,

a třídila papír, abych šetřila surovinami.

Vzpomínám si, jak jsem přemýšlela,
že je velmi zvláštní,

že by lidé, kteří jsou jen
jedním z živočišných druhů,

mohli být schopni změnit klima Země.

Neboť pokud by byli
a pokud by se to opravdu dělo,

o ničem jiném bychom nemluvili.

Jakmile byste zapnuli telku,
běželo by to na každém programu.

Titulky, rádia, noviny,

nečetli ani neslyšeli byste o ničem jiném,

jako by se odehrávala světová válka.

Ale nikdo o tom nemluvil.

Pokud by bylo spalování
fosilních paliv tak špatné,

že by ohrožovalo samotnou naši existenci,

jak bychom mohli jednoduše
pokračovat jako dříve?

Proč neexistují nějaká omezení?

Proč to ještě není protiprávní?

Nedávalo mně to smysl.

Bylo to příliš neskutečné.

Když mi bylo 11, onemocněla jsem.

Upadla jsem do deprese,

přestala jsem mluvit,

přestala jsem i jíst.

Za dva měsíce jsem zhubla asi o 10 kilo.

Později mi diagnostikovali
Aspergerův syndrom,

obsedantně kompulzivní poruchu
a selektivní mutizmus.

V podstatě to znamená, že mluvím
jen když si myslím, že je to nutné -

jedna z takových chvil nastala nyní.

(potlesk)

(potlesk končí)

Pro nás, kteří máme tyto nemoci,
je téměř vše černé nebo bílé.

Lhaní nám moc nejde

a obvykle nás nebaví účastnit se
této společenské hry,

z níž, jak se zdá, se těšíte vy ostatní.

(smích)

Myslím si, že v mnoha věcech jsme
my autisté ti normální

a že ostatní lidé jsou dost divní,

(smích)

zvláště pokud jde o krizi udržitelnosti,

v rámci níž všichni stále říkají,
že klimatické změny jsou hrozbou pro život

a zcela nejdůležitějším problémem,

a přece se stále chovají jako předtím.

Nerozumím tomu,

protože pokud se mají zastavit emise,

pak je musíme zastavit my.

Pro mě je to bílé nebo černé.

Pokud jde o přežití,
neexistují žádné šedé zóny.

Buď budeme jako civilizace
pokračovat, nebo nebudeme.

Musíme se změnit.

Bohaté země jako Švédsko musí
začít se snižováním emisí

alespoň o 15 % ročně.

Tak můžeme udržet oteplování
pod cílovou hranicí 2 stupňů.

Avšak jak nedávno ukázal
Mezivládní panel pro změny klimatu,

kdybychom měli za cíl pouze 1,5 °C,

významně bychom snížili
dopady oteplování klimatu.

Ale můžeme si jen představovat,
co by to znamenalo pro snížení emisí.

Mysleli byste si třeba,
že média a všichni naši lídři

nebudou mluvit o ničem jiném,

ale nikdy se o tom ani nezmínili.

A nikdo ani nikdy nezmiňuje
skleníkové plyny,

které už ze systému nejde dostat.

Ani to, že oteplování je skryto
za znečišťováním vzduchu,

takže i kdybychom přestali
spalovat fosilní paliva,

i tak to způsobí růst oteplení,

možná o 0,5 až 1,1 °C navíc.

Dále sotva kdo mluví o skutečnosti,

že jsme uprostřed šestého
masového vymírání druhů,

kdy každý den vymírá až 200 druhů

a rychlost vymírání je dnes

1 000 až 10 000krát vyšší,
než je považováno za běžné.

A málokdo také mluví o aspektu rovnosti
a o klimatické spravedlnosti,

o kterých se jasně mluví v Pařížské dohodě

a které je naprosto nezbytné
zavést v celosvětovém měřítku.

To znamená, že bohaté země

musí při dnešní rychlosti tvorby emisí
snížit své emise na nulu

během 6 až 12 let.

A to proto, aby lidé v chudších zemích

mohli dostat šanci zvýšit
svou životní úroveň

vybudováním infrastruktury,
kterou jsme si my už vybudovali,

například silnic, škol, nemocnic,

čisté pitné vody, elektřiny a tak dále.

Jak jinak můžeme čekat,
že země jako Indii nebo Nigérii

bude zajímat klimatická krize,

pokud se my, kteří už máme všechno,
o to ani vteřinu nezajímáme,

a ani o naše současné závazky
plynoucí z Pařížské smlouvy?

Takže proč nesnižujeme naše emise?

Proč vlastně stále narůstají?

Způsobujeme vědomě masové vymírání?

Jsme zločinci?

Ne, samozřejmě, že ne.

Lidé dělají to, co dělají,
protože drtivá většina nemá ponětí

o skutečných dopadech
našeho každodenního života

a nevědí, že je nutná rychlá změna.

Všichni si myslíme, že to víme,
a všichni máme za to, že to ví každý,

ale není to tak.

Jak bychom to mohli vědět?

Pokud by tu opravdu byla krize

a pokud by krizi způsobovaly naše emise,

alespoň bychom viděli nějaké náznaky.

A ne jen zaplavená města,
desítky tisíc mrtvých lidí

a celé národy zdecimované
v hromadách zřícených budov.

Viděli byste nějaká omezení.

Ale nevidíte.

A nikdo o tom nemluví.

Nekonají se žádná krizová setkání,
žádné palcové titulky ani žhavé zprávy.

Nikdo se nechová,
jako bychom tu měli krizi.

I většina klimatologů a zelených politiků

dál létá po světě
a jí maso a mléčné výrobky.

Pokud se dožiju 100 let,
budu tu ještě v roce 2103.

Když dnes přemýšlíte o budoucnosti,
nemyslíte dál než po rok 2050.

V té době nebudu mít za sebou,
v ideálním případě, ani polovinu života.

Co se stane dál?

V roce 2078 oslavím své 75. narozeniny.

Pokud budu mít děti nebo vnoučata,
možná ten den stráví se mnou.

Možná se mě budou ptát na vás,

na lidi, kteří jste žili v roce 2018.

Možná se budou ptát,
proč jste nic neudělali,

dokud byl ještě čas jednat.

To, co uděláme nebo neuděláme teď,
ovlivní celý můj život

a životy mých dětí a vnoučat.

To, co uděláme nebo neuděláme teď,

nebude v budoucnu moje generace
umět vrátit nazpět.

Takže když letos v srpnu začal školní rok,

rozhodla jsem se, že už to stačilo.

Sedla jsem si na zem
před švédským parlamentem.

Stávkovala jsem za ochranu klimatu.

Někteří lidé říkají,
že bych raději měla sedět ve škole.

Někteří říkají, že bych měla studovat,
abych se stala klimatoložkou,

abych mohla "vyřešit klimatickou krizi".

Ale klimatická krize již byla vyřešena.

Už známe všechna fakta a řešení.

Nemusíme dělat nic jiného,
jen se probudit a změnit se.

A proč bych měla studovat
pro budoucnost, která brzy nebude,

pokud nikdo neudělá vůbec nic,
aby nějakou budoucnost zachránil.

A jaký smysl se má učit fakta
ve školním systému,

když ta nejdůležitější fakta,

která nám dává špičková věda
téhož školního systému,

zjevně pro naše politiky
a pro naši společnost nic neznamenají.

Někteří lidé říkají,
že Švédsko je jen malá země

a že nezáleží na tom, co uděláme,

ale já myslím, že pokud se pár dětí umí
dostat na titulky novin po celém světě

jen tím, že pár týdnů nechodí do školy,

představte si, co bychom
všichni dokázali, kdybychom chtěli.

(potlesk)

Můj příspěvek už se téměř chýlí k závěru

a zde obvykle lidé začnou mluvit o naději,

solárních panelech, větrné energii,
cirkulární ekonomice a podobně.

Ale já to neudělám.

Měli jsme tu 30 let plamenných řečí
a prodeje pozitivního myšlení.

Je mi líto, ale toto nefunguje.

Protože pokud by to fungovalo,
už by se emise snížily.

Nesnížily se.

A ano, opravdu potřebujeme naději,

samozřejmě, že ano.

Ale jediná věc, kterou potřebujeme
více než naději, jsou činy.

Když začneme jednat, naděje bude všude.

Takže nehledejte naději,
hledejte, co se dá udělat.

Tehdy, a jen tehdy, přijde naděje.

Dnes spotřebujeme
100 milionů barelů ropy každý den.

Není zájem to změnit.

Neexistují žádná nařízení,
že by ropa měla zůstala v zemi.

Takže nemůžeme zachránit svět
dodržováním pravidel,

protože ta pravidla se musí změnit.

Vše se musí změnit

a musíme s tím začít dnes.

Děkuji.

(potlesk)