„Všechno má svůj důvod" ‒ a jiné milované lži

Jak pokračovat v životě v jeho nejtěžších okamžicích? Kate Bowler se touto otázkou zabývá od té doby, co jí v 35 letech byla diagnostikována rakovina ve IV. stádiu. Ve vážné, hluboce dojemné i nečekaně vtipné přednášce nabízí několik odpovědí ‒ zpochybňuje myšlenku, že „všechno má svůj důvod" a sdílí tvrdě nabytou moudrost o tom, jak se vyznat ve světě poté, co se váš život náhle a naprosto změní. Říká: „Věřím, že v temnotě, i tam, existuje krása a existuje láska."

Existují lékařské zprávy,
které nikdo, naprosto nikdo

není připraven slyšet.

Já rozhodně nebyla.

Před třemi lety mi zavolali do kanceláře

s výsledky nedávného skenu.

Bylo mi 35 a konečně jsem žila život,
jaký jsem chtěla.

Vzala jsem si svého kluka ze střední

a po letech neplodnosti
konečně otěhotněla.

A najednou jsme měli Zacha,

dokonalého ročního chlapečka/dinosaura,

podle jeho aktuální nálady.

Mít Zacha mi naprosto vyhovovalo.

Získala jsem první práci, o kterou
jsem se ucházela v akademické sféře,

v zemi tisíce zničených snů.

Takže tak jsem na tom byla,

měla jsem vysněnou práci,

malé miminko

a muže dovezeného z Kanady.

(smích)

Ale před několika měsíci jsem
začala cítit bolest v břiše

a navštívila všechny odborníky,
abych zjistila proč.

Nikdo mi to nedokázal říct.

A pak, z ničeho nic,

mi do práce zavolal asistent lékaře,

aby mi řekl, že mám rakovinu ve IV. stádiu

a že musím okamžitě přijít do nemocnice.

Jediné, co jsem dokázala říct, bylo:

„Ale já mám syna.

Nemůžu skončit.

Tenhle svět nemůže skončit.

Vždyť teprve začal."

Pak jsem zavolala manželovi,
který za mnou hned přijel

a já mu řekla všechno, čemu jsem věřila.

Řekla jsem: „Vždycky jsem tě milovala,

vždycky jsem tě milovala.

Je mi to strašně líto.

Prosím, postarej se o našeho syna."

A jak jsem šla do nemocnice,

poprvé mě napadlo:

„To je ironie."

Právě jsem napsala knihu
s názvem „Požehnaná".

(smích)

Jsem historička

a odbornice na to, že dobrým
lidem se dějí dobré věci.

Studuji typ křesťanství
zvaný „teologie úspěchu",

pro jeho odvážný slib,
že Bůh chce, abychom se měli dobře.

Nikdy jsem si nemyslela,
že věřím v teologii úspěchu.

Byla jsem pouhým pozorovatelem.

Teologie úspěchu věří,
že nás chce Bůh odměnit

za správný druh víry.

Pokud jste dobří a věřící,

Bůh vám dá zdraví a bohatství

a nekonečné štěstí.

Život je jako bumerang:

pokud jste dobří,

vždycky se vám vrátí dobré věci.

Myslete pozitivně. Mluvte pozitivně.

Nic není nemožné, pokud věříte.

Začala jsem se o tuto americkou
teologii zajímat,

když mi bylo okolo 18

a v 25 jsem cestovala po celé zemi
a dělala rozhovory s jejími celebritami.

Strávila jsem desetiletí
rozhovory s teleevangelisty,

kteří garantovali spirituální
božské poklady.

Dělala jsem rozhovory s bezpočtem
pastorů se skvělými vlasy o tom,

jak žijí správný život.

Navštívila jsem lidi v čekárnách nemocnic

i v luxusních kancelářích.

Držela jsem za ruce lidi na vozíku,

kteří se modlili za uzdravení.

Vysloužila jsem si reputaci jako ničitelka
rodinných dovolených,

protože jsem vždycky chtěla vysadit
u nejokázalejších kostelů daného města.

Pokud svatostánkem vedla řeka,

v sále volně létal orel

nebo tam měli obří otáčivý zlatý glóbus,

byla jsem tam.

Když jsem to začala studovat,
nebyla myšlenka „být požehnaný"

tím, co je dnes.

Nebylo to jako nyní,

celé kolekce domácích
výrobků s „#požehnaný".

Ještě nebyla záplava poznávacích
značek, triček

a neonového umění s „#požehnaný".

Netušila jsem, že „požehnaný" se stane
jedním z nejběžnějších kulturních klišé,

jedním z nejpoužívanějších
hashtagů na Instagramu,

za účelem oslavy fotek
ve sporých bikinách,

jakoby říkaly: „Jsem tak požehnaná.

Děkuji, Ježíši, za takové tělo."

(smích)

Tehdy jsem ještě nechápala,
jak se teologie úspěchu

stala velkým občanským náboženstvím,

nabízejícím další
transcendentní vysvětlení

podstaty amerického snu.

Raději než uctívat založení Ameriky
samo o sobě,

teologie úspěchu uctívá Američany.

Zbožňuje a ritualizuje jejich touhy,

tvrdou práci a morální založení.

Američané věří v teologii optimismu

a jsou sami sobě důkazem.

Ale přesto, že jsem si říkala:

„Jenom to zkoumám,
nejsem jako oni,"

když mi řekli mou diagnózu,

najednou jsem pochopila,
jak hluboce jsem byla ponořena

do své vlastní Horatio Alger teologie.

Jestliže žijete v této kultuře,
ať jste věřící nebo ne,

je nesmírně těžké se vyhnout
pádu do této pasti,

kdy věříte, že ctnost
a úspěch jdou ruku v ruce.

Čím déle jsem vstřebávala svou diagnózu,

tím více jsem si uvědomovala,
že mám svou vlastní nenápadnou verzi

myšlenky, že dobrým lidem
se dějí dobré věci.

Nejsem dobrá?

Nejsem nějakým způsobem výjimečná?

Nespáchala jsem žádnou vraždu,

doposud.

(smích)

(potlesk)

Tak proč se mi tohle děje?

Chtěla jsem, abych byla pro Boha dobrá,

aby odměnil mou víru
nějakými oceněními.

Dobře, hodně oceněními.

(smích)

Věřila jsem, že těžkosti jsou
jen zajížďky

v jinak určitě dlouhém, dlouhém životě.

Jak je tomu u mnohých z nás,
toto nastavení mi sloužilo.

Teologie úspěchu mě vedla

k velkolepým snům,

k potlačení strachu.

Toto nastavení mi fungovalo,

do té doby, než fungovat přestalo,

než jsem byla konfrontována s něčím,
z čeho jsem se nedokázala sama dostat,

než jsem do telefonu říkala:

„Ale já mám syna,"

protože jsem nevěděla, co jiného říct.

Byla to ta nejtěžší chvíle,
jakou jsem musela přijmout:

ten telefonát, cesta do nemocnice,

když jsem si uvědomila,
že má osobní teologie úspěchu

selhala.

Nic, co jsem na sobě považovala za dobré
nebo jedinečné, mě nedokázalo zachránit ‒

moje tvrdá práce, moje osobnost,

můj humor, moje perspektiva.

Musela jsem přijmout fakt,
že můj život je domeček z karet,

stejně jako životy všech ostatních.

Je těžké přijmout,
že nás dělí jen jeden nádech

od problému, který by mohl
zničit něco nenahraditelného

nebo kompletně změnit náš život.

Víme, že v životě jsou před a po.

Pořád po mně někdo chce,
abych řekla, že bych neměnila,

že jsem získala úplně jinou perspektivu.

A já to odmítám,

předtím bylo lépe.

Několik měsíců po svém onemocnění
jsem o tom napsala

a poslala to redaktorovi New York Times.

Když se ohlédnu zpátky, tak vzít moment,
ve kterém jste nejzranitelnější

a napsat o něm článek,

není dobrý způsob,
jak se cítit méně zranitelní.

(smích)

Dostala jsem tisíce dopisů a mailů.

Dodnes je dostávám.

Myslím, že je to otázkami,
které jsem položila.

Zeptala jsem se: Jak se vám žije,
když neznáte ty spousty důvodů,

proč se dějí špatné věci?

Zeptala jsem se:
Není lepší žít bez šílených vzorců,

proč lidi mají to, co si zaslouží?

Bylo vtipné a strašné, že jsem myslela,

že žádám lidi, aby utišili

potřebu vysvětlovat,
proč se dějí špatné věci.

Takže co udělaly tisíce čtenářů?

Jo, napsali mi, aby obhájili myšlenku,
že musí existovat důvod pro to,

co se mi stalo.

A chtěli, abych ten důvod pochopila.

Lidi chtěli, abych je ujistila, že moje
rakovina je součást nějakého plánu.

Několik dopisů dokonce tvrdilo,
že Bůh plánoval, abych dostala rakovinu

a pomohla lidem tím, že o tom napíši.

Lidé si jsou jistí,
že je to zkouška mého charakteru

nebo důkaz něčeho hrozného,
co jsem spáchala.

Chtějí, abych bez špetky
pochybnosti věděla,

že za domnělým chaosem je skrytá logika.

Když jsem byla v nemocnici,

mému manželovi říkali,

že všechno má svůj důvod

a trapně koktali, když řekl:

„Ten bych si rád poslechl.

Rád bych si poslechl důvod,
proč moje žena umírá."

A já to chápu.

Chceme důvody.

Chceme vzorečky,

abychom předpověděli,
jestli se naše dřina vyplatí,

jestli naše láska a podpora
učiní naše partnery šťastnými

a naše děti nás budou milovat.

Chceme žít ve světě, kde ani gram

naší tvrdé práce nebo
nejhlubších tužeb nepřijde vniveč.

Chceme žít ve světě,
ve kterém nic není ztraceno.

Ale život s rakovinou
ve IV. stádiu mě naučil,

že neexistuje jednoduchá korelace

mezi mým úsilím

a délkou mého života.

V posledních třech letech
jsem zažila víc bolesti a traumat,

než bych si myslela, že přežiji.

Onehdy jsem si uvědomila,
že jsem měla tolik břišních operací,

že už mám svůj pátý pupík,

a tenhle poslední je můj nejméně oblíbený.

(smích)

Ale zároveň jsem zakusila lásku,

tolik lásky,

lásky, kterou nedokážu popsat.

Onehdy jsem četla výsledky

Nadace pro výzkum prožitku blízké smrti,

ano, taková věc existuje.

Lidé byli dotazováni na setkání se smrtí

v nejrůznějších situacích:

autonehody, porod,

sebevraždy.

A mnozí uváděli tu samou, podivnou věc:

lásku.

Určitě bych to přešla,
kdyby mi to nepřipomnělo něco,

co jsem zažila,

o čem mi bylo nepříjemné komukoli říct:

když jsem si byla jistá, že umřu,

necítila jsem vztek.

Cítila jsem se milována.

Byl to jeden z mých
nejpodivnějších zážitků.

V době, kdy jsem se měla
cítit Bohem opuštěná,

nebyla jsem zredukována na popel.

Cítila jsem se, jako bych plula,

plula na lásce a modlitbách všech,

kteří kolem mě bzučely jako včelky,

přinášejíc mi poznámky, ponožky, květiny

a přehozy vyšívané povzbudivými slovy.

Když kolem mě seděli,

s mou rukou ve svých,

cítila jsem, že mé utrpení mi odhalilo

utrpení ostatních.

Vstupovala jsem do světa lidí,
jako jsem byla já,

lidí potácejících se v troskách snů,

na které si mysleli, že mají nárok,

a plánů, které si neuvědomili, že udělali.

Cítila jsem větší propojení
s ostatními lidmi,

kteří prožívali tu samou situaci.

A ten pocit mi vydržel měsíce.

Vlastně jsem si na něj natolik zvykla,

že bych začala panikařit,
kdybych ho měla ztratit.

Tak jsem se začala ptát přátel,

teologů, historiků, jeptišek:

„Co si počnu, až ten pocit lásky odezní?"

A oni přesně věděli, o čem mluvím,

protože ho buď taky zažili

nebo o něm četli v dílech
křesťanské teologie.

A říkali:

„Ano, odezní.

Pocity odezní.

A neexistuje žádný návod,
jak je získat zpět."

Ale poskytli mi malý kousek ujištění,

ke kterému jsem se upnula.

Řekli:

„Až ty pocity, stejně jako vlny, odezní,

zanechají za sebou stopu."

A je to tak.

A není to důkaz ničeho

a není to důvod ke chlubení.

Byl to dar.

Takže nemůžu odpovědět
na ty tisíce mailů, které jsem dostala,

vlastním pětistupňovým
plánem k božskému zdraví

a magickým povznášejícím pocitům.

Vidím, že svět je protkán událostmi,
které jsou nádherné a hrozné,

překrásné a tragické.

Nedokážu se smířit s tím rozporem,

až na to, že začínám věřit,
že tyto protiklady

se navzájem nevyruší.

Život je tak nádherný

a život je tak těžký.

Dnes se mi daří docela dobře.

Vypadá to, že léky fungují,

pozorujeme a čekáme na skeny.

Doufám, že budu žít dlouho.

Doufám, že budu žít dost dlouho,
abych ztrapňovala svého syna

a sledovala, jak můj manžel
přichází o své krásné vlasy.

A myslím, že je to možné.

Ale učím se žít

a milovat

bez počítání ztrát,

bez důvodů a ubezpečení,
že o nic nepřijdu.

Život vám zlomí srdce

a může vám sebrat vše, co máte,

a vše, v co doufáte.

Ale existuje jedna teologie úspěchu,
ve kterou věřím.

Věřím, že v temnotě,

i tam,

existuje krása,

existuje láska.

A jednou za čas

se to bude zdát víc než dost.

Děkuji.

(potlesk)