Tvář terorismu, která se nedostane do novin

Karima Bennoune vypráví čtyři silné příběhy skutečných lidí, kteří bojují proti fundamentalismu ve svém okolí. Rozhodli se postavit tomu, aby se víra, kterou milují, stala nástrojem zločinů, násilí a vražd. Právě takové osobní příběhy dávají tvář jednomu z nejpřehlíženějších bojů za lidská práva na světě.

Zvládnu ochránit otce

před skupinou Ozbrojených Islamistů
kuchyňským nožíkem?

Téhle otázce jsem čelila

jednoho úterního rána v červnu 1993,

když jsem ještě studovala práva.

Toho rána jsem se probudila brzy

v tátově bytě

na předměstí Alžíru v Alžírsku

neustávajícím bušením na vchodové dveře.

Bylo to období, kdy
- jak psali v místních novinách -

každé úterý zemřel jeden vědec

pod kulkami fundamentalistických vrahů.

To, že otec učil na univerzitě o Darwinovi,

už vyprovokovalo návštěvu ve třídě,

kam přišel vůdce tzv. Islámské fronty spásy

který otce osočil, že obhajuje biologismus,

než ho táta vyhodil.

A teď, ať už byl venku kdokoliv,

nechtěl se představit ani odejít.

Otec tedy zkusil zavolat na polici,

ale tam, možná ve strachu

ze sílícího ozbrojeného extremismu,

který už stál životy tolika alžírských policistů,

dokonce ani nezvedli telefon.

A tak jsem šla do kuchyně

vzala si nožík

a postavila se do vstupní chodby.

Bylo to směšné, samozřejmě,

ale nepřišla jsem na nic jiného,

a tak jsem tam stála.

Když se teď podívám zpět,
nejspíš právě tahle chvíle,

mě přiměla začít psát knihu

jménem "Tady vaše fatwa neplatí:

Neznámé příběhy boje
proti islámskému fundamentalismu"

Název je z jedné pákistánské divadelní hry.

Myslím, že to byla tahle chvíle,

díky které jsem se vydala

vyzpovídat 300 lidí muslimské kultury,

z téměř 30 zemí

od Afghánistánu po Mali,

zeptat se jich, jak bojují
s fundamentalismem

pokojně, tak jako můj otec,

a jak se vyrovnávají s nebezpečím,
které se s tím pojí.

V červnu 1993 naštěstí

náš neznámý návštěvník odešel,

ale jiné rodiny měly méně štěstí,

a to motivovalo mé zkoumání.

Každopádně, někdo se vrátil

a o pár měsíců později nechal vzkaz

na tátově kuchyňském stole,

se slovy: "Považuj se za mrtvého".

Následně skupiny ozbrojených
alžírských fundamentalistů

zabily 200 000 civilistů

během doby, známé dnes

jako Temná dekáda 90. let

včetně každé jedné

z žen, které vidíte tady.

V tvrdé protiteroristické akci

začal stát používat mučení a únosy

lidé mizeli a už se nevrátili.

A jakkoli byly všechny ty události děsivé,

tak je mezinárodní veřejnost ignorovala.

Můj otec, syn alžírského rolníka,
který se stal profesorem

byl nakonec donucen opustit univerzitu

a utéct ze svého bytu.

Nikdy ale nezapomenu,

že Mahfoud Bennoune, můj táta,

tak jako mnoho dalších
alžírských intelektuálů,

odmítl opustit zemi

a dál veřejně ostře kritizoval

jak fundamentalisty,

tak někdy i vládu, s níž bojovali.

V listopadu 1994 například

v sérii článků pro noviny Al Watan

nazvané "Jak fundamentalismus

vyprodukoval terorismus
úplně nového druhu"

odsoudil to, čemu říkal

"zásadní rozkol mezi teroristy
a skutečným islámem,

kterým žili naši předkové."

Za taková slova se zabíjelo.

Země mého otce mě

v těch temných 90. letech naučila,

že lidový odpor proti
islámskému fundamentalismu

je jedním z nejdůležitějích

a zároveň nejpřehlíženějších
bojů za lidská práva

na světě.

A stejné to zůstává dnes,
o 20 let později.

Víte, v každé zemi, z níž

slýcháte o ozbrojených džihádistech,

co útočí na civilisty,

jsou také neozbrojení lidé,

kteří ozbrojencům vzdorují
a o nichž neslyšíte,

a tihle lidé potřebují naši podporu,
aby uspěli.

Na Západě lidé často předpokládají,

že muslimové obecně přitakávají terorismu.

Někteří lidé na pravici proto, že považují

muslimskou kulturu
za násilnou z podstaty

a někteří lidé na levici proto,

že považují muslimské násilí,

fundamentalistické násilí,

výhradně za důsledek
spravedlivého rozhořčení.

Oba pohledy jsou úplně mimo.

Ve skutečnosti mnoho lidí
z muslimského prostředí

všude na světě zásadně odmítá

fundamentalismus i terorismus

a často pro to mají dobrý důvod.

Budou totiž mnohem
pravděpodobněji oběťmi

tohoto násilí, než jeho pachateli.

Dovolte mi příklad.

Podle výzkumu z roku 2009,

jehož zdrojem byla média v arabštině

bylo v letech 2004 až 2008

mezi oběťmi Al Kajdy jen 15 procent

lidí ze Západu.

Jsou to strašlivé počty,
ale naprostá většina obětí

zabitých muslimskými fundamentalisty

je z muslimského prostředí.

Předchozích pět minut jsem mluvila

o fundamentalismu, a vy máte právo vědět,

co přesně tím myslím.

Cituji definici alžírské socioložky

Marieme Helie Lucasové.

Ta říká, že fundamentalismy,

všimněte si množného čísla,

ve všech velkých náboženských tradicích,

že "fundamentalismy jsou politická
hnutí extrémní pravice,

která v kontextu globalizace

manipulují s náboženstvím, aby dosáhla

svých politických cílů."

Sadia Abbasová to nazývá
radikální politizací

teologie.

Ráda bych se vyhnula vytváření představy,

že jde o nějaký druh monolitu,

kterému se říká islámský
fundamentalismus, a který je všude stejný.

Protože tato hnutí vykazují rozdíly.

Některá používají a obhajují násilí.

Jiná ne, i když jsou často propojena.

Mají různé formy.

Některá jsou nevládními organizacemi,

dokonce i tady v Británii,
jako třeba Cageprisoners.

Některá fungují coby politické strany,

jako Muslimské bratrstvo,

další jako otevřeně ozbrojené

skupiny, jako Taliban.

V každém případě jsou to ale
radikální projekty.

Nejsou konzervativní
či tradicionalistické.

Většinou se snaží změnit
vztah lidí k islámu

spíš než ho uchovat.

To, o čem mluvím, je extrémní
muslimská pravice

a to, že její stoupenci jsou,

či tvrdí, že jsou muslimové,

je nedělá méně odpornými,

než je extrémní pravice kdekoliv jinde.

Takže podle mne, pokud se považujeme

za liberály či levicové,

obhájce lidských práv nebo feministky,

musíme stát proti těmto hnutím

a pomáhat jejich přirozeným odpůrcům.

Teď bych ráda jasně řekla,

že podporuji efektivní boj

s fundamentalismem,

ale musí to být boj, který

respektuje mezinárodní právo,

takže nic z toho, co říkám, nesmí sloužit

jako ospravedlnění pro cokoliv

nedemokratického,

a tady bych chtěla hlasitě podpořit

prodemokratické hnutí v dnešním
Alžírsku, Barakat.

Nic z toho, co říkám, nesmí sloužit

jako ospravedlnění porušování
lidských práv, jakým byly

masové rozsudky smrti proti

Muslimskému bratrstvu,
vynesené v Egyptě tento týden.

To, co říkám, je,

že musíme čelit muslimským
fundamentalistickým hnutím,

protože ohrožují lidská práva

v prostředích s většinovou
muslimskou populací

a dělají to různými cestami.

Nejviditelněji přímými útoky na civilisty,

které provádějí ozbrojené skupiny.

Ale tohle násilí je jen vrchol ledovce.

Tato hnutí jako celek
prosazují diskriminaci

náboženských a sexuálních menšin.

Snaží se omezit svobodu vyznání

kohokoliv, kdo věří jinak, než oni,

nebo se rozhodne nevěřit.

A co je netypičtější, vedou totální válku

proti právům žen.

Tváří v tvář takovým hnutím

nám dnes západní diskurz

nejčastěji nabízí

dvě nesprávné odpovědi.

Ta první, která se někdy
objevuje na pravici

tvrdí, že většina muslimů
jsou fundamentalisté,

nebo že islám
je fundamentalistický ve své podstatě,

a to je prostě urážlivé a není to pravda.

Naneštěstí na levici
můžete občas narazit

na diskurz politicky korektní tak moc,

že existenci muslimského fundamentalismu
úplně odmítá připustit,

a nebo ještě hůř - omlouvá ho,

což je nepřijatelné stejně.

Proto hledám nový způsob,

jako o tomhle všem společně mluvit,

který by vycházel z živé zkušenosti

a nadějí lidí v první linii.

S bolestí si uvědomuji,

že v posledních letech vzrůstá
diskriminace muslimů

v zemích jako je Velká Británie či USA,

což je také vážný důvod ke znepokojení,

ale pevně věřím,

že vyprávění těchto
stereotypy narušujících příběhů o lidech

z muslimského prostředí,

kteří se postavili fundamentalistům

a jsou jejich primární obětí

je rovněž skvělá cesta,
jak se bránit této diskriminaci.

Teď mi tedy dovolte představit vám

čtyři lidi, jejichž příběhy

je pro mne velkou ctí vyprávět.

Faizaan Peerzada a jeho Divadlo Rafi Peer

projekt pojmenovaný po jeho otci

po léta propagovali divadelní umění

v Pákistánu.

Růst džihádistického násilí

jim přinesl výhrůžky

aby odvolávali své akce.
Odmítli se jim podřídit.

A tak přišel bombový útok na jejich

osmý světový divadelní
festival v Lahore roku 2008,

déšť skla, který

pokryl místo události

poranil devět lidí.

Později, během téže noci

učinila Peerzadova rodina
velmi těžké rozhodnutí,

oznámili, že jejich festival

bude další den pokračovat podle plánu.

Faizaan tehdy řekl:

"Pokud se skloníme před islamisty,

budeme jen sedět v temném koutě."

Nevěděli ale, co se stane.

Přijde vůbec někdo?

Nakonec dorazily příští den tisíce lidí,

aby divadelnictví v Lahore podpořili,

což Faizaana zároveň uchvátilo

a vystrašilo,

doběhl k jedné z žen,

která přišla se dvěma malými dětmi

a řekl jí: "Víte,
že tu včera vybuchla bomba

a že přišla výhrůžka i na dnešek?"

A ona odpověděla: "Vím,

ale matka mě vzala na váš festival,

když jsem byla v jejich věku

a já na to dodnes vzpomínám.

My jsme museli přijít."

S takhle oddanými diváky

mohli Peerzadovi dokončit festival

podle rozvrhu.

Příští rok

přišli o všechny sponzory,

kvůli bezpečnostním rizikům.

Když jsem je ale potkala roku 2010

byli zrovna uprostřed dalšího ročníku,

který dokázali uspořádat
na tom samém místě.

Byl to devátý světový divadelní festival

a odehrával se v Lahore
během roku, kdy to město

zažilo už 44 teroristických útoků.

Pákistánský Taliban tehdy

zahájil systematické útoky

na dívčí školy, které pak vyvrcholily

atentátem na Malalu Yousafzaiovou.

Co Peerzadovi udělali v takové chvíli?

Uspořádali představení
dívčího školního divadla.

Takže jsem měla tu čest vidět "Naang Wal",

muzikál v pandžábském jazyce,

ve kterém dívky z Gymnázia Lahore

hrály všechny role.

Zpívaly a tančily

a hrály myši a vodního buvola

a já zadržovala dech a bála se,

zda se dostaneme ke konci

téhle skvělé show.

A když přišel, celé publikum

společně vydechlo

a několik lidí se rozbrečelo,

a pak se hlediště naplnilo

mírumilovnou explozí jejich potlesku.

Pamatuji si, že jsem si tehdy vzpomněla

na bombové atentátníky, kterých tu byly

plné noviny před dvěma lety,

ale tahle noc a tihle lidé

nesou stejně důležitý příběh.

Maria Bashirová je první a jednou

ženskou šéfprokurátorkou v Afghánistánu.

Je jí od roku 2008

a nedávno otevřela úřad pro vyšetřování

případů násilí proti ženám,

což je podle ní samé nejdůležitější úkol

který ve své práci má.

Když jsme se potkaly
v její kanceláři v Heratu,

vešla obklopena

čtyřmi mohutnými ozbrojenými muži.

Celkem má 23 osobních strážců, protože

je ošlehaná bombovými útoky,

které skoro stály život její děti

a připravily o nohu jednoho z bodyguardů.

Proč to dál dělá?

S úsměvem říká, že to je otázka,

na kterou se ptá každý -

a pro ni zní:
"Proč riskujete ztrátu života?"

A její odpověď je jednoduchá:

lepší budoucnost pro všechny
přicházející Marie Bashirové

stojí za to riziko,

ví, že pokud lidé jako ona

takové nebezpečí nepodstoupí,

tak žádná lepší budoucnost nebude.

Později během našeho rozhovoru

mi prokurátorka Bashirová řekla,
jak se obává

možných výsledků

vládních vyjednávání s Talibanem,

tedy s lidmi, kteří se ji pokoušejí zabít.

"Pokud jim dáme místo ve vládě,"

ptala se, "kdo bude chránit práva žen?"

A naléhala na mezinárodní společenství,

aby nezapomínalo na své sliby ženám

jen proto, že se snaží o mír s Talibanem.

O pár týdnů později,
po odjezdu z Afghánistánu

jsem si na internetu přečetla titulek

že v Afghánistánu při atentátu zahynula
úřední osoba, žalobce,

zoufale jsem googlovala

a díkybohu zjistila,

že obětí nebyla Maria,

jiný afghánský žalobce byl ale bohužel

zastřelen na cestě do práce.

A když dnes slyším takové titulky,

myslím na to, že i když mezinárodní síly

letos opustily Afghánistán,

musíme se dál zajímat o to,

co se děje místním lidem,

všem Mariím Bashirovým.

Dodnes někdy v hlavě slyším hlas,

který bez jakéhokoliv siláctví říká:

"Situace žen v Afghánistánu

bude jednou lepší.

Musíme pro to vytvářet podmínky,

dokonce i kdyby nás
kvůli tomu měli zabít."

Neexistují slova dost silná,

aby odsoudila teroristy z hnutí Al-Šabáb,

co zaútočili na obchodní dům
Westgate v Nairobi

v den, kdy se tam konala
dětská kuchařská soutěž

v září 2013.

Zabili 67 lidí, včetně básníků
a těhotných žen.

Daleko odtamtud, na americkém Středozápadě

jsem se setkala s
Američany somálského původu

kteří se rozhodli čelit
snahám Al-Šabábu

naverbovat několik mladých lidí

z Minneapolis

aby se účastnili zvěrstev,
jako bylo to ve Westgate Mallu.

Abdirizak Bihi měl 17letého synovce

Burhana Hassana, dobrého studenta.

Burhana naverbovali v roce 2008,

nadchli pro cestu do Somálska

a zabili, když se pokoušel vrátit domů.

Od té doby Abdirizak Bihi,

který vede bezplatné
Centrum výchovy a podpory,

veřejně odsuzuje nábory,

ale i chyby vlády

a somálsko-amerických organizací,

jako je Islámské centrum
Abubakar As-Saddique,

kde podle něj
jeho synovce radikalizovali

v mládežnickém programu.

Nekritizuje jenom mešitu a její vedení.

Pouští se také do vlády

za její neschopnost udělat víc

pro prevenci chudoby v jeho komunitě.

Protože nemá žádné finanční zdroje

musí být pan Bihi tvořivý.

Aby zvrátil snahy Al-Šabáb

naklonit si mládež, roztrpčenou

útoky skupiny z roku 2010

na diváky mistrovství světa v Ugandě,

zorganizoval během ramadánu
basketbalový turnaj

v Minneapolis jako odpověď.

Spousty somálsko-amerických dětí dorazily

věnovat se sportu,

i přes fatvu vyhlášenou proti tomu.

Hrály košíkovou tak,

jak Burhan Hassan už nikdy nebude.

Abdirizaka Bihiho
kvůli jeho snahám ostrakizuje

vedení Islámského centra
Abubakar As-Saddique,

se kterým míval dobré vztahy.

Řekl mi: Jednou jsem v televizi
spatřil imáma,

jak nás nazývá nevěřícími a říká,

"Tyto rodiny chtějí zničit mešitu."

To je přesný opak toho,

jak Abdirizak Bihi rozumí tomu,

čeho se snaží dosáhnout

odkrýváním náborů Al-Šabábu.

On chce chránit náboženství,
které i já miluji,

před hrstkou fanatiků

Teď bych vám chtěla říct poslední příběh,

je o dvaadvacetileté studentce
práv z Alžírska

jménem Amel Zenoune-Zouani.

Amel měla tentýž sen
o práci právničky,

který jsem snila já v 90. letech.

Odmítla ukončit studium,

navzdory faktu, že fundamentalisté,

bojující s Alžírským státem,

hrozili všem, kdo budou pokračovat
ve vzdělání.

26. ledna 1997 nastoupila Amel
do autobusu

v Alžíru, kde studovala,

jela domů strávit večer v ramadánu

se svou rodinou.

Právnickou fakultu už nikdy nedokončí.

Když autobus vjel na předměstí

jejího rodného města, zastavili ho

na kontrolním stanovišti, obsazeném muži

z ozbrojené islamistické skupiny.

Protože měla školní baťoh,

vyvlekli Amel z autobusu

a zabili ji na ulici.

Ti, co jí prořízli krk,

potom řekli všem v autobusu:

"Jestli půjdete na univerzitu,

přijde den, kdy vás zabijeme všechny

přesně takhle."

Amel zemřela přesně v 17 hodin 17 minut,

což víme, protože když padla na ulici,

její hodinky se rozbily.

Její máma mi je ukázala,

jedna ručička byla pořád

optimisticky napřažená

k času 17.18, který nikdy nepřijde.

Nedlouho před svou smrtí

řekla Amel matce o sobě

a svých sestrách:

"Nic se nám, dá-li Bůh, nestane,

ale kdyby stalo,

musíš vědět, že jsme zemřely pro poznání.

Ty a táta musíte dál držet hlavu nahoře."

Ztráta takové mladé ženy
je nepochopitelná,

a tak jsem se při svém pátrání

přistihla, že sama hledám Amelinu naději,

její jméno vlastně v arabštině
znamená "naděje".

Myslím, že jsem ji našla na dvou místech.

Prvním z nich byla síla její rodiny

a všech ostatních rodin, které
vyprávějí své příběhy

a žijí dál navzdory terorismu.

Amelina sestra Lamia
překonala svůj zármutek,

šla na právnickou fakultu

a dnes je právničkou v Alžírsku.

To je možné jen proto, že

ozbrojení fundamentalisté

byli v zemi úspěšně potlačeni.

A druhé místo, kde nacházím Amelinu naději

je všude tam, kde ženy a muži

pokračují ve vzdoru proti džihádistům.

Na Amelinu počest musíme
podporovat všechny ty,

kdo dnes pokračují
v tomto boji za lidská práva,

jako je třeba organizace Women
Living Unger Muslim Laws.

Nestačí, jak mi řekla obhájkyně práv obětí

Cherifa Kheddarová v Alžíru,

nestačí bojovat s terorismem.

Musíme se postavit také fundamentalismu,

protože fundamentalismus je podhoubím,

ze kterého terorismus roste.

Jak je možné, že lidé jako Cherifa,
všichni takoví,

nejsou známější?

Jak je možné, že každý ví,
kdo byl Usáma bin Ládin,

ale jen málokdo zná všechny ty,

kdo se postavili bin Ládinům ve svých
vlastních komunitách?

Musíme to změnit, proto vás prosím,

abyste pomohli sdílet tyto příběhy

ve svém okolí.

Podívejte se znovu
na hodinky Amel Zenounové,

zastavené navždy,

a teď se prosím podívejte
na své vlastní hodinky

a zkuste se právě v tomhle
okamžiku rozhodnout

pro podporu lidí, jako byla Amel.

Nemáme právo mlčet o nich,

protože je to snazší,

nebo proto, že Západní politika
je také pochybná,

protože čas 17.17 se pořád blíží

k příliš mnoha Amel Zenounovým

v místech jako je severní Nigérie,

kde džihádisté dál zabíjejí studentky.

Čas ozvat se na podporu všech těch,

kdo nenásilně čelí fundamentalismu

a terorismu ve svých komunitách

je teď.

Děkuji vám.

(Potlesk)