Dělají vás peníze zlými?

Je úžasné, co může odhalit zmanipulovaná hra Monopoly. V této zábavné a zároveň alarmující přednášce sdílí sociální psycholog Paul Piff svůj výzkum o tom, jak se lidé chovají, když se cítí bohatí. (Nápověda: špatně.) Ale zatímco je problém nerovnosti složitou a znepokojivou výzvou, jsou zde také dobré zprávy. (Natočeno v rámci TEDxMarin.)

Rád bych, abyste si na moment
představili, že hrajete hru Monopoly.

Ovšem v této hře je kombinace
dovednosti, talentu a štěstí

která vám pomáhá být úspěšnými ve hře,
stejně jako v životě, naprosto nedůležitá,

protože tato hra je zmanipulována,
a to ve váš prospěch.

Máte více peněz,
více možností pohybovat se po herním plánu

a větší přístup ke komoditám.

A jak tak přemýšlíte o této situaci,
chci abyste se zeptali sami sebe,

jak může tato skutečnost

- že jste privilegovaným hráčem
ve zmanipulované hře -

změnit to, co si o sobě myslíte
a jak přistupujete ke druhému hráči?

Abychom nalezli odpověď na tuto otázku,

provedli jsme na kampusu
U. C. Berkeley výzkum.

Přivedli jsme více jak 100 párů navzájem
si cizích lidí do laboratoře

a hodem mince jsme díky náhodě rozhodli,
který jedinec z páru

bude bohatým hráčem ve zmanipulované hře.

Ten dostal dvakrát více peněz.

Pokaždé když prošel Startem,
dostal dvakrát větší odměnu

a mohl házet dvěma kostkami namísto jedné,

takže se mohl po herním plánu
mnohem více pohybovat.

(Smích)

A během 15 minutové hry jsme skrytými
kamerami sledovali, co se bude dít.

A dnes bych vám, vůbec poprvé, rád ukázal
něco z toho, co jsme viděli.

V některých případech musím
omluvit kvalitu zvuku,

protože se jedná
o záznam skryté kamery.

Proto jsme vám připravili titulky.

Bohatý: Kolik pětistovek jsi měl?

Chudý: Jenom jednu.

Bohatý: To myslíš vážně?
Chudý: Jo.

Bohatý: Já mám tři.
(Smích)

Nevím, proč mi jich dali tolik.

Paul Piff: Dobře, takže hráčům bylo
hned jasné, že se něco děje.

Jedna osoba měla očividně více peněz
než ta druhá, a přesto,

jak se hra vyvíjela,
jsme mezi oběma hráči viděli

znatelné rozdíly a začaly se objevovat
i dosti dramatické rozdíly.

Bohatý hráč se začal pohybovat
po herním plánu hlasitěji,

doslova mlátil svou figurkou
o herní desku, když se po ní pohyboval.

Mezi bohatými hráči jsme mnohem častěji
mohli vidět znaky dominance

a neverbální projevy ukazující sílu
a oslavy úspěchu.

Na kraji stolu jsme postavili
misku preclíků.

Je v pravém dolním rohu.

To nám dovolilo sledovat konzumní
chování zúčastněných.

Sledovali jsme, kolik preclíků
jednotlivý účastníci sní.

Bohatý: Jsou tyhle preclíky
nějaký trik?

Chudý: Netuším.

Paul Piff: Dobře, není překvapením,
že nás odhalili.

Divili se, co tam ta miska preclíků
v první řadě vůbec dělá.

Jeden se dokonce i zeptal,
jak jste právě viděli,

jestli je ta miska preclíků nějaký trik.

A přesto všechno se síla okamžiku
zdála být nevyhnutelně dominantnější

a tito bohatší hráči
začali jíst více preclíků.

Bohatý hráč: Miluji preclíky.

(Smích)

Paul Piff: A jak se hra vyvíjela,
zpozorovali jsme, že se začal objevovat

jeden velmi zajímavý a dramatický vzorec.

Bohatší hráči začali být více
neslušní ke svým protějškům,

méně a méně citliví k údělu
těchto ubohých chudých hráčů

a stále více a více demonstrovali
svůj materiální úspěch,

častěji předváděli, jak dobře se mají.

Bohatý hráč: Mám peníze na všechno.

Chudý hráč: Kolik to je?

Bohatý hráč: Dlužíš mi 24 dolarů.
Brzy přijdeš o všechny své peníze.

Koupím to. Mám tolik peněz.
Mám tolik peněz, že mi vydrží navždy.

Bohatý: Vykoupím celý
tenhle herní plán.

Bohatý: Brzy příjdeš
o všechny své peníze.

V tuto chvíli jsem celkem nedotknutelný.

Paul Piff: Tak a tady je to, co považuji
za velmi, velmi zajímavé.

Po uplynutí 15 minut jsme hráče požádali,
aby nám řekli o svém zážitku ze hry.

A když bohatí hráči mluvili o tom,
jak vyhráli

v této zmanipulovatelné hře Monopoly -

(Smích)

- mluvili o tom, co udělali,
aby si koupili různé nemovitosti

a dosáhli svého úspěchu ve hře.

Stali se mnohem méně vědomi si
všech různých rysů situace,

včetně hodu mincí, které jim náhodně
přidělily zvýhodněnou pozici.

A je skutečně velmi úžasný pohled
na to, jak si mysl zdůvodňuje výhodu.

Tato hra Monopoly může být použita
jako metafora pro porozumění společnosti

a její hierarchické struktury,
kde někteří lidé

mají velké bohatství a vysoké postavení
a spousta jiných lidí toto nemá.

Mají mnohem menší bohatství
a mnohem nižší postavení

a mnohem menší přístup k cenným zdrojům.

A to, co jsme já a mí kolegové
během posledních 7 let dělali,

bylo studium dopadů takovýchto
druhů hierarchií.

V tuctech studií, u tisíců účastníků
napříč touto zemí nacházíme,

že jak se zvyšuje úroveň majetku lidí,
klesá jejich soucítění a empatie

a roste jejich pocit oprávnění,
zaslouženosti a ideologie vlastního zájmu.

Díky průzkumům jsme
zjistili, že ve skutečnosti

bohatší jednotlivci mnohem častěji
hájí chamtivost jako správnou věc

a sledování vlastního zájmu
jako příznivé a morální

A to, o čem chci dnes mluvit,

jsou některé důsledky této
ideologie vlastního zájmu

a proč bychom se měli
o tyto důsledky zajímat.

Skončím u toho, co s tím můžeme udělat.

Některé z prvních studií,
které jsme v této oblasti uskutečnili,

se zabývaly pomáhajícímu chováním,

něčím, co sociální psychologové nazývají
pro-sociální chování.

Hodně nás zajímalo, kdo častěji
nabídne pomoc jiné osobě,

bude-li to někdo bohatý,
nebo někdo chudý.

V jedné z takových studií jsme
přivedli do laboratoře

bohaté i chudé členy komunity a dali jsme
každému z nich ekvivalent 10 dolarů.

Řekli jsme zúčastněným, že si těch
10 dolarů mohou nechat pro sebe,

nebo se mohou o část podělit
s cizím člověkem, který byl anonymní.

Nikdy tohoto člověka nepotkají
a on nikdy nepotká je.

A poté jsme sledovali, kolik lidé darují.

Jednotlivci, kteří vydělávají 25 000,
někdy méně než 15 000 dolarů ročně

darovali o 44 % více svých peněz
neznámému člověku,

než jednotlivci vydělávající 150 000
nebo dokonce 200 000 dolarů ročně.

Nechali jsme lidi hrát hry, abychom
viděli, kdo bude více podvádět,

aby zvýšil své šance vyhrát cenu.

V jedné hře jsme dokonce
zmanipulovali počítač,

aby nebyly možné hody kostkou
větší než určité číslo.

V této hře jste nemohli hodit více než 12,
a přesto, čím bohatší jste byli,

tím pravděpodobněji, někdy 3x až 4x
častěji, jste v této hře podváděli,

abyste získali 50dolarovou odměnu.

Uskutečnili jsme další studii,
kde jsme zjišťovali,

jak jsou lidé náchylní k sebrání
sladkosti z nádoby,

u které jsme výslovně zdůraznili,
že je určená pro děti --

(Smích)

účastnící -- myslím to vážně.

Vím, že to zní,
jako bych si dělal legraci.

Výslovně jsme řekli zúčastněným,

že nádoba s bonbóny je určená
dětem, účastnícím se výzkumu

v nedaleké vývojové laboratoři.

Účastní se výzkumů. Tohle je pro ně.

A sledovali jsme,
kolik bonbónů si účastníci vzali.

Účastníci, kteří se cítili bohatí,
si vzali dvakrát více bonbónů

než účastníci, kteří se cítili chudí.

Dokonce jsme zkoumali auta,
ne ledajaká auta,

ale to, zdali řidiči různých aut jsou více
či méně nakloněni k porušování zákona.

V jedné studii jsme sledovali,
zdali řidiči zastaví chodci,

kterého jsme nechali čekat na přechodu.

V Kalifornii, jak všichni víte, protože
jsem si jistý, že tak všichni činíte,

je zákon zastavit chodci,
který čeká na přechodu.

Tak tady je příklad toho,
jak jsme to dělali.

Zde nalevo je náš komplic
představující chodce.

Přibližuje se a červený náklaďák
úspěšně zastavuje.

Dle typických kalifornských
způsobů ho předjede autobus,

který našeho chodce málem přejede.

(Smích)

Teď tu máme příklad dražšího auta, Priusu,
projíždějícího kolem a stejně tak i BMW.

A tohle jsme sledovali u stovek vozidel,
několik dnů.

Jen jsme sledovali, kdo zastaví a kdo ne.

Zjistili jsme, že s tím,
jak roste cena auta,

rostou i sklony řidiče porušit zákon.

Žádné z aut, žádné z aut v naší
nejlevnější kategorii neporušilo zákon

Skoro 50 % vozidel v naší nejdražší
kategorii porušilo zákon.

Jiné studie ukázaly,

že majetnější jedinci častěji
lžou během vyjednávání,

aby podpořili neetické
chování na pracovišti,

jako je krádež hotovosti z kasy,
braní úplatků, lhaní zákazníkům.

Nechci naznačovat,
že jsou to pouze majetní lidé,

kdo vykazuje takové vzorce chování.

Vůbec ne. Ve skutečnosti si myslím, že
my všichni v našich každodenních životech

bojujeme s těmito soupeřícími motivacemi,

kdy nebo jestli upřednostníme
vlastní zájmy nad zájmy jiných lidí.

A je to pochopitelné,
protože Americký sen je myšlenka,

ve které máme všichni stejné příležitosti
k úspěchu a prosperitě,

pokud se snažíme a tvrdě pracujeme,
a to částečně znamená,

že občas musíme upřednostnit vlastní zájmy
nad zájmy ostatních kolem nás.

Ale to, co zjišťujeme je,
že čím zámožnější jste, tím častěji

následujete vidinu osobního úspěchu
a jeho dosažení na úkor jiných okolo vás.

Tady jsem pro vás připravil graf
průměrného domácího příjmu

každé pětiny a horních 5% populace
za posledních 20 let.

V roce 1993 byl rozdíl mezi jednotlivými
kvintily populace,

ve smyslu příjmů, do očí bijící.

Není obtížné rozpoznat,
že zde jsou rozdíly.

Ale během posledních 20 let
se významný rozdíl

stal jakýmsi Velkým kaňonem
mezi těmi na vrcholu a všemi ostatními.

Ve skutečnosti horních 20 % naší populace

vlastní skoro 90 % celkového
majetku v této zemi.

Nacházíme se na unikátní úrovni
ekonomické nerovnosti.

Znamená to, že majetek se nejen stává
stále více soustředěným v rukách

vybrané skupiny jednotlivců,
ale také to,

že Americký sen se stává nedosažitelnějším
pro rostoucí většinu z nás.

A pokud je to tak, jak zjišťujeme,
že čím majetnější jste,

tím více si tento majetek nárokujete,

a tím více upřednostňujete své vlastní
zájmy před zájmy ostatních lidí

a tím více jste schopni dělat věci,
které slouží vašemu vlastnímu zájmu,

pak není žádný důvod si myslet,
že se tyto vzorce změní.

Ve skutečnosti, vše nasvědčuje tomu,
že se pouze zhorší.

Takhle by to vypadalo během
následujících 20 let,

pokud by vše zůstalo tak, jak je,
při stejném lineárním růstu.

Nerovnost, ekonomická nerovnost je něco,
o co bychom se měli zajímat všichni

a nejenom kvůli těm naspodu
společenského žebříčku,

ale protože jednotlivci a skupiny
s velkou společenskou nerovností

jsou na tom hůře,
nejen lidi naspodu, všichni.

Existuje spousta opravdu
přesvědčivých výzkumů,

přicházejících z laboratoří
po celém světe,

které ukazují rozsah oblastí,
které jsou podkopávány,

jak se ekonomické nerovnosti zvětšují.

Společenská mobilita, věci,
o které nám jde,

fyzické zdraví, společenská důvěra,
vše se snižuje, jak nerovnost roste.

Obdobně negativní dopady
v sociálních kolektivech a společnostech,

věci jako obezita a násilí,
věznění a tresty

se zhoršují s rostoucí
ekonomickou nerovností.

Znovu, toto jsou důsledky pociťované
ne jednotlivci,

ale všemi napříč vrstvami společnosti.

Dokonce i lidé na vrcholu
zažívají tyto dopady.

Takže co s tím udělat?

Tato kaskáda sebe-udržovacích,
zhoubných, negativních efektů

se může jevit, jako něco,
co se utrhlo ze řetězu

a není nic, co bychom s tím mohli udělat,

určitě nic, čeho by byli
schopni jednotlivci.

Ale ve skutečnosti jsme
v našem vlastním laboratorním výzkumu

zjistili, že malé psychologické zásahy,
malé změny v lidských hodnotách,

a malá šťouchnutí jistým směrem mohou
obnovit úroveň rovnostářství a empatie.

Například připomínání benefitů spolupráce
a výhod komunity způsobuje,

že majetnější jedinci jsou stejně
tak rovnostářští jako chudí lidé.

Během jedné studie jsme nechali
lidi sledovat krátké video

o dětské chudobě, které trvalo 46 vteřin

a které sloužilo jako připomínka
potřeb jiných ve světě kolem nás.

Po jeho zhlédnutí jsme se podívali na to,
jak byli lidé ochotní

nabídnout svůj vlastní čas neznámému
člověku v nouzi, který byl v laboratoři.

Po zhlédnutí tohoto videa,
o hodinu později,

byli majetní lidé stejně tak štědří

se svým časem k pomoci této osobě,
jako někdo chudý.

To naznačuje, že tyto rozdíly
nejsou vrozené nebo kategorické,

ale jsou ovlivnitelné
lehkými změnami v lidských hodnotách,

malými postrčeními soucitu
a doteky empatie.

A za zdmi naší laboratoře

dokonce začínáme spatřovat
náznaky společenské změny.

Bill Gates, jeden z nejbohatších
jedinců v naší zemi,

promlouval ve svém děkovném proslovu
na Harvardu o společenské nerovnosti,

jako o nejvíce skličujícím problému a také
o tom, jak s tímto problémem bojovat:

"Největším pokrokem lidstva
nejsou jeho objevy,

ale to, jak jsou tyto objevy aplikovány
ke snížení nerovnosti."

A je tu Giving Pledge, ve kterém více
jak 100 nejbohatších jedinců naší země

přislíbilo polovinu svého majetku charitě.

Objevují se tucty komunitních hnutí

jako Jsme jedno procento,

Generace prostředků,

nebo Bohatství pro společné dobro,

ve kterých ti nejprivilegovanější
členové populace,

členové horního procenta a majetní lidé
používají své vlastní ekonomické zdroje.

Dospělí i mladí,
což je pro mě nejvíce překvapivé,

poskytují svůj vlastní prospěch,
své vlastní ekonomické zdroje

k boji proti nerovnostem prostřednictvím
obhajování sociální politiky,

změnami ve společenských hodnotách
a změnami v lidském chování,

které jsou proti jejich vlastním
ekonomickým zájmům,

ale které mohou nakonec
obnovit Americký sen.

Děkuji vám.

(Potlesk)